OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Scared to Crow

05.11.2012 (13:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 1× • zobrazeno 1706×

Navazuje na Sugar, Spice and Everything Nice.

Dům byl po dlouhé době zase tichý. Alespoň na chvíli... Jervis zmizel, aby se mohl za několik hodin vrátit se zásobami jídla a různých zbytečností, které mu z různých (ačkoli mně neznámých) důvodů přišly zajímavé.
Scarecrow také mlčel. Držel se v pozadí, jelikož si byl naprosto vědom, že nečekaný útok je nejsilnější.
Jen tak jsem seděl na podlaze obývacího pokoje a vnímal ten nenadálý klid. Ačkoli poslední tři dny rozhodně nebyly naplněné prakticky žádným hovorem, hlava mi třeštila jako po středně velkém výbuchu. Jervisovo tiché citování Alenky v říši divů totiž dohánělo Scarecrowa k šílenství. Rýmy jsou prakticky jeho mateřským jazykem a tak se zkrátka nedokázal ovládnout. Hlavu mi potom věčně plnily jeho kousavé poznámky a nepěkné komentáře.
Další věc, které jsem si všiml, byla Jervisova náhlá rozpolcenost. Nedokázal se držet dál ani přijít blíž. Věčně jsem cítil jeho zmatený pohled. Nedokázal jsem ale odhadnout, co cítí nebo nad čím přemýšlí.
Všechen vztek a nenávist, které jsem vůči Jervisovi cítil, se mi již podařilo dostatečně potlačit. Ale nezapomenu... Nikdy jsem nikomu nic nezapomněl a nehodlám to měnit. Všichni, co překročili mez, zaplatili... On nebude výjimka, pokud by ještě někdy něco byť jen zkusil.

Hodiny běžely a já neměl chuť nic dělat. Jen jsem si užíval naprostou samotu. Venku se začínalo stmívat a mně začínala být trochu zima. Chtěl jsem vstát a dojít si pro nějaký svetr nebo deku, ale přerušil mě zvláštní šramot. Rychle jsem vyskočil na nohy a vyběhl jsem do chodby, kde jsem z poličky sundal jeden z rozprašovačů. Slyšel jsem skřípění prken u vstupních dveří. Tohle nemohl být Jervis. Kroky byly příliš těžké a bylo to příliš hluku na jedinou osobu. Snažili se být tiší, ale nedařilo se jim. Tahle situace se mi přestávala líbit. Z pod schodů jsem vyndal kosu. Zaslechl jsem sirény. Moje podezření se potvrdilo. Rychle jsem si přes obličej natáhl jednu z plynových masek. Hlavou mi zběsile běhaly různé myšlenky. Musím zmizet!
Bylo mi jasné, že je jich venku moc. Někdo mě musel udat. Zatraceně... Jervis to ale být nemohl, zavřeli by ho taky. Nebo ho chytili a on jim všechno vyklopil? Ne... To rozhodně ne.
Neměl jsem ani představu, jestli je před mým domem pět policajtů nebo padesát. Hluku nadělají stejně... Čekali jen na někoho, kdo by jim povolil roztřískat dveře a vrazit dovnitř.
Potichu jsem vyrazil po schodech do patra a mířil jsem k oknu na konci chodby. Trochu jsem odtáhl závěs a rychle jsem ho znovu nechal sklouznout zpět na místo.
Bylo jich jak much. Finnigan's dnes přijdou o tržbu... Snad každý obtloustlý pěšák, kterého GCPD měla, stál na rozmáčeném trávníku před polorozpadlým domem v nejodlehlejší části města. Nebýt to takováhle situace, asi bych se smál.
Neměl jsem ani ponětí, co by mi teď mohlo pomoct. Ale musel jsem zmizet dřív, než sem dorazí Gordon a jeho jednotka.
„Do hajzlu!“ sykl jsem vztekle. Napadla mě jistá možnost, ale neměl jsem vůbec chuť něco takového zkoušet. Ačkoli za svobodu to stojí.
Přiložil jsem si ukazováčky ke spánkům a soustředil jsem se pouze na ta slova. „Scarecrow? Scarecrow? Scarecrow...“
Ale on neodpovídal. Zkoušel jsem to dál. Nakonec jsem zkusil poslední možnost.
„Hickory Dickory Dock, The mouse ran up the clock...“
„The clock sstruck one, the moussse wass gone, Hickory Dickory Dock...“ ozval se v odpověď tichý syčivý hlas. „Už jsssem mysslel, že jssi zapomněl...“
„Rád bych...“
„Ale nejde to... Co mi chcešš?“
„Víš...“
Skřípavě se zasmál. „Vím, ale chci to sslyšššet...“
„Prosím, pomoz mi.“
„Jissstě...“
Nechal jsem ho zmocnit se mé mysli. Jeho pavoučí prsty se rozpínaly do každičké části mého mozku. Moje já se stáhlo do nejmenšího možného prostoru. Scarecrow se protentokrát velkodušně rozhodl nechat mě při vědomí.

Netrvalo dlouho a všechny svaly byly pod jeho kontrolou. Nechal mě upustit kosu na zem. Seběhl po schodišti a sebral z polic další rozprašovače a nádoby s mým vynálezem... Naším vynálezem.
Spokojeně nahlas syčel další dětská říkadla. Nepoznával jsem v jeho sykotu nic z mého vlastního hlasu.
Když měl konečně náruč plnou různých baněk a láhví, rozběhl se zpět do patra a všechno položil pod okno na konci chodby. Znovu se rozběhl do přízemí, kde sebral z věšáku kožený kabát. Všiml jsem si, že už není roztrhaný. Musela to být Jervisova práce. Co by pro mě neudělal...
Rychle se do něj oblékl a sykavě si stěžoval, že tu nikde není jeho pravý kostým. Chyběl mu jeho klobouk, jezdecké boty i oprátka. Nabral ještě několik malých nádobek a utíkal do patra. Cítil jsem, že naposledy. Odložil lahvičky pod okno k ostatním a natáhl se pro kosu. Jedinou ranou násadou vysklil okno a hodil ven jednu z velkých skleněných nádob, která se při dopadu roztříštila.
Venku vypukla vřava. Scarecrow ale nečekal a házel z oken další skleněné nádoby s různými formami toxinu, vyvolávajícího strach.
„Přidáme halucinace, nemyssslíššš?“ sykl na mě a začal vyndávat zátky z plastový lahví. Brzy je házel oknem ven.
Řev venku sílil. I kdyby si nasadili plynové masky, bylo pozdě... Už se nadýchali a účinky nepominou dříve než za dvanáct hodin.
Scarecrow vyhodil z okna poslední láhev, rozstřikovače nacpal do kapes kabátu a ustoupil chodbou dál od okna.
„Hey! Diddle, diddle,“ syčel nahlas a čekal na mou odpověď.
„The cat and the fiddle...“ pomyslel jsem si.
Zaskřípal - smál se. „The cow jumped over the moon,“ zakrákal a mně v tu chvíli došlo, co chce udělat.
Ustoupil ještě jeden krok a se zběsilým smíchem se rozběhl proti vysklenému oknu. Nabíral rychlost. Odrazil se a stáhl se do klubíčka. S tříštěním s sebou vzal další střepy. Krátky let zakončilo tvrdé přistání na mokrém trávníku, ale on se jen narovnal a vytáhl z kapsy jeden z rozprašovačů. Se zlověstným smíchem přeskakoval těla zděšených policistů a mířil ulicí pryč. Nechtělo se mu zpomalovat. Utíkal dál a já jsem vyrozuměl, že míří k jednomu z našich rezervních úkrytů. Ostře zabočil do postranní uličky.
„What are the Little Boys made of?“ prozpěvoval si hlasitě skřípavým hlasem. „Snakes, snails, and puppy-dog's tails... And that's what-“
Cosi těžkého mu dopadlo zezadu na ramena a on se pod tou vahou sesunul k zemi. Kdosi ho hrubě chytil za rameno a smýkl s ním, aby mu viděl do obličeje.
„Crane!“ vrčel vztekle temný netopýří stín.
V odpověď mu zazněl sykavý smích: „Professsor Crane právě není přítomen... Chcete ssi domluvit ssschůzku?“
Netopýr překvapeně ucukl, když mu Scarecrow plivl do tváře. Jediné zaváhání, to bylo všechno, co potřeboval. Rychle se mu vyškubl a nastříkal mu do obličeje téměř půl nádobky. Muž v černé kápi zalapal po dechu, ale nepustil ho. Pavoučí prsty s dlouhými nehty vyrazily přímo proti očím zmateného netopýra, který s posledním vypětím sil uhnul. Scarcrowovy nehty se mu zaryly do tváře a zanechaly za sebou hluboké krvavé škrábance. Zařval bolestí a povolil sevření. Mohl jen sledovat, jak se mu Scarecrow ztratil ve stínech.
„Nezapomněl jsssi,“ sykl na mě spokojeně, když si otřel krev z nehtů. „Dobrá zbraň...“
Ulice se stále zužovala, ale on nezpomaloval. Zahnul doprava a tvrdá rána do žaludku ho odhodila na zem o několik kroků zpět. Upustil rozprašovač a vztekle zaúpěl. Na hrudníku mu přistála čísi noha a na okamžik ho přišpendlila k zemi. Vzhlédl a spatřil odhodlanou tvář mladé policistky. Hlaveň její pistole byla namířená přímo mezi jeho oči.
Hledal únik z téhle situace. Pohled mu padl na výrazné jizvy na jejím krku. Dva symboly Venuše... Takže to musela být Montoya. Jedna z „těch dobrých“.
„Jak ssse ti to ssstalo?“ zasyčel. „Není ssstrašššné, jak ssse všššichni dívají a šššeptají sssi za tvými zády? Co tvoje přítelkyně?“ snažil se ji donutit udělat chybu.
Zrudla, ale nepovolila. „Sklapni, šmejde! Neskočím ti na tuhle manipulaci!“
Netrvalo dlouho a všude kolem něj nebylo pro uniformu kam plivnout. Neměli jsme jedinou šanci... Po třech měsících svobody se vracíme „domů“....

***

Znovu sám sebou... Scarecrow se vytratil, jakmile si uvědomil, že je boj marný... Nerad prohrává.

Seděl jsem na podlaze malé cely opřený o skleněnou stěnu. Nebudu tu dlouho... Jen než mi přidělí jiné místo. Nervózně jsem si mnul konečky prstů, které mě nepříjemně svědily. Tentokrát si strážní dali pozor a ostříhali mi nehty. Sebrali mi jedinou obranu, kterou jsem na tomhle příšerném místě mohl mít...
Zavrzaly dveře na konci chodby a ozvěnou se odrážely blížící se těžké kroky. Pomalu jsem se začal zvedat, ale jeden ze strážných se hrubě zasmál.
„Udělej svému zadku pohodlí, Crane. Ještě si tu počkáš...“
Potom odemkl celu na protější straně chodby. Druhý za ním pomalu táhl drobného muže. Dotáhl ho až k prahu a strčil ho dovnitř. První strážný utrousil ještě pár rádoby vtipných poznámek a potom se i s kolegou vydali zpět. Těžké ocelové dveře odřízly naši chodbu od zbytku budovy.

„Pst!“ sykl na mě nově příchozí.
Hodil jsem na něj nechápavý pohled.
„Jonathan Crane? E-eh, Scarecrow?“ sykl znovu.
Přikývl jsem. Zatvářil se potěšeně.
„Otis Flannegan,“ představil se. Nebyl mi povědomý. „Ratcatcher...“ dodal po chvíli.
Vybavilo se mi pár novinových titulků z předchozího měsíce. „Gothamský krysař přesunut z Black Gate do Arkhamu,“ zněl jeden z nich.
„Tak tě chytili...“ snažil se navázat hovor. Jen jsem přikývl. Pokrčil rameny a pokračoval. „Rozhodně je to tu lepší jak Black Gate... Tam se jídlo nedalo ani pozřít... Navíc mě začali podezřívat...“
Zpozorněl jsem. „Z čeho?“
Pousmál se: „Počkej si... Jeden z těch přiblblejch ignorantskejch bachařů si myslel, že jsem šílenec... Věřil bys tomu? Jen proto, že jsem mluvil na krysu... Ale díky němu jsem teď tady... O dost lepší byznys, řek' bych.“
Chytil jsem, co nadhodil. „Co nabízíš?“
„Cokoli, co jsem schopnej zařídit... Teda cokoliv, co moje krysy dokážou pronýst ventilací,“ zasmál se.
„Příklad?“ snažil jsem se zjistit víc. Věděl jsem, že se snaží srovnat se se mnou, aby se v budoucnosti vyhnul problémům. Bylo to od něj chytré... Čím míně provokatérů, tím lépe.
„Firefly, minulý týden,“ řekl pyšně.
Uznale jsem pokýval hlavou. Brilantní útěk... „Tvůj plán?“
Přikývl. „Ale jsem schopný sehnat i jiné věci... Když něco budeš chtít, prostě udělej průšvih, ať skončíš tady. Domluvíme se...“
Přerušilo ho tiché škrábání. Chvatně ze zdi vypáčil mřížku ventilace a po jeho cele se odtamtud vyvalilo několik krys. Jednu po druhé je bral do dlaní a tiše k nim mluvil. „Ginger... Krásný sponky, Harley bude nadšená...“ nebo „Sandy, tys' našla semínka popínavek pro Ivy?“.

Odvrátil jsem se od něj a odtáhl jsem se do nejodlehlejšího rohu. Přitáhl jsem si kabát blíž k tělu a doufal, že mi přestane být zima.
Když se po několika minutách znovu rozhostilo ticho, Otis si odkašlal.
Vztekle jsem na něj pohlédl.
„Promiň,“ zvedl ruce v omluvném gestu. „Jsem se jen chtěl zeptat, kdo je ten další.“
„Další?“ Jeho otázka mě vyvedla z míry.
„Prej vás dnes přivezli dva. Jednoho brzy vodpoledne a tebe teď večer. Jen jestli vo tom něco nevíš.“
Zavrtěl jsem hlavou. Neměl jsem ani ponětí.
„A fakt se ozvi, když budeš něco chtít... Jseš takovej zamlklej... Seženu cokoli od plánů přes obrázky necudných slečinek až po nářadí a součástky...“
Ignoroval jsem ho. Poslední, co jsem teď potřeboval slyšet, bylo, jak strašné je, že v téhle části Arkhamu se pěkná ženská ani nemihne. Jako kdyby mě vůbec nějaké ženské zajímaly...

***

Hodiny běžely a Otise už přestala moje ignorace bavit, takže se vrátil k rozhovorům s krysami. Už jsem se smířil s tím, že mě tu nechají přes noc, ale potom znovu někdo otevřel těžké bezpečnostní dveře. Chodbou se rozléhaly těžké kroky a mířily k mojí cele.
Netrvalo dlouho a dveře mé cely se rozlétly. V chodbě stáli dva strážní. Vpředu stál mohutný černoch s hákem místo jedné ruky. Takže si mě přišel převzít osobně šéf ochranky... Uvědomoval jsem si, že to mohlo být horší. Pokud nic jiného, byl Aaron Cash čestný chlap a na rozdíl od ostatních bachařů nikdy nezneužívá svého postavení.
Bez větších rozpaků ke mně přistoupil. Automaticky jsem natáhl ruce před sebe. Pousmál se, když mi nasazoval pouta: „Jako doma, Crane... Jako doma.“
Vedl mě chodbou k jedinému východu. „Na co čekáš, zelenáči?“ houkl na druhého strážného, aby otevřel těžké dveře.
Cesta mi nebyla neznámá. Vedl mě do křídla, kde měli své kanceláře a ordinace doktoři. Čekalo mě první sezení s nějakým nafrněným ignorantem, který si bláhově myslí, že mi může pomoct.
Chtěl jsem odbočit do levé chodby, ale Cash se mnou škubl.
„Sorry, Crane, ale tvůj zadek si žádaj' jinde. Doktor Bartholomew má plno. A jestli chceš vědět můj názor, má tě taky plný zuby.“
Mířili jsme do starší části budovy. Nikdy jsem tam nebyl. Cash mě bez jediného zaváhání táhl dál a za zadkem se na mě lepil ten druhý strážný. Zastavili jsme až u starých dřevěných dveří na konci chodby. Cash zaklepal na dveře a bez vyzvání mě vtáhl do malé místnosti. Ani mi nemusel naznačovat, abych si sedl na ošoupané křeslo naproti těžkému psacímu stolu. Povzdechl jsem si, když se Cash sehnul a vytáhl zpod křesla řetězy na nohy. Nebránil jsem se, bylo to bezcenné. Navíc to tak bylo vždycky. Kdo chtěl svobodu, musel se chovat dobře.
Když mi připoutal nohy ke křeslu, narovnal se a vrhl na mě spokojený pohled. „Známe drill?“
Přikývl jsem. Cash se rozhlédl po malé místnosti. Udělal jsem to samé. Oproti ordinacím v novější části budovy byla tahle opravdu malá. Takhle to vypadá, když se rozhodnou někoho zašít, pomyslel jsem si.
Cash sebou škubl, když se z vysílačky, kterou měl připevněnou na rameni, ozval šum a nezřetelný hlas. Rychle vyhrkl odpověď a otočil se na mě: „Nedělej kraviny, Crane. Doktorka tu bude hned.“ Vyšel z místnosti a já slyšel, jak něco říká tomu zelenáči přede dveřmi. Potom už jsem slyšel jen dusající kroky. Rozhlédl jsem se pozorněji kolem sebe.
Jediné velké okno, zasazené hluboko v tlusté stěně, propouštělo dovnitř světlo a mírnilo ten pocit stísněnosti. Podél stěn byly postavené kartotéky a na nich police s knihami. Uprostřed místnosti stál těžký psací stůl z tmavého dřeva. Tahle místnost působila úplně jiným dojmem než ordinace jiných arkhamských doktorů, které už jsem stihl poznat. Na rozdíl od ostatních místností se zdálo, že ten, komu tenhle kus prostoru patří, má svou práci rád.
Upřel jsem pohled na knihy. Budou mi chybět... I kdybych se choval sebelépe, neměl jsem naději získat propustku do knihovny dřív než za měsíc. Překvapeně jsem četl jména knih na nejbližší polici. Mezi knihami o psychologii a duševních poruchách byly vklíněné klasické horory, poezie a měl jsem pocit, že jsem zahlédl i Alenku v říši divů.
Z úvah mě vytrhl zvuk blížících se podpatků. Těsně před dveřmi zvuk ustal. Slyšel jsem, že se tiše baví se strážným, a potom cvakla klika. Dovnitř vešla mladá žena černé pleti v padnoucím kostýmku, přes který měla přehozený bílý plášť. Vypadala znepokojeně a k hrudníku si tiskla složku s papíry. Postavila se za stůl a odhrnula si vlasy z tváře. Chvíli se na mě jen beze slova dívala.
Mlčel jsem.
Potom promluvila: „Dobrý den, jsem Joan Leland. Ode dneška mám na starost vaši léčbu.“
Přikývl jsem. Vyčkával jsem, až udělá chybu, kterou bych mohl v budoucnu využít proti ni. Měl jsem z ní zvláštní pocit. Chyběl jí ten pokrytecký tón jiných doktorů, a i poznámky, ke kterým jsem se nedávno dostal, mě utvrdily, že tahle žena naprosto přesně ví, co dělá, i když tady v Arkhamu nemá téměř žádné pravomoci.
„Je vám dobře?“ zeptala se podezřívavě, když jsem stále nic neříkal.
Pokrčil jsem rameny.
„Takže budeme moct začít,“ řekla, když se posadila za stůl a připravila si papíry na poznámky. „Myslím, že vám nemusím znovu opakovat pravidla, která platí v tomhle ústavu?“
Znovu jsem zakroutil hlavou. Znal jsem zdejší řád nazpaměť. Ale překvapil mě její přístup. Všichni ostatní na jejím místě mi celá pravidla četli třikrát.
„Dobře,“ pousmála se. „Takže...“ zasekla se. „Ještě jste se mi nepředstavil. Jak vám mám říkat?“
V první chvíli mě její otázka naprosto vyvedla z míry. Čekal jsem zbytečné filozofické otázky typu Proč děláte to, co děláte?, ale tohle rozhodně ne. Nakonec jsem jsem zareagoval ofenzivně. „A záleží snad na tom? Jak se jmenuju víte a říkat mi budete stejně jako komukoli jinému, na koho se díváte shora.“
Zdálo se mi, že takovou odpověď čekala. „Nikdo se na vás nedívá shora... Jen bych vás nechtěla urazit. Také vám zůstal titul profesora, což volbu vhodného oslovení nijak neulehčuje.“
Pokrčil jsem rameny. „Je mi to jedno.“
Povzdechla si. „Můžu vás oslovovat křestním jménem? Myslím, že své příjmení tady uslyšíte velmi často.“
Jen jsem pokrčil rameny.
„Tak a mám toho dost, Jonathane!“ vyštěkla vztekle. „Že si o ostatních myslíte, že jsou naprostí idioti, je jen vaše věc, ale se mnou si takhle hrát nebudete. Něco vám povím. Vy můžete být sakra rád, že jste tady. Nikdo nedokázal dát dohromady jedinou diagnózu, která by říkala, že nejste v pořádku, takže jste klidně mohl skončit v Black Gate. A věřte mi, tam by s vaším zadkem neměli slitování!“
Byl jsem zvyklý, že na mě křičeli, ale tohle bylo něco jiného. Tohle nebyly plané vyhrůžky ani nepodložená obvinění. Byla upřímná a musel jsem uznat, že na mě tím udělala dojem.
Chvíli se odmlčela a potom pokračovala. „Myslím, že problém je v tom, že se vás všichni snažili léčit jako ty ostatní. Jenže zapomněli na to, že byste mohl s klidem stát po jejich boku nebo být jejich nadřízený, protože víte v tomhle oboru možná víc než oni. Ale já na to nezapomněla a myslím si, že pokud vám něco je, víte to o sobě právě vy nejlíp. Doufám, že ke mně budete stejně upřímný, jako já k vám.“
„Souhlasím...“ řekl jsem. Právě jsem totiž slyšel víc, než o mně dokázali ti druzí zjistit za celé ty roky.
„Víte, co si myslím?“ začala znovu, už klidným hlasem. „Kdybyste nezačal učit na univerzitě a potom se to nezvrtlo, asi byste skončil tady jako jeden z mých kolegů...“
„Zajímavá úvaha, ale bylo to jinak,“ řekl jsem. „Zdáte se mi znepokojená, co vás trápí?“ Nemohl jsem si tyhle malé triky odpustit. Jak sama řekla, s největší pravděpodobností bych skončil na jejím místě, tak proč toho nevyužít.
Cukla sebou. Na rozdíl od ostatních neodpověděla automaticky. Uvědomila si, že jsem se právě pokusil strhnout její autoritu pro sebe. „Nemám problém odpovídat na vaše otázky, pokud nebudou příliš osobní a nebo pokud se nebudou týkat mých dalších pacientů. Nesnažte se tím nic získat. Ale teď k té otázce... Máte pravdu. Jsem znepokojená, protože jsem musela jednoho ze svých pacientů předat doktorce Youngové. Proto jsem také přišla pozdě. Doktorka Youngová zkrátka nemohla počkat nebo si pro jeho složky přijít sama.“
„Rozumím,“ sykl jsem. Chápal jsem její pohled. Doktorka Youngová byla známá tím, že vše řešila silnými léky, ale bohužel měla také silné zastání u ředitele. „Smím vědět, o koho se jednalo?“
Svraštila obočí. „Nevím, jestli bych vám to měla říkat, ale stejně byste se to dozvěděl. Navíc ho přivezli jen pár hodin před vámi, takže toho bude všude plno...“ odmlčela se. „Jervis Tetch...“
Ztěžka jsem polkl. Takže i jeho chytili. A teď navíc tohle... Rozhodně jsem mu tu situaci nezáviděl.
„Ale zpátky k vám,“ spustila rychle, aby rozehnala nepříjemné myšlenky. „Přidělili vám jednu z cel na chodbě C.“
Povzdechl jsem si. Poslední, o co jsem zrovna stál, byl nějaký otrava, se kterým budu muset sdílet celu. Na chodbě C byly jen cely pro dva...
„Zatím budete sám, jen nemůžu říct, na jak dlouho,“ dodala, když si všimla mé reakce.
Přikývl jsem.
Pohlédla na hodinky. „Dnešní čas se nám krátí. Nebudu vám předepisovat žádné prášky, rozhodně ne naslepo. Pokud byste ale chtěl něco proti nespavosti nebo bolestem hlavy, můžete mi říct a domluvíme se. Prý rád čtete... Moje knihovna je vám k dispozici, pokud se k těm knihám budete chovat slušně. Nebudu vám vybírat, co smíte číst. Myslím, že tohle pravidlo je většinou naprosto zbytečné.“
Musel jsem uznat, že se mi její způsoby zamlouvají. Razila naprosto jinou cestu než ostatní. Brala mě jako sobě rovného. To se tu nestávalo. Už jsem chápal, proč ji měl Jervis docela rád.
„Ještě něco?“ zeptala se mě.
Chtěl jsem zavrtět hlavou, ale nejdřív jsem potřeboval natáhnout nohy, které mě začínaly bolet. S bolestným syknutím jsem je přitáhl zpátky, když se mi těžký kov stáhl kolem kotníku.
„Samozřejmě, o to se také postarám. Jak se má člověk při rozhovoru cítit dobře, když se nemůže ani hnout, že?“
Přikývl jsem.
Ozvalo se zaklepání na dveře a vešli dva strážní. Jeden mluvil s doktorkou a druhý mě odvazoval od křesla. Potom mě chytil a táhl do chodby.
„Nashledanou, Jonathane,“ zaslechl jsem ještě, než za námi zavřeli dveře.
Nechal jsem se táhnout celou budovou. Neměl jsem chuť jim nějak ulehčovat práci. Minuli jsme odbočku do nového křídla a vrata do chodeb A a B. Potom jsme chvíli zastavili před vraty do bloku C, protože jeden ze strážných špatně nacvakal kód. Protáhli mě prázdnou chodbou do jedné z cel na konci. Cely okolo byly prázdné. Všichni museli být na večeři.
Větší ze strážných zatáhl za posuvné dveře z mříží, které se s hlasitým skřípěním otevřely. Strčili mě do cely.
„Na vrchní posteli máš uniformu a cejchy na postel, takže se zařiď, než přijdou z jídelny. Až je sem povedu, chci tady před tvojí celou mít ty hadry, co máš teď na sobě!“ zahuhlal strážný, když za mnou zavíral dveře a zamykal.
Když se jejich těžké kroky vytratily, svalil jsem se na spodní palandu, která se starým záchodem a rezavým umyvadlem tvořila jediné zařízení úzkého tmavého prostoru, který měl být teď na dlouho dobu mým domovem.
S hlasitým povzdechem jsem se chopil hromádky nevábně vyhlížející látky a začal jsem se připravovat na nekonečný posměch a dotazy, které mě měly brzo čekat.

Poznámka pod čarou (a pár vysvětlivek):

Scarecrowovi věty jsou psané kurzívou jen pokud se pouze ozývá Jonovi v hlavě. Když má kontrolu nad tělem a mluví nahlas, kurzíva není.

Black Gate - Gothamská věznice (Arkham Asylum je spíše blázinec)
GCPD - Gotham City Police Department
Jim Gordon - komisař GCPD, vede vyšetřování, toleruje a přátelí se s Batmanem, který jim pomáhá při vyšetřování případů
Renee Montoya - policistka z Gordonova týmu
Netopýr, ten v černé kápi atd. - Batman 

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Scared to Crow: