OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mystic queen - 29. kapitola

03.05.2011 (19:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1140×

Pomsta

Zrovna když jsem přebalovala Lumi, někdo zaklepal.

„Dále.“ Uslyšela jsem zavrzání dveří a pak následné kroky.

„Violetti?“ zazněl nejistě Kostův hlas. Otočila jsem se na něj, koukal se do země.

„Máš něco na srdci?“

„Ještě jsem se ti neomluvil, jak jsem se k tobě choval. Já... Musel jsem.“

„To je v pořádku,“ usmála jsem se na něj.

„Vážně? Takže se na mě nezlobíš?“

„Ne, vážně se na tebe nezlobím. Navíc, proč bych taky měla... V poslední době si mi hodně pomohl, takže bych ti měla spíše děkovat.“ Jen roztáhl koutky.

„Můžu?“ zeptal se a poukázal na postýlku. Přikývla jsem a přiblížil se blíž. Chvíli si ji prohlížel.

„Je mu podobná,“ zašeptal, aby ho nikdo neslyšel.

„Já vím,“ vzdychla jsem.

Dalo by se říci, že zesílil, jak nejvíce mohl, ale Taivas pořád nebyl spokojen, nedokázal se totiž proměnit. Neustále se snažil s tím něco dělat, ale nešlo to. Ztrácel nervy, ale držel se.

Viini ho celý ten čas sledovala a přemýšlela o nejlepším plánu, jak se dostat do hradu. Nejlepší by to bylo další týden, protože jistě budou slavit několika milionté výročí země.

„Taivasi, rozhodla jsem se, že ti pomůžu se dostat do hradu,“ začala z ničeho ni vykládat Viini při večeři, až Taivasovi zaskočilo. Nečekal to.

„Pomůžu ti, ale jenom pod jednou podmínkou, neublížíš nikomu, tedy pokud to nebude nutné.“ Přikývl.

Bylo to skvělé zjištění, byla ochotná mu pomoci. Už dlouho spřádal plány na nějakou pomstu, čím by jim zasadil bolestivou ránu, ale na nic nepřišel. Vlastně přišel...

První, co ho napadlo, bylo, že se nějak pomstí Violetti a to stejnou kartou, přece ona ho zabila, jenže moc dobře věděl, že by jí nedokázal jakkoli ublížit, natož ji zabít, to by radši zabil sám sebe.

Celou dobu přemýšlel nad dalšími věcmi, ale nic dalšího už nevymyslel. Až teď si uvědomil, jak je jeho fantazie omezená.

Strhly se oslavy. Bylo výročí naší země a tak lidé chtěli slavit. Už od pondělí se chystala ta nejchutnější jídla, všude byly rozvěšeny fialové prapory a lehce vlály ve větru.

Nejednou zavládla úplně jiná atmosféra. Všichni byli šťastní, po těch všech událostech jsme si to všichni náležitě zasloužili a nejvíce já sama.

Připravovat takovéhle oslavy nebyl žádný med, ale do středy jsme vše zvládli a mohli se těšit na večer. Všechen personál jsem posla, ať se připraví na večer a sama si ještě prohlížela výsledek naší práce.

Kolem celé místnosti byly pověšeny lampióny, které se ještě před oslavou zapálily. Stůl, který stál uprostřed, byl svátečně upraven. Na zdech visely obrazy všech vládců, včetně mého otce, ale jedno místo bylo prázdné, bylo to mé místo, které se mělo zaplnit dnes.

Moc dobře si pamatuji na malíře, který mě maloval, stála jsem si za tím, že chci být na obraze s Lumi, jinak o něj nemám zájem, jelikož je tradice dávat vládce na zeď, museli mi to dovolit a já byla neuvěřitelně šťastná.

Večer se blížil a s ním i mé vzrušení, ale částečně i smutek, nebudou zde lidé, které jsem milovala. Nebyl tady nikdo, kdo by mě upravil, kdo by mi dodal odvahu. Musela jsem se upravit sama.

Ve skříni jsem našla – jak jinak než fialové – sváteční šaty. Oblékla jsem si je a vlasy si stáhla do elegantního ohonu. Pro Lumi jsem dostala fialové dupačky.

Když se mi ji podařilo obléknout, – neměla ráda oblékání, nejraději byla jenom v plínečce – vyrazily jsme spolu do sálu. Zatajil se mi dech, všechno bylo nádherné. Lampióny ve tmě zářily a tím osvětlovaly celou místnost, lidé se bavili a byli veselí, ovšem když mě spatřili, utišili se.

Prošla jsem se sálem na své místo, neušlo mi pár „škaredých“ pohledů na Lumi, ale dnes jsem to přešla. Stoupla jsem si a pozvedla svou číši.

„Jsem ráda, že jste sem všichni přišli, ale mrzí mě, že jsme se sem nevešli všichni. Chtěla bych, abychom si připili na to, aby naše země dále vzkvétala a abychom byli šťastní a zdraví.“

„Na naši zemi!“ zakřičel sál a všichni jsme se napili. Kuchaři začali nosit na stůl ty nejvybranější lahůdky, až se mi z nich sbíhaly sliny. Měla jsem opravdu velký hlad, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát. Kručení v břiše mě prozradilo, hold s Lumi není na jídlo čas.

Po večeři jsme se přemístili na zahradu, kde byly lampióny také, hrála hudba a tancovalo se. Podávali si mě z náručí do náručí, až jsem byla utahaná jako malé kotě. Lumi spokojeně spala v Kostově náručí a ten mi taky navrhl, že mě doprovodí do pokoje, protože jsem zakopávala o své vlastní nohy.

V pokoji jsem se postarala o převlečení Lumi do pyžama a sebe jsem musela dopravit do koupelny, kde jsem málem usla. Poté jsem se převlékla do noční košile, dala pusu Lumi a šla taky spát.

Shrnutí // 30. kapitola