Mrtvá láska - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Duchové. Bílá strašidla z dětských pohádek, či děsivé přízraky z hororů. Vymyšlená strašidla, duše mrtvých. Ovšem co když exustují? Erin Taylorová o tom ví své, protože je jako jediná vidí. Duchové jsou duše mrtvých, které uvízly v lidském světě. Jejich smrt se nikdy neobjasnila či nevyřešila, takže musejí čekat, až se jejich případ vyřeší. Teprve pak dojdou zaslouženému klidu. Erin na jednoho ducha narazí a ten ji žádá o pomoc. Ale dokáže z lidského světa pomoct někomu, koho miluje?

22.03.2013 (16:00) • Lealel • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1259×

Láska. Jeden z nejkrásnějších citů ve vesmíru. Láska je pocit, který se nedá popsat ani nahradit. Nejčastěji je šťastná a plná naděje. Bohužel jsou i případy, kdy vás v té nejkrásnější chvíli zradí. Podtrhne vám nohy a řekně sbohem. Vy spadnete z obláčku naděje a jste ve špíně, ze které se těžko dostává. Někdy se z ní nedostanete nikdy. Já to vím, protože jsem se zamilovala do někoho, koho milovat nesmím.

***

Tmavou nocí, ozářenou pouze hvězdami a měsícem, jsem šla po pláži. Užívala jsem si ten pocit, když vám hebký písek protéká mezi prsty. Na pláži jsem byla jediná živá bytost a plně mi to vyhovovalo. Byla jsem ráda sama, nesnášela jsem okolní svět. Kvůli tomu jsem se bavila jen s jedním člověk, pokud nepočítám učitele a otce, který se mi vyhýbá.

V den mých třináctých narozenin se moje matka zavraždila. Předávkovala se. Schválně. Od té doby se mnou táta nechce mluvit. Našel si práci hlídače v muzeu, do které chodí, když já přijdu ze školy. Vrací se pozdě v noci. Myslí si, že spím. Ale mýlí se. Já nespím, nemůžu. Od těch třináctých narozeninám mám problém se spánkem. Moc dlouho nevydržím spát. Ne v noci. Ve dne si klidně pospávám ve škole, čímž si působím problémy. Třídní učitelka je zahořklá žena středního věku, které nikdo neřekne jinak než Rejpalka. Do všeho se rejpe a přistihne vás i při věcech, které jste vlastně neudělali. Je děsná, ale já se jí nedivím. Má šišatou hlavu, černé vlasy a nos jako Pinocchio. Kdo by nebyl nepříjemný, kdyby se každý den musel koukat do zrcadla s takovou tváří? Já jsem lidi rozhodně nesoudila podle toho, jak vypadají, ale u ní to bylo vážně hrozné.

Pořád na mě křičela a posílala mě do ředitelny. Donekonečna. Naštěstí ředitelka bydlela hned vedle mě, takže věděla, jaké to doma mám. Když se se mnou táta musí vidět, akorát na mě řve. Nic jsem neprovedla, ale stejně mě ze všeho obvinujě. Myslí si, že za máminu smrt můžu já. Ale to ne. Máma mě i tátu milovala, to jo. Jenže jsme byli chudí a já hodně nemocná. Když máma zjistila, že je těhotná znovu, nevydržela to. Zjistila to den před mými narozeninami a další den nato to už nezvládla. Nemohla dál.

„Čau, co tu děláš, Erin?” zakřičel z dálky Brandon a vytrhl mě tak z přemýšlení.

Brandon Chicken byl můj nejlepší kamarád, odjakživa. Kvůli jeho příjmení se mu všichni posmívali, takže byl pro ostatní loser. Jako já. Ale to příjmení se k němu vážně hodilo, protože měl vlasy jako kuřátko a nos, který připomínal malý zobáček. Roztomilé.

Znali jsme se už od školky, kde mi hned první den rozbil hrad z písku. Schválně. Od té doby jsem ho mlátila lopatkou po hlavě. Na základce mi polil žákovskou jahodovou šťávou a já mu ostříhala vlasy. Od té doby je už dlouhé nenosí. A na střední, kde jsme teď v posledním ročníku, mi vysypal odpadkový koš do tašky a já mu za to podrážela nohy. Ještě dnes.

„Ahoj, procházím se. Nemůžu spát. Jak jinak. Co tu děláš ty?” zeptala jsem se a položila mu ruku na ramena. On tu svojí dal kolem mého pasu. Ne, nechodili jsme spolu.

„Bráškovi rostou zuby, takže pořád brečí. Nedá se to vydržet,” odpověděl a já přikývla. Jistě, Brandonův bráška byl to nejroztomilejší dítě pod sluncem. „Měla bys chodit k psychiatrovi,” dodal. Vykulila jsem oči.

„Cože?”

„Nespíš už čtyři roky! Skoro pět!”

„No a?”

„To není normální. Ty nejsi v pořádku, Erin!” zakřičel na mě. Brandon si často chodil zaběhat na pláž a já tu často pochodovala kvůli nespavosti. Přes den se se mnou o tomhle tématu nebavil. To jen v noci. On si totiž myslel, že jsem zažila trauma, kvůli kterému nemůžu spát. Možná to tak bylo, ale já si to nechtěla připustit.

„Prostě nemůžu v noci spát. Zato ve dne jsem jako zabitá. Vždycky si to vynahradím,” nesouhlasila jsem s ním. Byla jsem typ, který se nevzdává a má svoji hlavu.

„Kdy už to pochopíš, Erin? Já nemůžu spát, protože bráška brečí, ale ty máš doma klid. Skoro každou noc tě tu potkávám a ty pak spíš ve škole. Určitě jsi zažila trauma, které nespavost způsobilo,” křičel a divoce mával rukama, protože jsme od sebe stáli dva metry daleko.

„Ne, to není pravda,” odporovala jsem dál.

„Tak mi řekni jednu jedinou věc, Erin... Kde se tvoje matka zabila, kde se našlo její mrtvé tělo?” zeptal se mě vážně a přistoupi až ke mně, takže jsem musela zvednout hlavu.

Kde se vzaly, tu se vzaly, měla jsem oči plné slz. Chtěla jsem je udržet, ale nahromadilo se jich moc a přetekly přes okraj. Dala jsem si ruce na pusu v němém výkřiku. Zasáhl to nejbolavější místo, které mohl. Brandon nebyl španý a ani mi nic špatného nepřál. Dokonce se se mnou o různých věcech nebavil, protože jsem si to nepřála. Mluvit o mámě mi nevadilo, ale o mém spánku ano. Byla to věc, která mě neskutečně vytáčela, a moje máma s tím souvisela. Její smrt.

Nemohla jsem spát od třináctých narozenin a Brandon měl ve všem pravdu. Nechtěla jsem si to připustit, ale věděla jsem, že v tom bude velkou roli hrát trauma. Nejspíš měl pravdu. Ale důvod mého pláče byl prostý. Já normálně nebrečela, ale tohle bylo jiné. Totiž... mámu jsem našla mrtvou ve své posteli.

Brečela jsem dál a dál, ale rozeběhla jsem se k okraji pláže, kde na mě čekala stará motorka, kterou jsem pojmenovala Betty. Zachránila jsem ji ze skládky. Takový model, jako byla ona, snad už neexistoval a Betty nevypadala nejlépe, ale jezdila dobře. Hned jsem na ni nasedla, nasadila si helmu a odjela pryč. I přes vrčení motoru jsem slyšela Brandonův hlas. Omlouval se mi...

„Promiň, Erin. Já to tak nemyslel. Nemyslím si, že jsi blázen nebo tak něco. To vůbec ne. Jen mám o tebe strach. V noci se potuluješ po pláži místo toho, aby jsi spala. Naopak ve dne jsi jako zabitá. Bojím se o tebe, protože to není normální. Proto jsem to řekl. Slibuju ti, že už o žádném z těch témat už mluvit nebudu. Nikdy. Ale musíš jít aspoň na dvě sezení s psychiatrem. Máš to zaplacené,” omluvil se mi Brandon po škole a podal mi papírek s adresou.

„Vždyť já se na tebe nezlobím. Teď. Jen nesnáším, když někdo mluví o mém spánku. Cením si tvé snahy, to jo, ale kdybys mi to sezení nezaplatil, nejdu tam. Vážně jsi promrhal peníze zbytečně, ale udělám ti tu radost a půjdu tam,” slíbila jsem mu a papírek si zasrtčila do zadní kapsy kalhot. Brandon se usmál a objal mě.

„Ale nikdy už o mém spánku a mojí matce nemluv. Nikdy, rozumíš?” zašeptala jsem mu ledově do ucha a cítila jsem, jak ztuhl. Tak přísnou a vážnou mě ještě nikdy neslyšel a možná se mě i trochu bál, ale přikývl.

Pak jsme nasedli na Betty a já jsem ji rozjela směrem k Brandonovu domu. Tam jsem Brandona vysadila. Když jsem chtěla odjet, postavil se mi do cesty.

„Už mám opravenej auťák. Dáme večer závod na pláži. Těším se, jak si ušpiním kola. Jdeš do toho?” dal mi lákavou nabídku.

„Jasně, že jdu. Co si o mně myslíš? Ale až se ti zaboří auto do písku, já ti s tím pomáhat nebudu,” zakřenila jsem se.

„Pche. Co si to myslíš o mým autíčku?! Až já projedu cílovou rovinku, tak se pro tebe vrátím a zbyteček toho, co z Betty zbyde, ti s radostí pomůžu odvést do šrotu. Takže večer v osm!” prohlásil nafoukaně a uskočil mi z cesty.

Panečku, to bude zábavná noc, pomyslela jsem si. Když jsem přijela domů, táta už byl v tahu. Nevyčítala jsem mu to, ale trochu jsem se zlobila.

Rychle jsem vyběhla do druhého patra našeho rodiného domečku, zavřela jsem se ve svém pokoji a natáhla se na postel. Ležela jsem na manželské posteli, kterou jsem měla už jako malá. Dívala jsem se na červený strop a červené stěny. Pak jsem si prostě sundala boty, vlezla si pod peřinu a usnula.

Probudila jsem se akorát v sedm hodin večer. Idealní čas. Převlékla jsem si oblečení a nalíčila jsem si oči. Udělala jsem si černé linky okolo oříškových očí a nanesla jsem si na řasy řasenku. Jinak jsem se nenamalovala. Učesala jsem si černé vlasy, které se česaly dobře, protože jsem je měla zastřižené do mikáda. Ještě chvilku jsem se koukala na svůj malý nos, který byl uprostřed mého srdcovitého obličeje. Potom jsem vyrazila.

Nasedla jsem na motorku, vzala si helmu a vyjela jsem. Pláž nebyla daleko, takže jsem tam byla přesně v osm. Brandon už na mě čekal.

„Čau, tak jakou dáme trasu?” zeptala jsem se natěšeně.

„No, mohli bychom začít tady a jet až támhle k tomu domku. Tam bude cíl,” ukázal mi středně velký domek, který byl hodně daleko od místa, kde jsme stáli. Přikývla jsem, plácli jsme si a nastartovali svá vozidla. Brandon si stáhl okýnka a zakřičel: „Tři, dva, jedna... Teď!”

Hned na to jsme oba vyrazili. Chvíli byl přede mnou, ale potom jsem ho předjela a závod jsem si užívala. Vítr mi fučel do obličeje a písek lítal od kol. Brandon byl za mnou, ale dost blízko na to, aby mě dohnal. Na chvíli jsem se otočila dozadu a smála jsem se. Brandon mě musel slyšet, tak se taky usmál a šlápl na to. Já jsem se otočila dopředu a tím pádem se mi motorka přestala kynklat, protože jsem ji lépe dokázala udržet. Najednou mi úsměv pohasl a já prudce zatočila doleva, směrem k moři. Přede mnou šel nějaký hoch a já ho málem srazila. Naštěstí jsem stihla zatočit, ale spadla jsem z motorky a silně jsem se bouchla do hlavy. Pak už byla pouze tma...

Otevřela jsem oči a zamžikala jsem do bílé místnosti. Bílá barva všude zářila, takže mi trvalo, než jsem si na ostré světlo zvykla. Po chvilce mi došlo, kde jsem. Byla jsem v nemocnici. Ležela jsem v té bílé posteli, u které seděl Brandon a držel mě za ruku. U mých nohou stál táta a bavil se s mužem v bílém plášti. Doktor to byl mladý a měl dlouhé černé vlasy svázané v culíku.

„Erin,” oddychl si Brandon, když si všiml, že jsem se probrala. Teprve potom jsem si všimla, že za ním stála mladá policistka.

„Cos to, proboha, vyváděla?!” vyjel na mě otec a já jsem se lekla.

„Co se stalo?” zeptala jsem se zmateně a nevšímala si otcovy otázky.

„Tvůj kamarád říká, že sis s ním dávala závody na pláži. On byl první, ale pak jsi ho předjela a jela jsi první. Bezmyšlenkově ses na něj otočila a začala si se radostně smát. Když ses poté podívala zpátky před sebe, zničehonic jsi prudce zatočila doleva a spadla jsi z motorky. Je to tak, Erin?” objasnila mi policistka.

„Ano.”

„Proč jsi zatočila?”

„No, já jsem viděla... nějakého chlapce. Nebo spíš hocha. Mohl být starý jako já - to soudím podle postavy. Byl vysoký a šel přede mnou. Nevím, jak vypadal, v té tmě jsem na něj moc dobře neviděla, i když jsem svítila. Kdybych nezahnula, srazila bych ho,” odpověděla jsem a dala si dohromady vzpomínky.

„To jsme si taky mysleli, ale Brandon nikoho neviděl a v písku nebyly stopy. Nepršelo, takže kdyby tam někdo byl, zanechal by stopy,” řekla policistka.

„Co tím chcete říct?”

„Nikdo tam nebyl, Erin.”

Následující díl »

Autor: Lealel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování