OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mrtvá láska - 19. kapitola

10.06.2013 (19:00) • Lealel • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 817×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Dnes byly ty zatracené Vánoce. Konečně! Ráno jsem se probudila v sedm hodin. Dean si ze mě po celou tu dobu, co jsem se oblékala, dělal legraci. Ha ha ha. Co je vtipného na tom, že mě po dlouhé době nemusel budit? Vůbec nic! Sice byly Vánoce, ale sněhu tu bylo jako tradičně tak, jako já jsem blonďatá. To bych se klidně mohla stavět na hlavu, ale stejně by tu nikdy za celé věky nezasněžilo. Museli mi stačit tři sněžítka, která byla bůhví kde.

„Sluší ti to,” usmál se Dean a políbil mě na špičku nosu. Musela jsem se zasmát. Docela to lechtalo. Docela hodně.

„Díky,” poděkovala jsem, vzala berle do jedné ruky a upalovala po schodech dolů. Berle už jsem v podstatě s sebou nosila jen tak. Sice jsem se ještě neodvážila na nohu došlápnout úplně celou vahou, ale chodila jsem. 

„Kam se tak řítíš?” vyštěkla Alex, která mě od naší poslední hádky pěkně nesnášela. No, poslední... Od naší poslední velké hádky. Teď jsme se hádali kvůli každé maličkosti. A táta? Ten nad námi akorát protáčel panenky a změnil přísloví z - dva kouhoti se na smetišti nesnesou - na - dvě slepice se na smetišti nesnesou.

„Dneska mi mají sundat tu sádru,” zamumlala jsem. Táta sice nedovolil Alex, aby si mě adoptovala, ale nemám být protivná. Ona taky, ale nějak to nedodržovala. Já už jenom čekám na to, až nám otec začne špatné chování puntíčkovat.

Nejraději bych nasedla na starou kamarádku Betty a rozjela se do nemocnice sama. Možná bych si vzala i pilku! Ale to, bohužel, se sádrou na noze nešlo, takže mě musel odvést Brandon. Nebyl dvakrát nadšený z toho, že tam musím být v osm, takže ještě v autě zíval.

„Ale no, tak. Osm hodin není nic hrozného,” uchechtla jsem se.

„To ne, ale Mike celou noc brečel. Asi je nemocnej, nebo co. Nevíhoda mimin, nemůžou říct, že jim není dobře. Prostě řvou!” postěžoval si a znovu si zívl, tentokrát přímo plačtivě.

„Chudáček Mike, po Vánocích se určitě stavím.”

„Ještě ho lituj. Jestli neurychlí svůj růst, začnu řvát já.” Další zívnutí.

„Ale nepovídej. Jsi určitě rád, že ho máš. Já bych umřela nudou, kdybych neměla tebe a Deana.”

„Deana? Kdo je Dean?” zarazil se.

„Dean? Já řekla Dean? Myslela jsem tátu. To víš, včera jsem se koukala na nějakej pošahanej film a hlavní hrdina se jmenoval Dean. Už blbnu,” zakecala jsem to. Uf! To bylo o fous. Měla bych nejdříve myslet, a až pak mluvit. 

„No proto, už jsem se bál, že všechen čas, který bezdůvodně netrávíš se mnou, trávíš s nějakým jiným klukem a na mě ses vyprdla.”

„Ale nevyprdla. A neříkej to slovo. Víš, jak je mi proti srsti,” zamumlala jsem, zatím co on si opět zívl. To má snad zívavku, nebo co...

„Ha! Právě si to slovo řekla.”

„Mlč,” zasmála jsem se a dala mu ruku na pusu, do které se stejně zasmál a zívl.

Bála jsem se, že Brandon v tom autě usne, protože v čekárně jsem čekala opravdu dlouho a sundávání sádry taky nebyla záležitost na pět vteřin. Ale když mi ji doktor sundal, prohlédl kotník a já se prošla po ordinaci, připadalo mi to celkem rychlé. Hlavně už jsem byla volná. Doktor mě chtěl okamžitě ukecat na rehabilitaci, ale já mu na to řekla: „Promiňte, pane doktore, ale já nejsem pitomá a vím, jak se kroutí kotníkem. Takže nebudu platit nějaké začátečnici za to, aby mě to naučila. Nashledanou a děkuji.” S těmito slovy jsem se na něj usmála a odešla.

Když mě Brandon odvezl domů, čekalo mě nemilé překvapení. Dům zvenčí vypadal úplně stejně jako ostatní. Na zdi měl jedny žárovky a na dveřím věnec, ale vevnitř to byla jedna velká vánoční pohroma. Na každém stolu nebo skřínce byl položený věneček či svíčka. Dokonce na televizi plály tři svíčky. Skromná kuchyň byla polepená soby, sněhuláky a stromečky. Uprostřed obýváku byl malý, umělý stromek, ze kterého nevykukovala jediná umělá větvička. Celý byl ozdpobený ozdobičkami od hlavy až k patě.

Když jsem šla po schodech k sobě do pokoje, nemohla jsme se ani ve vzteku chytit zábradlí, protože k němu bylo připevněno několik barevných řetězů. Vlítla jsem na záchod, kde voněly svíčky a na prkénku ležel stejný věnec, který zdobil dveře. Rychle jsem vycouvala z koupelny a pozadu jsem zakopla přes práh. Spadla jsem na zadek a nestačila jsem se divit. Z venčí byl slyšet Alexin a tátův nadšený hlas. S někým se bavili, ale to v té chvíli nebylo to hlavní.

Můj pokoj také podlehl vánoční nemoci. Na nočním stolu stála červená svíčka a vesele si hořela. K závěsům byly připevněné pidi stromečky a na postely leželo vánoční přáníčko. Ještě jednou jsem se rozhlédla po pokoji a pohled mi zůstal viset na již zmiňovaném nočním stolku. Šuplík byl otevřený. Rychle jsem ho vyndala a položila na postel. Byly v něm úplně všechny věci, kromě jedné. Sešit!

Zběsile jsem se rozhlížela po pokoji. Ne! To nebylo možné. Přece mi ho nemohli vzít. Nemohli ho číst! Nemohli ho vyhodit. Vždyť tam byly máminy osobní věci a ta věc s Deanem, kterou jsem tam včera zapsala. Pohled mi utkvěl na modrém koši, který stál v rohu místnosti. Vyčuhovalo z něj něco zmačkaného. Honem jsem tu věc vyndala. Vážně to byl můj sešit. Můj sešit!

Popadla mě taková zlost, jako ještě nikdy předtím. Bežela jsem po schodech zpátky do obýváku, kde se má rodinka nacházela. Schody jsem brala po dvou, a když jsem se k Alex konečně dostala, skočila jsem jí po krku. Byla jsem sice mnohem lehčí než ona, ale stejně jsem ji povalila na zem. Jednou rukou jsem jí držela pod krkem a tou druhou fackovala. Snažila se mě odtrhnout a podařilo by se jí to, kdybych si nohy neomotala kolem jejího pasu.

„Ty čůzo!” křičela jsem. Byla jsem jako smyslů zbavená, než mi došlo, že jsem ve vzduchu. Drželi mě dvě velké ruce a já se zmohla akorát na bezmocné kopání a křičení. Alex se mezitím postavila a zlostně mi hleděla do obličeje. Byla rudá jako rak a myslím, že hambou to rozhodně nebylo.

„Proč vyvádíš, Erin?” zeptal se mě otec ještě dřív, než mi Alex stačila taky jednu vrazit.

„Kdysi jsem dostala od mámy sešit. Zapisovala si do něj ty nejdůležitější věci a řekla mi, ať v tom pokračuju. A moje takzvaná náhradní maminka mi ho vyhodila!” zasyčela jsem. Alex se uraženě zamračila a svěsila ruku zpátky podél těla. Táta se taky mračil, ale narozdíl od Alex zlostí.

„Alex?!”

„Miluju tě, miláčku, a ty to víš, ale nehodlám ve svém domě trpět jedinou vzpomínku na tvoji mrtvou ženu!” zakňučela Alex. Už jen chybělo, aby si dupla.

„O tom si ještě promluvíme,” odpověděl táta. „A ty, chlapče, můžeš Erin pustit,” dodal táta a mně až teprve teď úplně docvaklo, že mě vážně někdo drží ve vzduchu a já nemám páru, kdo to je. Najednou jsem se dotkla nohama země a ruce zmizely. Otočila jsem se čelem vzad a spatřila asi dvoumetrového klučinu s mladou tváří a špinavě blond vlasy, z kterých měl dredy. Modré oči se na mě usmívaly. Mezi nimi měl rovný nos s kroužkem. Tváře oholené.

„Ahoj, jsem Stu,” usmál se na mě i pusou a napřáhl ke mně svoji velkou ruku. Přijala jsem ji a potřásla si s ním. Moje ruka byla v té jeho tak drobounká. „Erin,” zněla má odpověď.

Alex mi řekla, ať Stuovi ukážu pláž, a já s radostí poslechla. Chtěla jsem z toho baráku vypadnout. Moje noha byla konečně volná a nechtělo se mi tam trmácet pěšky. Vzala jsem ho na Betty. Prohlásil o mně, že jsem vážně super holka. Hezká a navíc jezdím na motorce. Paráda. S tím prvním jsem moc nesouhlasila, ale s tím druhým už jo. Na Betty jsem vážně jezdit uměla a líbilo se mi to. Stu si sedl za mě a já nastartovala. Skvělí pocit. Helmu jsem si nebrala, protože jsem chtěla, aby mi vlasy vlály ve větru. To je jedna z úžasných věcí, které vám jízda na motorce přináší. Fantastické. Přímo kouzelné.

Na pláži jsem motorku zaparkovala u stromu, nemusela jsem se o ni bát. Betty sice jezdila výborně, ale byla stará a pro mnoho lidí i ošklivá. Pro mě ne. Ostatní byli akorát zaslepení.

Se Stuem jsme šli po okraji pláže, až nám voda dosahovala k bosým nohoum. Stu měl na sobě dlouhé kalhoty a mikinu s kapucí. V obličeji byl rudý. „Tady máte vážně teplo, v Kanadě je to úplně jiný,” zafuněl.

„Hele, to jako vážně s Alex pocházíte z Kanady?”

„Jo, už to tak bude.”

„Počkej, to mi nestačí. Řekni mi úplně všechno! Ty o mně toho víš až moc. Můj táta si vzal tvoji mámu, kterou nenávidim. Moje máma je mrtvá, protože jinak bych bydlela u ní. A tak dále... Ale já vím akorát to, že jsi z Kanady a tvoje máma je ta blondýna, která mě taky nenávidí.” Zasmál se.

„Dobře, ale moc toho není. Neměl jsem se vůbec narodit, takže se o mně starali Alexini rodiče. Pěkní snobové. Žil jsem si hezky ve vile, měl jsem, co jsem chtěl. Ale vážně mě to nebavilo. Tak jsem si nechal udělat piercing. Babička začala vyšilovat a hned zavolala Alex, která mě do tý doby navštěvovala jednou za měsíc. Nebo když potřebovala něco od svých rodičů. Vzala si mě k sobě, já si nechal narůst vlasy a udělat dredy. Pak odjela sem a já si žil zase u prarodičů v Kanadě,” pochlubil se mi.

„Hele, a teď jedna otázka - máš Alex vážně rád? Jestli ano, oficiálně tě prohlásím za exota!” zasmála jsem se a bouchla ho pěstí do ramene.

„Je to moje máma, musím ji mít rád, i kdybych nechtěl,” zamumlal a vytáhl z kapsy mobil, protože mu začal vyzvánět. Stiskl zelené tlačítko, něco souhlasně zamumlal a zavěsil. Pak se na mě podíval. „Hou, hou, hou!” zahulákal se smíchem. No to snad ne!

Tuhle kapitolu jsem si z prstu cucala docela dlouhou dobu. Sice jsem přesně věděla, co se stane, ale stejně se mi nějak nechtělo psát. To jsem se raději válela u knížek, u televize nebo s kamarádkama. Takže se omlouvám, že to tak strašně dlouho trvalo. Snad prominete. Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Eolis, která okomentovala úplně každičkou kapitolu Mrtvé lásky, za což ji obdivuji a jsem jí moc vděčná. A taky samozřejmě těm, kteří taky sem tam tohle „dílo” okomentujete. A už vůbec jsem vám všem moc vděčná, že to čtete. ;) Děkuji. A příště vás čekají druhé kulatiny a rozdávání dárečků u Taylorovích. Jo, a co říkáte na naší novou postavu - Stua? Lealel :)

Autor: Lealel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mrtvá láska - 19. kapitola: