Mystic queen - 28. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Měla jsem chuť vraždit, nejraději bych je roztrhala, ale musela jsem se ovládnout...

02.05.2011 (16:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1129×

Nový život

„Probuď se už!“ třepala Viini Taivasovým tělem. To, že jeho tělo tady stále bylo, měla za namení, ale stále se neprobouzel. Už ztrácela trpělivost. Nepřestávala s ním třást, ale pořád nic.

Postupem času už to začala vzdávat, ale zrovna když to nečekala otevřel oči. Bylo to tak náhlé, že ho začala objímat.

„Co to děláš?“ zahřměl, po těch dlouhých týdnech zněl úplně jinak.

„Jsem šťastná, že žiješ,“ smála se a raději ho pustila. Chtěl se postavit, ale byl na to ještě slabý. Pokusil se znovu postavit a tak jej Viini přidržela, aby nespadl, nechtěla, aby si ublížil.

Taivas udělal první nejistý krok a poté další a další. Hlasitě se rozesmál, když prošel sám celou místnost.

Probudilo mě slunce, které mi otravně svítilo do tváře. První co mě napdalo bylo, kde je moje holčička. Vystřelila jsem do sedu a přejela zrakem po místnosti, až jsem se zastavila u postýlky, která byla poblíž mé postele. Sešoupala jsem se k okraji postele a pokusila se stát, bohužel to nešlo, byla jsem slabá.

Pokusila jsem se vstát znovu a tentokrát se pořádně zapřela do nohou. Povedlo se, já stála a mohla udělat krok směrem ke své holčičce. První kroky byly trochu vachrlaté, ale ty další už byly jistější a já se pomalu blížila k postýlce.

Nahlédla jsem do ní a spatřila krásná holčička, která spinkala, oddychovala a od ní stoupal studený vzduch. Bylo mi to jedno, protože to byla moje. Vzala jsem si ji do náručí, abych si ji mohla pochovat. Byla neuvěřitelně sladká, až bych ji celou spapala. Její bělostná pokožka kontrastovala s jejími kaštanovými vlásky, které měla po mě.

Lehce jsem ji pohupovala v náručí a ona se s zívnutím probudila. Nechtěla jsem ji budit, ale když otevřela očka, spatřila jsem ty nejkrásnější, černé s odlesky fialové a modré.

Pomalu sílil a Viini mu se vším pomáhala a postupně její provinilost vůči jemu opadala. Viděla na něm, že už byl zcela zdráv a mohl se o sebe sám postarat, jenže netušila, co měl v plánu.

Byla jsem hodně slabá, i když síla se mi vracela, oheň mě nechtěl poslouchat a kdybych se potřebovala ochránit, neměla bych čím. Kosto mě uklidňoval, že tady mám to nejlepší a kdyby to bylo nutné, ochrání mě vlastním tělem. Věřila jsem mu a tak jsem byla trochu klidnější.

Když jsem byla schopná normálně chodit, Pippuri mě vzal na jednání rady, které se poslední dobou konalo často. Pořád projednávali mě a moji malou holčičku.

„Je to monstrum!“ zaznělo sálem. Proběhl mnou mráz, někdo tvrdil o mojí holčička, že je monstrum, zmocnil se mě vztek.

„Kdo to řekl?!“ vykřikla jsem na ně.

„Moje holčička není žádné monsturm!“

„Známe proroctví, ona je tím ledovým monstrem, které nás všechny zabije! Navíc je dcerou toho největšího zla!“ křičeli na mě. Pippuri mě pevně držel, abych neupadla, protože vztek ze mě sílu doslova ždímal.

„Je to především moje dcera a dokud budu já naživu, nikdo už o ní neřekne žádné křivé slovo, je to jasné?!“ Naštěstí se tohle téma na hodnou chvíli uzavřelo a já mohla v klidu svého pokoje vychovávat své malé miminko.

Taivas postupně cvičil vše, co za tu dobu zase zapomněl, od těch nejzákladnějších chvatů až po vrhání ohně, dál se nedostal. Bylo těžké to cvičit sám, ale musel, jestli to chtěl všechno dotáhnout do úplného konce.

Viini se o něj nadále starala a pořád si lámala hlavu nad tím, co by se mu mohlo rodit v hlavě. Chtěla ho nějak zaměstnat, aby chvíli nemyslel na Violetti, tušila, že to mělo něco s ní, ale nevěděla co. Nesměl se unáhlit, byla odhodlaná mu pomoci do hradu, ale dál už bude muset jít sám, protože splní své poslání...

Sledovala jsem svou spící holčičku a přemýšlela nad nějakým jménem, které by ji vystihovalo. Byla dokonale bledá, ledová a vycházel z ní opar studeného vzduchu. Nic mě nenapadalo a skládat jména dohromady...

„Co říkáš na jméno Tailetti?“ zeptala jsem se a miminko sebou zavrtělo.

„Mě se taky nelíbilo,“ zasmála jsem se. Dál jsem lámala svou hlavu a přemýšlela nad tím nejlepším.

„Jak by se ti líbilo jméno Lettia?“ Otevřela oči a zamračila se na mě, nelíbilo se jí.

„Promiň, ale má fantazie je omezená,“ řekla jsem a v tom mě to napadlo.

„Tak do třetice, líbí se ti jméno Lumítria?“ Když jsem to jméno vypustila z úst, věděla jsem, že je to to pravé a potrvdila mi to i svým smíchem.

„Budeš moje malá Lumi? Můj malý snížku,“ zapředla jsem pohladila ji po hlavičce.

Moje sladká Lumi.

Shrnutí // 29. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování