OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lukostřelkyně ~ kapitola 1.



Lukostřelkyně ~ kapitola  1.Shay pojede vstříc Vládci, aby jej požádala o vrácení daní jejímu lidu, netuší však, co tím vším vlastně sama způsobí...

                                                                                                          1.

Sedla jsem si na kraj postele a utírala Alexandrovi čelo namočeným hadrem. Byl zabalený v těch nejteplejších dekách, předtím jsem mu rány vyčistila a ty krvácející obvázala. Teď jsem jej starostlivě propalovala pohledem. Nechápala jsem, jak se tam dostal a proč tam vůbec chodil, ale na to teď nebyl čas myslet. „No tak, prober se,“ šeptala jsem, namáčejíc hadr do vody. Alexandrova víčka se mírně zachvěla, zpod řas se mu prodrala stříbrná slza. „Shay,“ zamumlal. Polkla jsem a položila mu dlaň na čelo. „To je dobré, jenom blouzníš.“ zašeptala jsem. Ztěžka otevřel své oříškové oči a sledoval mně. Nevěděla jsem, jestli o sobě vůbec ví. „Kde to jsem?“ pokusil se zvednout hlavu, jeho pokus jsem ale zastavila. „V mém domě. Pššš, až se uzdravíš, vše mi řekneš. Teď se prospi.“ pousmála jsem se. Alexander neměl sílu mi odporovat, proto opět zavřel oči. Byla jsem ráda, že se jeho stav zlepšil, přesto jsem o něj měla podivný strach.
~ ~ ~
O pár hodin později jsem se na něj přišla opět podívat, už byl vzhůru, barva se mu pomalu začala vracet do tváře. Podala jsem mu nádobu s vodou, kterou viditelně žíznivě přijal, a napil se. „Byl.. byl jsem vzhůru, slyšel jsem a... viděl z okna, jak si lidé povídají o Valcarovi. To je doopravdy tak strašný?“ tázavě se na mne podíval. Zhluboka jsem se nadechla a sedla si k němu. „Zezačátku nebyl, pak ale zjistil, že má nad svými vesnicemi moc. Dožadoval se jí, chtěl stále víc...A i když teď má vše, na co si vzpomene, nestačí mu to. Vymýšlí si daně za vše, na co si vzpomeneš. Vesničané nemají peníze ani na jídlo, natož na to, abychom věčně platili něco tak nesmyslného. Ale potom.. když už lidé nemají co vydat, půdu, dům, pozemky... Přijede bratrstvo a místo daně si z oné vesnice odvedou nevinnou mladou dívku. Dívky, které odvedli, už nikdy nikdo ani koutkem oka nespatřil, nikdo neví, kde je jim konec.“ pokrčila jsem rameny. Alexander na mně třeštil oči, viděla jsem, jak zaskočený tím byl. „Ale... proč?“ špitl. Tušila jsem, nebo spíše doufala, že konečně pochopil, co jsem se mu pokoušela i minule říct. 
„To nikdo neví... A teď mi pověz ty, proč jsi byl ve skalách?“ 
„Hledal jsem tě,“ odpověděl. V mé tváři se teď zračily mírné obavy. To kvůli mně spadl?
„Proč?“
„Myslel jsem, že tam budeš... Jako minule. Ale pak se mi to nějak zvrtlo, ale nespadl jsem... já, Shay, nemyslím si, že to byla nehoda,“ sklopil zrak. Pravda, byl typ muže, který si s takovými překážkami poradí, nemohla to být tak úplně náhoda. Opatrně jsem ho chytila za bradu, s neobvyklou něžností na to, jak jsem ho ještě před pár hodinami brala za naprostého hlupáka. „To zjistím, slibuji.“ vstala jsem a zmizela z dohledu. Ve dveřích jsem se srazila se svou matkou. „Tak jak je mu?“ ptala se mě okamžitě. Má matka byla ten nejlaskavější člověk, jakého jsem kdy viděla.
„O moc lépe. Prosím, pohlídej ho. Já.. musím jít. Nevím, kdy se vrátím.“ Obešla jsem ji, popadla luk s toulcem se šípy, vak s čistým oblečením a běžela ven z domu. Vyskočila jsem na neosedlanou Calime, chytila se její husté hřívy a pobídla ji. Vlasy mi vlály v té rychlosti ve větru, až jsem přes ně téměř neviděla, ale nevadilo to, důvěřovala jsem svému koni jako nikomu.

Byly jsme vždy jako jedno tělo, jedna duše. Klisna se mnou mířila ke skalám, jako by mi sama četla myšlenky. Failo byl trošku pozadu, než zaregistroval, že jsem se vzdálila, ale hned se za námi rozběhl. Míjela jsem celou vesnici, jejíž obyvatelé se na mě otáčeli. Náhle skončily domečky a nahradily je opět luky a pole, v té rychlosti jsem nestačila ani registrovat krajinu kolem sebe, ačkoli jsem každý bod tohoto okolí znala nazpaměť. Jako malá jsem si tu hrávala celé hodiny. Zpomalila jsem Calime až ve skalách, nehodlala jsem si zopakovat onu příhodu z minula. Zpomalila jsem ji do kroku, když jsme projížděly klikatými, úzkými stezkami podél vysokých skal, tyčících se vysoko k nebi. Vždy jsem krásu a tajuplnost těchto míst obdivovala, avšak věděla jsem, že jenom to nestačí. Dojely jsme až na konec skal, kde byla mýtinka, a za ní se rozprostíral hluboký, dosud neprobádaný les. Byl... děsivý. Ale na to jsem neměla čas, jela jsem vstříc mocnému Valcarovi.

A od něj mě tento les dělil. Klisna pode mnou neklidně zaržála, věděla jsem, že tam nechce, a taky jsem věděla proč. „Klid, malá,“ objala jsem její krk, abych ji mohla pohladit po plecích. Pokračovala tedy. Společně jsme dojely až na začátek lesa. Opatrně jsem sáhla po luku a zavolala na Faila, aby se držel blízko nás. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem neměla strach. Po tom všem, co se ve vesnici povídalo, už odmalička jsem slýchávala pověsti o mýtických bytostech, od bazilišků po jezerní lid. Jde o to, jestli tomu věříte. Ale věříte-li v přátelství mezi vlkem a člověkem tak otevřeným, jako mezi lidmi, pak musíte věřit i v něco takového. Rozhlížela jsem se kolem.

Bylo to tam tak.. .tmavé, depresivní. Místy se po zemi válely kmeny stromů, jinak tam byly jen trnité keře a polomrtvé stromky. Modlila jsem se, abych už byla pryč. Zahlédla jsem, jak se za lesem tyčil hrad v královském městě. Pobídla jsem Calime do klusu, přičemž jsem byla neustále v pozoru. Snažila jsem se nedívat kolem sebe, přesto zhruba ve středu lesa něco upoutalo mou pozornost. Kostry... lidské kostry válející se všude kolem. Spolkla jsem knedlík, který se mi najednou objevil v krku. Všimla jsem si i jakési stojaté vody nedaleko jedné z koster, byla to špinavá, velmi špinavá voda. Ozval se až nelidský skřek, který prolomil hrobové ticho. Calime se stáhly uši dozadu, Failo zavyl a já, já jsem si připravovala luk a šíp. Z vody se cosi začalo šinout. Z dálky to vypadalo jako mrtvola, ale jakmile se to vzpřímilo, pochopila jsem. Ona zrůda ukázala zkažené zuby a hnala se ke mně. Natáhla jsem tětivu a nechala šíp dělat svou práci. Neminula jsem. Hrot šípu se zabodl do břicha oné jezerní zrůdy. Netušila jsem, že se zdržují i v tak malých, ubohých vodách. To cosi se zarazilo, chvíli se dívalo na ránu, kterou jsem mu způsobila, než šíp jednoduše vytáhlo. Nepřipadalo mi, že by mu to nějak zvlášť ublížilo. Nechtěla jsem bojovat tváří v tvář něčemu takovému, tak jsem raději pobídla Calime do rychlého cvalu a řítila se nebezpečným lesem vstříc světlu, které temnota místy propouštěla. Otočila jsem se a spatřila, jak za námi běží. Modlila jsem se, aby cestou uschl a musel se vrátit do vody, protože jinak by s námi byl pravděpodobně amen. Byli téměř nesmrtelní! Důvěřovala jsem Calime, proto jsem se jí chytila pevně jen nohama, otočila se a zkusila opět vystřelit šíp. Trefila jsem se – vždycky jsem se trefila, jelikož jsem odmala nedělala nic jiného, než cvičila lukostřelbu. Byla to má věčná vášeň. Neexistovalo proto něco, do čeho bych se netrefila jako do terče. Stvoření to na chvíli zdrželo, takže jsem měla možnost se otočit zpět, abych viděla na cestu. Strach mě doslova pohltil, oči se mi rozšířily hrůzou, jakmile jsem spatřila, kam jsme se řítily! Nebylo cesty zpět, Calime přistála v bažině. Failo zoufale přešlapoval před bažinou – jiná cesta nebyla. „Failo, pojď!“ křikla jsem. Když nezemřeme v bažině, dozajista zemřeme, až nás ta věc chytí. Vlk chvíli váhal, než skočil za námi. Calime zoufale zaržála, neměla půdu pod nohama, zapadaly jsme hluboko do bažiny. ¨

Rychle jsem se sehnula tak, abych se chytila Faila, aby neklesl do bažiny. Ať se má klisna snažila jak chtěla, nemohla se pohnout, bažina nás pohlcovala čím dál tím hlouběji. Mé zoufalství lze jen těžko popsat. Nadechla jsem se, postavila se na její hřbet, křečovitě zavřela oči a skočila. Mé ruce dopadly na kraj bažiny, na druhý konec. Natáhla jsem jednu ruku k Failovi, chytila ho za obojek udělaný z kusu provázku, a vytáhla jej ze smrtících rukou bažiny. Pomohla jsem svému věrnému příteli do bezpečí a sama se vrhla za Calime. Byla jí vidět už jen hlava a kus krku, ale i já jsem do bažiny jistojistě zapadala. „Klid, malá.“ špitla jsem a chytila se její hřívy. Obluda, která nás pronásledovala, se před bažinou zarazila, vydala skřek a nespokojeně se vydala nazpět. Nemohla jsem už pohnout nohama, ruce jsem však měla volné. Zašmátrala jsem ke kraji bažiny, kde bylo několik kořenů stromů. Podařilo se mi jednoho pevného chytit. Jak pevně jsem se snažila vytáhnout nahoru, bažina povolovala, držela jsem se stále Calime kolem krku a snažila se jí pomoci. Musela jsem ji ale pustit a sama se vytáhnout. Mé oči zalily slzy, když jsem viděla, jak se kvůli mé vlastní hlouposti můj kůň topil v bahně. Rozhlédla jsem se kolem, kolem jednoho ze stromů byl uvázaný provaz – u kmenu stromu se válela kostra, tušila jsem tedy, že tam onen člověk byl uvázaný. O tom jsem ale nepřemýšlela, obratně jsem provaz rozpletla, udělala smyčku a zkoušela ji házet kolem krku, chvíli se mi nedařilo, než jsem se konečně trefila. Smyčka se stáhla kolem jejího krku, zatáhla jsem tak silně, jak jsem dokázala. Failo se přidal. Nakonec bažina povolovala, viděla jsem čím dál víc z jejího těla. Už se mohla lépe pohybovat, společnými silami jsme ji tedy dostali až na kraj bažiny a poté jsem ji vytáhla. Pevně jsem se chytila jejího krku a objala ji. Jak šťastná jsem byla, že žije! Už jsem si na ni nesedala a pomalu jsem šla dál. Oba mí věrní přátelé se za mnou pomalu vydali. Uviděla jsem světlo – předzvěst konce lesa.
~ ~ ~ 
Skutečně jsme se z lesa dostali a stanuli před půdou patřící vládci. Pole zářila, louky se zelenaly a rybníky zářily ve slunečních paprscích. Došli jsme až k jednomu z rybníků, kde jsem nechala oba mé společníky umýt se, sama jsem využila čistého oblečení ve svém vaku na zádech a převlékla se. Přece jen jsem měla v plánu jít za vládcem, kdybych přišla takhle zablácená, vůbec by mně tam nepustili. Opět čistští jsme vyrazili dál, už to nebyla žádná dálka. Stačilo přejít jedno pole a byli jsme v královském městě. Nebylo to jako vesničky, v kterých jsme žili my. Bylo to krásné, veliké město, celé lemované trhy s jídlem, šatstvem a vším, na co si člověk vzpomene. Prošli jsme kolem několika krčem až k veliké bráně úplně nad městem. Vedla na nádvoří. Nyní byl čas na to, abych se vzchopila a šla ke strážím. Tak jsem také udělala. Nechala jsem Calime u sudu s vodou v odlehlejší uličce a s Failem v zádech došla až k dvěma mužům, stojících na stranách masivní brány. Oba na mě strnule upírali oči. „Ráda bych mluvila s vládcem.“ promluvila jsem. Muži se na sebe podívali. Jeden div nevyprskl smíchy. „Ale ale, sličná dámo, co byste tak našemu vládci povídala?“ blábolil první. Ruce jsem si dala v bok. „Chtěla bych mu povědět, jak skvěle se jeho lid má. Jakým je příkladným a hlavně laskavým vládcem!“ uculila jsem se. „A vy, pánové, takoví statní, urostlí mládenci jako vy, nechápu, proč nejste alespoň rádcové! Kdo by vám mohl intelektem rovnat!“ mrkala jsem na ně. Oba muži rázem změnili postoj. Ano, kdo by se mně mohl rovnat vychytralostí!

„Také si to každý den říkáme.“ začali jednohlasně. Hlupáci, pomyslela jsem si.
„Když mne pustíte, ráda se u našeho vládce za vás přimluvím. Avšak... byla bych velmi zklamaná, nevidět Výsost, víte, už odmalička je to můj sen.“ Pročesávala jsem si rudé kadeře rukou tak, abych na sebe neustále upozorňovala. Muži se začali přihlouple uculovat. 

„Tak ale rychle.“ Pootevřeli bránu. Spokojeně jsem se usmála, popohnala Faila dopředu a vešla. Chvíli jsem se rozhlížela po velkém nádvoří, něco takového jsem vážně nikdy neviděla. Jak bych také mohla! Pomalu jsem prošla ještě druhou bránou vedoucí ke schodům. Konečně jsem vyšla nahoru na jakýsi ochoz až k největším dveřím. Tušila jsem tam něco jako přijímací síň, byli tam jako vždy stráže. Ti se na mně však ani nepodívali a pustili mne, asi si mysleli, že když už mně pustili tam, tak nebudu nebezpečná. Chvíli jsem stála v prázdném uvítacím sále a z dálky slyšela jen rozhovor. Jeden z mužů měl přísný, hluboký hlas, kdežto ten druhý se zřejmě třásl jako ratlík.

„Kde je můj syn?! Už tu dávno měl být! To si ten pacholek myslí, že ho tu budu honit po zemi?!“ křičel panovník. 
Jeho poddaný jen pronesl tiché: „Najdeme ho, pane, přísahám!“ Pak vše utichlo.

Chvíli jsem tam ještě stála osamocená, než jsem ho uviděla. Nevšímal si mě až do té doby, než usedl na velký trůn. Poté si mně změřil pohledem, stejně jako já jeho. Nebyl ošklivý, někoho mi popravdě hrozně připomínal, ale koho? Měl přísný pohled, byl statného vzrůstu, černovlasý, s hnědýma očima. A vůbec nebyl sympatický, popravdě jsem z něj byla mírně nervózní. Došlo mi, na co čeká. Ačkoli nerada, musela jsem před ním pokleknout. „Můj pane,“ pronesla jsem tak, až se můj hlas roznesl celým sálem. Valcar uznale pokýval hlavou na znamení, že mohu vstát. „Co si žádáš?“ zeptal se.

Chvíli jsem ho pozorovala mlčky. „Prosím, pane. Včera vaše ctěné bratrstvo přijelo do naší vesnice, žádali si daň za mrtvého na našem území. Musím však protestovat, téhož dne jsem se do skal vydala a muže jsem odvezla do naší vesnice. Je stále živ. Žádám, aby se mým lidem vydala daň zpět. Nemají už vůbec nic..“ Snažila jsem se znít pokorně, ale má povaha s pokorou nemá vůbec nic společného. Vládce mlčel, prohlížel si mně, než se podivně zašklebil. „Není žádného důkazu, že je ten muž živý, proto se tvá ctěná žádost zamítá.“ Mávl rukou a chtěl vstát. Jen tak se mě rozhodl smést ze stolu! „Ale pane...“ 
„Zítra do tvé vesnice vyšlu své bratrstvo, je čas vybírat daně!“ zvolal, kývl na stráže, kteří mě okamžitě popadli a táhli pryč. Začala jsem sebou házet, kopat, vztekat se. Marně. Zaplavil mě vztek, smutek a zoufalství zároveň. Vše jsem jen pokazila, nebýt tohoto, mohli mí lidé žít ještě pár dní klidně. Zítra to ale nastane, historie se opět bude opakovat, a to jen díky mých chybám a nerozvážným úsudkům.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lukostřelkyně ~ kapitola 1.:

10. Lenis přispěvatel
18.11.2012 [14:17]

LenisPáni další kapitolka se moc povedla !! :)) Jsem zvědavá co ten královskej páprda udělá, až zjistí že mu zachránila syna.. Emoticon Emoticon
Moc se těším na další prosím honem :))

9. Everlinet přispěvatel
18.11.2012 [11:21]

Everlinetm: Moc děkuji. Emoticon
J: No to tě asi zklamu, v příštích kapitolách (mám už je napsané do 5) už to moc nefiguruje no. :D Každopádně díky. Emoticon

8. JanieHutcherson přispěvatel
18.11.2012 [9:41]

JanieHutchersonNo mě to připomíná hlavně to, že je zachránkyně jejího chudého lidu a tak :D ale jelikož HG miluju přečtu si i další kapču. Emoticon Emoticon

7. martinexa přispěvatel
18.11.2012 [0:08]

martinexaMě se ta povídka fakt líbí. Jsem na to zvědavá, jak to bude pokračovat.

6. Everlinet přispěvatel
17.11.2012 [19:40]

EverlinetJ: Ano, HG znám, ne že bych to četla, ale film jsem viděla. Emoticon Také jsem si později uvědomila, že se to tomu trochu podobalo, ale nakonec to byla jen taková shoda, protože ty dívky jsou tam úplně z jiného důvodu. Emoticon Jinak děkuji.

5. JanieHutcherson přispěvatel
17.11.2012 [19:05]

JanieHutchersonKrásné. Četlo se mi to strašně dobře. Hele a znáš Hunger games? :D trochu mi to začátku připomínalo :D jinak : Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Everlinet přispěvatel
16.11.2012 [14:24]

EverlinetL: Moc děkuji za přízeň, opravdu mě to těší a nutí psát dál. Emoticon Ne, nepozastavuje, v tomto světě je zkrátka běžné spousty věcí, které se později pokusím nějak objasnit. Každopádně v tomto světě mají zvířata mnohem větší inteligenci než v tom našem a proto se dají považovat za stejně tak dobrého přítele, jako člověka. Emoticon Jinak ještě jednou děkuji za tak pěkný komentář, těší mne, že se někdo zajímá. Emoticon

3. Leylon
16.11.2012 [13:06]

úžasná kapitola, bolo to výborné! Keď boli zaseknutý v bažine, tak som sa fakt bála, hlavne o toho jej koňa, ten si toho pri nej teda vytrpí Emoticon Emoticon. No jedna vec - to sa nikto nepozastavuje nad tým, že jej spoločníkom je aj vlk? Alebo je to v tomto svete bežné? Emoticon (viem, možno divná otázka, ale som fakt zvedavá)

Každopádne, teším sa na pokračovanie, aj keď asi tuším, kto to bude ten kráľovský syn Emoticon. Tak č onak, čítalo sa to ako jedna báseň Emoticon Emoticon

2. Everlinet přispěvatel
14.11.2012 [16:18]

EverlinetP: I já jsem Nekonečný příběh neměla kvůli tomu ráda, ale jelikož jsem NAPROSTÝ milovník koní, asi bych takhle krutě tak nádherné zvíře ve vlastním románu nezabila. Emoticon To se brzy dozvíš. :) Každopádně jsem ráda, že se líbí! Emoticon

1. Poisson admin
14.11.2012 [15:31]

PoissonBože, když se Calime začala potápět, zděsila jsem se, že fakt umře, jako ten kůň v nekonečným příběhu, už jen kvůli jsem to nenáviděla, jak jsem u toho vždycky brečela... Takže jsi mě zachránila před infarktem, když ji nakonec zachránila Emoticon kapitolka Moc moc povedená, tipuju, že doma opečovávala princátko... Ale tak nebudu předcházet, třebna se pletu... Ale každopádně pecka Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!