OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mrtvá láska - 9. kapitola

Co asi udělá Dean? Potěší to Erin, nebo naopak ne? Kapitola skoro o všem.

09.04.2013 (18:00) • Lealel • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 811×

„Na tohle jsem dlouho čekal,” pronesl a jemně se pousmál.

Na co čekal?

 

Pak jsem si to uvědomila. Srdce se mi rozbušilo jako o závod a já začala přerývaně dýchat. To jsem se snažila zakrýt. Úspěšně. Chtěla jsem se přidržet jeho paže, protože se mi začala podlamovat kolena. Bohužel moje ruka jeho paží jen proplula. Škoda. Tak jsem se aspoň chytila jeho zápěstí. Už úspěšně. Očima jsem těkala z okna na jeho oči. Okno. Oči. Okno. Oči... Bože, on mě chce políbit!

 

„Na co?” zeptala jsem se hloupě. Na co asi?!

 

„Čekal jsem, až se budu moct dotknout tvých tváří. Až to dokážu,” zašeptal zasněně.

 

„Aha,” zamumlala jsem zmateně. 

 

„Víš, Erin, já jsem se o... zhmotňování pokoušel už dříve, ale nešlo to. Vždycky jsem to vydržel jen chvilku. A když jsi u toho ty, jde to úplně samo. Chápeš? Jako kdybys mi dodávala energii, sílu... Já fakt nevím, ale je to úžasný pocit,” zajásal a dal ruce pryč z mého obličeje.

 

Připadala jsem si ublížená. Jemu šlo jen o to, aby se mě dotkl? Jen?! Nejdřív mě romanticky pohladí, oblbne mě těma krásnýma očima, přiblíží se ke mně na několik centimetrů a pak... Jásá z obyčejného doteku? Praštila bych ho. Ale co si to namlouvám?! Nejsem moc přitažlivá ani chytrá, ale myslím si, že zajímám několik let mrtvého krasavce? K tomu psychiatrovi nechodím pro nic za nic...

 

„Je ti něco?”  zeptal se, když si všiml mého skleslého výrazu.

 

„Nic! Jen mě překvapilo, že máš normální teplotu,” zalhala jsem.

 

„Aha... Měla jsi pravdu. Měl bych cvičit. Vím, že najednou mi to nepůjde, takže zkusím každou část těla zvlášť. Jo?” navrhl.

 

„Jasně,” zamumlala jsem nepřítomně. Ponořená do vlastních myšlenek, které se týkaly důležitých otázek života. Jako například to, proč se mi líbí, proč jsem si nechala vymalovat pokoj červeně a co asi dělá Alex. Já vím, smrtelně důležité otázky. 

 

„Faj, nejdřív zkusím hruď. Až uvidíš, že se zatřpytila, opři se do mě,” přikázal mi a já upřela oči na jeho hruď. Konečně jsem se nemusela dívat tak vysoko jenom proto, abych mu viděla do očí.

 

Pozorně jsem pozorovala jeho hruď. Soustředil se a já ho zatím hodnotila. Široká ramena, mužná postava a určitě pod tou žlutou košilí schovává svaly. Hm, existovala dřív posilovna? V kterém roce se vůbec narodil? Jaký je znamení... Á! Už se zatřpytila.

 

Když mi před obličejem zmizely malinké třpytky, opřela jsem se o něj. Vypadalo to, že padám, ale jeho hruď mě zachránila. Zničehonic jsem si připadala v bezpečí. Chráněná. Ten pocit mi nevydržel dlouho. Bohužel. Za chvíli už jsem totiž letěla vzduchem a setkala se s podlahou. Po takovém blízkém seznámení by mi měla dát svoje telefoní číslo.

 

„Ježiši, promiň, Erin. Já se ti omlouvám. Omylem jsem se přestal soustředit na hruď a soustředil jsem se na... no... Moc se ti omlouvám. Fakt! Je ti něco?” strachoval se a zhmotnil si ruce, aby mi pomohl na nohy. Aspoň něco.

 

„Ne. Jen budu potřebovat plastiku obličeje a podlaha mě bude žalovat za obtěžování. Jinak asi nic.” Kecy nebo pravda? Asi obojí. Obličej jsem musela mít na padrť, ale to nebylo všechno. Uhodila jsem se taky hodně do loktů, takže se bojím, aby mi ruce neupadly. Zbytek těla taky bolel, ale to už skoro nestálo za zmínku.

 

„Co se to tu děje?” vlítla mi do pokoje Alex. Ach, ta se umí orientovat v našem dvoupatrovém domečku. Jestli se jí můj pokoj zalíbí, určitě mě vystěhuje na půdu, která je taky v tomto patře.

 

„Co jsi dělala? Jsi v pořádku, Erin?” vyjekla, když si všimla, jak se - ještě pořád - válím na zemi. Chtěla jsem vyjeknout, aby se Dean schoval, ale pak jsem si uvědomila, že ho ta Barbie ježibaba nevidí. Uf!

 

„Řekněme, že jsem skákala na posteli. Přitom jsem si hrála na Supermana, myslela si, že umím létat, a nakonec jsem chtěla skočit z postele salto. To se mi nepovedlo,” zabručela jsem. No co? Není tu táta, takže na ni budu nepříjemná, jak se mi zachce. Copak jí nedošlo, že jsem „zakopla”?!

 

„Vážně? Já jsem byla před dvaceti lety gymnastka. Jen zkoušej dál, ale příště buď opatrná... Jo, a zlatíčko, nevím, jestli ti to tatínek řekl, ale Superman je vymyšlená bytost. Doufám, že si z toho nic neděláš,” zamumlala přeslazeně a štípla mě do tváře. Nechtěla náhodou říct před dvaceti plastikami?

 

Další den jsem už musela do školy. Zatracené pondělí! Ale co? Aspoň jsem si udělala průšvih, který mi vážně chyběl. Copak toho nebylo poslední dobou moc? Totiž... Já jsem v noci zase nemohla spát, takže jsem si to vynahradila při Rejpalčině vyučování. Jak jinak. Ona mě sjela a potom dotáhla do ředitelny. Jak už jsem jednou řekla, paní ředitelka je hodná paní, ale nátlaky Rejpalky byly velké, takže musí táta do školy. To bude průsvih jako jedno velké zvířátko. Navíc počítám s tím, že Alex přijde taky.

 

Táta mi sice slíbil, že na mě nebude spěchat, ale s Alex se vezmou zítra a ona se k nám nastěhuje. Smůla. Takže určitě jako moje nová maminka bude chtít osobně řešit moje problémy. Pane Bože, za co mě trestáš? Vždyť jsem nic neprovedla. Ale to bych nebyla já, Erin Taylorová, abych nebyla samý průšvih. Mám štěstí, že jsem samotářka. Takhle to spolu se mnou schytává pouze Brandon, který se mě milerád zastane. Chudák. Neví, s kým se to dal dohromady. Se slečnou Smůlou osobně. Ale dost sebelitování, musím domů.

 

Zamávala jsem Brandonovi, usmála se a nasedla na Betty. Parkovala jsem na školním parkovišti, takže jsem si musela vzít helmu, kdyby mě náhodou uviděl někdo z učitelů. Dneska ani nevím, jestli se mi domů chce, nebo ne. Táta bude zase v práci a Alex bude koukat na naši starou televizi. Moc se těším na Deana, ale nejsem si jistá, jestli ho chci vidět. Po té včerejší události se v jeho přítomnosti cítím divně. Připadám si trapně a bojím se, že udělám nějakou blbinu.

 

Co se to se mnou, krucinál, děje?

 

„Čus, Erin. Jak se měla naše holka v tý otravný škole?” zeptala se poněkud mužským hlasem Alex. Včera, když jsem nemohla spát, jsem za ní šla kvůli tomu Supermanovi. Vysvětlila jsem jí, že jsem si dělala legraci a že vím, že Superman neexistuje. Jsem už velká. Takže se teď snaží působit drsně a... chce zapůsobit. 

 

Ano, ona je strašně divná, ale táta má takové rád. Nedokáže být s aspoň trochu normální ženou. I máma byla jiná. Byla - nechci to říct, ale je to tak - šprt. Měla pořád dobré známky, ale na učitele byla pěkně drzá a nejednou skončila v ředitelně - po kom to asi mám? Taky měla ráda klasickou hudbu a podobně. Prostě dělala věci, které se k sobě v žádném případě nehodily. Asi proto se do ní táta zamiloval. Říkal mi, že spolu cestovali po Americe. Já jsem se třeba narodila v Argentině. Holt jsem nemohla počkat do Spojených států.

 

Nad toutou myšlenkou jsem se musela pousmát. Jak mi chybí ty staré časy. Časy, kdy tu pořád byla máma a táta mě miloval. Nechci tím říct, že mě teď nemá rád. To ne. Pořád mě má rád jako otec dceru, ale už je to jiné. Nedává to najevo a přijde mi, že to i popírá. Ach, ta krásná minulost.

 

„Dobře,” odpověděla jsem a přestala myslet na minulost. Náhle jsem si vzpomněla na mamčin sešit! Musím do něj zapsat poslední události. To, že vidím ducha, a bohužel i to, že se táta... žení. Už zítra! 

 

„Jaký jsi měla den?” zeptal se mě Dean, který po místnosti chodil s knížkou na hlavě. Že by trénoval zhmotňování hlavy? No, rozhodně to vypadalo legračně.

 

„Šlo to dobře. Usnula jsem při hodině. Učitelka mě dovlekla do ředitelny a Brandon... to je bez komentáře. Prostě Brandon,” zasmála jsem se, když jsem si vzpomněla na uplynulý den.

 

Po tělocviku jsem se s Brandonem sešla na obědě a on se mě ptal, jakou vůni používá Melisa Masenová. Melisa je holka, která se mnou má - bohužel - každou hodinu v pondělí. Má hnědé kadeře, které jí sahají k lopatkám, oči jako dva smaragdy a úžasnou postavu. Někdy mi přijde, že se narodila dokonalé modelce a manekýnovi. To se pletu. Její rodiče jsou úplně normální lidé, jako všichni ostatní. Ale to je jedno! Brandonovi se strašně líbí, a tak chce vědět, jakou značku má používat. Pokud je teda i v mužském. Ach, mě z něj jednou klepne.

 

„A co ty? O kolik knížek je tvoje hlava placatější?” zasmála jsem se znovu. Předchozí obavy byly ty tam a já se cítila uvolněná. Lépe než s Brandonem, a to je co říct! Dean by měl dostat metál a moje srdce brzdu. Zase bilo jako o závod. Zaděláváš mi na infarkt, chlapče, pomyslela jsem si.

 

„Ha, ha! Jen o tu jednu. Teď procvičuju hlavu. Ruce zvládám úplně a nohy zatím jen po lýtka. Dál už ne. Záda taky jaksi dám,” pochlubil se mi a já se hrdě usmála. Měla jsem chuť ho obejmout.

 

„Vidíš. Za pár dní si spolu půjdem zaplavat do moře,” řekla jsem a podívala se z okna. Bohužel jsem neměla výhled na moře.

 

„Hele, Erin... Líbím se ti?” zeptal se nervózně a já upustila batoh na zem.

 

Cože?!

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Lealel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Mrtvá láska - 9. kapitola:

Jsem ráda, že se vám to líbí, holky. Fakt moc díky za ty komenty. Jsou Nej!

Jezis to je bozi Kdyby to byla knizka tak ji hned kupuju :D a teda takovou otazku jsem od nej necekala, ale snad mu to Erin rekne popravde. Chudak, ja bych po takovy otazce asi zuatala stat s otecrenou posou dokoran. Doufam ze to mezi nimi dobre dopadne a moc moc se tesim na 10. kapitolu :)

Dean je úžasnej ta poslední otázka byla dost přímá teda, jsem zvědavá, co mu Erin odpoví, snad pravdu ! :))

Přidat komentář:

Nick:

Text: