Mystic queen - 30. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Máme tady velké finále! Kapitola s velkým K už čeká jen na Vás. Nevím, co k tomu dodat, jen si poslední kapitolu užijte, protože potom už na Vás bude čekat jenom epilog.
Vaše Lussy

04.05.2011 (14:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1333×

October & April

„Je čas.“ Vešla Viini do Taivasova pokoje. Nic neříkal, jen se připravil – psychicky.

Se setměním vyrazili, probrodili se řekou a různým houštím, přešli několik luk a lesů a až pak v dáli zahlédli hrad. Plížili se k němu jako kočky, plížící se za svou kořistí, až se dostali ke vstupní bráně. Taivas to tam začínal poznávat, nebylo to zase tak dlouho, co tam bydlel. Viini byla z toho mimo, už sedmnáct let tam nebyla a přesto se vůbec nezměnil.

Lehce proklouzli kolem stráží, kteří už měli něco vypito, takže už jejich smysly nebyly tolik bystré. Byli natolik mrštní, že se bez jakýchkoli problémů dostali až ke dveřím samotného hradu. Viini Taivasovi pomohla otevřít neslyšně dveře, aby mohl proběhnout k Violetti. Moc dobře věděla, že jeho kroky zamíří jako první k ní.

„Jdi!“ postrčila ho.

„Všichni slaví v sálu, nikdo si tě nevšimne,“ strkala ho do dveří.

„Ty nejdeš?“ divil se. Zakroutila hlavou. Splnila svůj úkol, dostala jej k Violetti, teď už to bylo jen na něm. Začala světélkovat a od nohou se začala měnit ve vínová pírka, která odletěla k nebi, ale jedno neposedné letělo celou dobu za Taivasem a ještě před ním vklouzlo do pokoje, kde ležela spící Violetti. Lehce ji pohladilo po tváři a poté se vydalo k oddechující Lumi, také ji pohladilo a pak se vydalo za ostatními k nebi.

Taivas běžel nevšímaje si pírka a ani Kosta, který na něj vyběhl z boku. Chtěl se zajít jen napít, ale narazil na běžícího Taivase. Nejdříve nemohl uvěřit svým očím, ale pak se za ním rozběhl.

„Kam si myslíš, že jdeš?!“ vyjel na něj a Taivas se zastavil. Překážka. Blesklo mu hlavou a obrátil se s plameny v očích. Viini nechtěně prozradila, že Kosto přesvědčil Letti, aby utekla. Byl čas se pomstít.

Kostovi probleskla jen jediná vzpomínka a to na Harmu, moc dobře věděl, že už se s ní brzo shledá, protože proti Taivasovi neměl žádnou šanci, ale Violetti slíbil, že ji bude chránit, když to bude třeba, i vlastním tělem.

Taivas nečekal na Kosta, odhodil jej na druhou stranu chodby a způsobil mu vážná zranění, pousmál se, nečekal, že je se sílou na tom takhle dobře. Na chvíli vypustil Letti z hlavy a doběhl za Kostem.

„Teď budeš pikat!“ zavrčel a uštědřil mu další ránu.

Znova se rozběhl k Letti do pokoje, která ovšem všechno slyšela. Okamžitě vyskočila z postele a vytáhla z postýlky Lumi, přitiskla si ji k srdci a pevně ji svírala, ale tak aby jí neublížila. Přitiskla se k oknu a poté ho otevřela, chtěla vyskočit, jedině tak se mohla zachránit.

Vběhl do pokoje, spatřil Letti se strachem vepsaným v očích. Něco si tiskla k sobě, ale to bylo vedlejší. Zastavil se v pohybu, všechny jeho plány selhaly při pohledu na ni.

Pippuri se vracel z oslavy a spatřil na zemi plazícího se Kosta.

„Co se stalo?“

„Taivas.“ Stačilo jediné slovo a Pippuri hned věděl, o co šlo. Stihl zavolat Oransiiho, který byl poblíž, na ostatní nebyl čas. Mohl Violetti ublížit a to nemohli dopustit.

„Jděte, já to zvládnu!“ křičel na ty dva, aby už pohli svými zadky. Nechtěli jej nechat samotného, ale nakonec to udělat museli.

Kosto se chvíli držel, ale pak následně podlehl svým zraněním.

Rozběhli se do Violettina pokoje a uviděli Taivase „zmrzlého“ na místě a Violetti krčící se v koutě, jindy by ta scéna byla vtipná, ale tady šlo o životy. Uchopili Taivase. Nebránil se, jen zíral na Violetti a ona na něj.

Odvedli jej do vězení, kde jej ohnivým řetězem připevnili ke zdi, aby nemohl uprchnout. Na hradě se strhla panika, ale po zprávě, že byl Taivas uvězněn, se všichni uklidnili, ale měli ztráty. Kosto to nepřežil a jeho tělo se změnilo v kanárkově žlutá peříčka, která odletěla – ostatně jako všech mrtvých – k nebi.

Byla jsem neuvěřitelně vylekaná, když vpadl do mého pokoje, Lumi jsem tehdy sevřela ještě pevněji, ale pokaždé jsem se ujišťovala, jestli jí neubližuju.

Bylo to strašné. Už jednou jsem ho zabila a po druhé jsem to v plánu neměla, ani jsem na to neměla sílu, ale ten pohled. Zíral na mě, zastavil se v pohybu, bylo to tak... zvláštní.

Měla jsem strach, že mi ublíží, ale ten pohled všemu zabraňoval, postupně strach opadal a vystřídal ho šok, takže jsem se začala tlačit do toho rohu ještě více. Když ho odvedli, sesunula jsem se i s Lumi k zemi a tam těžce oddychovala. Pippuri mě uklidňoval, že je vše za mnou, ale pak mi oznámil tu smutnou zprávu, Kosto nepřežil.

Vlastně jsem se nedivila, i když mi za tu krátkou dobu neuvěřitelně přirostl k srdci.

Celou dobu jsem se přemáhala, abych zůstala v pokoji, jenže moje druhé já, chtělo za Taivasem, vlastně ho chtělo osvobodit a žít s ním navěky věků, ale to nešlo, nikdo by to neschválil.

Chodila jsem v noční košilce po pokoji a odříkávala si všechna proti. Už bylo několik týdnů po smutku za Kosta, nemohla jsem uvěřit, že jsem se tak dlouho dokázala přesvědčovat, abych nikam nechodila. Tentokrát mi to ale nevyšlo. Musela jsem za ním.

Opatrně jsem scházela schody, abych nikoho nevzbudila, nechtěla jsem, aby to někdo věděl. Ve sklepení jsem děkovala za tak dokonalý zrak, jinak bych ty strašné schody nepřežila ve zdraví.

Dorazila jsem k jeho cele, vlastně tam byly jen dvě cely, asi se moc se zajatci nemazlili, proto jsem se divila, že tady byl tak dlouho. Vypadal hrozně, tričko shořelo a pár jeho cárů bylo na zemi. Kalhoty byly potrhané a špinavé a jeho jinak dokonalé vlasy mu spadaly do obličeje. Bylo mi ho líto. Díky přívěsku jsem se přenesla do vězení. Zvedl hlavu.

„Už se mi i zdáš,“ zašeptal. Myslel si, že se mu jen zdá, ale ona tam byla doopravdy.

„Co když nejsem sen?“ Po dlouhé době mlčení promluvila. Nemohla uvěřit, že věřil, že se mu jen zdála, jenže kdyby se viděla v té bílé košili...

Přišla k němu blíže a pak ještě blíž. Postupně ztrácela všechny obavy a strach. Došla až těsně k němu, použila svou sílu, kterou měla a nechala zmizet ohnivé řetězy. Dopadl těsně vedle ní. Koukali si navzájem do očí, ale Violetti otočila hlavu na stranu.

„Jdi! Jsi volný, zachraň se!“ pobídla jej a myslí odemkla mříže, nechtěla se dívat na něj. Nevěděl, co měl dělat. Utéct, zůstat s ní? Těžká otázka, potřeboval by přítele na telefon. Jen chvíli se rozmýšlel a pak zmizel.

Odešel a to nadobro, ještě k tomu jsem ho sama pustila, kdybych ho tady nechala, mohla bych za ním chodit. Po tváři se mi spustila jedna neposedná slza.

„Letti,“ ozvalo se mi za zády, okamžitě jsem se otočila. Stál před mřížemi. Rychlostí světla zdolal vzdálenost mezi námi a spojil naše rty. Ukájeli jsme se v nekonečném polibku...

Chtěl odejít, ale na schodech se zastavil, nemohl jen tak odejít. Vrátil se zpátky a políbil ji, nemohl uvěřit, že to udělal. Pak se znova rozběhl, ale něco potřeboval, chtěl něco, co by mu navždy připomínalo Letti, ať už by byl kdekoliv.

Proběhl se do jejího pokoje a začal se prohrabávat skříněmi, ale nic mu nevyhovovalo. V přehrabování jej vyrušilo dětské žvatlání. Zasekl se v pohybu a pak proskenoval pohledem celou místnost, až mu pohled spočinul na dětské postýlce poblíž té Lettině. Pomalu se blížil k postýlce a nakukoval do ní. Když spatřil to krásné dítko, zastavil se mu dech, tak moc jí byla podobná.

Všechno mu do sebe zapadlo, byla její, jenže kdo byl otec? Lumi na něj otevřela svá velká kukadla a hned mu bylo všechno jasné, louka – on a Letti. Byla jeho, potvrzovala to tím, že se na něj krásně usmívala, i když ho v životě neviděla. Vzal si ji do náruče a začal ji kolébat.

Zhroutila jsem se k zemi, doufala jsem, že zůstane, ale on i přesto odešel. Bylo mi hrozně, nechala jsem ho utéct.

Po několika málo probrečených minutách jsem se zvedla ze země a šla do pokoje, Lumi mě potřebovala. Rychle jsem vyběhla všechny schody, které mi stály v cestě, proběhla jsem chodbami a vklouzla do pokoje. Dech mi uvízl v krku.

Stál tam Taivas a v rukou držel Lumi, která se na něj usmívala. Všimla si mě dříve než on a začala na mě natahovat ručičky. Otočil se ke mně čelem.

„Vem si cokoliv, jen ne Lumi!“ vypustila jsem z pusy první, co mě napadlo.

„Lumi,“ zašeptal si pro sebe a pohladil ji po tváři. Opatrně jsem k němu udělala první krok, ale ty ostatní už šly sami. Byla jsem u nich rychle a chtěla si ji od něj přebrat. Nechtěl mi ji dát, snad ji vážně nechtěl vzít.

Naštěstí se tak nestalo a položil ji zpět do postýlky, pak se obrátil ke mně a uchopil můj obličej.

„Nedokážu to, nemůžu odejít. Ne, bez Tebe,“ zašeptal a jeho dech mi ovanul tvář. Zřejmě tím myslel, abych šla s ním, jenže to jsem udělat nemohla.

„Já nemůžu, musíš odejít. Sám dobře víš, co tě čeká. Nemůžeme být spolu, i když oba moc chceme,“ znova jsem se rozbrečela a s každým svým slovem jsem si uvědomovala, že je to pravda. Setřel mi slzy z tváře a roztáhl koutky.

„Miluju Tě,“ zašeptal ta krásná slova, která vyšla z jeho úst.

„Já Tebe taky,“ zašeptala jsem taky a pak mě naposledy políbil...

Hate and love
World's apart
This fatal love was like poison right from the start
Light and dark
World's apart
This fatal love was like poison right from the start

Shrnutí // Epilog

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování