OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fall into Darkness - 2. kapitola

08.02.2013 (12:00) • MichelleMikaelson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 924×

Dívala jsem se, jak Zayn vchází na území hřbitova. Věděla jsem, že tenhle kluk bude něčím záhadný. „Liame?“ Povytáhla jsem na něj obočí.

„Běž za ním. Pliž se jako myš,“ uchechtl se. „Večer mi zavolej, ano?“ Krátce mě objal a s těmito slovy se vydal pryč ze hřbitova a já pohledem střelila k Zaynovi, který se seděl na jedné lavičce se sluchátky v uších.

Přivřela jsem oči. Já to zvládnu. Nadechla jsem se a beze slova si vedle něj sedla. Hodil na mě nechápavý pohled a z uší si sundal sluchátka. „Potřebuješ něco?“

„Chtěla jsem si popovídat se svým sousedem na dějepis." Výmluva, ale co jsem mu asi tak měla říct?

„Zayn.“ Natáhl ke mně svou ruku.

„Alexandra, ale neříkej mi tak. Alex.“ Jeho nataženou ruku jsem stiskla. Opět ta energie. Co se mnou, sakra, je? „Cítil jsi to?“

„Co?“ Povytáhl na mě obočí.

„Ale nic,“ uchechtla jsem se. Zvláštní. „A co ty tu vlastně děláš, hm?“ Povytáhla jsem na něj obočí. „Hřbitov, zvláštní místo, kde poslouchat písničky, ne?“

„Vlastně ani nevím, proč tady jsem.“ Pokrčil nad tím rameny. „Přistěhovali jsme se sem s rodinou teprve včera, ale tady… Cítím se tu v bezpečí, divné že?“

„Celkem jo,“ pousmála jsem se.

„A co ty tu děláš?“ Povytáhl na mě zase obočí. Zničeně jsem sklopila pohled k zemi.

„Přišla jsem za otcem,“ odmlčela jsem se. „Zemřel, když mi bylo patnáct.“

+-+-+-+-+

Tahle diskuze se Zaynem neměla žádný smysl. Vůbec jsme si nerozuměli. Přišel mi zamlknutý a nějaký tajemný. Kráčela jsem parkem. Nebyla tma, ale i tak jsem sotva viděla na vlastní krok. Park byl téměř prázdný, ale já strach neměla. Měla bych?

„Alex,“ ozval se za mnou něčí hlas. Prudce jsem se otočila.

„Zachránce,“ zkonstatovala jsem. „Copak tady děláš, hm? Zachraňuješ životy i dalším osobám?“

„Nesedneme si?“ Ukázal prstem na lavičku. Pokrčila jsem nad tím rameny a skutečně si s ním na tu lavičku sedla.

„Můžu se tě na něco zeptat, Louisi?“ Povytáhla jsem na ně obočí.

„Na cokoli,“ pousmál se na mě.

„Ten pocit, když ses mě dneska ráno dotknul. Já… Nedokážu to správně popsat, ale cítila jsem, že jsem našla něco, co do mého života dlouho patří. Našla jsem část mého já.“ Sklopila jsem pohled k zemi. „Nechápu to, Lou.“

„Něco podobného jsem cítil už velmi dávno, Al. Stalo se mi to s dívkou, se kterou jsem strávil pár let svého života, ale potom se odstěhovala pryč a už jsem ji v životě nespatřil.“

„Tvoje bývalá?“ Pouze na to kývl. „Co ta energie znamená?“

„Těžko říct,“ povzdychl si. „Nikdy jsem na to nepřišel, ale můj nejlepší přítel by o tom něco vědět mohl.“

„Představíš nás?“

„Mile rád.“ Stoupl si na nohy a chytl mě za ruku. „Mám tu auto.“

S Louisem jsme došli k jeho červenému autu, které nemělo střechu a vypadalo vážně draze. Pouze jsem si sedla na místo spolujezdce a doufala, že se někde nerozsekáme. Auto zastavilo na pokraji lesa a až po delší odmlce jsem si všimla pyšnícího se domu. V životě jsem neviděla větší dům.

„Překvapilo tě to, co?“ povytáhl na mě obočí a já se jenom pobaveně uchechtla. „Zdědil jsem dům po našich předkách a Niall se ke mně nastěhoval o pár let později.“

+-+-+-+-+

Seděla jsem na gauči vedle Louise a svírala v ruce skleničku s džusem. Mezitím se k nám přidal i Niall, který je neuvěřitelně zábavný a ani se nedivím, že s ním Louis bydlí v jednom domě.

„Našel jsem jednu knížku, ale… To co se tam píše, je celkem divné, budu číst nahlas.“ Otevřel knížku a foukl. Prach z knížky se zvedl, až jsem v jednu chvíli nemohla dýchat. „Pardon,“ zasmál se. „Nadpřirozená síla, která prochází tělem každé osoby, vybuchne tehdy, když se pouhý dotek předurčené dívky setká se svým osudem,“ přečetl Niall.

„Co to znamená?“

„Znamená to, že když potkáš osobu, se kterou v nejbližší době navážeš silné pouto, ucítíš hřejivý pocit ve svém srdci,“ odpověděl mi Lou.

„A dá se to i nějak upřesnit? Že bych třeba já cítila ten pocit, ale někdo další ne? Jako ten, koho jsem se dotkla?“

„To by bylo až moc divné, ne?“ podivil se Niall a listoval knihou. „Ale to o té předurčené dívce. Mohla bys to být ty. To ty bys mohla něco změnit.“

„Ale co?“ podivila jsem se zase já. „Nedává to smysl. Mluvíš, jakoby existovalo nadpřirozeno.“

Niall se na Louise podíval a krátce si spolu vyměnili pohledy. „Předurčená dívka může svými schopnostmi změnit úplně všechno, co se osob temné strany týče,“ četl Niall další řádku v knize.

„Co to říkáš?“ Přímo jsem vykřikla. „Dnešek je už tak dost pomatený a já myslím, že je čas jít.“ Prudce jsem položila na stolek skleničku, ale ta se rozletěla na tisíce malých kousků. Odskočila jsem. Nedala jsem to toho takovou sílu, aby se tohle mohlo stát. „Omlouvám se. Nevím, co se to se mnou děje,“ sehnula jsem se k zemi a začala sbírat střepy, což jsem neměla dělat, protože se mi jeden střep zaryl do dlaně a z ní mi vytékala krev. „Au,“ sykla jsem.

„Alex,“ sykl Louis hladově? „Nialle,“ šeptl zoufale a jeho tvář se změnila v tvář monstra. Pod očima se mu objevily žíly a jeho oči nabraly jasnou červenou barvu. Když oslovil Nialla, uviděla jsem jeho tesáky. Vyděšeně jsem se natiskla ke zdi.

„Ty,“ po tvářích mi tekly slzy, „Panebože! Jsi upír! Proto ty divné řeči o nadpřirozenu! Proto máš takovýto velký dům, který vypadá tak staře. Kolik ti je, Louisi?“

„Sto šedesát let,“ odmlčel se. „Ale nech mě ti to vysvětlit, prosím!“

„A ty? Ty jsi taky jeden z nich, že ano?“ Vražedně jsem se podívala na Nialla, který sklopil pohled a kývl. „Kolik?“

„Sto padesát osm.“

„Jak? Jak je tohle možné?“ vzlykla jsem.

„Dáš mi šanci ti to všechno vysvětlit, Alexandro?“

„Ne.“ S těmito slovy jsem zamířila ke dveřím.

+-+-+-+-+

Ležela jsem na posteli s deníčkem v ruce a zapisovala si do něj. Ale jedno mi pořád nešlo do hlavy. Jakým způsobem já zapadám do jejich světa? Je možné, že i já jsem něco jako nadpřirozená osoba? Že bych i já nebyla pouze člověkem? Jestli je pravda, co říkají ti dva, jsem přeurčená? Ale k čemu můžu být předurčená, když jsem do teď měla naprosto normální život? Tyhle otázky by se mi v hlavě hodily asi ještě hodně dlouho, kdyby někdo nezazvonil.

Snad se kapitola bude líbit. :) V dalším díle můžete očekávat rozhovor Zayna s Alex, který pro Alex ukáže něco, co ani v nejmenším nečekala... :) Rovněž ráda prozradím, že si Al také popovídá se svou matkou, když jí bude chtít požádat o pomoc. :)

Jinak bych tuto kapitolu ráda věnovala Sonče, která je pro mě v psaní této povídky důležitá :) Jenom ona viděla všechny díly, které jsem už napsala. Také bych díl ráda věnovala Maryes a TereseK. Děkuju tímto za krásné komentáře u minulé kapitoly :)

Autor: MichelleMikaelson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fall into Darkness - 2. kapitola: