18.11.2012 (14:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1081×

5. kapitola

Plížily jsme se nocí jako přízrak. Každý, kdo nás potkal zjistil, co je to bolest. Ujistily jsme se, aby trpěl až do konce. S každou další mrtvolou náš smích sílil. Ale nebyly jsme šťastné, smály jsme se jen tak z dobrého vychování. Dnešní noc bude pro tuhle vesnici zkázou.

Bloudily jsme nocí další půl hodinu, aniž bychom narazily na živou duši. Rozhodly jsme se proto, že půjdeme do mého oblíbeného hostince.

Cestou jsme nepotkaly ani nohu.

Až na kraji vesnice, kde nám zbývalo už jen pár kroků k cíli, zatarasilo nám cestu pět Stínů. Mně i druhé Kyndře se začal rýsovat úsměv na tváři. Mrkla jsem na ni a ona pochopila. Pomalu jsme se sunuly do postranní uličky, kde byla minimální šance na to, že by nás někdo zahlédl.

Hned jak jsme stály tváří v tvář Stínům, vytasily jsme naše zbraně. Já svůj naleštěný, přesně vyvážený meč a druhá Kyndra vytáhla pozlacenou sekeru se stejnými znaky, jako na čepeli mého meče.

Obě jsme ukročily krok stranou a otočily se k sobě zády. Ještě naposledy jsem se na ni podívala a povzbudivě se na ni usmála. Potom jsem se už musela věnovat útočícím Stínům.

Sem tam jsem periferním viděním zahlédla druhou Kyndru, jak bojuje. Lehkost a přirozenost téhle situace z ní sálala na míle daleko. Všechny její útoky a postoje měla tak perfektně naplánované a nikdy neminula svůj cíl.

Obdivně jsem na ni hleděla, dokud mě zpět do reality nevytrhla příšerná bolest v pravém rameni.

Najednou jako by můj meč byl strašně těžký a já ho nemohla udržet. Sledovala jsem, jak mi vyklouzl z ruky a s hlasitou ránou dopadl na zem.

Zaměřila jsem se na své rameno, které bylo probodnuto jedním ze Stínových drápů.

Jediné, co jsem teď viděla, byl Stínův výsměšný úšklebek. Smrad shnilého masa z jeho pusy mi ovíval tvář a z ničeho nic jsem necítila pevnou zem pod nohama. Další věc, kterou jsem vnímala, byl let vzduchem a následný tvrdý dopad na zem. Ani jsem se nenadála a Stín byl opět u mě.

Rychle jsem vyskočila na nohy. Nezbývalo mi nic jiného, než boj holýma rukama. Zaujala jsem obranný postoj a čekala na útok, který přišel hned vzápětí.

Jen tak tak jsem se mu vyhnula.

Periferním viděním jsem zahlédla, jak moje spolubojovnice zabila druhého Stína a teď si šla spokojeně sednout na jeden ze sudů, odkud dobře viděla na můj boj se třemi zbývajícími protivníky.

Útoky na mě přicházely ze všech stran a já opět získávala původní jistotu. Pomalu jsem je začala zatlačovat zpět ke svému meči.

„Trvá to moc dlouho, dodělej je,“ zaslechla jsem Kyndřin ledový hlas, právě když jsem se shýbala pro svůj meč.

Rychle jsem si vypočítala vzdálenost mezi mnou a nejbližším Stínem a sekla. Jeho hlava se mi dokutálela k nohám. Odkopla jsem ji a bojovala dál. Následovala série několika seků, ale bohužel asi třetinou z nich jsem minula. Potěšilo mě akorát to, že jsem jim způsobila vážná zranění.

Otočila jsem se o tři sta šedesát stupňů a zároveň kolem sebe zuřivě sekala. Najednou jsem si všimla, že vedle mě stojí druhá Kyndra. Začala jsem kopírovat její pohyby a lehkost, se kterou ona bojovala, zachvátila i mě.

Najednou to bylo tak jednoduché, každý můj pohyb vedl k tomu, že meč pevně zasáhl svůj cíl.

Po chvilce už nebylo proti komu bojovat.

„To bylo příšerné,“ oznámila mi a já sklonila hlavu. Měla pravdu. Takhle mizerně jsem ještě v životě nebojovala.

„Jak stará jsi?“ zeptala se mě.

„Pět,“ pípla jsem. Cítila jsem se mizerně, nebýt jí, nesplnila bych svůj úkol.

„Pět?“ vykřikla. „Po dnešku bych tě tipovala jen na pár měsíců, ale pět let?“

Opravdu mi tím nezvedala náladu, ale věděla jsem, že si to zasloužím.

„Měla by ses vrátit do Vily,“ oznámila nekompromisně. „Měla by sis zopakovat základní výcvik.“

Kývla jsem na znamení, že rozumím.

„Budu je o tom informovat,“ rozhodla. „Za třicet let tohoto života jsem ještě neviděla, aby někdo bojoval takhle špatně.“

Hrdě jsem zvedla hlavu. Musím to přijmout a pokud bude opravdu informovat Vilu, budu tam muset jít, i když vůbec nechci.

Všimla jsem si mírného pohybu za rohem a nebyla jsem jediná. Druhá Kyndra se tam rozběhla a za chvíli někoho vedla ke mně.

„Hele, co jsem našla,“ pochlubila se se smíchem. „Na něm si můžeš trénovat boj.“

„Ahoj,“ zaslechla jsem přiškrcený hlas, který vydal Kyndřin zajatec.

S hlubokým výdechem jsem zavřela oči: „Sleduješ mě, Chrisi?“

„Co se to s tebou stalo?“ zhrozila se náhle Kyndra. „Nemáš se s ním vybavovat jako s nějakým kamarádem. Oni nejsou nic.“ Při těch slovech srazila Chrise na kolena a pustila ho. Místo něho chytla a přirazila na nejbližší stěnu mě: „Copak jsi už zapomněla, co je smyslem našeho života? Zapomněla jsi na naše úkoly?“

Znechuceně jsem ji od sebe odstrčila: „Ovšemže ne. Pro náš cíl bych zemřela.“

„Dobře.“ Popadla svoji sekerku a vydala se k Chrisovi. 

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kyndra - 5. kapitola: