Gryphonova dcera 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Maleni vadí, že musí mamince lhát, a ničí ji to. Zároveň má i radost, že má tatínka. Neví, co si má myslet. A navíc se někdo zjeví a dá jí nabídku, na kterou Maleni nezná odpověď... Najednou je všechno špatně... Příjemné čtení, Mea. :D

31.07.2013 (08:00) • Mea • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1060×

„Maleni... Jak jsi na tu louku zabloudila? Jak jsi se na ni dostala?“ zeptala se mě maminka u večeře. Ach jo, a jujda... Co teď mám říct? Pampeliškový knedlík mi uvízne v krku a začnu zuřivě kašlat. A je to v prčicích! Teď mamka ví, že něco tajím! Začnu jí rádoby nenápadně a opatrně odpovídat...

„No... víš... maminko, já jsem si řekla, že budu objevitel... objevitel luk, když už to studuji... Co ty na to? Ale tamta louka byla stejně nějaká... divná, a tak už tam nepůjdu...“ Jo, jsem na sebe pyšná, lhát umím fakt dokonale! Ale taky mě to dokonale štve, protože kvůli tatínkovi teď musím lhát mamince, proč nemůžu mít normálně oba? Proč musím jednomu lhát a druhého opouštět? Tak proč?

Svět je zvláštní... Nebo možná jsem zvláštní zrovna já. Já... já nevím!

Už se jí chci zeptat, jak bylo ve Ferleně a na srazu Hurlenu a tak dále. No, prostě jsem chtěla odvést řeč jinam, ale jaksi jsem k tomu nedostala možnost. „A studuješ i grify?“ zeptá se. Proč se mě na to ptá tak oklikou? Já vím, že ví, že to vím. Nebo to možná tuší... Nechci jí znovu lhát, tak jí jednoduše neřeknu celou pravdu.

„Jistě, že studuji, a taky jejich příbuzné gryphony, griffiny, hipogryfy a tak dále a tak dále... Druhy tvorů jsou přeci povinná látka, mami.“ Ví, že jí říkám v tomhle pravdu. Vím, že chce vědět, jestli to vím. Možná bych jí to měla říct. Určitě bych to měla říct, ale něco mi říká, že by se tím všechno zničilo a že je to špatný nápad.

„A Mali, je snad něco, co bych měla vědět?“ dívá se na mě takovým pohledem, že mám chuť jí všecinko povědět, ale i tak nemůžu.

„Jo, měla bys vědět...“ Dívá se na mě a vyčkává. „Že mě zajímá, jak jsi se měla?“ Nic vím jí na to říct nemůžu. Mami, promiň, já opravdu nemůžu! Chci tuhle větu říct nahlas, ale jak už jsem řekla, tak nemůžu!

Chvíli se na mě dívá, jako bych měla ještě něco říct. Vím, že se o mě jenom bojí, že mě chce jenom chránit, ale já chci chránit i ji. Chci ji chránit před pravdou. Vím, že teď to prozradit by byla ta nejhorší věc, co bych v životě udělala...

Najednou mám tisíce odpovědí na tisíce otázek, ale i tak je to málo, aby to dokázalo zaplnit tu obrovskou díru, kterou mi lži prohloubily v srdci. Vlastně jsem celý život žila ve lži, teď jsem to pochopila, a ničí mě to!

Zadržuji pláč a mlčky dojídám. Maminka mi říká, jak se tam měla, ale já ji neposlouchám, stejně to říká nuceně, trápí se. Proč je to tak těžké? Našla jsem přeci tátu! Vše by mělo být perfektní, ale není. Všechno je špatně! Takhle to být nemělo! Rychle dojím a spěchám do pokoje, že jsem unavená.

V pokojíčku brečím, nechci spát. Nechci mít další sen o tátovi! Chci být jenom s mámou. Chci, aby se zase smála a já jí nemusela lhát, ale i tak vím, že když jsem mluvila s tatínkem, byla jsem tou nejšťastnější osůbkou v celém vesmíru! Proč je tedy vše tak komplikované!

„Nemusí být, Maleni,“ řekne ten divně vábivý a slídivý hlas, který jsem už jednou slyšela v noci. „Máš moc, takovou, kterou nemá nikdo. Vše bude zase v pořádku, nad ničím se nebudeš muset rozhodovat. Stačí, když matce řekneš pravdu a otci lež, pak půjdeš se mnou k temnému ohni a spálíme tvou duši. Pak na tebe otec zapomene a ty na něj, nic tě nebude trápit a budeš s matkou žít jako dřív, co ty na to? “

Nevěděla jsem, co si mám myslet, mluvila na mě ústa vytvarována z temného dýmu. Já že mám nějakou moc? To bych přeci musela vědět. Co se to děje?!

Měla jsem strach, ale něco mě na tom i lákalo. Bylo by tak lehké říci ano a přitom tak těžké říci ne, protože i přes vábivost těch slov byly slizká jako hadi a každé slovo bylo jako jed. Už jsem věděla odpověď.

„Život je těžký, ale stojí to za to. Vím, že nastane čas, kdy z mých lží vzejde pravda, takže ne! A navíc vás neznám a na vaši otázku tedy odpověď už dávno znám, a pořád zní ne.“ Tohle bych měla říct, kdybych byla chytrá, kdybych měla rozum, ale já ho zrovna neměla. Doopravdy jsem totiž řekla to jediné rozumné, co mi do hlavy vlezlo, a to: „Rozmyslím si to.“

„Dobrá,“ zasyčel ten hlas a dým zmizel. Od té doby jsem se snažila najít tu správnou odpověď, ale ta nepřicházela. Tatínek se neobjevoval a já začínala mít strach. Maminka se trápila a já byla čím dál tím víc nerozhodná.

Doufám, že nezklamalo, a co by bylo pro tuto povídku lepší, říct ano, nebo ne? Děkuji za přečtení a děkuji svojí setřičce, Charlotte a lili za komentáři k minulé kapče. Dík. :D

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gryphonova dcera 3. kapitola:

7. ElisR1 přispěvatel

31.01.2014 [14:01]

No já bych měla jasno hned, v tý otázce, rozhodně ne! :D. Hm, vážně nemám představu, jak by to mohlo pokračovat, jen škoda, že teď nestihnu další kapitolu, ale pokusím se přečíst si ji, co nejdříve :D. Emoticon