OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lyžák - 3. kapitola

07.02.2012 (13:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1241×

Lyžák - Jsem to ale nemehlo!

Zašla jsem si rovnou na záchod a potom jsem si koupila obloženou housku. Vzala jsem si ji do autobusu. Sabina se bavila s ostatními holkami ze třídy, tak jsem ji nechala. Šla jsem do autobusu. Vylezla jsem schůdky a koukla na tu prokletou uličku, která mě dělila od mého místa. Protočila jsem oči pod víčky, nadechla se a šla. Zprvu to šlo dobře, ale pak jsem začala klopýtat. Nakonec jsem nohou narazila do nohy od jedné sedačky a neudržela rovnováhu. Bohužel jsem se podruhé natáhla a k mé smůle jsem tentokrát dopadla zase na Martina. Tentokrát to byl ale trochu jiný pád. Spadla jsem Martinovi přímo na hruď, protože Martin seděl na té poslední pětisedačce v autobuse.

„Lin, zlato, ty máš dneska opravdu štěstí – už podruhé si spadla a už podruhé na mě. Že by nějaké znamení?“ zeptal se mě v žertu.

„Lin! Lin, neřekla bys, co jsem viděla,“ nedořekla skoro ani Sabina, když mě viděla. Přiběhla tak rychle, že jsem se nestačila zvednout z Martina. Jenže nejhorší bylo, že jak jsem spadla, tak jsem sjela kousek níž a vypadalo to, jako bych mu ležela někde jinde, než jsem ve skutečnosti ležela.

Rychle jsem se zvedla na ruce a zapadla na svoje místo. V tu chvíli jsem byla rudá i na špičkách uší. Doufala jsem, že to viděla jen Sabina. Nechtěla jsem, aby o mně kolovaly zvěsti, že chodím s Martinem. Sabina si sedla a na tváři jí zůstával ještě stále ten nevěřícný výraz.

„Copak jsi mi chtěla říct?“ zeptala jsem se Sabiny a koukala při tom z okna na parkoviště. Nechtěla jsem, aby viděla, že se ještě stále červenám.

„Tomu neuvěříš! Viděla jsem třídního, jak se nakláněl a něco šeptal té zrzavé profesorce. Ona se u toho chichotala jak mladá holka. A navíc, vypadalo to téměř, jako když ji líbá na krk,“ líčila Sabina to, co viděla. Celá u toho zářila a snažila se do toho popisu vložit tolik reálnosti, kolik jen dokázala. Já mezitím jedla svoji obloženou housku.

„Sab, promiň, co ti teď řeknu, ale ty asi nevíš, co se šíří po škole za zvěsti, že? A když jsi to tak uvědomím, nejsou ty zvěsti ani nijak nové,“ řekla jsem a poprvé od toho incidentu jsem se na ni obrátila. Sabina na mě koukla a zavrtěla hlavou.

„Aha. Takže pro tvou informaci. Na jakýkoli kurz nebo vícedenní výlet pojedeme se třídním, pojede s námi i ta zrzečka. Ta zrzečka s ním totiž spí. Takže, co jí asi tak mohl šeptat?“ nechala jsem ve vzduchu viset řečnickou otázku. Sabina na mě vykulila oči, ale nic říct nestihla, protože už všichni ostatní přišli a autobus se zase rozjel.

Sabina se chvíli věnovala svému mobilu, až z toho usnula. Ale nejdříve mě samozřejmě poprosila, abych si s ní vyměnila místo. U okna se jí prý spí lépe. Pokoušela jsem se znovu usnout, ale vždy, když se mi to skoro povedlo, spadla jsem do uličky. Když jsem málem spadla asi po páté, zaklepal mi někdo na rameno.

„Lin, pojď si sednout sem dozadu. Tady aspoň nebudeš padat,“ řekla mi Martin, když jsem se otočila. Napůl rozespale jsem se zvedla a přesadila k oknu na úplně poslední sedadlo v autobuse. Strčila jsem si do uší sluchátka a za chvíli jsem usnula. Ani nevím, co se mi zdálo. Probudil mě až Martin. Lehce mi třásl ramenem a šeptal do ucha: „Lin, vstávej. Za chvíli tam budeme.“

Já se narovnala, protáhla se a lehce pitomě jsem se usmála. Zase jsem si sedla k Sabině a probudila ji. Sabina na mě koukala malýma a rozespalýma očkama. Promnula si je a usmála se. My zastavili a já se bohudík dostala přes uličku a nespadla. To byl můj největší dosavadní úspěch za ten den.

Venku před autobusem se začal mísit hovor a všeobecný ruch. Profesoři nám oznámili, že máme odnést zavazadla a lyže k rolbě a tam počkat. Čapla jsem svoji tašku a mazala tam, kam nám ukázali. Chvilku po tom jsem se vracela pro ostatní věci. Nakonec jsem zůstala stát u rolby a čekala na další pokyny. Profesor nám dal pokyn, abychom se vydali za ním – samozřejmě do kopce. Nejprve nás vedl po sjezdovce. Pak nás zavedl na lesní cestu, která se zdála zprvu rovná a poklidná, ale pak začala stoupat. No, nakonec jsme se úspěšně vyškrábali až nahoru, kde nás čekala už jen cesta po rovince k pensionu. Ta cesta nebyla dlouhá a my tam za chvíli došli.

Penzion vypadal moc pěkně. Já v tichu doufala, že bude pěkně vypadat i uvnitř. Náš třídní donutil chlapce, aby utvořili řetěz a natahali zavazadla a lyže dovnitř. Když to bylo hotové, mohli i ostatní vejít. No, přízemí vypadalo naprosto normálně. Potom začala ta rusovlasá učitelka rozdělovat pokoje. Nejprve přidělila pokoje 1. B a potom teprve nám. Já s holkama dostala pokoj až v druhém patře. Když jsem to slyšela, protočila jsem oči a vzala si svůj krásný kufr na kolečkách, které mi byly v tuto chvíli k ničemu.

„Ukaž, vezmu ti to,“ ozval se za mnou ochotně Jirka.

„Díky,“ řekla jsem udýchaně a ochotně mu svěřila svůj kufr. Šel přede mnou a já ho navigovala. Když jsme vylezli do druhého patra, hledala jsem očima pokoj číslo dvacet sedm. Našla jsem ho celkem rychle. Ukázala jsem Jirkovi, kam mi má kufr položit.

„Ještě jednou děkuju,“ řekla jsem vděčně a přidala milý úsměv.

„Nemáš za co. Jsem rád, že jsem mohl pomoc. Kdybys ještě něco potřebovala, tak jsem na dvacet jedna,“ řekl a ukázal palcem někam za sebe. Pousmála jsem se a přikývla. V pokoji jsem byla dříve, než moje spolubydlící. Svlékla jsem se a šla pro tu druhou tašku, co jsem měla ještě dole. Cestou jsem potkala Kamilu a Verču.

„Nahoru a doprava,“ řekla jsem a plná elánu se na ně usmála. Bylo docela vtipné koukat na ně, jak celé udýchané a uřícené vynášejí kufry nahoru. Došla jsem dolů a vzala si tašku. Otočila jsem a málem vrazila do Radka. Okamžitě se mi začal omlouvat, že měl dávat větší pozor, a vůbec ho nezajímalo, že to byla vlastně moje chyba.

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 3. kapitola: