OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blízko smrti - 7. část

13.05.2013 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 663×

7. kapitola

Cornner city

Jedna sklenička se protáhla na několik. Meagan pila svoji pátou tequillu a ještě pár piv.

Když ji Jack pozval na jednu skleničku, opravdu myslel jednu. Jenže Meagan se dostala do nálady a nechtěla odejít. Ne že by mu to vadilo, spíš naopak, ale nechtěl, aby byla opilá.

Jenže to se mu nepodařilo. Musel se usmát na opilou ženu před sebou. Meagan se rozhodně nechovala jako dospělá rozumná žena. Křičela přes celý bar, jen proto, aby jí nalili další skleničku, zpívala s dalšími lidmi písničky, které vycházely z úst zvláštního zpěváka s chraplákem. Tancovala s partou lidí, kteří ji pak vysadili na stůl, a ona tam pár krátkých minut tancovala jakýsi tanec. Byla úplně mimo.

Přiběhla k Jackovi a chtěla ho dotáhnout na parket. Tvář jí jen zářila. „No tak, Jacku, nekaž srandu, pojď tancovat,“ zatahala ho za rukáv světle modré košile. „Bude legrace.“ Jazyk se jí motal a měla co dělat, udržet se na nohou. „Dejte nám ještě pití,“ vykřikla na barmana. Vůbec asi nevěděla, co říká. Nejdřív chce tancovat a teď zase pít.

Jack se podíval na barmana. „Nic nenalejvej. Už jdeme.“

Meag se na Jacka podívala, jako trucovité děcko. „Ale Jacku, vždyť je tu zábava! Nemůžeme odejít.“

„Už máš dost, musím tě odvést domů.“ A pokud ji takhle uvidí Nathan, tak ho zabije. „Meag, jdeme.“ Vzal ji za paži.

„No tak Jacku,“ protestovala. „ Chci tu zůstat.“ Pořád dokola se řehtala a sledovala dění okolo. Vykřikovala pozdravy na nové přátele, kteří odcházeli.

„Ne, jdeme.“

„Ano, tati!“ řekla jedovatě a pohlédla na mobil. „Kruci!“ Jak se bavila, úplně zapomněla na Nathana. Řekl, že se jí ozve a to taky udělal. Hned čtyřikrát a ještě jí stačil napsat pět esemesek. Opilství z ní trošku opadlo. Motala se, ale už se nechovala jako blázen.

„Děje se něco?“

„Zapomněla jsem odepsat na SMS.“

„Od Nathana?“

„Jo.“ Tvářila se vážně nevině a jemu přišla strašně moc roztomilá. Jak to že ho přitahuje, i když je úplně nametená. „Bude asi zuřit, co?“

„To si piš,“ hodila mobil do kabelky. „Je hodně majetnickej.“ Naklonila se k němu a vzala mu jeho skleničku. Jack ji musel podepřít, aby neupadla.

„Taky bych byl, kdybych měl tak krásnou ženskou, jako jsi ty.“

Teď se zatvářila sladce a k tomu ještě zamrkala. „Flirtuješ se mnou, Jacku?“

„Neměl bych snad? Když jsme spolu tancovali, říkala jsi, že Nathanel není tvůj přítel.“

„Dala jsem mu druhou šanci.“ Opět dostala záchvat smíchu, protože se na parketě vymázl jeden chlápek v džínech a kostkované košili.

„A nechceš si to s tou novou šancí rozmyslet?“

Opřela se spánkem o jeho rameno. Co to bylo zase za řeči? „Měla bych snad? Máš o mě snad zájem, Jacku Stonesi?“ Flirtovně mu rukou přejela po hrudi.

Je opilá. Co jí řekne, tak si pamatovat nebude. Aspoň v to doufal. „Neříkám, že o tebe zájem nemám. Spíš naopak. Na tobě je hrozně krásný, že když jsem tě poprvé viděl v kavárně, musel jsem s tebou hned mluvit.“

„Hezky jsi to řekl, ale měl by sis uvědomit, že jsem si vybrala Nathana.“ Malinko ho od sebe odstrčila, protože všechno co řekla a udělala, myslela ve srandě a teď mu chtěla ukázat, že si vybrala někoho jiného. „Děláš chybu.“

Zamračila se. „Proč myslíš?“

„Slyšel jsem, že tě podvedl s Rebecou. A kde je Nathanel teď. Jel ji odvézt k ní domů a na tebe se vykašlal.“

„Zaprvé,“ vztyčila ukazováček a k tomu se motala. „Mě Nathanel s Rebecou nepodvedl. Všechno mi vysvětlili,“ vrávoravě se opřela o prázdnou židličku. „Zadruhé jsem to byla já, kdo řekl Nathanovi, aby ji odvezl. Tak moc mu důvěřuju,“ škytla a pokračovala dál. „Za třetí ti do toho nic není. Měl bys pochopit, že mi dva budeme pořád jenom kamarádi. A teď mě odvez domů!“

...

Přijel k Meagan domů, ale ona tam nebyla. Zazvonil na zvonek a ozval se jen štěkot fenky, která skákala na dveře. Kde může být? Zůstala nakonec v rodinném domě? Pokoušel se tam dovolat. Nikdo však nevzal do ruky telefonní sluchátko a neozval se.

Bylo už pozdě. Když už měl v plánu odjet, zahlédl světla od auta. Tohle auto rozhodně nepoznával. Nepatřilo Mattovi. Poznal však obě osoby, které v autě seděly.

Jack a Meagan.

Jack zaparkoval svoje Volvo vedle Nathanovo auta. Meagan se pak snažila vystoupit, ale nějak se motala. Poznal, že je opilá.

No paráda! Už jednou si zažil, když ji viděl opilou a nechtěl to zažít znovu. „Meagan?“ Pomohl jí z auta. Na Jacka raději ani nepohlédl.

Takže někde byla s Jackem! Byl naštvanej. Měla jít raději na skleničku s ním a ne s Jackem, kterého zná pár hodin.

„Jé, Nathane. Zrovna jsem ti chtěla zavolat.“ Usmívala se a objala ho okolo krku.

„Kdes byla?“ zavrčel.

„Na jedný skleničce.“ Zavrávorala. „Byla sranda, že jo, Jacku?“

Jack raději nic neříkal. Vytušil problémy. Ne, že by mu to nějak vadilo. Kdyby náhodou měli spolu nějakou rozepři, měl by hned možnost dostat Meagan. Všechno by se tím ulehčilo.

„Koukám, že to nebyla jedna sklenička,“ Nathan ji podepřel, aby neupadla. „Muselas vypít sud, jak ses zřídila. A kde je Matt?“

„Nevím.“ Došli ke dveřím domu pro hosty. „Říkal… musel jít na stanici.“ Cítil z ní zápach cigaret a alkoholu.

„Kde máš klíče?“ Pustil ji, aby se mohla podívat do kabelky. Tam je, ale nenašla.

„Jsou pryč,“ Znovu se zamotala. „Ztratila jsem je.“ Otočil se na Jacka, který stále stál u auta. „Jacku, podívej se, jestli tam nemá klíče od domu.“

„Tady nic není,“ ozval se Jack a přešel k nim. „Chceš s ní pomoct?“

„Zvládnu to sám, už si pomohl dost, když si ji nechal takhle zřídit,“ řekl úsečně a vzal Meagan kabelku, aby ji raději prohledal sám. Klíče tam měla, ale zapadnuté ve zvláštně malé kapse.

„Jé, tys je našel.“ Vzala mu klíče z ruky a rozběhla se k domu. „Jdeme dovnitř, jsem unavená a je mi zle.“

„Počkej ráno.“ Nechal ji jít samotnou. Chtěl ještě mluvit s Jackem. Ten tam stál a tvářil se nezúčastněně. „Co to všechno má znamenat?“

„Co máš na mysli? Byla to jenom přátelská sklenička!“ Bránil se Jack, i když sám by to bral jako víc než kamarádskou skleničku.

„Jen aby.“ Výhružně se mu podíval do očí. „Viděl jsem tě s ní na oslavě tancovat a nepřijde mi, že by ses s ní chtěl jenom přátelit. Drž se od ní dál. Je moje!“

I Jack zaujal pozici predátora, který se chtěl prát o samičku. „Sama si vybere.“

„Už si vybrala.“

„Možná a možná taky ne. Může si to kdykoliv rozmyslet.“ S těmito slovy nastoupil do auta a odjel.

Nathanel koukal, jak odjíždí. Co tím myslel, že si to může kdykoliv rozmyslet? Jak toho chlapa nesnášel. Už od první chvíle, co ho viděl tancovat s Meagan, tušil, že Jack není takový, jak se na první pohled zdá. Navíc byl pravou rukou Diany. A to není vůbec dobrý. Koukají z toho velký problémy.

...

Tmavá postava muže stála ve tmě u dřevěného křížku. Koukl na seschlé bílé lilie a vedle nich položil rudou růži. Přišel se rozloučit. Bylo na čase. „Sbohem, Cary Grajsonová.“

...

Druhý den ráno se Meagan probudila s tupou bolestí v hlavě. Kruci! Vážně to s tím pitím přehnala. Vůbec neměla nikam chodit. Na druhou stranu byla z celé noci psychicky vyřízená a potřebovala načerpat nové síly.

I kdyby protestovala, stejně by Jack mířil k baru a ne k jejímu domu. Ne, tohle byla pro ni jen výmluva, aby neměla špatný svědomí. Ale no tak, vždyť to byla obyčejná kamarádská sklenička. Nic víc, nic míň. Tak proč má pořád tak divný pocit?

Raději ho zahnala do hloubky své mysli a snažila se rozpomenout na celou noc. Pila, tancovala a bavila se. Vzpomněla si na Jacka. Pak se jí vybavila Nathanova tvář, která rozhodně nebyla nadšená z toho, jak se opila. Kde teď je?

Vzpomněla si, že s ní zašel do domu, uložil ji, a pak se někam vytratil. Za chvíli ucítila jeho pevné tělo, kterým ji objal. Společně usnuli. Teď tu civěla do stropu s bolestí hlavy a s pocitem viny. Její skleničku s Jackem si určitě Nathanel vyložil špatně. Jestli bude naštvanej, tak na to má právo. I ona by byla naštvaná, kdyby si zašel na skleničku s Rebecou.

Vstala z postele. Bylo jí tak špatně, že se neobtěžovala svléct pyžamo v podobě volných kraťásků a tílka, ani si neučesala vlasy.

Vešla do velké místnosti, která obsahovala kuchyň, jídelnu, obývák dohromady. Nikde nebyly žádné stěny. Nathanel seděl u jídelního stolu, popíjel kávu a četl noviny. Všechno bylo tak jako dřív, až na tom, že na ni ani nepohlédl, když ho pozdravila. Takhle se choval pokaždé, když byl naštvaný. Dusil to v sobě a každého ignoroval. Jo tak to nevypadá vůbec dobře. „Je ještě kafe?“ Došla ke kávovaru a odpovědi se nedočkala. Kafe taky ne, protože došlo. Udělala si snídani, na kterou stejně chuť neměla a v tichosti si sedla naproti němu. „Už si mluvil s Mattem? Jsou nějaké novinky?“

„Ne.“

Povzdechla si a zakousla se do toustu s máslem. „Nemusíš do práce?“

„Ne.“ Opět strohé oznámení.

„Odpoledne jsem chtěla zajít za Ryesem, aby ustájil pár koní, protože pro ně nemáme místo, když si policie opáskovala polovinu stáje.“ Bodlo ji u srdce, když si vzpomněla na Stelu. Už nikdy spolu nebudou klábosit, řešit problémy a smát se.

Znovu na ni nepohlédl. „Dojdu tam.“ Položil noviny na stůl a dopíjel šálek kávy.

„Jseš naštvaný?“

„Proč bych měl být naštvanej? Jen protože jsi šla s Jackem na skleničku, namísto toho abych to byl já, kdo tě odvez a strávil s tebou zbytek večera?“ Ironie z něj, jen sršela. „Když jsi trvala na tom, abych odvez Rebecu, věděla jsi už, že s ním půjdeš do baru?“

Zamračila se. „Jasně že ne. Z čeho mě obviňuješ? Rebeca na tom byla špatně. Sám si to viděl. Nebyla schopná řídit.“

„Ale byla natolik schopná, aby probírala minulost,“ prohodil jen tak. „Z ničeho tě neobviňuju, jen nemůžu vystát toho chlápka. Klidně se vsadim, že se ti chce dostat do kalhotek.“

„Ale no tak!“ Znovu se zamračila. „Vždyť ho vůbec neznáš. Je to fajn chlap.“

Tentokrát to byl on, kdo měl zamračený výraz. „A jak dlouho ho znáš ty? Osm hodin? Vždyť zná tvoji mámu a to už o něčem svědčí.“

„Jo to máš pravdu. Nicméně většina lidí není ovlivněná mou mámou a myslím, že Jack taky ne. Má svoji hlavu a snad ví, co je Diana zač.“

„Raději se o něm bavit nebudeme. Nemám náladu na ranní hádky.“

„Nevím, kdo si s tím začal.“

„Jo já, ale mám k tomu pádný důvod,“ položil šálek kávy na stůl „Co kdybych včera večer zůstal u Rebeci a dal si s ní skleničku?“

„To je něco úplně jiného, Nathane.“

„Ne to není.“

„Jack je můj kamarád. I ty máš určitě kamarádky, ne? Žárlím snad?“

„Já nežárlím, jen o tebe nechci přijít. Jdou vidět Jackovi úmysly. Už jednou jsem tě ztratil a nechci to podstupovat znova.“

Na toto téma se už dál nechtěla vyjadřovat. Nathanel se zdál být už klidnější, ale stále se na ni zlobil. „Dík za ordinaci. Pěkně jste mi ji s Mathewem připravili.“

„Není za co. Udělali jsme to rádi. Jdeš tam dneska?“

Přikývla. „Sháním zdravotní sestru. Psala jsem nějaký inzeráty, tak doufám, že se někdo ozve.“

„Přistěhovala se sem Monica Steavansnová. Znám ji ze základky. Dřív dělala zdravotní sestřičku na veterině. Teď shání práci, jestli chceš, můžu se jí zeptat a staví se u tebe.“

„Jo to by bylo super.“ Konečně by se mohla věnovat tomu, co ji baví. Vrátit se do starých kolejí. Mírně se ošila.

Nathanel si toho všiml. „Děje se něco?“

„Ne, jen pořád myslím na včerejšek a Stelu. Pořád to nějak nemůžu vstřebat a přijmout,“ povzdychla si. „ Víš, ona by sebevraždu nespáchala a i ty to musíš vědět taky. Znal si ji dost dobře.“

„Znal jsem ji dobře, ale nikdo nevidí do hlavy toho druhého. Nepitvej se v tom.“ Radil jí, ale stejně věděl, že nepřestane na včerejšek myslet, dokud policie případ neuzavře.

„Je jen, že většina sebevrahů nechá aspoň dopis a vysvětlení, proč to udělali.“ Chytl ji za ruku, kterou měla položenou na stole a bříšky prstů začal hladit její ruku. Jeho hněv už byl dávno pryč.

„Volal Declan. Našel dopis na posteli. Byla to sebevražda, Meagan. Smiř se s tím.“

Kroutila hlavou. „Ne, nebyla. Nevím, ale mám z toho zvláštní pocit. Něco se mi na tom nelíbí.“

„Protože to byla tvoje nejlepší kamarádka.“

„Tím to není,“ stiskla mu ruku. „Prostě vím, že za její sebevraždu může ještě jedna osoba.“

„Důkazy mluví o něčem jiném.“

„Proto bychom měli najít něco sami.“

„Meagan, nemůžeš se pustit sama do vyšetřování.“

„Proč ne? Jen seženu pár informací, proč by chtěla spáchat sebevraždu, nebo pár informací o člověku, který by měl důvod ji zabít.“

„Raději nic nesháněj. Policie to vyřeší. Slib mi to.“ Pohlédl jí do očí a viděl, jak se to v ní pere. Přesto mu slíbila, že nic hledat nebude.

„Co kdybychom si dneska udělali společný večer? Bez toho, aby nás někdo rušil?“ změnil raději téma.

„To zní skvěle. Mohla bych něco uvařit.“

„Ne, mám lepší nápad,“ usmál se. „Mám pro tebe překvapení. Večer pro tebe sjedu.“

...

Diana stála v pokoji svého manžela. Byla u stolu, kde mu připravovala jídlo. Dělala to pořád, jen ona protože přidávala do jídla zvláštní přísadu. Usmála se a pohlédla na krabičku prášků s nápisem Ensenikor* Prášek, kterým ho dopuje už nějaký ten pátek. A pořád ten senilní dědek nechce chcípnout.

Jak dlouho to ještě potrvá? Ty prášky jsou na nervovou soustavu. Je v bdělém stavu, ale nemůže se hýbat. Může jen jíst tekuté a rozmíchané jídlo. Pomalu mu selhávají orgány a odchází části mozku. Začala sypat rozdrolené prášky do jídla. „Ještě pár a bude to.“

Zamíchala polívku a přešla ke svému manželovi. Doufala, že chcípne dřív, než Meagan podnikne všechno proto, aby se závěť vrátila, tak jak byla a ji potrestali. To se nestane. Ten blázen Jack to zvládne. Odpoutá její pozornost.

Ani si nemyslela, že se Jack tak zblázní do Meagan. Jak viděla jeho toužebný pohled, věděla, že o ni bude usilovat, jak nejvíc to půjde. Je do ní beznadějně zamilovaný. Karty jí pěkně hrají do kapsy.

Začala krmit svého manžela. „Jen to všechno sněz. Je to připravené z lásky k tobě, starouši.“

* Tenhle prášek neexistuje. Je z mé hlavy.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blízko smrti - 7. část: