OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I hate you because I love you - 2. kapitola

02.07.2012 (19:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1349×

2. kapitola

Kulový Blesk – Poeto! S dalším výkřikem jsem se vrhla Siriusovi kolem krku.

„Opravdu je můj?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě,“ mrkl na mě.

„Rozmazluješ ji, víš, jak je drahé?“ vyčetl mu taťka, ale usmíval se.

„Vždyť jsem ho kupoval. A pokud se nemýlím i ty jsi ode mě jednou dostal jako dárek nejlepší koště,“ zazubil se Sirius.

„Ano, ale to ti bylo o deset let víc a měl si větší rozum,“ poznamenal taťka.

„Zase máš lepší,“ zamumlal Hugo s trochu závistivým úsměvem.

„Hugo? Závody?“ zeptala jsem se, abych ho přivedla na jiné myšlenky. Ale hlavně proto, že jsem se nemohla dočkat, až se na něm konečně proletím.

„Vyhraješ, i kdybys měla Zametáky deset a já to tvoje koště,“ zamrmlal Hugo, což u všech, co ho slyšeli vyvolalo další záchvat smíchu.

„Ne, pojďme si zahrát famfrpál,“ vykřikl dychtivě James, a když všichni hosté souhlasili, vydali jsme se za barák na kopec.

„Takže týmy jsou následovné já, Ginny, Ron, Georg, Angelina, Bill, Sirius proti Lily, Hugovi, Teddymu, Jamesovi, Fredovi, Louisovi a Roxanne, ano?“ zeptal se taťka s úsměvem. Naštvaně jsem na něj hleděla, jejich tým měl ty nejlepší možné hráče, kdežto z našeho týmu, hrál ve škole famfrpál jen Hugo, James, Fred a já. Zamračeně jsem sledovala tátu, jak se líbá s mamkou, zatímco se ostatní převlékají do bílých triček, aby se od nás odlišili.

„Tatí, prosím, nech nám Siriuse, vždyť to takhle vyhrajete,“ skučela jsem, ale ten mě očividně nevnímal. Vztekle nakopnu první pařez, co uvidím. Já vím, měla bych povzbuzovat ostatní, ale já chtěla pro změnu vyhrát. Ještě se nestalo, abych nechytila zlatonku a to ani, když hrál táta opravdově. Ne, jako když jsem byla malá a on mě nechával vyhrávat. Teď opravdu hrál a snažil se, to byla jediná věc, která mi to vynahrazovala, byla jsem lepší. Většinou.

„Takže,“ otočila jsem se zpět ke ‚svému‘ týmu „jelikož jsme z nějakých dvaceti zápasů, vyhráli tři, budeme se muset snažit, ale myslím si, že máme větší šance, než jindy. Takže hurá do toho!“

„Rose bude komentovat a já budu rozhodčí,“ usmála se teta Mia. Potom mávla hůlkou a okolo hřiště se objevili židle, mávla znovu a měli jsme i branky.

„Začínáme!“ křikla Hermiona a vypustila míče. Zápas začal a míče se okamžitě zmocnila Angelina a zamířila si to k naší brance. Kulový Blesk – Poeto byl to nejúžasnější, na čem jsem kdy letěla, reagoval na mé myšlenky, chtěla jsem zatočit a téměř se ho nedotkla, stejně jsem změnila směr.

„Ginny se žene s camrálem přes hřiště, úspěšně se vyhýbá Fredovu potlouku, zmátla Huga a dává gól, deset nula pro… hm… proč jste se nevybrali jméno?“ zahulákala Rose.

„No, tak nám říkej ti lepší,“ křikl Sirius přes rameno.

„Jak myslíte, takže camrál mají už zase v držení ti lepší, lépe řečeno Sirius, prolétá pod Jamesem, přihrává Ginny, výborná přihrávka, Ginny míří k bráně… ale camrál ji sebrala Roxanne. Míří k bráně a camrál přihrává Louisovi a ten střílí, ale ne… taťka provedl výborný zákrok a camrál přihrál Angelině, ta přihrává Siriusovi. Páni, Sirius se dokonale vyhnul potlouku seslaným Teddym prokličkoval mezi Jamesem a Roxanne, střílí a proměňuje v gól. Dvacet nula pro ty lepší…“ dál jsem raději neposlouchala, vylétla jsem výš a rozhlížela se po zlatonce, čím dřív ji chytím, tím větší šance je, že vyhrajeme. Za mnou se objevil usmívající se táta.

„Jaké je koště?“ zeptal se.

„Skvělé,“ zamračila jsem se na něj a tryskem se rozletěla na druhou stranu hřiště.

Asi po půl hodině, jsme prohrávali 80:50 a zlatonka se ještě ani neobjevila. Mrcha jedna zlatá! Když jsem si všimla něčeho velice podivného… Rose se líbala na kraji louky se… Snapem?!? Rose Weasleyová se Severusem Snapem?!? Moje sestřenka s děsivým profesorem Snapem?!? Zděšeně jsem na ně hleděla, neschopna odtrhnout pohled. Všiml si toho ještě někdo? Bylo to dost daleko, ti na zemi si toho všimnout nemohli. A ostatní byli zaneprázdněni hrou. Nenápadně jsem se k nim začala přibližovat. Opravdu, byl to můj profesor a moje sestřenice, letos už vlastně taky profesorka, bude od září učit na škole Přeměňování.

„Severusi,“ zasmála se, „zkus to, alespoň kvůli mně.“

„Rose, miluji tě víc než cokoli, ale tohle po mně nemůžeš chtít. Je tam Potter, Black a vůbec všichni tví příbuzní,“ namítl Snape a zřejmě ji chtěl znovu políbit, ale Rose se odtáhla.

„Přesně, je to moje rodina, Severusi. Nebudu ji ignorovat!“ pronesla rozhořčeně Rose. V tom se Snape zadíval přímo na mě… á kruci!

„Myslím, že už nemusíš,“ ano, tohle byl Snape, zahořklý, protivný a sarkastický. Tamto musela být jenom moje vidina.

„Jak to myslíš?“ zeptala se Rose, potom následovala Snapeův pohled a zděšeně se zarazila. Já jenom visela na koštěti neschopna se pohnout. Vlastně jediné čeho jsem byla schopná, bylo civět.

„Li – Lily? C – co tady děláš?“ koktala Rose. Pak mi něco došlo, kdo komentuje zápas?

„Já… no… er asi bych už měla zase letět… jo, musím ještě... chytit zlatonku.“ Teď si o mně musí myslet, že jsem totálně vypatlaná.

Největší možnou rychlostí jsem se vrátila zpět na hřiště. Právě včas, abych si všimla, jak taťka klesá dolů a dole, kousíček od trávníku se třepotala zlatá skvrna. Jsem debil, debil, debil. Co nejrychleji jsem dokázala, jsem se vrhla dolů, ale táta měl náskok. Na druhou stranu byla zlatonku snad stopu nad trávníkem. Nebude jednoduché tohle vyrovnat. Adrenalin se mi rozproudil v žilách, vlasy mi vlály ve větru a vítr mi z hlavy odvál všechny myšlenky na to, čeho jsem byla svědkem. Prudce jsem se pustila rukama koštěte, ale nestačilo to, pořád jsem na ni nemohla dosáhnout, posunula jsem se nohama, co nejblíž chňapla po ní. Nevěděla jsem, kde je táta, rychle jsem se posunula dozadu na koště a vyrovnala střemhlavý let. Můj tým vykřikl nadšením, ale publikum nereagovalo, což mě dost překvapilo. Ale neměla jsem moc času nad tím přemýšlet, ostatní se ke mně slétli, Hugo vypadal, že bude radostí brečet, James se jenom usmíval a ostatní mě buď radostně objímali, nebo poklepávali po rameni.

„Co se to tam dole děje?“ zeptala se Roxanne a v jednom chumlu jsme se snesli níž. Samozřejmě, dole na trávníku stál Severus Snape, objímal se s Rose… to by bylo v mezích možností v pořádku, ale to, že vedle něj stál jeho syn s manželkou a vnukem, už v pořádku rozhodně nebylo! Co tady u Merlina dělají? Zmateně jsem se otočila na ostatní, ale ti jen civěli na Rose a Snapea, vlastně se jim ani nedivím.

„To… to je moje se – sestra… se Snapem, že?“ zeptal se otřeseně Hugo a já vybuchla smíchy. Takhle se snad ještě nikdy netvářil, bohužel jsem byla jediná v celém davu, takže se na mě všichni se zájmem otočili.

„No co je?“ zeptala jsem se trochu naštvaně, když na mě pořád koukali a co hůř… koukal na mě i Luke Snape!

„No, takže, Hugo, Lily, Roxanne, Frede, Jamesi, Louisi, Teddy tohle je můj přítel Severus Snape, jeho syn Alexandr s manželkou Julií a jejich syn Luke Snape,“ představila nás Rose. Potlačovala jsem další výbuch smíchu a zjistila, že o to samé se pokouší i Snape nejmladší. Snape Severus se mezitím naklonil k Rose a něco jí pošeptal, ta jen zavrtěla hlavou a snažila se dál usmívat. Proč nikdo nic nedělá, kruci?

„Nepůjdeme dolů na zahradu na skleničku něčeho dobrého?“ zeptala se babička Molly konečně.

„Neplánovali jsme, že se zdržíme takhle dlouho, musíme už balit do Francie.“ Omluvil se Bill, s každým se ještě rychle rozloučili a potom se všichni přemístili.

„No, my už taky musíme,“ řekl strejda Georg, vrhl na Snapea a Rose zvláštní pohled.

No skvěle, je nás tady opravdu hodně.

„Hermiono? Měli bychom jít, musíme ještě k vašim,“ strejda Ron vypadal nejhůř. Mám dojem, že právě Rose vyškrtl ze závěti. Ta myšlenka mě kdoví proč pobavila a já opět zadržovala smích. Hugo se tvářil podobně a teta Hermiona se jen usmála a objala dceru.

„No, tak zatím čau, doufám, že se ještě o prázdninách uvidíme,“ rozloučil se Hugo a objal mě. Takže kdo tu ještě zbyl? Já, mamka, taťka, James, Albus, Sirius, babi s dědou a Snapeovi. Ach Merline, proč se na mě Luke tak zvláštně dívá?

„Ginny,“ začal táta, ale mamka mu stiskla ruku a varovně na něj pohlédla. No jo, neměli jsme žádnou výmluvu, proč se ztratit. Zvláštní, všichni se chlubí nebelvírskou hrdinskostí a stačí dva Zmijozelové a jsou v tahu.

„Takže jdeme na tu skleničku?“ usmál se povzbudivě děda Waesley. Profesor Snape měl na tváři výraz nejhlubšího utrpení, ale podařilo se mu přikývnout. Ta situace byla přímo a doslova absurdní. Počkala jsem, dokud mě všichni nepředešli a pak jsem se nekontrolovatelně rozesmála, až po chvíli mi došlo, že nejsem sama, za mnou stál SNAPE! Začal se taky smát, ale mám dojem, že nějak jinak, tenhle smích nebyl ten arogantní, který jsem slýchávala ve škole, byl prostě jen pobavený a byl opravdu o dost hezčí. Vlastně celý Snape byl teď nějaký jiný, je teď takový… hezký. Potterová, vzpamatuj se!

„Co je?“ přestal se smát, zřejmě si všiml, jak na něj civím.

„Nic, ale něco bude, když si Rose vezme tvýho dědu,“ ta představa je prostě směšná, říkejte si, co chcete.

„Jé, Potterová, to budem příbuzný. Budeme spolu trávit dovolený, budu mít víc času tě štvát,“ zachechtal se.

„A já budu mít víc příležitostí tě zabít,“ poznamenala jsem, což u něj spustilo další salvu smíchu.

„Čemu se pořád směješ?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Tobě,“ vysoukal ze sebe.

„Jasně, na mně je spousta vtipných věcí, že?“

„Jo, například chvíle, kdy mi říkáš, že mě zabiješ, jsou vtipný, protože ti to vůbec nejde,“ vysvětlil inteligentně.

„Odcházím,“ zahučela jsem a chtěla se rozeběhnout k Doupěti, kam všichni zmizeli, když mě Luke… Ne! Snape chytl za ruku.

„Počkej na mě,“ popoběhl kousek ke mně, ale mou ruku nepustil.

„Proč bych jako měla?“ zeptala jsem se a v duchu doufala, že to znělo dost nenávistně. Což nebyl zrovna lehký úkol, když držel moji ruku a mě z toho mravenčilo po celém těle. K mému zděšení ne díky tomu, že by mi to přišlo odporné. Potterová, seber se, je to Snape a ty máš kluka!!!

„Protože chceš,“ zazubil se namyšleně, „vezmu ti koště.“

„Jasně a až ho dostanu zpátky, bude na kousíčky. Vím, o co ti jde, snažíš se si zajistit výhru ve famfrpálu už o prázdninách,“ zamračila jsem se na něj, což ho znovu přimělo k úsměvu.

„Ne, myslel jsem, že bys to nemusela tahat sama,“ zaprotestoval. Pořád mě držel za ruku. Proč mě pořád držel za ruku?! Proč chci, aby mě držel za ruku?! S panikou jsem mu ruku vytrhla a šla dál.

„Tak půjdu alespoň vedle tebe, Potterhlá Lilie,“ zasmál se a následně uhnul před mou nataženou rukou.

„Jsi blbec,“ zavrčela jsem a přidala do kroku.

„Jak originální, to mi říkáš už od prvního ročníku,“ řekl, když mě dohnal.

„Asi proto, že ses od tý doby vůbec nezměnil. Pořád stejný pitomec, jako tehdy, když si mi před nástupem do Bradavic na nádraží nabídl, že by se naše sovy mohly spářit,“ při té vzpomínce jsem se mimovolně začala smát spolu s Lukem. To už jsme došli na zahradu, kde teď byl jenom jeden stůl a kolem něho všichni seděli.

„… nic velkýho. Jenom pro rodinu a pár přátel,“ domluvil Snape.

„Lily, to je dost, kde jste byli?“ otočila se k nám mamka. Co nejvíc nenápadně jsme si sedli ke stolu, proč zrovna vedle sebe? To ty židle nemohli dát někam dál od sebe?

„Takže třicátého srpna?“ zeptala se babička Molly.

„Co třicátého srpna?“ vyhrkla jsem prudce a zahleděla se na Rose tisknoucí se ke Snapeovi.

„Lily a Luke o tom ještě neví, Severusi?“ pobídla ho Rose s úsměvem, Snape viditelně ztuhl, hodil po mně vražedný pohled a pak se nervózně (no vážně byl nervózní, to se pozná!) podíval na Lukea.

„Já a Rose se budeme brát,“ vychrlil ze sebe. Zmateně jsme se po sobě s Lukem podívali a zase se hrozně rozesmáli.

„Tak – takže opravdu budeme s Potterovou příbuzní?“ dostal ze sebe mezi smíchem Luke. Jenže mně najednou došlo, co to znamená… Já a Luke Snape budeme jedna rodina, zní vám to taky tak divně?

„No ano, je na tom něco vtipného?“ otázal se Snape smrtícím tónem, při kterém se většina studentů rozbrečí, jenže u nás dvou to vyvolalo další záchvat smíchu. Merline, musím mít v krvi ještě nějaká ta promile, jinak si tohle tady neumím vysvětlit.

„Oni jsou snad zhulení, nebo co,“ nechala se slyšet Rose. Stáhla obočí k sobě a očividně nad svým výrokem vážně přemýšlela.

„Ne, už je to v pořádku,“ prohlásila jsem, když jsem se jakž takž uklidnila a nakopla Snapea pod stolem.

„Takže bychom se snad mohli vrátit k důležitějším…“ babička přestala potom, co se ozvalo tiché prásknutí a vedle stolu se objevil strejda Percy.

„Matko, omouvám se, že…“ zarazil se a dlouze se zahleděl na Snapea. O krok ustoupil, sundal si brýle, pročistil se je a znovu si je nandal. To už jsem se ale válela pod stolem smíchy, spolu s Lukem.

„Pro – profesor Snape?“ otázal se následně se zakoktáním.

„Ne, asi hipogryf,“ křikl Snape z pod stolu, pod kterým se objevil i Sirius, který nějak nemohl popadnout dech.

„Vy dva spolu něco máte?“ zeptal se s nevinným úsměvem Sirus.

„NE!“ vyhrkli jsme okamžitě oba najednou. Smích mě úplně přešel a Luke na tom byl asi stejně.

„Za prvý jste to řekli moc rychle, za druhý moc nahlas a za třetí oba dva najednou, nemůžu vám to věřit,“ zubil se dál.

„My spolu ale nechodíme!“ Opět oba dva.

„Kdo mluvil o chození?“ otázal se Sirius a očividně se přemáhal, aby se nerozesmál. Zrudla jsem a Luke vedle mě taky.

„Já a Lu… em Snape jsme jen…“ co vlastně jsme? Kamarádi? Nepřátelé?

„Usmíření nepřátelé,“ vyhrkl Luke, když mě to samé napadlo.

„Jo, usmíření nepřátelé. Pokud se nesnažíme jeden druhého zabít, jsme kamarádi, takže žádný jiný vztah, chápeš?“ Sirius jen zvedl ruce v obraném gestu a se smíchem se vyškrábal zpět na svou židli. Z nějakého důvodu jsem se nedokázala na Lukea podívat, takže jsem vylezla zpod stolu a snažila se působit nenápadně. Percy teď seděl na přičarované židli a zíral do prázdna. Páni, vlastně se Snapeovi nedivím, že to nechtěl mé rodině říct, většinu to sebralo opravdu pořádně.

„Takže… jak dlouho už spolu chodíte?“ zeptala jsem se, abych prolomila to ticho, narušované pouze Siriusovým smíchem. Rose se na mě usmála, snad na znamení vděčnosti? A Snape mě pro změnu probodl vražedným pohledem… vážně se skvěle doplňují.

„Od doby kdy jsem šla do Bradavic žádat o místo přeměňování, takže od Vánoc,“ odpověděla Rose. Zase to příšerné ticho, které tentokrát protrhl Luke.

„Plánujete děti?“ zeptal se a já vyprskla máslový ležák, kterého jsem se právě napila. Mamka mě sjela káravým pohledem, ale já zvědavě hleděla na červenající se Rose a Snapea, který se velice neupřímně usmíval.

„Ano, plánujeme mít děti,“ zavrčel Snape téměř neslyšně a já už si ani nedovolila zasmát. No kdybyste ho viděli, taky by vám nebylo do smíchu… Teda vlastně Sirius se pochechtával a pohupoval se na plastové židli, ale Siriuse Snape nikdy neučil.

Zbytek návštěvy byl naštěstí krátký, Rose odešla spolu se Snapeovými a zbyli jsme jenom my.

„To se nám ten den zajímavě vyvinul, že?“ zeptal se James se smíchem. A já mohla pouze souhlasit.

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you because I love you - 2. kapitola: