OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death in the fire 6. kapitola

01.02.2013 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 621×

6. Kapitola

New Orleans, Lousiana

 „Raději chci trpět pro to, že říkám pravdu, než aby měla pravda trpět pro mé mlčení.“

- Ralph Waldo Emerson

Zašel jsem za Abigail a opět se schovával za kmeny stromů, kde mě nemohla vidět. Měl jsem krásný výhled téměř do všech místností v domě.

Byl večer, ale ona doma nebyla. Nikde se nesvítilo. Tolik jsem ji potřeboval vidět, před tím, než půjdu potrestat další hříšnici.

Zklamalo mě, když doma nebyla. Chtěl jsem vidět její malinko zvlněné havraní vlasy, které sahaly až pod lopatky, její modré oči zářící inteligencí a úzké rty zkroucené hřejivým úsměvem.

Vždycky, když jsem ji spatřil, uvědomoval jsem si, proč ty hříšnice trestám. Trestám je, aby ostatní mohli žít v klidu. Ne jako já.

Na chvíli moje vzpomínky zalétly do minulosti. I moje matka byla stejná, jako všechny ty hříšnice.

Vjel do mě vztek. Raději jsem se obrátil a šel pryč k autu. Další hříšnice na mě čekala.

Už když moje auto vyjížděla z lesní cesty, věděl jsem, kde se nachází další hříšnice. U nemocnice.

Sledoval jsem ji!

Měla na sobě oblečení z nemocnice. Pracovala tam jako zdravotní sestřička na dětské onkologii. Byla další hříšnicí na cestě ke své záhubě. A já jí měl dopřát trest, který si zaslouží.

Nemohl jsem se dočkat.

Při pohledu na ni se mi začaly potit ruce. Chtěl jsem co nejdříve škrtnou sirkou a hodit ji na její hříšné tělo. To by pak vzplanulo jako živá pochodeň. Jako ty ostatní. Její hříchy by byly smazané a ona by se smažila v pekle.

Lauro, brzy už budeš na tom správném místě. Na místě, kde se budeš smažit navěky věků. Za svůj hřích, který jsi spáchala jako krkavčí matka. Osvobodím tvoje dítě od dalších tvých hříchů, které bys mohla za svou dobu života spáchat. Už tak jsi mu ublížila. Nenávidí tě, stejně jako já.

Prošla okolo hloučku lidí a pak zastavila u svého auta.

S jasným plánem jsem vykročil přímo za ní a oslovil ji. Nebyla ani překvapená. Pořád se na mě usmívala. Měl jsem chuť jí zakroutit krkem. Moje choutky ale udržely moje myšlenky na její smrt v ohni. Vydrž, za chvíli se dočkáš. Potrestáš ji! napomínal jsem sám sebe.

„Promiňte, mohla byste mi pomoct?“ otázal jsem se zdvořilým hlasem. Taková přetvářka!

„Ano, samozřejmě, co se děje?“ Byla tak milá. Ale to byla stejně jen přetvářka. Byla mistryně v herectví stejně jako já. I ostatní takové byly. Tvářily se jak andílci a pak zaútočily jako divoké saně.

„Víte, všiml jsem si, že máte lékařské oblečení, a tak jsem se chtěl zeptat, kudy se jde na dětské oddělení.“ Nic lepšího mě nenapadlo. Byl sice večer a návštěvy už dávno nebyly, ale co. Musel jsem si něco vymyslet.

„Na dětské oddělení musíte projít parkovištěm a pak zatočit doprava, ale dneska tam už nechoďte, je pozdě a děti už spí. A vaše dcera nebo syn určitě taky.“

„Víte, vy to nechápete. Musím se tam dostat teď,“ zkoušel jsem být trošku zoufalejší. Zabíralo to.

„Je mi líto.“

„Mám tam dceru, kterou možná už nikdy neuvidím. Má leukemii. Víte, moje manželka nechce, abych tam chodil. Rozvádíme se. Prosím, zaveďte mě tam. Nikdo se to nedoví. Proto jsem se raději zeptal vás a ne nějaké sestřičky uvnitř. Věděl jsem, že mě tam nepustí. Vy byste ale mohla. Prosím.“ Smutné oči, zoufalý hlas, emoce, a mám ji. Vždycky jsem to uměl s ženami. Manipulace je moje druhé jméno. Je to můj boží dar.

Přemýšlela, ale pak nakonec řekla: „Dobře, ale dneska je to výjimka. Neměla bych to dělat. Byl by z toho průser.“ Zamkla auto, pak mě vedla z parkoviště za roh.

„Nikomu to neřeknu.“ A ty taky ne, pomyslel jsem si.

Vytáhl jsem ze svého kabátu malý revolver a přitiskl jí ho k zádům.

„Co to…?“ Když si uvědomila, co se děje, bylo už pozdě. Moc pozdě na její záchranu. Už mě nikdo nemohl zastavit.

„Jestli začneš křičet, zastřelím tě!“ Poslechla mě. Vůbec nekřičela. Dokonce se mi zdálo, že nemá ani strach. Neviděl jsem jí do obličeje, takže jsem to nemohl posoudit.

Chladný kov zbraně se jí stále opíral o tenkou látku nemocniční košile. Všechno už bylo připravené. Dlouho jsem to plánoval. Jediné místo, kde bych měl s mou novou hříšnicí soukromí je za nemocnici. Nikdo tam večer nechodí. Nejsou tam ani žádná okna nebo tak něco. Stačí jen mou oběť přivázat ke kovové tyči, která už byla na místě, polít ji benzínem a konečně na ni hodit hořící sirku. Už za okamžik se moje představa splní. Musíme pouze dojít na místo.

„Co po mně chcete?“ ozvala se Laura, která plakala. Slyšel jsem to v jejím hlase.

„Sklapni! Možná se pak dožiješ zítřka.“ Lež mi z úst unikla jakoby nic. Ona už nikdy přece neuvidí denní světlo.

„Kdo jste?“ pokusila se mnou navázat kontakt. Já jí ale neodpověděl. Dál jsem ji směroval na místo, kde budeme úplně sami. Na místo, kde zemře! V krutých bolestech.

Když jsme došli na místo, nebyl žádný problém ženu svázat. Nebránila se. Možná si myslela, že jí doopravdy pustím. To se však nestane. Jak naivní byla.

Podařilo se mi ji svázat pěkně pevným provazem, který už jsem měl dávno připravený.

Plakala. Po tvářích jí tekly v proudech slané slzy. Oči měla celé rozmazané a rudé. Byl to krásný pohled.

„Pusťte mě… co jsem vám udělala, že mi tohle děláte?“

Ach jo! Pořád ty samá slova. Proč to děláte? Nechte mě být! Kdy už konečně všechny ty ženy pochopí, že je jít nenechám? Musí zaplatit za svůj hřích.

Došel jsem za strom, kde byl kanystr s benzínem.

Za chvíli to přijde!

Celou jsem ji polil benzínem a pak zapálil sirku. Křičela! Byla naprosto hysterická. Mohl kdykoliv někdo přijít. Nějak jsem si s tím nelámal hlavu. I když bych nejspíš měl. Zatím se nechci nechat chytit. Ne, když nejsou všechny hříšnice potrestány.

Blížil jsem se k ní.

„Ne! Prosím! Nedělejte to…“ znovu křičela. „Co jsem udělala, že mě chcete zabít?“ Zakašlala, jak polykala slané slzy.

„Hřešila jsi a musíš za to zaplatit.“ Už mě skoro pálily prsty od hořící sirky. Byl jsem u ní tak blízko. Kdykoliv mi mohla sirka vypadnout z ruky. Bavilo mě pohrávat si s ní. Pořád škemrala, brečela, proklínala mě…

Střetli jsme se s pohledy a já na ni hodil hořící sirku. Vzplanula! Já se začal usmívat.

Další hříšnice, kterou budu muset vyškrtnout ze svého seznamu.

Jak ji spalovaly plameny, křičela bolestí. Balzám pro moje uši.

Čekal jsem, než se její tělo promění v opuchlou hmotou a výraz jejího obličeje se dočista změní. Její tělo bylo jako vosk. Horká mazlavá kůže pomaloučku klouzala z jejího těla a odkrývala bílé kosti, které postupně měnily svou barvu na šedou. Její obličej plný bolestivých grimas pomalu opouštěl lebku a lícní kosti. Z očí jí vypadly bulvy a pak se postupně svěšovala brada až do té doby, dokud neupadla jako růžová opona na zem pod její nohy.

Trvalo to nejméně deset minut, než jsem se na své dílo mohl přestat koukat. Najednou všude vládlo takové ticho. Další hříšnice byla potrestána a já v klidu mohl odejít.

Najednou mě přepadla další vlna touhy po zabíjení dalších hříšnic. Bylo to jako droga. Čím víc jsem jich potrestal, tím větší byla moje touha. Skončí to vůbec někdy?

***

Ta doktorka měla pravdu, pomyslel si Rick, když hleděl znovu na ohořelé tělo. Možná, že kdyby důvěřoval svým instinktům a doktorku poslouchal, nemusela by být další oběť.

Sakra! Vždyť ale důkazy jasně svědčily proti Curtisovi. Teď je ve vězení, a objevila se další oběť. Jak je to možné? Podíval se na ohořelé tělo a zvedl se mu žaludek. Kdo může být něčeho takového schopen? Curtis tohle udělat nemohl. Má neprůstřelné alibi. Byl ve vězení. Tak kdo teda? Kdo má tak silný žaludek?

Musel se otočit zády, když přišel koroner a jeho pomocníci. Sundávali totiž tělo z tyče. Nejdříve si připravili černý pytel na mrtvoly, a když přestřihly silné provazy, uvázané do pevného uzlu, mohli pomaloučku položit ostatky do pytle. Slyšel, jak se spálená kůže odloupla z kovové tyče.

Jakmile uslyšel zapínání zipu, ulevilo se mu. Další pohled by už nemusel vydržet a jeho snídaně by přišla nazmar.

„Možná bychom měli zajet za tou doktorkou,“ ozval se Max, který se postavil vedle Ricka. S ním ohořelé tělo nedělalo vůbec nic. Byl zvyklý na horší místa činnu.

„To by byl dobrý nápad. Pokud nám ještě bude chtít pomoct“

„Snad jo. Mám tam zajet?“

„Ne, já tam zajedu,“ oznámil Maxovi Rick. „Ty zajdi na stanici a pokus se najít nějaké spojitosti mezi oběťmi.“

„Jasně…A už se ví, kdo to je?“

„Ne. Tentokrát nemáme takové štěstí.“ Rick potlačil chuť na cigaretu. „Koroner nám dá vědět, až společně s antropologem identifikují oběť.“ Z kapsy od kalhot vytáhl sáček na důkazy.

„Co je to?“ Max si vzal sáček do ruky.

„Na jejím prsteníčku se našel prstýnek v podobě delfína. Je to originální prsten. Myslím, že se asi moc nevyrábí. Další možnost, jak identifikovat oběť.“

„Vypadá draze,“ usoudil Max, který se v tom vyznal. Rád kupoval ženám drahé šperky. „Technici tam možná najdou výrobní číslo, a pak budeme moct zjistit, kde a komu ho prodali.“

„Jo, tak se dej do práce. Já zajedu za tou doktorkou.“

Než Max odešel, ještě stačil prohodit: „Hele, a buď na tu doktorku příjemný. Potřebujeme pomoct.“

Rick zakroutil očima. „Jasně, že budu. Vždyť mě přece znáš.“

„No právě.“ Max odešel a Rick si ještě v klidu prošel místo činu. Jak to, že nikdo nic neslyšel? Oběť byla přece zavražděná blízko nemocnice. Musela se bránit a rozhodně muselo dát vrahovi práci svázat ji. Ještě koukl na stopy, které technici našli před obětí. Koukal se, jak pomalu umírá v plamenech? Je to docela možné. Co je to za psychopata? Snad jim na to odpoví Abigail Colemanová.

***

Abigail seděla ve své ordinaci na pohodlné pohovce vedle svého pacienta. Mathew Graham byl šestnáctiletý kluk, který měl problém ve škole i doma. Jeho rodiče se rozvedli a on to těžce nesl. Dělal rodičům různé potíže. Dostal se do party, která nejednala zrovna podle zákonů. Nakonec ale zjistila, že Mathew není zlý kluk. Matka ho přihlásila na terapie, aby si o tom všem měl s kým popovídat, když s ní nechtěl mluvit. Abby trvalo téměř rok, než z něho něco vypáčila. Vždycky byl tak uzavřený, vůbec s nikým nechtěl mluvit. Jeho psychika byla po třech letech terapie o něco lepší. Jenže teď se vyskytl další malér. Mathewův otec si bude brát mladou ženu, která by mu klidně mohla dělat starší sestru. A on s tím rozhodně nesouhlasil. Byl z toho celý zdrcený.

„Nemůžeš svému otci diktovat, koho si má vzít. Musíš se s tím smířit.“ O tom rozhodně Mathew nechtěl slyšet. Zamračil se.

„Ale ta ženská by mi klidně mohla dělat starší ségru. Jde jí jen o prachy.“

„Nesmíš se do jejich vtahu plést.“

„A co mám dělat? Nechat tomu volný průběh? Jak vy doktoři řikáte?“ Zvedl se z pohovky a začal přecházet po místnosti. „Táta si akorát zničí život. To kvůli ní opustil mámu, když ho potřebovala. Je nemocná. Měl se o ni postarat.“ Před tím, než se jeho rodiče rozvedli, zjistila Mathewova matka, že má rakovinu kostí.

„Víš, někteří lidé to nevydrží a raději utečou. Je to zbabělé, ale je to tak.“

„Jo, přesně to je. Zbabělec!“ Popošel ke stolu a pak k ní. „Já už na to taky nemám sílu. Je mi teprve šestnáct. Měl bych mít normální život.“

„Sám si ho děláš těžký. Řešíš věci, které si musí dospělí vyřešit mezi sebou,“ dodala jemně. „Možná bys měl teď myslet na mámu, a ne na tu svatbu. Tvoje máma bude mít další operaci a bude jí hodně zle. Potřebuje, aby jí v takových chvílích někdo podržel.“

„Myslíte, že to nedělám? Už to nedokážu. Nesnesu pohled na to, jak se trápí. Umírá a já s tím nemůžu nic udělat.“ V očích se mu objevily slzy. „Víte, jaké to je, když trpí bolestmi, nebo když jí přivezli z nemocnice bez ruky? Nádor byl tak velkej, že jí museli ruku uříznout.“

„Vím, jak se cítíš…“ Než stačila něco dodat, skočil jí do řeči.

„Jak můžete vědět, jak mi je? Sama máte nejspíš dokonalej život, když se rozhlídnu po vaší ordinaci. Ty terapie vám musí vynášet hodně. Kašlu na nějaký psychologický žvásty! Stejně je to k ničemu…“ Rychlou chůzí došel až ke dveřím. „Mate, počkej!“ Marná snaha. Už byl pryč.

Ona že má dokonalý život? Každý má své problémy. A proto milovala svou práci. Mohla pomáhat lidem s problémy, a když se nevěnovala svým pacientům, věnovala se sériovým vrahům, s kterými si dopisovala, aby pochopila jejich psychiku. Poté mohla opět pomáhat lidem s odpovědí ohledně smrti jejich blízkých. Přestala myslet na Mathewa, určitě se vrátí. Bude v klidu. Vždycky to tak bylo. Přešla ke stolu, kde si vzala papír, aby si zapsala svoje poznatky ohledně Mata. Ani si nevšimla, že nechal otevřené dveře. Začetla se do svých poznámek, když se jí ozvalo za zády:

„Měla jste pravdu, doktorko. Vrah znovu zabíjel.“ Rozbušilo se jí srdce. Vrah znova zaútočil! Její táta nelhal. Tentokrát nemohl vraždit. Všechny důkazy detektivů proti Curtisovi se rozpadaly jako hromádka karet. Hlas poznala okamžitě. Otočila se na detektiva, který stál ve dveřích.

„Neříkala jsem, že za mnou nemáte chodit, pokud budu mít pravdu?“ Pokusila se o ostrý tón. Pořád tomu nemohla uvěřit. Nenechala to na sobě znát. Vrah znova zaútočil!

„Nebyla jiná možnost. Jste jediný cvokař, specializující se na sériové vrahy v New Orleans. Potřebujeme vás.“ Pohlédla mu do modrých očí.

„Už je pozdě. Chtěla jsem vám pomoct, ale vy jste mě skoro vyhodil z vaší kanceláře. Sežeňte si jiného cvokaře, detektive. Nejbližšího, který by měl čas, najdete ve Francii. Mluvíte francouzky, detektive?“

Čím ho to provokovala? Lezla mu strašně na nervy. Když vešel do dveří, myslel si, že bude všechno v pohodě. Místo toho tu našel arogantní cvokařku, která se nejspíš nechávala ráda přemlouvat.

„Nevzpomínám si, že bych vás měl skoro vyhodit z mé kanceláře. Byl jsem jen takový džentlmen, že jsem vám otevřel dveře.“

„Hm… a já budu natolik slušná, že vám ukážu cestu ven.“ Napsala něco do svého diáře. Ani se na něj nepodívala, prošla okolo něj a stála u dveří.

„Myslím, že cestu najdete už sám.“ Ruce si založila pod prsa. Čekala, než odejde. Rick došel ke dveřím a zastavil se u ní.

„Věřím, že je Curtis nevinný. Aspoň v posledních dvou vraždách.“ Možná, že právě tahle věta ji přesvědčí, pomyslel si Rick. Čekal, jestli mu na to něco řekne.

„Dobře. Pomůžu vám, ale chci vidět osobně místo činu a další místa činu, která se možná vyskytnou.“ Její oči zářily vítězstvím.

„To v žádném případě. Akorát místo činu narušíte…“

„Blbost! Jsem naprosto proškolená a ujišťuji vás, že mě učili ti nejlepší. Jestli chcete, můžu vám ukázat moje dva doktoráty z psychologie. Z místa činu vyčtu víc, než jen z fotek.“ Viděla, jak přemýšlí, ale taky věděla, že jinou možnost nemá. Musí s ní souhlasit.

„Dobře. Ale budete mě na místě činu poslouchat. Neuděláte ani krok bez mého souhlasu, jasné?“ Jak nesnášel psychology. Uměli to s lidmi, ale nikdy jim nedokázali pomoct. Ani jeho ženě psycholog nepomohl. Stejně sebevraždu spáchala.

„A kdy chcete vyrazit?“ ještě se zeptal.

„Co třeba hned? Místo činu bude ještě čerstvé.“ Přesunula se ke stolu a sundala ze sebe bílý plášť. „Počkejte na mě venku, jen se převléknu.“

A už mu rozkazovala. Není jenom arogantní, ale panovačná. To mu ještě scházelo.

„Když už spolu budeme nějaký čas pracovat, doktorko, můžeme si tykat. Jsem Rick.“

„Já Abby, ale to už víte… teda víš.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death in the fire 6. kapitola: