OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech smrti - 9. kapitola Moje



Na křídlech smrti - 9. kapitola MojeAnnabella, pamatujete?

Stáli nade mnou a z jejich tváří se dalo vyčíst překvapení, které se vzápětí proměnilo ve vztek. Tedy v Nicolasově případě. V Anielově tváři se zrcadlilo jen čiré zoufalství.

„Tohle jsi neměla, Sky,“ promluvil pomalu Aniel s očima upřenýma na Cayennino ztuhlé tělo.

„Je to moje kamarádka. Musela jsem. Já… prostě musela.“ Sklopila jsem oči.

„Musíme ji zničit!“ zasyčel Nicolas rozezleně. Prudce jsem zamrkala.

Zabít? Chtěla jsem zakřičet, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Upírala jsem oči na Nicolasovu hněvem potemnělou tvář. V ruce dřímal dýku, zuby měl výhružně vyceněné a dychtivýma očima propaloval Cayenne.

„Nikdy bych si nemyslel, že s tebou budu v něčem souhlasit, ale v tomhle případě musím,“ ozval se Aniel vážně.  Věta visela ve vzduchu jako zmrzlá mlha. Pomalu se na mě snášela, až mě pohltila.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a do očí se mi začaly vkrádat slzy.

„Sky, takhle to bude nejlepší, věř mi. Ona nemůže žít, stane se jednou z nich a ty… zabijí tě. Až se to dozvědí Nejstarší, tak tě nechají zabít!“ Nicolas měl naprostou pravdu, ale přece tu jen byla šance. Když se ze mě Lorant napil, změnil se. Úplně. Takže existovala možnost, že by Cayenne… že by mohla být stejná jako Lorant po požití mé krve. Jiná, lepší, než ostatní vampýři.

„Ne, on. Lorant…“

„Sky,“ přerušil mě Nicolas příkře, „tady není o čem diskutovat. Musíme to udělat. A teď se uhni a jdi pryč, ať se na to nemusíš dívat.“ Jeho hlas zněl najednou jinak. Cítila jsem z něho bolest a lítost, ale všechny ty emoce byly podbarveny tónem bezcitnosti.

Vyčerpaně jsem se vysoukala na nohy a tupě zírala na Aniela. Očima jsem ho prosila, aby to nedělal. Žadonila jsem. Věděla jsem, že bych nedokázala promluvit, ale jeho oči mlčely. Tak jsem zůstala uvězněna v tichu. Sama, s těžkými okovy na rukou, neschopna probudit umrtvené hlasivky.

„Ustup, Sky, ať to udělám dřív, než se probudí.“ Nicolas se přiblížil, ale já stála na stejném místě.

„Odejdi,“ řekl a zněl naštvaně.

„Ani mě nehne, Nicolasi!“ zavrčela jsem hrozivě. Nepoznávala jsem samu sebe. Nevrčela jsem. Nikdy a hrozně mě ten zvuk deroucí se z mého hrdla a rozechvívající hrudní koš, vyděsil, ale i přesto jsem byla rozhodnuta necouvnout. Chránit ji, i kdyby mě to mělo stát život. Ona byla… moje. To, že jsem ji považovala jako za svou, mě naprosto šokovalo.

Moje, Cayenne, kamarádka.

Myšlenky mi vířily hlavou jako zběsilé. A pocity majetnictví, zuřivé touhy zabít kohokoli, kdo se jí jen dotkne, mě zaplavovaly jako vlny tekutého ohně. Spalovaly zevnitř a měnily na běsnící bestii.

Ale označení mé kamarádky jako moje bylo logické. Tím, že jsem okusila její krev, ona mou a já ji přeměnila na bytost žijící věčným životem, i když trochu odlišnou než, jakou jsem byla já, byly ty pocity, jež mě zahlcovaly, naprosto přirozené.

„Sky,“ řekl Nicolas a naléhavost v jeho hlase převzala kormidla. Teď už v něm nebylo nic jiného.

„Ne, Nicolasi! Pokud ji chceš zabít, tak si nejprve budeš muset poradit se mnou!“ prohlásila jsem vztekle a přistoupila blíž k němu. Tvářil se překvapeně. Zřejmě nečekal, že něco takového řeknu.

„Tak na co čekáš? Zaútoč, nebo něco udělej, ne? To přeci chceš – zabít Cayenne, ale nejdřív budeš muset zabít mě, Nicolasi.“ Zuřivě jsem odsekávala každé slovo a mrštila mu je do šokované tváře.

Chvíli se na mě jen hleděl, v obličeji se mu nepohnul ani sval a já čekala, kdy se na mě vrhne. Pak se mu v čokoládových očích mihnul záblesk bolesti.

„Ty víš, že bych ti nikdy nebyl schopen ublížit.“ Odhodil dýku na zem.

„Díky,“ zašeptala jsem a do očí se mi vloudily slzy.

„Díky,“ zopakovala jsem znovu a pevně ho objala. Podívala jsem se pokradmu na Aniela. Pořád stál na stejném místě. Díval se na mě. A jeho oči tentokrát mluvily. V těch němých slovech nebyl žádná nenávist, hněv, jen smutek.

Zavřela jsem oči a okamžitě se mi zamotala hlava. Celé tělo vypjaté na maximum, smysly vybičované na nejvyšší úroveň, najednou ochably a já se cítila vyčerpaně jako vyždímaný hadr. Světlo z pouliční lampy mi připadalo, jako nejostřejší sluneční paprsky. Byla jsem nucena přivít oči a skrýt si je před tenkými, ale zato ostrými, proužky světla.

Jak dlouho už jsem se nenapila krve? Tu od Cayenne nemůžu počítat, byl to jen malý doušek a moje tělo potřebovalo víc. O hodně.

„Potřebuješ krev!“ zvolal vyděšeně Nicolas. Už jsem ležela na zemi. Ani nevím, jak jsem se do té polohy dostala. Celý svět se se mnou točil. Těžké mraky narážely jeden do druhého, boulily se a byly tak blízko zemi, až se mi zdálo, že stačí jen natáhnout ruku a dotkla bych se jich.

Cayenne…

Natočila jsem hlavu na stranu, abych zkontrolovala, zda je v pořádku. Pokusila jsem se k ní dostat blíž, ale Nicolas mě zadržel.

„Ne, Sky, buď v klidu, jinak se úplně unavíš.“

„Já musím…“ vydala jsem ze sebe. Můj hlas zně divně. Vlál kolem nás jako pavučina babího léta. Lehký a snadno zničitelný.

„Neboj, nic se jí nestane.“ Anielův hlas ke mně přicházel jako by z obrovské dálky. Ozvěnou mi kroužil kolem hlavy a já nedokázala rozpoznat, odkud přichází.

„Musím jí opatřit krev, jinak…“ Nicolasovi se hlas zlomil a nedořekl větu.

„Zůstanu tu s ní,“ ujistil ho klidným hlasem Aniel.

„Za chvíli jsem zpátky, Sky.“ Klapot bot rozléhající se prázdnou ulicí mi útočil na uši. Bolelo to.

Ležela jsem na studené zemi a přemýšlela, co by se asi stalo, kdybych nepozřela krev. Žádnou. Kdybych ji prostě odmítla. Vyschla bych? Zkameněla? Ne, to asi určitě ne. Ale s jistotou jsem věděla, že bych zemřela. Už navždycky, a ne jen před věčným životem.

Z té představy se mi udělalo špatně.

„Je ti zima,“ pronesl Aniel. Nakláněl se nade mnou. Viděla jsem jeho tvář a oči. Tak krásné, ale smutné. Leskly se přesně jako hvězdy na nebi, ale spíš jako ty vyhaslé. V tu chvíli mi došlo, že se klepu. Tisíce prstů chladné zimy mi zalézalo pod oblečení. Dotýkaly se kůže, procházely skrz ni.

„Asi,“ odpověděla jsem. Zamračil se.

„Můžeš vstát?“ Pokrčila jsem rameny, ale vzápětí potřásla hlavou na souhlas.

„Nejspíš.“ Zapřela jsem se rukama oproti zemi, ale vzápětí se na ni svezla zpátky. Lokty byly moc slabé na to, aby unesly mou váhu.

A pak jsem ucítila, jak mě vzal do náručí. Jeho tvář byla teď tak blízko té mé. Stačilo jen natáhnout ruku…

Přiložil mi dlaň na záda. Jeho ruka se pohybovala v jemných kruzích. Anielovo teplo prostupovalo svetrem, tričkem. Až na kůži. Zachvěla jsem se, ale tentokrát ne zimou. Tenhle okamžik mi připadal více intimní, než kdy jindy. Nořila jsem se stále hloub do těch modrých rozvlněných oceánů a přála jsem si jediné – zůstat v nich už na věky, anebo se utopit. Nic na světě už nemělo smysl. A i on vypadal, že je pohledem na mě zcela pohlcen. Srdce se mi bolestivě pohnulo a celé tělo tím rozechvělým pocitem ožilo.

„Tohle všechno,“ podíval se na mě tak zvláštně, ale krásně, „je všechno špatně.“ Nemyslel Cayenne.

„Víš, že pravidla nedodržuji.“ Všimla jsem si slabého náznaku úsměvu na jeho rtech. A na ty se teď soustředila celá má pozornost.

„Jsi tak krásná, tak krásná,“ řekl to tak něžně a jemně, že se mi srdce divoce rozbušilo a měla jsem pocit, že bolestí pukne. Váhavě a pomalu přiblížil své rty k mým.

„Sky,“ zašeptal. Znělo to jako prosba. Vzdálenost mezi našimi ústy se zkracovala, se zatajeným dechem jsem čekala, až mě políbí. Najednou mi v mysli vytanulo zákeřné slovo – Annabella.

Až v momentě, kdy se ode mě odklonil, mi došlo, že jsem to řekla nahlas. Nejraději bych si za to nafackovala. Zkazila jsem jediným slovem ten křehký okamžik mezi námi.

„Vážně to chceš vědět?“ Nebyla to otázka, spíš konstatování neodvratného. Neodpověděla jsem, uvnitř jsem se chvěla tichou zuřivostí a zlobila se na sebe.

Nadechl se, otevřel ústa a ty pak se zavrtěním hlavy zavřel.

„Annabella bývala stejná jako já – anděl.“ Nedíval se na mě, ale i přesto jsem v těch slovech dokázala rozeznat bolest a lásku. Trápení se mi vzedmulo v hrudi, on mě nikdy nebude milovat jako ji, jemu podobnou. Já jsem upír, nejodpornější bytost na světě. Oči se mi plnily hořkými slzami.

„A byla to sestra Nicolase.“ Tentokrát se na mě podíval, jen na chvilku a stačil si všimnout mého vytřeštěného výrazu. Anděl? Nicolas byl anděl? Náhle jsem si vzpomněla - „Až na to, že ty křídla už dávno nemáš.“ Tahle slova mi útočila na ochromený mozek a on se snažil vstřebat tu šílenou skutečnost. Nicolas měl křídla, byl anděl a teď je z něho upír.

„Nicolas se provinil a byl poslán na zem. Ne jako padlý anděl, ale jako upír. Všichni Nejstarší jsou zavržení andělé. A vy – předurčení – jste jejich potomky. Sémě ďáblova z jejich nekonečného chtíče. Geny upírů se přenáší z generace na generaci a až najdou vhodného člověka, tak se z něho stane předurčený a později,“ odmlčel se na okamžik, „upírem,“ dodal. Mlčel, a já jsem věděla, že mi nedává možnost porozumět jeho slovům, ale dával čas sám sobě, aby našel sílu mluvit dál.

„Ona svého bratra tak milovala, že se rozhodla odejít s ním na zemi a stát se jedním z nich. Já, i přes to, že jsem ji miloval, jsem to nedokázal, byl jsem zbabělec. Ale nemohl jsem se od ní držet dál, a tak jsem za ní neustále chodil.“ Smutně se usmál. Pak se jeho tvář opět uzavřela a zdálo se, že vnitřním zrakem hledí na něco vzdáleného. Na něco strašného srdcervoucího, co může vidět jen on.

„Po nějakém čase začala být divná. Mluvila o hlasech, které ji nabádají dělat hrozné věci. Myslel jsem si, že je to důsledek toho, jak se rozhodla, protože jsem si byl jistý, že její volby byla špatná, ale mýlil jsem se. Chvílemi bývala milá, ale vzápětí vzteklá. V jednom okamžiku plakala a říkala, že udělala něco strašného a vzápětí se smála a libovala si v krutosti. A pak jsme přišli na to, že se objevil jiný druh upírů – vampýři. Někdo proměňoval lidi na ty odporné bestie a oni zabíjeli všechny, kteří jim přišli do cesty. Pochopil jsem, že ona… Annabella…“ Hlas se mu zlomil.

„To ona je proměňovala. Dřív, než jsem se jí stihl zeptat, jestli to skutečně dělá ona, se mi přiznala. Měl jsem ji zabít, ale nedokázala jsem to udělat, i když dělala takové věci.  A ona mě prosila, abych to udělal. Plakala, naříkala, žadonila, klečela přede mnou. Říkala, že už nemůže dál, že se mění na někoho bezcitného a odporného. Že ji ovládají ty hlasy, nenechají ji být, že ji všude pronásledují. A já… já to udělal, protože si to přála.“ Skrze jeho hradby, skrze veškerou rozechvělou sebekontrolu, jsem dokázala rozpoznat zmučený pohled neúnosné viny a osamělosti. Jeho oči byly tak ztracené a ztrápené, že jsem ho objala dřív, než si uvědomila, co vlastně dělám.

Chvíli mi objetí neopětoval, ale pak mě pevně stiskl, jako by to byla jediná věc, která ho drží při životě. Srdce se mi trhalo v hrudi, když jsem věděla, že to jeho patří už na věky jiné.

Z očí mi vystoupily slzy, potichu jsem vzlykala do jeho ramene a on se odtáhl.

Jemně se dotkl mé tváře, jako by se bál, že se díky jeho dotyku rozpadnu.

„Neplač,“ zašeptal mi do tváře.  Díval se na mě s takovou bezmeznou něhou. Rvalo mě to na kusy. Nachýlil se ke mně a položil mi dlaně na obličej. Políbil místo, kde další slza brázdila moji tvář. V tu chvíli mi bylo jasné, že bych ho milovala stejně, i kdyby celé jeho srdce patřilo jiné. I kdyby on mi mé city neopětoval, ty mé by se nikdy nedokázaly změnit.

„Sky, ona je už pryč a ty…“

„Pst,“ položila jsem mu ruku na ústa. Nechtěla jsem tuhle chvíli ničím rušit. Patřila jen nám, křehká, něžná a naše.

A pak se ozvalo ohlušující zadunění. Vzhlédla jsem k nebi a zdálo se, jako by se rozervalo na dvě části. Mraky se od sebe prudce odtrhly a světlo, které se vylilo z roztrhlých mraků, mi zasáhlo bolavé oči.

Sykla jsem bolestí a Aniel roztáhl křídlo, aby mě ochránil před palbou divokých paprsků.

Viděla jsem nějakou postavu sestupující k nám. Obrovská křídla se zvedala v pravidelných rytmech, až stál přímo před námi. Jeho stříbřité oči žhnuly jako roztavený kov. Krásná tvář vyzařovala hrozbu a hněv.

„Aniely!“ zahřměl onen neznámý anděl, „moc dobře víš, proč jsi tu!“ Jeho hlas se chvěl zuřivostí.

„Ano, abych našel tu věc,“ odpověděl.

„Výborně, a co máš s tou věcí udělat?“ Oblohou se prohnal elektrizující blesk a ta následně bolestivě zasténala.

„Zničit,“ šeptl. Stříbrné oči si našly ty mé, s nefalšovaným odporem na mě hleděly.

Tu věc právě svíráš v ruce. Myslím, že moc dobře víš, co máš dělat!“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 9. kapitola Moje:

11. Chensie přispěvatel
06.06.2011 [19:52]

ChensieBoha jeho!! No nemám slov. No. Jsem z toho na větvi. Čím víc to čtu, tím lepší a lepší se mi to zdá. Ale teda, zase mě to chytlo za srdce. Jestli to nepřežije, tak to nepřežiji. Skutečně srdceryvné. Emoticon Emoticon Emoticon

10. Faire
25.04.2011 [20:32]

FaireTak to je teda spád.
Moc se ti to povedlo a já už se nemohu dočkat dalšího pokráčka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. ScRiBbLe přispěvatel
24.04.2011 [17:15]

ScRiBbLeLoveRain, Emoticon Emoticon příliš nechválit, jinak se té červené už nezbavím... Emoticon Díky! Emoticon

Nicol, dneska mám nějakou červanející, nebo co... Emoticon Děkuji a snad Tě další vzkřísím. Emoticon Emoticon

Mirror, uvidíme, jak se zachová, ale myslím si, že... jen se nech překvapit. Emoticon Emoticon Díky!

Skřítečku, další přidána, takže můžeš zjistit, jak to vlastně bude. Emoticon Díky.

Eris, já vím, jsem hrozná. Nedám jim nic zadarmo. Další je na skladě. Emoticon Emoticon A děkuji!

LiliD, vražedné konce - ty já ráda. Emoticon Děkuji. Emoticon

Joi, Emoticon Emoticon .

Lyn, díky! Emoticon

8. LynVonNightlight přispěvatel
24.04.2011 [11:50]

LynVonNightlightFíha super časť, už sa teším na pokračovanie!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7.
Smazat | Upravit | 24.04.2011 [10:17]

Emoticon Emoticon Emoticon

6. LiliDarknight webmaster
23.04.2011 [22:06]

LiliDarknightMirror to vystihla presne - O môj bože! To nemyslíš vážne, taký vraždený koniec?! Emoticon Ale on jej neublíži, však nie? To nesmie! Emoticon
Super kapča, ale hodilo by sa pokračoavnie. Dúfam, že bude čoskoro. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Eris přispěvatel
23.04.2011 [21:35]

Erisu všech pekel!!! čo to malo byt??? nenenenenenene!!! on ji nesmi znicit, ani nikdo jiny!!!
krasna kapitolka!!! áá, proč sa krucinal nepolibili??? takto nas a je mucit...
rychle další kapitolku!!! šup šup šup!!! rychlo piš!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Skříteček2
23.04.2011 [20:27]

Panebože! Vím, že se opakuji, ale nevadí Emoticon Honem další kapču, všichni víme, že jí nezabije, že?

3. MirrorGirl454 přispěvatel
23.04.2011 [19:41]

MirrorGirl454O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože! O môj bože!
To nemôžeš myslieť vážne!!!!
AK ju zabije... nezabije!! Nemôže!!! Pretože ak hej, tak si ho vyhľadám a potom... Emoticon Emoticon
Dúfam, že ju v ďalej kapitole zachrániš. Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 23.04.2011 [18:57]

Ach bože!
Proč jsi mi to udělala? Já jsem na tvé povídka neobvykle závislá a když si myslím, že mě přestane bavit, tak mě začne zase neuvěřitelně bavit a nemůžu se od ní odtrhnout.
Jak jsem minule psala, chceš mě zabít? Psala jsi, že ne, ale mám dojem, že se ti to docela daří a já jsem z toho v šoku.
Ta věc, jak odporné.
Jsem v šoku a doufám, že mě brzy trochu vzkřísíš další kapitolou. Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon

1. LoveRain přispěvatel
23.04.2011 [14:10]

LoveRainKdyž teď řeknu, že mám spodní čelist někde ve sklepě, vůbec to nebude nadnesené. Pořád mě dostává tvůj styl, ty popisy jsou úžasné a tvoje nápady neskutečné! Emoticon
Těším se na další, ani nevíš jak! Emoticon
A teď povinně a ráda Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!