Lyžák - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Autobus odjel, Linda usnula, a když se probudila, spadla Martinovi na záda. Jak se jí to povedlo?

04.02.2012 (15:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1278×

Lyžák - Jsem to ale nemehlo!

Když se autobus dostal za hranici našeho města, hovor se nějak rozproudil a za chvíli nebylo slyšet téměř vlastního slova.

„Lin, usměj se přece trochu,“ nabádala mě Sabina. Jen jsem se na ni lehce pousmála, protože jsem neměla zrovna moc chutí do smíchu. Směju se ráda, ale dneska mi nějak chyběl podnět pro to, abych se začala smát. Neměla jsem sebemenší důvod. Martin se dneska choval jako idiot, Lukáš (můj přítel) se choval jako žárlivý milenec a Sabina byla dneska taky na zabití – pořád jen juchala. Ale možná to vidím trochu černě, protože jsem podrážděná. Lin se ještě chvíli věnovala Verče sedící přes uličku, pak se otočila ke mně.

„Lin, co se s tebou děje? Většinou jsi veselá a žertuješ se všemi, ale dneska jsi tu zamračená, zaražená a sotva s někým prohodíš slovo,“ ptala se mě Sabina.

„Víš, Sabi, skoro nic se neděje. Špatně jsem se vyspala, jsem podrážděná, Lukáš mi leze na nervy a Martin se chová jako největší pako na světě. No, řekni sama, jak z toho mám mít úsměv na tváři?“ oponovala jsem jí.

„Lin, tak si na chvíli zdřímni. Koukej, polovina autobusu spí, takže nebudeš výjimka. Lukáš se zase chová jako žárlivý milenec, že? A na Martinovi žádné změny v chování nevidím. Přijde mi, že se chová jako každý jiný den,“ podotkla.

Měla jsem největší chuť jí odpovědět něco ve stylu: „Ale ty ho neznáš tak dlouho jako já“ nebo „Znáš ho jen ve škole a v kolektivu“. Nakonec jsem jen klidně odpověděla: „Jo, asi si na chvíli odpočinu, abych nevypadala večer jako chodící mrtvola. Jo, Lukáš se bohužel chová jako žárlivý milenec. Uvažuju o tom, že si budu zapínat telefon jen na hovory s mamkou a taťkou a jinak ho nechám vypnutý. Nechci, aby mi každých deset minut drnčela smska,“ odpověděla jsem a k Martinovi se nevyjadřovala. Pousmála jsem se na ni a vzala si sluchátka a i pod. Ještě než jsem „šla spát“ jsem si zkontrolovala telefon. Našla jsem tam dvě smsky. Ta první říkala toto: „Přeju ti šťastnou cestu, miláčku. Miluju tě,“ a druhá říkala toto: „Miláčku, není ti nic? Od rána ses mi neozvala.“ Ihned jsem měla náladu zkaženější ještě víc. Koukla jsem ještě na Sabinu a podala jí telefon. Když na mě nechápavě koukala, požádala jsem jí, aby mi ho pohlídala. Nepotřebovala jsem, aby mi vibroval v kapse, když jsem chtěla spát.

Probudil mě podivný rachot, který bych nepřeslechla, ani kdybych byla hluchá. Byl to hlas našeho učitele a hlásal: „Tak zlatíčka, asi za deset minut zastavíme a budete mít tak na půl hodiny přestávku, takže si zajděte na záchod a něco si kupte, jestli chcete. Jestli nic nepotřebujete, tak můžete zůstat v autobuse,“ dokončil svou řeč pan Sklenička. Protáhla jsem se a lehce pousmála. Celkem pěkně jsem se vyspala. Koukla jsem na Sabinu, která taky mžourala – nejspíš se vzbudila.

„Teda Lin, měla jsem sto chutí ten tvůj telefon vzít a vyhodit z okna. Už jsem skoro spala a on vibroval. To by mi nevadilo, jenže když jsem se pokoušela zase usnout, tak mě znovu vzbudily vibrace,“ řekla mi podrážděně Sabina.

„Hmm,“ zabručela jsem a protáhla se. „A jaké je skóre?“ zeptala jsem se.

„Takže, máš tu asi pět smsek a asi deset nepřijatých hovorů,“ odpověděla Sabina. „Vážně by sis s ním měla promluvit, Lin,“ kladla mi na srdce svoje rady. Já jen přikývla. Nechtěla jsem si kazit tu dobrou náladu, kterou jsem měla. Koukla jsem na telefon, a aniž bych si vůbec ty smsky od Lukáše přečetla, jsem je vymazala. Jedna byla od mamky a psala mi, abych si lyžák užila. Nepřijaté hovory byly bohužel všechny od Lukáše. Protočila jsem oči a hodila mobil do tašky, když jsem si z ní vyndávala peněženku.

Když autobus zastavil, byla jediná překážka mezi mnou a záchodem. A tou překážkou byla ulička v autobuse, do které se zaprvé nahrnuli všichni, a za druhé v ní byly položené menší tašky. Když se ulička celkem vyprázdnila, musela jsem se dostat přes ty tašky. Nadechla jsem se a pokoušela jsem se jít tak, abych na žádnou z nich nestoupla nebo dokonce nespadla. Docela dlouho se mi to dařilo, ale nakonec jsem zaškobrtla o ucho jedné tašky a letěla dopředu na Martinova záda. Ten to chudák neustál, spadl a já dopadla ještě na něj.

„Sklepničková zase dělá rozruch, že?“ prohodil náš třídní, když nás viděl. „Kruci, to nemůžeš dávat pozor?“ ptal se.

„Pane profesore, já dávala pozor, ale noha se mi dostala do jednoho ucha od tašky a já upadla. Tomu už zabránit nešlo,“ řekla jsem klidně.

„Ale šlo. Mohla ses zastavit a tu nohu si vyndat. Třeba. Nebo si mohla poprosit třeba Martina, ten by ti jistě rád pomohl, že letče? Nemám pravdu?“ koukl významně na Martina. Ten jen zavrtěl hlavou, počkal, až vstanu, a zvedl se taky.

„Omlouvám se. Nechtěla jsem spadnout, ale zamotala se mi noha do jednoho ucha. Neubrzdila jsem to,“ řekla jsem Martinovi, když jsme se dostali z doslechu pana třídního.

„Lin, nic se neděje. Jen dávej příště větší pozor,“ řekl mi a šel dál. Raději se klidil z mého dosahu. Nedivila jsem se mu. V mé přítomnosti byl každý ohrožený na životě…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování