Mystic princess - 24. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V téhle kapitole můžete čekat napětí a trochu akce. Zatím se sice nedostáváme k řešení celé cituace, která vyplynula, ale buďte si jistí, že i k tomu se dostaneme. :)

23.07.2012 (11:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 977×

Ještě než začnete číst kapitolu, chtěla bych se s Vámi podělit jen o pár věcí. Neměla jsem možnost psát, jelikož jsem byla v nemocnici a jakmile jsem byla, v naší domácnosti vypadl internet - až do dneška.

Kapitolu jsem psala dlouho, strašně dlouho a vlastně jsem i docela ráda za výpadek internetu, jelikož jsem pořád přepisovala, mazala a stále jsem nebyla spokojená s výsledkem. Hodně jsem se prala s výběrem slov a při tom zjistila, jak jsem strašně omezená. Jako bonus jsem někde uprostřed kapitoly ztratila nit, tudíž mi kapitola trvala napsat asi týden.

Co tím chtěl básník říci? Vlastně jen to, že se omlouvám za zpoždění a že jsem se nad psaním kapitoly pěkně zapotila.

Hezké čtení,

Lussy.

Pouto mezi matkou a dcerou

Vynořila jsem se v nějaké zašlé uličce. Proč to vždycky musí být v nějaké zašlé uličce? To nemůžu vletět někde mezi lidi? To zvíře ve mně už dokonale ovládlo i mou mysl. Měla jsem neuvěřitelný hlad, slyšela jsem, jak mi kručelo v břiše. Prahla jsem po opravdu krvavé hostině. Jako na zavolanou jsem uslyšela hluk. Čtyři podnapilí lidé se spolu bavili.

„Já ti říkal, abys toho tolik nepil, teď jsi rád, že vůbec stojíš na nohách,“ promluvil jeden.

„Vždyť ho znáš, Todd nikdy neví, kdy přestat,“ smál se druhý. Jejich hlasy se mi začínaly slévat dohromady a já slyšela jen jejich tlukot srdce. Roztáhly se mi nozdry a vdechla tu omamnou vůni – vonělo to lépe než-li kuře na paprice. Už je při pomyšlení na to, že bych měla jejich těla v tlamě, se mi sbíhaly sliny. Pomalu jsem k nim kráčela – hezky jedna tlapa za druhou - a využila toho, že si mě ještě stále nevšimli.

„Hele, pejsek!“ zakřičel ten nejvíce opilý a všichni se otočili.

„To-to... není pej...“ Nestihl ani dokončit větu a už byl v mé tlamě. Ostatní na mě civěli, ale já se jimi nenechala vyvést z míry. Jeden se dokonce snažil křičet, ale já z něj jedním máchnutím tlapy udělala nový nátěr té zapadlé hospody. Na dvou zbylých bylo vidět, že měli opravdu strach. Jednoho z nich jsem toho pocitu zbavila hned, jedním dechem z něj byl rampou a tomu druhému jsem ukousla hlavu, aby se už tolik netrápil. Jeho tělo šlo hned za jeho hlavou, dále jsem olízala „mastný“ flek ze zdi hospody a jako poslední jsem si nechala „zmrzlinku“. Když jsem už neměla noc, pomalu jsem se začala rozhlížet po něčem novém k snědku. Co bych tak ještě spapala... Ohlédla jsem se přes rameno a můj pohled zůstal zarytý jen do jediné osoby. Máma.

***

Byl to šok. Informace od Oransiiho všechny zaskočila, a tak nebylo divu, že jim trvalo hodnou chvíli, než se z toho šoku probrali. Naštěstí Lumi našli, ale ten pohled... Ten už snad nikdy ze své paměti nevymažou.

„Tady je moje srdíčko!“ rozněžnila se Violetti.

„Srdíčko?! Právě teď před tebou sežrala čtyři lidi!“ ozval se Pippuri.

„Musíme být opatrní, je nebezpečná - pro každého...“ Oransii se snažil všechny varovat, ale Violetti měla prostě svou hlavu a za každou cenu se chtěla k Lumi dostat dřív, než ostatní. Blížila se k ní, ale moc dobře věděla, že se situace v jeskyni nebude opakovat. Věřila jí, byla to její dcera, i když právě teď před ní spořádala čtyři lidi, pořád byla její dítě – její krev.

„Ona je snad blázen!“ Nevěřícně kroutil hlavou Oransii a začal se taky pomalu přibližovat k Lumi, naštěstí ona si všímala jen Violetti, ostatní jí byli úplně ukradení.

Netrvalo dlouho a za Ragnaldem se vynořila i armáda. Využil toho, že jej nikdo nezpozoroval a odstranil z cesty nic nečekajícího Pippuriho a Oransiiho. Zbýval Taivas a Theodrick. Ti dva byli opravdová překážka k jeho cíli.

Lumi si pomalu začínala všímat i ostatních a začala panikařit – tedy spíše to zvíře v ní. Rozběhla se a utíkala od nich pryč. Našla jednu starou továrnu, která se jí zalíbila, byla asi stejně velká, jako jeskyně v Dračím království – není tedy divu, že se jí tam líbilo. Ostatní ji následovali. Violetti proto, aby ji ochránila, Theodrick z toho stejného důvodu a Taivas, aby ochránil Violetti před Lumi. To Ragnald měl úplně jiný plán a armáda draků jej následovala. Opět byla drakova skrýš plná lidí a to se mu vůbec nelíbilo. Jediného člověka, kterého tam snesl, byla Violetti.

***

Znovu byla u mě tak blízko. Bála jsem se, že jí ublížím, a proto jsem utekla, navíc mi naháněl strach ze všech těch lidé okolo - nevěděla jsem, co měli v plánu. Jako na potvoru mě sledovali i do té staré opuštěné továrny. Máma byla jako vždy první a už se znovu ke mně blížila. Co tě to jen napadlo? Měla jsem neskutečnou chuť na ni zakřičet, ať jde pryč, že nevím, jestli se dokážu ovládat, ale místo toho se z mého hrdla ozývalo jen varovné vrčení. Ona však nedbala mého varování a dál se bezhlavě blížila ke mně.

Zařvala jsem jako raněný lev a rázem se strop proměnil v ledovou parádu. Všechny to zaměstnalo, až na mámu. Ta využila nepozornosti ostatních a přiblížila se ke mně natolik, že mi stačilo jen sklonit hlavu a mohla by se dotknout mého čumáku. Chtěla, toužila jsem po tom, aby se mě dotkla a řekla, že všechno bude v pořádku. Nikomu nic nehrozí a že za chvíli ze mě bude zase člověk. Sklonila jsem tedy hlavu a chvíli čekala, než začala natahovat ruku. Voněla krásně, ale něco ve mně mi bránilo jí jakkoliv ublížit, natož ji pozřít. Lehce položila dlaň na můj čumák a já se do ní otřela. Důvěřovala mi a já jí.

„Lumi, zlatíčko, neboj. Všechno bude zase dobré,“ zašeptala a moje srdíčko zaplesalo štěstím. Její hlas byl pro mě balzámem na duši, nic jiného mě nedokázalo více uklidnit. Bylo mi už naprosto jedno, jestli s námi v té továrně bylo i dalších tisíc lidí, byla jsem totiž se svou mámou a to bylo na světě to nejdůležitější.

Dlaň z mého čumáku zmizela a na mé tělo se přitiskla teplá osoba. Byla tak drobná proti mému obřímu tělu, ale kdyby se proměnila, tak by byla nespíš tak stejně velká jako já. Držela mě pevně a stále nepouštěla. Užívala jsem si tento okamžik, ještě nikdy jsem necítila tak silné pouto mezi námi, jakoby jej nikdo nemohl přetrhnout. Teď jsme existovaly jen my dvě a to pouze jen pro sebe navzájem.

***

„Do háje!“ zaklel Oransii a snažil se vytrhnout dvěma zkušeným vojákům.

„Co se děje?“ obrátil na něj pozornost Pippuri, který byl stejně jako Oransii držen dvěmi zdatnými vojáky.

„Taivasi, stůj!“ křičel Oransii na Taivase. Naštěstí jej uslyšel a zastavil se, měl totiž v plánu dostat Violetti od Lumi co nejdál.

„Proč? Vždyť má Violetti!“

„Neměl by ses k Lumi moc přibližovat. Je hladová, podrážděná a má rukojmí. Stačí jeden špatný pohyb a Violetti by mohla být mrtvá!“ Upozornil Oransii Taivase.

„Dobrá, co tedy mám dělat?“

„Měl bys nějak zaměstnat Lumiinu pozornost a pak nějak Violetti dostat z Lumiina dosahu,“ poradil mu. Theodrick se zhostil postu návnady – měl přeci jenom větší šanci se Lumi ubránit, než Taivas – a Taivas měl za úkol dostat Violetti daleko od Lumi.

„Lumi, tady jsem! Pojď si pro mě!“ Skákal před Lumi Theodrick a snažil se získat její pozornost. Trvalo mu nějakou chvíli, než si byla Lumi jistá, že je Violetti v bezpečí a tedy mohla veškerou svou pozornost přenést na Theodricka. Pomalu ji začínal štvát a tak po něm začala vrhat ledové koule, Theodrick ovšem obratně uskakoval.

„Nevím, o co se snažíš, Theodricku, ale okamžitě s tím přestaň!“ napomenula jej Violetti a nevšimla si, že se k ní z druhé strany blížil Taivas. Lumi zařvala a trochu popošla, aby mohla lépe mířit na Theodricka, kterého už měla opravdu plné zuby a snažila se jej zbavit jakýmkoli způsobem. Nyní byla Violetti nestřežená a Taivas využil situace. Popadl ji a dlaní jí zakryl ústa, aby nemohla křičet. Jak nejrychleji uměl se dostal i s Violetti do bezpečí. Kopala, škrábala, ale proti Taivasovi neměla žádnou šanci. Dokonce i začala brečet, protože věděla, k čemu se pomalu schylovalo.

Ragnald čekal na tuhle situaci. Byla dokonalá, Violetti byla v bezpečí a drak si nedávala na sebe pozor, sledoval pouze Theodricka, protože jedině jej vyhodnotil, jako možnou hrozbu.

„Teď!“ zakřičel Ragnald.

***

Obrátila jsem hlavu směrem, odkud se ozýval ten hlas. Viděla jsem, jak se ke mně přibližovala oslepující záře. Už jsem neměla žádnou šanci. Nečekala jsem to, a tak jediná moje reakce byl ohlušující řev a ledový dech.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování