OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death in the fire - 4. kapitola

23.01.2013 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 718×

4. Kapitola

New Orleans, Louisiana

„Bolest nad ztrátou druhého člověka je snesitelnější, když člověk ví, že sám už nebude dlouho žít"

Erich Maria Remarque

„Tys tomu ale dal. Málem se tam svalila na zem. Příště buď ohleduplnější,“ poznamenal Rick při cestě k autu.

„No tak promiň, ale ptala se, co se stalo, ne? A tak jsem jí odpověděl. Vždycky to tak dělám a nikdy ti to nevadilo,“ ušklíbl se na svého kolegu Max. „Že to má něco společného s tím, že je zatraceně sexy? Kdyby tam málem omdlela nějaká stará ženská, určitě bys mi teď nenadával. Že mám pravdu?“

„Co to zase meleš za nesmysly?“ Rick otevřel dveře a nastoupil do policejního auta značky Chevrolet.

„Tak přiznej, že se ti líbila,“ řekl Max, když nasedl do auta.

„Jo docela ušla.“ A vlastně víc než to. Byla velmi sexy, ale ona si to zřejmě ani neuvědomovala. Líbila se mu v obyčejných věcech pro doma, bez make-upu, s vyčesanými vlasy do drdolu. Nezamlouvalo se mu, že v její přítomnosti pocítil náznak touhy, když sledoval, jak se její hrudník zvedal v pravidelných intervalech. Musel takové myšlenky rychle vypustit z hlavy. Je to neprofesionální.

„Potřeboval bys ženskou. Říkám to pořád,“ nadhodil Max, věčná dohazovačka. Rick už toho měl plné zuby. Pokaždé se mu snaží někoho dohodit, i když ví, že nemá zájem. Od doby, co ztratil svoji manželku Olivii.

„Znám fakt jednu užasnou ženskou. Myslím, že by se ti líbila.“

„Prosím tě, ne. Už žádné rande naslepo.“ Nastartoval auto. „Stačilo mi to jednou a naposled. Jsem rád sám. Je to dobrej život.“ Přesvědčený o tom ale nebyl.

„To je teda život, Ricku. Dřeš pro oddělení, i když víš, že tě neocení. Měl bys začít žít normálně. Jinak z toho brzo zcvokneš.“

„Nestarej se.“ Poslední, co potřeboval, byly rady od staršího kolegy, který nevydrží ani měsíc s jednou ženskou. Rick rozhodně nepotřeboval ženskou. On ne! Ženské akorát přinášejí samé potíže a on na ně rozhodně neměl náladu. Stačilo mu to s jeho manželkou. S Olivií. S tou krásnou Olivii, která si vzala život. Olivie byla poslední žena, které dal své srdce. Víckrát už to opakovat nechtěl.

Jeho myšlenky přerušilo zvonění telefonu. Zvedl ho Max. Jenom poslouchal a pak telefon zaklapl.

„Nějaký novinky?“

„Jo. Rochesterová je od včerejší noci pohřešovaná i s autem. I patolog s antropologem potvrdili její totožnost podle zubní karty od jejího zubaře.“

„Pospíšili si,“ řekl Rick a zatočil na křižovatku, která vedla do města.

„Jo, to jo. Jelikož už jsme měli podezření, kdo by mohl být za oběť, neváhali a pustili se do práce.“

„A její rodina?“ Teď přijde ta nejhorší část Rickovy práce. Oznámit pozůstalým o smrti jejich blízkých. To nesnášel. A hlavně ne, když s ním byl Max. Neuměl to s pozůstalými.

„Žila se svým manželem Declanem Rochesterem. Majitelem nalezeného auta. Spolu mají jedno dítě, Tomase Rochestera.“

„Nahlásil Rochester zmizení svojí ženy?“ zajímal se Rick a otočil auto znova doprava.

„Ne.“

„To je divný. Každý manžel by nahlásil zmizení svojí ženy. Zvláště, když je dvacet čtyři hodin nezvěstná.“

„Nejspíš se řídil zákonem. Nahlásit nezvěstného člověka můžeš až po čtyřiceti osmi hodinách.“

„To vím i já, ale kdybych byl na jeho místě, určitě bych se snažil ji najít.“ Rick se podíval do zpětného zrcátka a pak na svého kolegu. „Ty bys jednal určitě stejně.“

„Kdyby byla moje žena nějaká fúrie, tak ne. Možná na její výlety byl zvyklý. Mohla ho klidně podvádět a proto její zmizení neohlásil.“

„Je spousta teorií. Raději se na pravdu zeptáme Rochestera. Ten nám to objasní. Kde bydlí?“ Max řekl Rickovi adresu bydliště oběti. Hned potom se vydali na cestu.

Jako první bývají podezřelí manželé nebo manželky. Teď to určitě taky muselo platit, protože se Rickovi Declan Rochester vůbec nelíbil. Když mu řekl o smrti jeho ženy, ani to s ním nehnulo. Zřejmě ji neměl moc v lásce a ona jeho. Usoudil to díky interiéru domu. S Olivií měli po domě spoustu fotek ze svatby, z cest, kterých sice moc nebylo, ale měli prostě fotky se vzpomínkami. Manželé Rochesterovi tu však měli jednu fotku malého kluka. Asi jejich syna Tomase. Declan Rochester byl typický zazobanec. Už mu ho připomněl jen tím, jak vypadal. Sako nejlepší kvality a značky, pečlivě zastřižené vlasy i nehty, v uchu se mu blýskala zlatá náušnice a na prstu měl obrovský prsten s kamenem neurčitého původu. Pořád mu nesedělo, proč Rochesterova žena Samanta jezdila v tak ojetém autě, když si klidně mohl dovolit lepší a dražší auto. Možná patřil k těm typům, který škudlil peníze jen pro sebe.

Rick se postavil naproti Rochesterovi a Max se uvelebil do kožené sedačky. „Tak co se stalo mý ženě, detektive?“ Řekl to tak chladným hlasem, jako by se nic nedělo.

„Zavraždili ji,“ odpověděl stejně chladným hlasem. Příčilo se mu, jak se Rochester zachoval, když mu oznámil, že jeho žena zemřela.

„Cože, vražda?“ To už bylo o mnohem lepší. Byl vystrašený. A taky má proč být. Možná si uvědomil, že je na seznamu podezřelých.

„Přesně tak. Někdo vaši ženu zavraždil,“ přidal se Max, kterému stejně tak nesedělo Rochestorovo chování.

„A kdo?“

„To, bohužel, nevíme. Snažíme se to zjistit.“ Rick se zahleděl na Rochestera, kterému konečně v tváři proběhla emoce. Vztek? Smutek? Možná obojí. Nedalo se to rozeznat.

„A jak zemřela?“

„Zřejmě ji někdo upálil.“ Max se posunul na sedačce. „Nevíme to jistě. Jeden mladík, který běhal po New Orleans u bažin, ji našel celou ohořelou.“

„Byli bychom rádi, kdybyste přišel tělo identifikovat.“ Rick si všiml Rochesterova zachmuřeného obličeje.

„Je vůbec třeba tělo identifikovat, když mi tvrdíte, že je to ona?“

„Pracujeme podle protokolu.“ Max na Rickovu odpověď přikývl.

„Dobře. Přijdu zítra, pokud se vám to bude hodit.“

„Je jedno, kdy přijdete. Čím dřív, tím líp, abychom mohli pokračovat ve vyšetřování,“ zase odpověděl chladně Rick.

„Můžete nám říct, proč jste po své manželce nepátral, když se opozdila?“ Max začal psát poznámky do svého notýsku.

„Jsem zvyklý na její výlety. Často se opozdila,“ prohodil Rochestr. „Pracuje v nahrávacím studiu jako moderátorka jednoho pořadu. Neposlouchám ho, takže vám teď neřeknu, jak se jmenuje.“

„Jak často chodila domů pozdě?“ Další zápis do notýsku. Rick jen pozoroval a přemýšlel.

„Často, ale poslední dobou ne.“ Dál se k tomuto tématu nevyjadřoval.

„Aha… No, a měla nějaké nepřátele? Někoho, kdo by jí chtěl ublížit?“

„Neměla skoro žádné přátele, natož nějaké nepřátele.“ Rochester si nalil sklenku koňaku a nabídl i detektivům. Odmítli. „No, ale znáte to. Někdo nemusel souhlasit s jejím pořadem. Pak mohla mít nějaké nepřátele. To je hned.“

„Poslal jí snad někdo výhružné dopisy nebo tak něco?“ pokračoval Rick.

„Jednou. Nějaký chlap ji často obtěžoval a pomaloval jí auto červenou barvou.“

„Nahlásila to?“ zajímal se Max a Rochester se na něho podíval.

„Ne. Měla by snad? Všechno to přestalo, když jsem s ní poslal jednu z mých goril.“

„Vždycky je lepší nahlásit i tu nejmenší prkotinu. Nikdy nevíte, co se může stát, nebo co můžou ti lidi udělat.“

„Teď už je to stejně jedno. Je mrtvá.“ Rochester se posadil do koženého křesla naproti Maxovi.

„A co vaše alibi? Co jste dělal včera v noci okolo jedenácté večer až do rána?“ Rick se zkoumavě podíval do Rochesterovy tváře. Teď rozhodně viděl vztek.

„Podezříváte mě snad z její vraždy? To si ze mě děláte prdel ne? Byla to moje manželka!“

„Přesto můžete patřit do seznamu podezřelých. Tak kde jste byl?“

„V baru,“ odpověděl Rickovi.

„Sám nebo s někým?“ Max nadzvedl jedno obočí. Dost ho zajímalo, co si vymyslí.

„Možná a možná ne. Nic vám do toho není!“

„Nehrajte si s námi a odpovězte, jinak vás odvezeme na stanici,“ snažil se Rick zastrašit manžela oběti. Zřejmě to zapůsobilo.

„Dobře. Byl jsem tam s jednou holkou. Stačí?“

„A jak se jmenuje? Musíme si vaše alibi ověřit.“ Max mu moc nevěřil, uvědomoval si Rick. Pořád si ho podezřívavě měřil.

„To vám nemůžu říct. Nechci jí způsobovat problémy.“

„Chceme jenom jméno.“

„Jo, a pak si zjistíte o ní úplně všechno.“

„Nejsme tady proto, abychom vás zatkli za to, že si užíváte s holkou pod zákonem.“ Když to Rick řekl, Rochester se nepatrně ošil. Důkaz toho, že řekl pravdu.

„Dobře. Jmenuje se Monica Snatiágová.“ Podíval se střídavě na Maxe a pak na Ricka. „Ale není pod zákonem. Už jí je jedna dvacet.“

Rickovi se dělalo z Rochestera zle. Co si asi musela vytrpět Samanta, když ji Rochester podváděl? Sám zažil od Olivie, jaké to je. Ale to už je jiný problém.

„Zas to tolik nebolelo, že?“ Rochestr své hnědé oči zapíchl do Maxe. „Hlavně jí po našem odchodu nevolejte,“ upozornil ho Max.

„Můžeme si vaše telefonáty ověřit, takže zjistíme, jestli jste jí volal kvůli vašemu alibi.“

„Tady máte moje telefonní číslo,“ podal Rick Rochesterovi vizitku. „Kdyby vás něco napadlo, ozvěte se mi.“ Max se zvedl z křesla a s Rickem vyrazili ke dveřím. Rochester je nešel ani doprovodit.

„Ten chlap se mi nezdá,“ řekl Max, když vyšli ven.

„Mně taky ne.“ Vytáhl krabičku Mallborek a zapálil si. „Ale myslím si, že mluví pravdu. Jaký by měl důvod zabít svou ženu? To spíš ona jeho.“

„No, možná zjistila, že ji podvádí, a dělala mu ze života peklo. Potom mohl mít důvod ji zabít.“

„Nepřeháněj, Maxi. Proč by ji upaloval na kříži? Ne, myslím, že je v tom něco víc.“ Popotáhl z cigarety a ucítil kouř plující do jeho plic. Snažil se přestat, ale v jeho práci to prostě nešlo.

„Možná.“

„Určitě,“ opravil Rick Maxe. „Možná bychom se měli na ten případ podívat z jiné strany.“

„Zatím nemáme žádný důkaz, že by se nejednalo o jednorázovku. Nebo si snad myslíš, že by mohl vrah znova zaútočit?“

„To nevim.“ Znova popotáhl z cigarety. „Ale je to dost možný. Jak dlouho pracujeme v New Orleans?“

„Já dobrých dvacet let.“

„To už ses musel setkat se spousty divných míst činu.“ Zahodil nedopalek na zem a patou boty ho zamáčkl. „Nepřijde ti tohle místo činu divný?“

„Všechny místa činu jsou divný.“

***

Abby se od odjezdu obou detektivů vzpamatovávala z prvotního šoku. Nejdřív si vážně myslela, že se něco stalo jejímu adoptivnímu otci. Nebylo by to poprvé. Práce analytiků u FBI není jen sezení v kanceláři, jak si ostatní myslí. Několikrát se musel vydat na místo činu, kde byl v ohrožení života. Myslela si, že i tohle byl ten případ. Mohli ho přeci na místě činu zastřelit nebo něco podobného. Naštěstí si uvědomila jednu věc. Přece odjel z New Orleans do Chicaga, aby svědčil u soudu proti jednomu z vrahů, který vraždil mladé děti.

Mělo to něco společného s ohněm. Pořád jí projížděly v myšlenkách slova jednoho z detektivů. Musí si o tom zjistit co nejvíc informací. Pak bude moc usoudit, jestli se vražda podobá vraždě její matky.

Je možné, že znova zaútočil její otec? Co když ji celou dobu na hřbitově lhal, když mluvil o své nevině? Všechny důkazy mluvily proti němu. Je možné mluvit o jeho nevině? Přece nenašli tolik důkazů, aby shnil za mřížemi Neworleanské věznice.

Sama nevěděla, co je pravda. Vzpomínky z minulosti se jí míchaly s nočními můrami. Už ani sama nevěděla, co může považovat za realitu a co za pouhou noční můru.

Svalila se na pohovku. Přemýšlela, co bude dělat. Detektivové si nejspíš nedali dvě a dvě dohromady. Nevzpomněli si na vraždu před jednadvaceti lety.

Starší policajt si klidně vraždu mohl pamatovat. Tipovala mu něco přes čtyřicet. V době vraždy mu mohlo být okolo dvaceti. Zřejmě ale ještě v New Orleans nežil, protože se o vraždě nezmínil. Je ale dosti možné, že o té vraždě věděl. Nezmínil se o ní jen proto, že se vražda ze současnosti nepodobá vraždě před lety. Trochu ji to uklidnila. Panikaří kvůli vraždě, o které nic neví. Možná se doopravdy vrah nevrátil.

Na chvíli zavzpomínala i na druhého policistu. Byl o hodně let mladší než ten první. Tipovala mu něco po třicítce. Pořád si ji měřil tím svým sexy pohledem. Jeho zářivě modré oči neladily k jeho tmavým vlasům a byly natolik zajímavé, že měla co dělat, aby od nich odtrhla zrak. Raději zaměřila svůj pohled na policistu vyšitého jak z nějakého kouzelného příběhu.

Pořád měla v živém obrazu mladšího detektiva. Jak že se jmenoval? Detektiv Rick Gray? Každopádně mu jeho jméno sedělo stejně dobře, jako jeho upnuté džíny a černá kožená bunda. Jak asi vypadá jeho vysportovaná postava v uniformě? Zatřásla hlavou, aby zapomněla na svoje myšlenky. To poslední, co jí scházelo, bylo zakoukat se do poldy, a ještě k tomu detektiva.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death in the fire - 4. kapitola: