OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lukostřelkyně ~ kapitola 2.

23.11.2012 (15:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 882×

Stráže mne velmi hrubě vyhodily před hrad. Zoufale jsem vyhledala Calime, vyhoupla se na ni a cvalem se rozjela po kamenné cestě zpět do královského města. Cestou jsem jednou rukou stírala slzy, neustále stékající po mých tvářích. Zastavila jsem Calime u nějakého stánku.

„Prosím, paní, jak se dá dostat do Faileonu, aniž bych musela jet přes les Mrtvých?“ otřásla jsem se. Tělnatá žena na mě upřela uzoučké oči.

„Zaplať a řeknu ti to.“
Natáhla ke mně ruku umaštěnou od ryb. Ohrnula jsem nos a jela jsem dál.

Zkoušela jsem se ptát ještě několika lidí, avšak bez úspěchu, nikdo nebyl ochotný mi to prozradit, až u posledního jsem měla celkem úspěch. Chtěl nejméně z těch, kterých jsem se ptala doposud. Muž mi prozradil kudy jet, tak jsem mu vydala své poslední peníze, protože jsem byla zcela zoufalá. Věřila jsem mu tedy a jela přesně tak, jak mi poradil – kupodivu se to jevilo docela dobře, ale cesta to byla poměrně delší. Ale co záleželo na délce, když mi záleželo na tom, abychom vůbec přežili?

Jeli jsme několik dlouhých hodin. Byla jsem vyhladovělá, žíznivá a znavená. Naštěstí po těch úmorných, nekonečných hodinách jsme dorazili před mně dobře známou bránu. Seskočila jsem ze své klisny, strčila do brány a rozhlédla jsem se. Ačkoli byla už tma, lidé neustále pobíhali kolem.

„Prosím! Poslouchejte!“ křikla jsem na celou vesničku. Někteří se otočili, jiní mně ignorovali. „Zítra si přijedou pro daně!“ Náhle všichni utichli a otočili se mým směrem. Slyšela jsem paniku, zoufalé klení. Někteří nadávali na mně, jiní si začali prohledávat děravé kapsy.

„Co jsi to provedla holko hloupá, kdes byla?!“ rozhořčovala se jedna z žen, další se hned přidali.

„Já... já...“ Zmlkla jsem, byla to pravda, kdybych nikam nešla, tohle by se nestalo. Tiše jsem se rozešla k nedalekému domku. Mí dva společníci mi byli v patách. Nechala jsem Calime za domem, kde jsem jí dala napít, stejně jako Failemu, který mě ale pak následoval do domu. Matka už mě čekala u dveří.
„Shaylo,“ oslovila mně přísným tónem hlasu a zatáhla dovnitř. „Prosím tě, řekni, že není pravda, že jsi byla za vládcem.“ Přešla po místnosti.

Sklopila jsem zrak.

„Ano. Ale nemyslela jsem to zle, chtěla jsem jen pomoct!“
Anna se na mě podívala, bylo vidět, že její pohled poněkud zněžněl.

„Já vím, Shay, ale nepřeji si, abys takhle riskovala! Navíc teď nás budou lidé z vesnice proklínat.“ Přešla ke mně a věnovala mi vřelé objetí.

„Ten mladík se má už docela dobře, zítra už bude jako rybička,“ usmála se. „A ty by ses měla prospat, zítra nás všechny čeká těžký den.“ Dala mi ruku na rameno.

Úsměv jsem jí opětovala. Má matka byla vždy oporou, jako slunce za nejjasnějšího dne. Obešla jsem ji, popřála dobrou noc a odešla jsem do svého pokoje. Mou postel momentálně okupoval Alexander, který už tvrdě spal. Rozložila jsem si tedy několik dek k oknu a ustlala jsem si tam. Můj věrný Failo si ke mně lehl a než jsem se nadála, usnula jsem.
~ ~ ~ ~

Probudila mne až matka, která se nade mnou zoufale skláněla.

„Shay, zlatíčko, musíš se schovat! Už jedou!“ tahala mně za ruce. Rozespale jsem zamrkala. Už to tu bylo zase – den, kdy všechny milující matky skrývaly své dívčí potomky do skříní, truhel, sklepů a všech úkrytů, jaké by jste si kdy dokázali představit. Vyskočila jsem na nohy.

„Nemůžu přece jen tak...“ snažila jsem se odporovat. Nepomohlo mi to, ba naopak.
„Říkám ti pojď!“ naléhala. Následovala jsem ji tedy. Cestou jsem se podívala z okna. Lidé zoufale pobíhali kolem, hledajíc řešení, které by vše vyřešilo. Tak to bylo pokaždé, co jsem pamatovala.

Náhle se ozval dusot kopyt, brána se rozrazila a dovnitř vtrhlo pět jezdců na černých koních. Hned se začali rozhlížet po teď téměř liduprázdné vesnici. Jeden z nich seskočil, další jej následovali. Každý z nich rozrážel dveře do domů, ozývaly se výkřiky a vždy poté jezdci hrubě vyhodili ven jednu dívku. Matka mne zavřela do sklepa do pytle, jakoby si snad myslela, že mi to pomůže.
Jeden z mužů se zastavil před domem.

„Jméno?“ zvolal na jeho poskoka, ten vytáhl jakýsi pergamen a začal číst.

„Laitaine, pane. Shayla Laitaine. Má 17 let, můj pane,“ blekotal mladík. Muž už na nic nečekal, vyrazil dveře a začal prohledávat místnosti. Anna vytřeštěně hleděla, jak velitel bratrstva sešel do sklepa a hned na to se vrátil s Shaylou.

„Pusť mně!“ křičela jsem, snažíc se muži vytrhnout. Marně. Měl až neobvyklou sílu, kterou mi drtil paže při každém mém marném pokusu o útěk. Vyhodil mne na prašnou cestu před naším domem. Zakašlala jsem, jak se prach pod mou vahou vznesl do vzduchu a já jej vdechla. Ucítila jsem něčí tězkou botu na svých zádech, snad abych se nezvedala. Jediné, co jsem stačila vidět bylo, jak tahali dívky z domovů a vyhazovali je ven, podobně jako mě. Pak nás všechny najednou zvedli a postavili do neucelené řady. Některé byly tak maličké, až mi bylo špatně z toho, že by je měli odtrhnout od jejich rodin a odvést bůhví komu. Jejich velitel, oděný celý v černém, s těžkým, zdobeným mečem za pásem nyní obcházel před námi s rukama ležérně založenýma za zády. U každé dívky se zvlášť zastavil a prohlížel si ji, některé, ty malé plakaly, držíc si dřevenou hračku u těla. Ta nespravedlnost a bezmoc mi drtila srdce, má mysl se plnila čistou nenávistí.

Zastavil se u mě. Vyzvedla jsem bradu v panovačném gestu, propalujíc ho pohledem, který jsem měla zvlášť pro bytosti, které mi stály tak za plivanec do obličeje.

„Ty!“ popadl mě za paže, přitiskl zády ke svému mohutnému tělu a chytil mne pod krkem. „Tahle dívka bude daň za vaši neposlušnost! Kdybyste pracovali, to se stát nemuselo!“ křikl po celé vesnici. Má matka, dosud vyděšeně stojící na zápraží domu si nyní tiskla dlaň na ústa a držela dotěrné slzy.
To, co se stalo pak, jsem nečekala ani v tom nejdivočejším snu. Alexander vyběhl z domu. Muži se prudce otočili a vytřeštili oči.

„Vaše Výsosti!“ vyhrkl velitel.

Chvíli jsem si myslela, že si ho ten chlap jen s někým spletl, ale pak mi to došlo... proč mi asi tak neřekl své příjmení? Proč mi tak zarytě neříkal svou totožnost, ani odkud vlastně je?
„Pusťte tu dívku!“ přikázal Alexander a už ke mně natahoval ruku. Já jsem se však zatvářila rozhodně.

„Ach, Vaše Výsosti! Nemusíte si dělat starosti!“ odfrkla jsem ironicky. „Nestála jsem ti ani za to, abys mi řekl pravdu!“ sykla jsem. Alexander se na mně překvapeně díval.

„Ale, Shay, ty bys mne okamžitě vyhodila, kdybych ti řekl svou totožnost.“ Opět ke mně natáhl ruku. Pro mě sice jeho náruč znamenala znepokojující bezpečí, avšak má tvrdohlavost mi nedovolovala něco takového udělat.

„Promiňte, ctěný pane. Já půjdu, jestli jste si nevšiml, byla jsem vybrána a s hrdostí zachráním svou vesnici od jisté zkázy. Život za život, že?“ otočila jsem se.

Matka si stoupla k Alexanderovi.

„Ale dítě!“
Nedbala jsem na nic, co oba říkali. Mahtaové jako jedno tělo pokrčili rameny, jeden mě popadl za paže a vysadil mne do sedla. Sedl si za mě a ostatní jej následovali. Než jsem se nadála, míjeli jsme pole a lesy. Alexander se otočil na Annu.

„Nenechám jí zemřít, nemějte strach.“
Ta stiskla jeho ruku v děkovném gestu. Ačkoli byl sám ještě stále zraněný a oslabený, nasedl na prvního koně, který byl uvázaný u domu, chytil se jeho hřívy a cvalem se hnal na hrad.
~ ~ ~ ~
Cestou na hrad na mně poddaní doslova zírali. Bylo mi to krajně nepříjemné, zvlášť, když jsem netušila, co tak hrozného mě tam čeká. Předhodí mě lvům? Ale co by z toho asi tak král měl? Snažila jsem se zahnat všechny příšerné myšlenky, vyčistit si mysl a přemýšlet o tom, jak od svého chmurného osudu – ať je jakkoli hrozný, uniknout.
Dorazili jsme na hrad až těsně před setměním. Zavřeli mě do vězení, což mně mírně zarazilo, ale alespoň mi tam dali krajíc chleba a vodu, tušila jsem, že zítra mě čeká něco, co už nebude jen temná, vlhká kobka plná krys.

~ ~ ~ ~
Alexander naprosto uříceně vběhl do pracovny svého otce.

„Otče!“ prohnul se v pase a chvíli oddychoval. Valcar vstal od stolu a spražil svého syna přísným pohledem.

„Kde jsi takovou dobu byl?! Nechal jsem tě už tak tisíckrát hledat!“ rozkřičel se. Alexander byl už ale na jeho výlevy vzteku zvyklý, proto se tím nikterak nezabýval.
„Jsem tu kvůli dívce, kterou dnes tvé Bratrstvo vzalo jako daň.“ Opřel se jednou rukou o masivní stůl z ebenového dřeva.
„A co je s ní? Slyšel jsem, že je to ta protivná divoška, která tu včera byla.“ Prohlédl si zlatý prsten na svém ukazováčku.
Alexandrova tvář zrudla vztekem.

„Ano, otče. Ta vyjímečná mladá žena, která mne zachránila! Tvé slavné Bratrstvo se ani nesnažilo vyhledat mě, když jsem spadl ve skalách.“ Divoce pohazoval rukama. Vládce na svého syna chvíli doslova zíral.

„Tos byl ty?“ zděšeně obešel stůl. Až teď si všiml jeho viditelných modřin a šrámů dosud zcela nezhojených.
Alexander mávl rukama na znamení, že na tom momentálně nezáleží.

„Chtěl jsem ti sdělit, milý otče, že v žaláři právě držíš mou budoucí nevěstu,“ prohlásil, ležérně se opírajíc o stůl. Tvářil se nanejvýš vážně.

Valcar vypadal, jakože asi každou chvíli začne křičet, nebo zděšením omdlí.

„Cože?! Ty sis vážně myslel, že bych ti dovolil vzít si neurozenou holku?“ zakřičel a praštil pěstí do stolu.
Alexander se nadále tvářil tak, jako před chvílí.

„Ale já bych si zase nevzal žádnou urozenou, otče. Tudíž bych byl rád, kdybys té dívce dal alespoň šanci,“ odvětil.
V tváři postaršího muže se zračil vztek smíšený s obavami. Znal ale svého syna, který byl vždy velmi tvrdohlavý.

„Dobrá tedy. Nechám to děvče zavřít v komnatách, ale ručíš mi za to, že neuteče.“ Pozvedl varovný ukazováček, než se otočil a zmizel ve svých komnatách. Alexander se vítězoslavně usmál. Naprosto skvělé! Tušil sice, že ta malá bojovnice, která se mu líbila už od první chvíle, co ji spatřil, s tím moc souhlasit nebude, ale to už se nějak domyslí.
~ ~ ~ ~
„Tak polez, maličká!“ uslyšela jsem vzdáleně, pootočila jsem hlavu a spatřila hromotluka, který mával skrz mříže obrovskými klíči. Nadzvedla jsem obočí, nechápajíc, co po mně vůbec chce. Muž otevřel, popadl mne za paže a táhl za sebou. Měla jsem chuť se mu vytrhnout, kopnout ho a vzít nohy na ramena, ale vzhledem k tomu, že byl obrovský a silný jsem to neshledala jako rozumné.
„Náš vládce přikázal, abych tě zavřel v komnatách, chuděrko malinkatá, taková osamocená tam..“ prohlásil slizce a začal mi volnou, umaštěnou rukou prohrabovat vlasy.
„Zvládnu to,“ zamumlala jsem a doufala, že se mě pokud možno nebude až nahoru dotýkat.
Míjeli jsme vstupní sál, kterým mne vedl k zatočeným schodům. Nakonec jsme stanuli před několika dveřmi, když muž konečně našel správný klíč, nemotorně odemkl a strčil mě dovnitř.

„Škoda, že si tě náš mladej Antanvarno už zamluvil,“ zahuhlal, podrbal se na plešaté hlavě a zamkl za mnou na tři západy. Chvíli jsem stála na místě a zírala na zavřené dveře. Cože to říkal?

Zakroutila jsem hlavou, předpokládala jsem, že ten chlápek měl inteligenci sotva jako kámen na prašné cestě, takže jsem o tom moc nepřemýšlela. Rozhlédla jsem se po místnosti, vlastně tam nebylo moc co k vidění. Postel s nebesy, několik koberců a stůl. No, každopádně to byl nevýdaný luxus. Prošla jsem se po svém novém „vězení“ až k oknu a shlédla z výšky pro mě až nepříjemné. U bran stálo teď mnohem více stráží, než předtím. To měli jako strach z toho, že bych mohla uprchnout? Jak naivní. Nejsem hloupá, abych utíkala, když to všichni očekávají.
Chvíli jsem ještě rozjímala nad všemi možnými věcmi, než jsem usoudila, že dnes mi žádné nebezpečí nehrozí, proto jsem ulehla na postel a zavřela už tak dost ztěžklá víčka.

Můj klidný spánek prolomila až rána, prudce jsem se posadila na posteli. Spatřila jsem několik stráží, jeden z nich přešel k posteli a pohodil na ní čistou košili a kalhoty.

„Máš si to oblíct. Mladá Výsost pravila, že prej je slečinka na mužský oblečení,“ uchechtl se, změřil si mě pochybovačným pohledem, než se otočil. „Jo a máš na to tři minuty.“ S těmi slovy za sebou konečně zavřel dveře.
Mé obavy se zvětšily, ale čisté oblečení jsem uvítala. Předpokládala jsem, že Alexander už dorazil. Prevít! Proč mi tak sprostě lhal?! Vstala jsem a začala se oblékat. Nakonec jsem se shlédla v zrdcadle, jakoby na tom snad záleželo. Stráže se pro mne přesně na čas vrátily a vedly mně vstříc mému dosud neznámému osudu.
Než jsem se nadála, stála jsem uprostřed mě už známého sálu. Naproti mně seděl na trůnu vládce, po jeho pravém boku stál Alexander, který si mě měřil zaujatým pohledem. Začínala jsem se obávat, co tak strašného se mi tu ti dva chystají říct.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lukostřelkyně ~ kapitola 2.: