OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistá láska - 1. kapitola



Čistá láska - 1. kapitolaPředstavuji Ti svět, kde upíři a lidé žijí vedle sebe. Nejsou si rovni. V tomto světě jde ponížení a bolest ruku v ruce. Hlavní hrdinka Faith poznává na vlastní kůži, jak láska bolí. Zamilovala se do upíra a podle zákona by měla jít a odevzdat se mu. Už nikdy nebude svobodná a stane se jeho majetkem. Kdo by to chtěl? Ona proti tomu bojuje, ale jen tím trpí. Poznává, že láska je skutečně bolestivá a především láska k upírovi obzvlášť.

Zahalím se do bavlněné deky a opřu si hlavu o tvrdou chladnou zeď. Ukrutně mě bolí srdce. Jsem v poloprázdné prostorné místnosti plné nevzhledných krabic, technických serepetiček a nepotřebností. Je to jen prachobyčejný sklad. Moje nejoblíbenější a nejbezpečnější místo, kde můžu přemýšlet a snít o Něm. S povzdychnutím se zamyslím, jak řešit svůj nastalý problém. A jak to teď pro mě bude složité, když... Sakra!

Dneska jsem ho pozorovala. Byl smutnější než obvykle. Jeho ústa byla výsměchem všemu, co existuje, ale za jeho tmavýma očima vládla nicota. Zoufal si a já mu svou ubohou existencí měla zajišťovat radost. Jenže já se bála. Byla jsem schovaná natolik, abych si ho s důvěrou sobě vlastní mohla prohlédnout. Zas v černých kalhotách, které ho obepínaly jako druhá kůže a šedém tílku Ve´cel. Nezaujatě, zhyzděný vlastními starostmi, hleděl na nebe. Tvář mu, co chvíli protnul pocit, který jsem nedovedla pojmenovat. U upírů jsem něco takového ještě nezahlédla. Bylo nad slunce jasné, že Chester byl jedinečný. Ve všem, co dělal. Ve všem, co cítil. Celá jeho existence by měla být pokryta slávou, výjimečností a oceněním nejvyšším. A nebylo to jen proto, že jsem do něj byla ke svému znechucení zamilovaná. Bolestně jsem si sáhla na místo, kde mám srdce a zpozorovala, že i zlá myšlenka mi způsobuje muka. Trpěla jsem už jen tím, že jsem nebyla s Ním. Že jsem ho milovala z povzdálí a nedávala o své lásce vědět, ačkoliv On by si to zasloužil!

V duchu jsem si představovala, jak před Něj pokleknu. Koleny se zabořím do hrubého štěrku a zadívám se mu úlevně do tmavých hříšných očí. Vyznávajíc mu skrz ten méněcenný pohled lásku a oddanost. On by se nade mnou majestátně tyčil a pohlížel na mě jako na lidskou bídnou bytost, která mu leží u nohou. Pak by mi pokynul, abych se mu vyznala slovně. A já s láskou největší pozbývala sama sebe víc a víc a oddávala se svému majiteli. Přísně by na mě pohlížel a jeho úchvatná tvář by se měnila v běsnící zuřivé monstrum. Čím víc lásky, tím větší chuť by měl na mou krev. Už bych pro něj nebyla jen obtížný hmyz na čelním skle. Byla bych jeho. Dávala bych mu dobrovolně svou životadárnou tekutinu. Celý svůj život bych sloužila jen jemu a bezútěšně se těšila z každé malé náklonnosti, kterou by mi věnoval. Jenže, tohle já nechci! Chci být svobodná a nepodřízená nikomu, kdo je netvor. K nevíře, byť jen obyčejná myšlenka mi trhá srdce a mučí mě za tyhle špatné myšlenky. Mé tělo už mu patří. Jen psychicky se ovládám a dávám si naději, i když mi to způsobuje jen větší trýzeň. Mou duši nikdy nedostane!

Trpěla jsem bez Něj jako zvíře. Svíral se mi hrudník a žaludek ve dne v noci. Křeče a blahosklonné bodání, které mi dokazovalo, že jsem Jeho a nemám tomu odporovat! Ta láska spolu s mým tělem ho vědomě vyžadovala a já to nemohla dopustit. Nikdy jsem si neuvědomila, jak nevyřčená láska bolí. Celé nitro se mi trhalo touhou jít za ním. Musela jsem zatínat pěsti, abych si nehty nezarývala do obličeje. Chtěla jsem mu to všechno povědět. Vykřičet do celého světa, jak moc ho chci! Jak moc ho mám ráda! Jenže čím zoufaleji jsem se bránila, tím víc mě moje vlastní emoce pohřbívaly a nutily ho vyhledávat. Bylo pro mě nesmírně těžké držet jazyk za zuby. V té bohapusté agónii bych byla schopná mu říct vše, co se mi honilo srdcem. A to jsem nemohla. Kvůli sobě. Kvůli touze po životě a svobodě, která pomalu ztrácela smysl.

„Zas se schováváš?“ Zbědovaně zvednu hlavu k tomu surovému, melodickému hlasu a donutím se k úsměvu.

„Tys mi tu ještě scházel.“ Ušklíbnu se a znovu si zoufale povzdychnu. Ta zrada se den za dnem zesiluje a ubližuje mi víc, než bych kdy čekala. Vím, že ta bolest nezmizí. Úleva nepřijde, pokud mu nepodlehnu. A já nepodlehnu!

„Žijeme v době, kdy už se ani upíři neschovávají a ty…“ Sjede přes mé zahalené tělo pronikavýma světle hnědýma očima a prohrábne si ježaté tmavé vlasy, barvou připomínající kůru promočeného platanu.

„Pro upíry by to byl přežitek.“ Syknu poníženě. „Kdežto pro tebe…“ Shodí ze sebe deštěm promočenou bundu.

„Pro mě je to…“ Ztuhnu.

„Nutnost.“ Doplní svéhlavě. S povzdychnutím se posadí vedle mě. „Přesně toho jsem se bál.“ Chytí si hlavu do dlaní a vyčítavě stiskne úzké rty. Nezlobí se na mě. Durdí se nad sebou samým.

„Není to tvoje vina.“ Snažím se ho vyvést z trudných myšlenek. Libor není zrovna volnomyšlenkář. Je to realista a sám sebe pasuje na strůjce všech problémů. Přebírá zodpovědnosti i za věci, při kterých nebyl ještě ani na světě. Schopný, inteligentní muž, který teď lituje dne, kdy mě přijal jako pomocnou sílu.

„Víš, že nemám čas na tebe dohlížet.“ Hlasem mu vládne panika, kterou se mu mírně daří potlačit.

„Nemusíš!“ vyhrknu až příliš rychle. Obrátí se na mě pomalým pohybem a dlouze se mi zahledí do očí.

„Ale měl bych.“

„Nic se nestane,“ zamumlám a snažím se nedat najevo svou obavu. Strachoval by se spolu se mnou a to já nechci.

„Měl jsem tě od toho uchránit.“ Pohladí mě prsty po tváři, až to zabolí. Dotýkat se mě přece může jen On! Křičí hloupě emoce, ale já si jich nevšímám. Potlačím pocit zrady hluboko do sebe.

Jak bláhové má Libor myšlenky.

„Nemohl jsi.“ Pověsím se mu naléhavě za paži a opřu se tváří o tu jeho, porostlou ostrými vousy. Znovu ignoruji znatelné svírání v hrudi. Ubohost. Láska!

„Já vím. Ale stejně… Nedokážu se s tím smířit.“ Pohladí mě po prstech, kterými ho svírám.

„Někteří by to brali jako výhru.“ Připomenu mu.

„Ale ty ne.“

„Já ne,“ povzdychnu si. Pro mě to je utrpení. Děsivá představa, když si vzpomenu, že se stanu pouhým majetkem, jestli se na to přijde.

„Musím jít... Zůstaň tady, dokud tě nezavolám.“ Setřese mne ze sebe spolu s tou sentimentalitou a zvedne se. „Bude to tu pro tebe bezpečnější.“ Mluví sám k sobě, zatímco pohledem lustruje místnost.

„Budu tady,“ slíbím svatě a pozoruju, jak těžkou chůzí kráčí ke dveřím. Pak se znovu nespokojeně zachumlám do teplé deky. Všude kolem je taková zima. To dělají oni. Ničí naši teplomilnost a snaží se své budoucí otroky navyknout na chlad jejich těla i blízkosti. Nebyla až tak špatná volba pracovat pro Libora. Když jsem spolu s ním přijela z České republiky do Ameriky. Byl to pro mě úchvatný začátek. Být tak blízko. Být jeho pravou rukou. Čas od času to sebou neslo i radosti a člověk po jeho boku procestoval svět. Kdyby se mi nestala ta „zamilovaná nehoda“ bylo by všechno v naprostém pořádku! Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já jsem předurčena k něčemu takovému. K něčemu, co naprosto odmítám, protože nade vše miluji svou svobodnou vůli a život. Budu si to neustále opakovat, aby to nikdy neztratilo na důležitosti. Začínám mít pocit, že se mi žebříček hodnot znatelně mění a tíhne právě k Němu. To nemohu dopustit!

 

*

 

Se znechucením otevřu časopis, na jehož první straně se předvádí upír. Jako mocnější bytost je to buďto herec, zpěvák nebo jiná sebestředná stár. Oni mají možnost stát se něčím víc než my. Díky nám se stávají nadanými bohy, ke kterým chtě nechtě vzhlížíme, a tím nás také získávají. Především ty, kteří jim jsou povinováni sloužit. Jak chytrá volba! Mají nad námi moc a sílu nás vlastnit.

„Není to fér, viď?“ zakření se na mě David. Malý blonďák s modrýma očima a rozpustilým výrazem ve tváři. Prstem klepne do titulní stránky. „Oni jsou celebrity a my…“ Ztuhnu nesouhlasem, přestože bych souhlasit měla. Na povrch nechápavě vyplouvá vztek a chuť bránit ty tvrdé, nenáviděné bytosti plné žíznivosti.

„Neměl bys takhle mluvit.“ Zpražím ho pohledem. Dávat najevo tyhle názory není zrovna moc chytrý způsob, jak zůstat naživu. „Tohle by sis mohl štědře odskákat,“ připomenu mu upíří nebezpečnost.

„Kdyby byl na blízku někdo z nich... Ale my jsme sami,“ usměje se na mě a pro jistotu bystrýma očima prohledá blízké i vzdálené okolí. On netuší, že už k nim začínám patřit. Nemůžu se přiznat, že díky své lásce už nedokážu mít stejné názory jako on. Člověka něco takového změní. A může se tomu bránit, jak chce.

„Není mezi námi rovnost...“ brblá dál, zatímco se snažím ignorovat jeho i chuť mu za tyhle proradná slova jednu plácnout.

„Je to symbióza,“ zamručím škodolibě, jenže tón mého hlasu se stočí tak, že to zní až neskonale něžně. Jeho názory jsou správné, duchapřítomné a i přesto, nebo právě kvůli tomu, by měl být zticha.

„Symbióza?“ odprskne znechuceně. „Je to diskriminace, kam se podíváš. Jsme jejich sluhové. Děláme jen ty podřadnější práce. Ještě žádný člověk se nestal někým slavným, protože oni si tyhle privilegovaná místa nechávají pro sebe!“ Setne ruce v pěsti, až mu zbělají klouby.

„Pár lidí se mezi ně dostalo,“ opanuji křehce, rovněž se zaťatými pěstmi. Sjede mě zúženýma očima a znovu se ode mne odvrátí.

„Děsím se...“ začne potichu, pohled sklopený k zemi. „Děsím se toho, že jim podlehnu. Že se stanu jejich otrokem. Majetkem,“ odsekává bojácně jednotlivá slova a neuvědomuje si, jak se mi tím zařezává pod kůži. Ten jeho strach, který se přidává k mému, jen panicky zesiluje bolest v hrudníku. Stesk po Něm.

„Třeba to není tvoje poslání,“ zamumlám ve zmatku.

„Ale to nikdy nevíš!“ V očích hrůzu, kterou v sobě skrýváme mi svobodní. „Nevíš dne, hodiny nebo minuty, kdy to může přijít!“ Pro upíra by ta jeho obava byla až komická. Slabomyslná.

„A taky nemusí,“ zavrčím skrze zuby. Začíná mě dohánět k šílenství. „Davide, uklidni se.“ Ten ledabylý tón mi nejde přes rty. Jenže když je uvidím na druhé straně betonového nádvoří, jak se předvádějí a dávají na obdiv svou rychlost a krásu, nezbývá mi nic jiného než sebe i jeho trochu utišit. Chce se mi k nim rozeběhnout a z plna hrdla křičet jméno svého vyvoleného boha. Chestere, ach Chestere! Řve zoufale mé nitro a hoří v zamilovaných smyčkách, svírající mé tělo. Zhluboka se nadechnu, ve snaze potlačit tu nesmyslnou a bolestivou touhu. Podle našich hlučně bijících srdcí by snadno poznali, že jsme další na řadě! Nebo alespoň já.

„Máš pravdu,“ zamumlá a hned začne tajit dech a mírnit se na minimum. Nesmíme na sebe nijak upozornit. Především já! Mohlo by to taky být to poslední, co udělám, i když v tomhle prostředí. Pod širým nebem se cítím bezpečněji a přesto vyděšeně, protože mě zrazuje mé vlastní tělo.

Dlouhými svižnými kroky se k nám žene Julie. Světle hnědé dlouhé rovné vlasy má rozevláté okolo hlavy. Rukama setrvačně mává kolem těla, aby se popohnala k rychlejšímu tempu. A to i před nimi!

„Julie!“ zahalasím tiše a probodnu ji protivným pohledem. Dělá, že mě nevidí. Fascinovaně zírám na tu její provokativní rozhodnost a vztek, který jí srší z bolavě sytých čokoládových očí.

„Dostali ji!“ prskne zle a zoufale se zhroutí vedle Davida na tvrdé betonové schody, na kterých vysedáváme.

„Koho?“ začínám zapomínat, že v naší blízkosti jsou oni. Rozklepu se v náznaku vzteku, bolesti, strachu i touhy, abych byla další na řadě. Proboha! Mé pocity jsou tak protichůdné, až mě to děsí.

Davidovou tváří se protíná chladnokrevnost se zuřivostí a nenávistí. Modré oči při tom návalu emocí blednou ještě víc. Rty se mu rozpínají v mrzuté snaze zamračit se, ale jeho úsilí připomíná spíše beznadějný škleb. Nad dychtivost jsme se dávno povznesli.

„Tu novou. Suzie.“ Její hlas zní tak prosebně a mdle. V paměti si vyčaruji vzpomínku na drobnou a křehkou blonďatou dívku se stydlivými úsměvy a něžnýma očima.

„To ne. To přece nemůže být pravda!“ Jeho hlas zní tak prosebně, jako by doufal uvěřit tomu, že si z něj jen vystřelila. Zbytečný tón. V těchto věcech se nežertuje.

„Kde jsou?“ Zacloumám s ní, když pomalu začne natahovat k pláči. Partička upírů se nebezpečně přiblíží. Jsme jim k smíchu. Ten náš skleslý pesimismus, obava i starost jeden o druhého. A nejhorší je, že mezi nimi je i On!

Mé tělo se ihned napne při tom zjištění. Prudce se chytím za okraj studeného schodu, abych za ním nevyběhla. Nohy skrčím pod sebe a nechávám je v bezútěšné křeči. Chestere, jsem tady! Mé nitro ho volá a marně se snaží vyrvat mi srdce v bouři lásky, zrady a zoufalství. Tolik ho chci. Tolik ho potřebuji! Jen mu věnuji jeden něžný pohled do jeho očí. Chtěla bych v nich utonout navždy. Přivinout se k jeho chladnému tělu a nikdy ho nepustit. Zhluboka se nadechnu. Na hrudi mě bodá nesnesitelná zranitelnost a stesk.

„Faith?“ David se na mě zkoumavě zahledí.

„Jsem v pořádku,“ procedím skrze zuby, ale stále zůstávám v křeči. Je pak lehčí přijmout tu psychickou bolest, když mě doráží i ta fyzická.

Chester postává s dlaněmi v kapsách a shlíží paranoidně právě na mě tím svým žhnoucím pohledem tmavých očí. Zabodávají se mi až pod kůži. Nesmím se mu do nich zadívat, i když mě to tak láká. I když to tak moc bolí. Hned by snadno poznal, že mu patřím. Netuším, jak to dokážou rozpoznat, ale je to ten hlavní spínač. V našich očích se nejspíš zračí láska jako drahokam a putuje rovnou do jejich žaludku. Nejde jim o nic jiného než naši dobrovolně a hloupě odevzdanou krev. Srdcem mi projede škodolibý osten a svár, až mi z očí vytrysknou slzy. Rychlým pohybem je setřu a dál skláním zrak k šedavě modrému asfaltu.

Nespouští ze mě oči, jako by to snad tušil! Chce se mi pokleknout před Něj a vyznat se mu. Celé mé nitro mi hoří v bolestné touze mu podlehnout. Být jen jeho. Chci, aby mě vlastnil! Ten pocit je tak náhlý a impulsivní, že mě to začíná odrovnávat. Zuřivě zatnu pěsti a odmítnu se pohnout. Tělo se mi chvěje, jak po něm přejíždí pohledem. Nesmím to na sobě dát znát! Duševně bojuju, ale fyzicky po něm volám a toužím. Tak přeci jen. Do teď jsem si myslela, že jde jen o platonickou lásku, která se může změnit. Vytratit postupem času, ale tohle už je tak... Definitivní a zoufalé, až mi z toho naskakuje husí kůže. Děkuji bohu, že jsme na otevřeném nádvoří, kde mu moje vůně zamilovaně prokřehlá kůže, nemůže zamotat hlavu. Snažím se dělat jako by nic. Dech snižuji na minimum, když se skrze sklopené oči snažím drze ukrást aspoň pár beznadějných pohledů na Něj.

Stojí opodál. Vysoký štíhlý muž s nadřazeným ďábelským pohledem. Oblečen do černých upnutých kalhot s těžkým páskem děsí svým náruživým vzhledem. Obyčejné bílé tílko mu padne jako druhá kůže a zakrývá barevné dračí tetování, které se mu tajně zračí na zádech. Obdivuji jeho kérky v podobě červenomodrých plamenů táhnoucích se mu od zápěstí téměř až k lokti, kde se to překrývá s pirátskou lebkou na jedné ruce a na druhé s divokou tváří kočičí ženy, která se při dalším pohledu zdá být spíše děsivým odrazem. Na obou vypracovaných ramenou má zobrazení ryb. Jeho znamení zvěrokruhu. Narozen ve stejném měsíci jako já. Jsme si souzeni.  Bláhově pomýšlí mé pocity a sápají se po Něm, jako by snad v životě nechtěly nic tak moc.

Zprudka se proberu a vyděšeně zalapám po dechu, když se z hlavní haly ozve nářek a bolestivý křik. Všechna krev jako by mi ztuhla v žilách, když poslouchám ten srdceryvný pláč. To je štkaní zamilované dívky, která padla za oběť a už nikdy nebude svobodná. Její hlasitá zoufalost jen poukazuje na upíří troufalost ukrást nám vše, co nám náleží. Zažívá muka jen proto, aby mu mohla lépe sloužit. Aby už se od něj nikdy nemohla odprostit a navždy ho milovala. Jak laciné! Jak sprosté! Jak taktické, když nás takhle dokážou zničit.

„To už si ji stihl pojistit?“ Oči se mi zakalí slzami. Julie vedle mě zanaříká a chytí se Davida kolem krku. Je napjatý jako struna. Jako by jen čekal na příležitost, až se nebudou koukat, aby se vrhnul za tím neutěšeným naříkáním. Jenže... Oni nás budou bystře pozorovat stále. David má čelisti tvrdě přimknuté k sobě, aby nevydal ani hlásku. Zatímco Julie s pootevřenými rty sténavě líčí svou zbědovanost. Snažím se zůstat v klidu, ale i tak se běsnivě kroutím a nejraději bych vystartovala vpřed a chytila tu nebohou dívku do náruče, jako bych ji snad mohla ochránit před jejím osudem. Zrovna já!  Druhé mé já, to které už mu patří, se chvěje v touze mu už konečně patřit a zažívat stejná muka. Hloupé druhé já!

„No tak. Drž se přece.“ Ten klidný hrubý hlas mě donutí zůstat bez hnutí.

„Libore,“ zašeptám a nechám se jeho pevnými pažemi připoutat do náruče. Bodavě mi tepe v srdci, když mě u sebe vězní a pohled mi stále zmateně sjíždí k Chesterovi, jako by mne za to snad měl potrestat. Proboha, vždyť já mu přece nepatřím!

„Bude to dobré,“ šeptá, zatímco se mu klepu v náručí.

„Není to dobré... Ona!“ syknu bolestně.

„Už jí nemůžeme pomoct.“ Zní tak přesvědčivě, až vzdám nutkání se mu vytrhnout z náruče a jen tak tiše sedím a nechávám slzy kanout po tvářích. Libor s přivřenýma očima sleduje skupinku upírů, která nastalou situaci s arogantními úsměvy vítá. Další z nás, kdo jim podlehl. Kdo se stal jejich směšným majetkem a otrokem, dodávající sladkou krev. Všechno tohle je těší! Ten křik a bolest oni si užívají, zatímco nás to v mrákotách poutá jednoho ke druhému. Nevíme dne, hodiny nebo minuty, kdy se můžeme stát dalšími v řadě.

 

*

 

„Nemůžeš to takhle vzdát,“ domlouvá mi tiše Libor. „Jsi odolnější, přizpůsobivější a otrlejší,“ přesvědčuje mě, zatímco se snaží převést i sám sebe.

„Nevzdávám to,“ řeknu bez dechu a klepu se mu v náruči. Zrada protínající celé mé tělo mě špendlí k asfaltu. Kdy mě napadl ten bezduchý nápad vrhnout se do služeb samotných nemrtvých? Tak naivní a zasněná jsem bývala! Kde jsou ty časy?

„Libore?!“ Mladý vedoucí Burnie k nám jde s úsměvem na růžolících tvářích. Drží s těmi upíry víc, než by musel. Má pro ně slabost, ubožák. Samozřejmě, jsou to fascinující krvelačné bytosti plné sexappealu a chtíče. Jsou chladní a nepřístupní a vždycky... Vždycky dostanou to, co chtějí. „Potřeboval bych nového pomocníka do VIP místnosti. Jak sis jistě všimnul, tak Suzie, ta nová, už jim podlehla.“ Ušklíbne se. Nejspíš si přeje, aby se to někdy stalo jemu. Bláhové přání. Tak děsivé a přitažlivé zároveň.

„Slyšel jsem.“ Liborův hlas zní najednou bezbarvě a nepřátelsky. „Už si ji pojistil... Teď je zavřená ve skladu. Nemá na ni čas, samozřejmě,“ odfrkne, aniž by si snad uvědomil, co to pro ni musí znamenat! V době, kdy ho potřebuje nejvíc a její tělo i duše po něm přímo v bolestných mukách prahne, tak on ji sebestředně nechá stranou, aby si mohl užívat svobody, kterou ona pozbyla. Nenávidím tyhle namyšlené tupce! Vrahy a násilníky! Při těch myšlenkách mě tupě bodá v hrudi a vztek mi zastiňuje rozum.

„Pro ni to musí být peklo.“ Zadívám se mu tvrdě do jasně zelených očí, které se ihned zúží v malé půl měsíčky.

Libor mi houževnatě tiskne ruku. Dávat své názory najevo před někým z vyšších postů je naprostá pitomost, vím to.

„Oni jsou ti, kterým máme sloužit.“ Káravě mě sjede pohledem.

„Ano.“ Skloním hlavu. Musíme jim sloužit i za cenu toho, že u toho budeme trpět!

„Je vyvolená!“

„Jaké štěstí, že?“ prsknu jedovatě. Ubohý vzdor, ale tělu se ulevuje, když ho dávám najevo. Proč proboha? Důvod není důležitý. Vítám i tu trošičku útěchy, která zvedá z mých beder ten neustálý tlak a stesk.

Můj přístup se mu zřejmě vůbec nelíbí. Šklebivě se na mě zadívá jako by nemohl uvěřit, že někoho tak vzdorovitého přijal. Jeho výstřední oblečení jen dokazuje, na čí stranu se přiklání.

„Zdá se, že už mám adepta do VIP místnosti.“ Na rtech mu zazáří pobavený úsměv, když zalapám po dechu. Proto ta úleva! Mým pocitům to došlo dříve než mě. Teď budu svému slunci blíž. Větší možnost, že mu podlehnu. Že mě konečně uloví. Radostí se roztřesu a zatnu zuby. Sakra, jsem na tom mnohem hůř, když už se nechávám takhle balamutit a ovládat.

„Burnie…“ Liborův zoufalý nevyslyšený protest.

„Už jsem ji vybral, Libore,“ přeruší ho. Vydýchávám to těžce. Tuhle práci odmítnout nemůžu, byla by to jasná jízdenka zpátky do Čech a všechno, co jsem do teď budovala by bylo v prachu. Na druhou stranu, když ji přijmu, tak se nejspíš neubráním setkání s upíry a skončím jako Suzie, ta nová. Skončím v jeho pekelném náručí. Což přesně chceš! – hlásí se o slovo mé druhé já, které po něm běsnivě prahne a které prozatím ovládám. Což nemohu dovolit. – Spílám v tichu svých myšlenek a snažím se najít svůj rozum a zatlačit lásku spolu s chtíčem. Ta, která je vyvolená a do konce svých dnů bude sloužit jen tomu jednomu, zatímco On se může bezstarostně oddávat jiným. Tím se vážně stát nechci! Strhává mě to do sentimentálních myšlenek plných deprese.

„Začínáš od zítřka.“ Strohým úsměvem mě donutí k dalším trudným myšlenkám. Někteří z nás tomu říkají štěstí, jiní smůla. Mně to připomíná ryzí zoufalství.

Libor ho nešťastně vyprovází pohledem. „Nemohla sis to odpustit?“ Nezlobí se. Loučí se se mnou, protože stejně jako já dobře ví, že jakmile se ocitnu v jejich bezprostřední blízkosti, je jen otázkou času než mě získá.

„Promiň,“ pípnu kajícně a snažím se mu vymknout z náruče. „Ty to vůbec nechápeš!“ Chytí mě tvrdě za paže a donutí mě zadívat se mu do zoufalých očí. „Jak jim jednou padneš za oběť, už není cesty zpátky!“ Zalapám po dechu, když se mi pod kůži jako nůž ponoří obava a náhlá nevysvětlitelná nenávist k tomuto člověku, který nade mnou drží ochrannou ruku.

„Uvědomuju si to,“ heknu zrazeně.

„Ta tvoje láska tě k němu táhne! Neřekla jsi mi, že je to tak vášnivé!“ Div nezabrečím.

„Netušila jsem to!“ bráním se chabě. Snažím se uhnout pohledem, protože se mi do očí vtírají nepříjemné a trapné slzy. „Oni mě dostanou. On mě získá. Budu mu patřit.“ Rozbrečím se panicky a potěšeně zároveň. Libor strne. Na tohle není zvyklý. Zřejmě neví, jak by mě utišil a tak jen mlčenlivě shlíží na ten uzlíček nervů, kterým se před ním stávám.

„Ty...“ Mocně mnou zatřese. „Ty ho miluješ!“ To obvinění ho tak vyčerpává a z jeho úst obzvlášť zraňuje. „Jak jsi mohla?“ Ta věta nemá hloubku! Na to se přece nedá odpovědět.

„Víš, že to nemůžu ovlivnit,“ dostanu ze sebe plačtivě.

„Tak přece.“ Odstrčí mě od sebe jako bych měla mor a ztěžka dosedne na betonové schody.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Čistá láska - 1. kapitola:

11. Chensie přispěvatel
09.06.2011 [16:14]

ChensieDěkuji moc za komentáře :o) Jsem ráda, že se Vám líbí. Povídka už je celá napsaná i s koncem, takže teď už jen, jak se to vyřídí v administraci a můžete se začíst do dalších kapitol. Doufám, že Vás nezklamou ,o)

10. Skříteček2
09.06.2011 [16:10]

To bylo báječné! Naprosto strhující a poutavá četba, která mne dokonale pohltila a když byl konec, chvilku jsem jen tak zmateně koukala... Emoticon Honem další kapitolku! Emoticon

9. annaliesen
09.06.2011 [15:56]

moc pěkné chudák příště už mu možná podlehne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
ale doufám že vydrží

8. Chensie přispěvatel
08.06.2011 [18:56]

ChensieDěkuju, těší mě, že to tak vnímáš. Dala jsem si na něm dost záležet, ale jako autorka ho vidím spíše skepticky. Znáš to ,o) Pokud se ti bude Čistá líbit dál, tak mě to bude moc těšit. :o) Nu, uvidíš sama ,o)

7. ScRiBbLe přispěvatel
08.06.2011 [18:41]

ScRiBbLeMám pocit, že mě dál bavit budou, ať už to bude pokračovat jakkoli. Emoticon Je to hrozně dobře napsané a ty emoce a všechno je snad trojrozměrné, že si stačí vzpomnenout na čtení a už se pomalu ocitám v bludišti protichůdných emocí!

ICQ? Jasně, já ho ale nejdřív nainstaluju. Starý noťas mi odešel do věčných lovišť a já stále nebyla schopna si ho do nového stáhnout, ale už jdu na to. Emoticon

6. Chensie přispěvatel
08.06.2011 [18:26]

ChensieAhoj ScRiBbLe,
to už je uveřejněný? Páni. Aha. :o)) Jsem trochu pozadu. Děkuju. Jsem ráda, že se ti líbí. Je celá dopsaná, takže jen čekám na schválení a uveřejnění, tak si můžeš přečíst další ,o) Uvidíš, jak tě to bude bavit dál. Pak už je to trochu jiné a za konec mě docela zdrbli, takže možná je nápad zajímavý, city se mi podařily v dobré míře popsat, ale abys později nebyla zklamaná ,o)

Ju, prosím tě, napsala jsem Ti na icq. Bylo by možné si mě přidat? Ráda bych si s tebou popovídala, pokud ti to nebude vadit. Mně zase nadchl tvůj příběh Na křídlech smrti a chtěla bych to s tebou osobně probrat, pokud budeš mít náladu :o) Díky ,o)

5. ScRiBbLe přispěvatel
08.06.2011 [17:30]

ScRiBbLe Emoticon Hodnou chvíli jsem byla schopna vydat ze sebe jen toho "smajlíka" (tedy, takhle jsem se tvářila).
Přemýšlela jsem, co k TOMUTO napsat, ale nenapadala mě žádná slova. Bylo to... bylo to - strhující! Vážně! Naprosto mě to vcuclo do děje, do jejích pocitů a mně jí bylo tak líto. Ta její rozpolcená osobnost - jedna prahnoucí jen po Něm a ta druhá bránící se tomu všemu. Jsem z toho čtení úplně vyřízená, jelikož všechny ty rozpoluplné emoce se do mě vpily.

Tohle je úplně něco jiného! Tak originální námět pro upíří tématiku. Jsem z toho úplně mimo, to mi věř.

Já už nevím, co bych měla psát (chtěla bych tolik, ale můj mozek, ve kterým jsou všechny ty myšlenky, se nějakým způsobem nechce se mnou o ně podělit).

Jsem napnutá jako struna a netrpělivě (!) čekám další díl.

Děkuji!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Chensie přispěvatel
08.06.2011 [15:40]

ChensieČtu hodně knihy a v každé to také tak není. ,o) Proto mi to přišlo zvláštní. Je to spíš doména pro tenhle server, na ostatních jsem to vážně nenašla. Ale to nevadí. Už jsem to předělala a pro příště už si dám pozor :o)

3.
Smazat | Upravit | 08.06.2011 [11:38]

Ne jen na tomto servru. Opravujeme tady povídky tak, jak by vypadaly v knize. Lépe se to čtenářům čte a nezaplétá se v rozhovorech postav. Emoticon

2. Chensie přispěvatel
08.06.2011 [10:59]

ChensieAle tohle pravidlo se uplatňuje jen na tomto serveru, jak jsem si všimla ,o) Nevadí, budu to rozdělovat, jen ty povídky už mám sepsané a nechtěla jsem si je rozhazovat. Poupravím i ty další. ,o)

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!