OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Sugar, Spice and Everything Nice

27.10.2012 (10:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 2× • zobrazeno 1445×

Navazuje na His Alice.

Zamžoural jsem a zatřásl hlavou. Poslední útržky snu se mi vytratily z hlavy a zanechaly za sebou jen nepříjemný pocit. Vedle mě v posteli bylo prázdno, Jervis už musel být vzhůru. Pomalu jsem se posadil a spustil jsem nohy na zem. Podlaha byla ledová.
Nakonec jsem vstal a rychle jsem se oblékl. Přešel jsem chodbu do koupelny a snažil jsem se nedívat se na svůj odraz v posledním velkém střepu, co zbyl ze zrcadla. Chrstl jsem si do obličeje ledovou vodu, abych se opravdu probral. Bolela mě hlava. Jak dlouho jsem vůbec spal? Nebo spíš - po kolika dnech jsem konečně usnul?
Když jsem znovu vyšel na chodbu, z kuchyně se ke mně donesla sladká vůně a tiché prozpěvování. Pousmál jsem se. Jako kdyby přesně věděl, co mi zlepší náladu.
Pomalu jsem se vydal do kuchyně. Opřel jsem se o rám dveří a chvíli jsem ho jen tiše pozoroval.
Blonďaté vlasy mu poletovaly kolen hlavy, když se téměř tanečními kroky nesl přes vylámané parkety s horkým plechem plným sušenek v ruce. Zastavil se u stolu a bezděčně se rozhlédl kolem.

„Tak ty už jsi vzhůru?“ usmál se, když si mě všiml. „Musím říct, že jsi mi nahnal strach, opravdu, opravdu... Spal jsi jako zabitý...“ Potom se na chvíli zastavil. „Ó, kde jsem nechal způsoby? Nedáš si něco k snídani?“ Pohlédl na hodiny a znovu se zahihňal. „Ačkoli, za těchto okolností to už bude spíš večeře...“
Aniž by čekal na mou odpověď, naložil na talíř hromádku sušenek a postavil na čaj. Jakmile zaregistroval, že jsem se ještě ani nehnul od dveří, rychle ke mně s úsměvem zamířil.

„Zlatíčko, ty snad ještě spíš!“ zasmál se.

Nechal jsem to oslovení plavat. Jen jsem doufal, že ode mě nečeká něco podobného.
Chytil mě kolem pasu a chtěl mě táhnou ke stolu, ale když sebou cukl, sykl jsem bolestí. Rychle mě pustil a tvářil se provinile.
„Promiň, já nechtěl, je mi to moc líto...“ začaly se z něj valit omluvy. Věděl jsem, co si myslí.

Zasmál jsem se. „To není tvoje chyba, občas mě zkrátka bolí záda - není se čemu divit. Nechci ani počítat, kolikrát už mi ten okřídlený hlodavec málem přerazil páteř.“

Viditelně si oddychl. „Ach, tak to rozhodně spraví trocha horkého čaje...“

Posadil jsem se za stůl a on se mezitím vrátil k přípravě čaje. Znovu si začal pobrukovat nějakou melodii. Pustil jsem se do sušenek, které pro mě nachystal.

Ten klid najednou přerušil nepříjemný zvuk roztříštěného skla. „Jsem to ale nešika!“ ozval se Jervis a rychle se sehnul, aby začal uklízet střepy. Vstal jsem, abych mu pomohl.

„Co to bylo?“ zeptal jsem se.
„Nic,“ vyhýbal se odpovědi. Snažil se, aby se na mě nepodíval.

Nepoznával jsem ve střepech žádnou sklenici, kterou bych tu měl. Namočil jsem prst v loužičce kapaliny, která z původní nádobky vytekla. Vonělo to po skořici. Zachytil jsem Jervisův zděšený pohled.

„Ne!“ vykřikl a rychle si zakryl pusu, jako by řekl něco, co nechtěl. Zřejmě si myslel, že to budu chtít i ochutnat.
„Co to je?“ zeptal jsem se znovu, tentokrát ostřejším tónem. Něco o tom věděl.
„Ne, ne...“ bránil se a zběsile kroutil hlavou.
Hlavou mi proběhla příšerná myšlenka. „Mluv - co to je?“ téměř jsem křičel. Věděl jsem, že budu litovat, pokud se mýlím, ale pokud jsem měl pravdu...
Natáhl se pro svůj šálek s čajem a křečovitě ho sevřel v dlaních, oči zabodnuté do země. „Já nechtěl...“
„Nechtěl? Právě ses mi něco chystal nalít do čaje! To ti mám něco takového věřit?“ křičel jsem na něj.
Hryzal si spodní ret. Rychle jsem si dal dvě a dvě dohromady.
„To nebylo poprvé, že ne?“
Provinile zakroutil hlavou.
„Jak sis mohl něco takového vůbec dovolit?!“ řval jsem na něj. Byl jsem naprosto bez sebe. Proč sakra něco takového udělal?
Zamrkal. „Docela snadno...“ pokusil se o omluvný úsměv. „A nekřič na mě... Nelíbí se mi to,“ dodal.

Bylo mi z něj zle. On má ještě žaludek se smát a o něco mě prosit? Ten šmejd!

Neudržel jsem se a vlepil jsem mu facku a hned potom další. Zakolísal pod sílou úderu a upustil šálek s čajem. Zadíval se na mě se slzami v očích a třel si napuchající tvář.

„Říkal jsi, že mi nikdy neublížíš!“ vzlykal.
„To jsem neřekl.“ Vztekle jsem vrčel.

„Ale ano. Včera v noci!“

Cítil jsem, že rudnu. „Ani se nepokoušej o tom mluvit!“ křičel jsem na něj. Jak se opovažuje?

„Ne?“ vrhl na mě zklamaný pohled. „Ale včera se ti to líbilo...“
„Sklapni!“ syčel jsem nenávistně. Vzadu v mé hlavě se objevil stín a postřehl jsem jeho tichý hlas. Věděl jsem, co přichází. Otočil jsem se na patě a vyběhl jsem z kuchyně. Třískl jsem za sebou dveřmi a zamkl jsem se v obývacím pokoji. Opřel jsem se o stěnu a sesunul se k zemi. Příšerně mi třeštila hlava.
„Měl bysss ho donutit trpět...“ ozval se syčivý hlas v mém mozku. „Víššš, že to chceššš... Vidět ho řvát v křečích, vidět ten sstrach v jeho očích... Ať zaplatí za to, co ti udělal!“
„Vypadni...“ pomyslel jsem si. Jen se smál.

Nedokážu ani říct, jak jsem byl šťastný, když byl zticha, když se neozýval. Občas se držel mimo sám od sebe, ale tentokrát to nebyl ten případ. Došlo mi, že to bylo kvůli Jervisovi. Tedy spíš kvůli tomu, co mi lil do čaje. Jenže to rozhodně nebyl Jervisův plán, protože o něm nevěděl. Vlastně - nikdo kromě mě o něm vlastně nevěděl. A on si toho byl vědom... Scarecrow věděl, jak moc dobré je pro něj zůstat nepoznán.
Zatraceně, Jervis mě na jistou dobu zbavil mého největšího problému, aniž by o tom věděl. Jenže ten malý šmejd se mi taky pokusil vymýt mozek. Hrál na mě všechno, co si jeho chorá hlava usmyslela. Jak já ho nenávidím…

„Vážně?“ zeptal se mě ironicky. „Minulou noc jsi si opravdu užíval, že je tady. Všechno to vzdychání, lapání po dechu a...“
„On mě k tomu donutil!“
Skřípavý smích mi pulzoval v hlavě. „Ne... Nedonutil. Bylsss' to ty, kdo začal...“
„To není pravda!“ bránil jsem se. Naprosto zbytečně...
„Víššš, že si lžeššš... Proto se cítíššš tak mizerně... Víššš, cos mu slíbil... Víššš, že ho máš rád nebo něco takového...“ Poslední slova vyprskl s největším znechucením. Nenáviděl taková slova a nikdy je nepoužíval, pokud se mi nechtěl vysmát. „Ty a ty tvoje city... Kdyby sesss jich zbavil... Něco ti povím. Nenávidím ho, nevím, co na něm vidíššš, ale už dokázal, že nám umí udělat dobře... Takže mi udělej službu a přinuť ho to zopakovat... Zab tu čaj sssrkající pijavici a udělej to nezapomenutelné... Chci vidět, jak mizí sssvětlo z jeho očí. Chci ho ssslyšššet řvát ssstrachy. Chci, aby ššškemral, ať už neprodlužuješšš jeho utrpení!“
„Vypadni z mé hlavy!“ vyslal jsem mu myšlenku. Hlavu jsem měl složenou v dlaních, nehty zaryté do kůže na čele. Cítil jsem, jak se mi pramínky krve vpíjí do obočí.
„Ale já tě vlassstně o nic nežádám, Jonny,“ vysmíval se mi. „Jen říkám, že by sisss měl vzít volno a nechat mě sssi chvíli hrát sss... No, řekněme, sss tvou novou hračkou do postele. Nebo bysss ho radši nazval plyšššákem, ohřívací lahví nebo ješšště jinak?“ syčel škodolibě.
„Ani se ho nepokoušel dotknout!“ křičel jsem nahlas.
„Jonny, ty ho máššš rád... Opravdu a vážně!“ řval smíchy. „A jsssem tady v tvé hlavě...“ vysmíval se mi. „Nemusssíššš na mě křičet.“

Chvíli ztichl. Bylo mi zle. Jeho vliv se šířil do každé mé myšlenky. Věděl jsem, že se brzy vrátí s nějakou novou zvrácenou hrou. Nenáviděl jsem tyhle dialogy. A věděl jsem, proč mě tak mučí. Proč se mě snaží rozzuřit.
Byl slabý. Ať už mě ten malý bastard zdrogoval čímkoli, ještě to působilo. Kdyby ne, Scarecrow by prostě a jednoduše převzal kontrolu nad mým tělem. Zneschopnil by mou mysl na několik hodin a zničil by všechno, co by se mu nelíbilo, jen aby se pomstil. Nebo by jen potlačil mé vědomí na minimum, ale nechal a donutil by mě se dívat, co všechno provádí.
Myslí mi proběhla představa mých vlastním kostnatých prstů omotaných kolem krku drobného blonďatého stvoření, zoufale se snažícího lapat po dechu, kterého by se mu nedostalo. Viděl jsem, jak z jeho modrých očí mizí život. Téměř jsem cítil, jak pod mým sevřením praskají kosti.
Zhrozil jsem se té náhlé vize. Ano, nenáviděl jsem ho, ale nic takového jsem nechtěl! Nic takového bych neudělal! Nebo snad ano?
„Krásssa...“ sykot se vrátil.
„Ty odporný...“
„Já vím, já vím...“ přerušil mě. „Ale pomysssli na...“
„Na co?“ přerušil jsem ho. „Teď to znělo, jak kdyby jsi po mě chtěl, abych si mezi vámi vybral.“
Skřípavě se zasmál: „Přesssně to taky chci... Tak kdo? Já nebo on?“
„Nenávidím vás oba!“ Odpovědí mi byl jen jeho zvrácený smích.
„Co vlastně chceš?“ zeptal jsem se nejistě.
„To ssamé, co ty... Nějaké to měkké, teplé tělo, které by bylo blízko.“ zavrčel. „Ale jiným způsobem než ty... Mně jde hlavně o pomsstu, Jonny... Pomssstu...“
Zavrtěl jsem hlavou. „Nechci se mstít.“
„Chceššš... Vidím to tu zcela jassně...“
„Lžeš!“ vyslal jsem mu vztekle jako odpověď.
„Nikoli... Zapomínáššš, Jonny... Já jsssem ty... Jen říkám to, co tvé útlocitnějššší já nechce ssslyšššet...“ sykal a neuvěřitelně si užíval, jak příšerné pro mě bylo ta slova slyšet.
Bylo to, jako kdyby se mi na mozku rozvalil temný stín a začal svými pavoučími prsty ničit všechny pěkné, příjemné nebo i jen nezaujaté myšlenky. Se zlověstným smíchem se hrabal v zástrčkách, na které by se dala nalepit cedulka Jervis. Připojoval své posměšné poznámky ke každé vzpomínce... Obzvlášť k těm, do kterých mu nic nebylo. Jeho zvrácené hry pokračovaly. Vize, které mi předhazoval, byly příšerné. Blonďaté vlasy slepené krví, prázdné oči bez života, chladnoucí tělo v mé náruči... Tisíce dalších záblesků, které jsem nemohl nijak zastavit... Protože on chtěl, abych trpěl. Chtěl mě oslabit, ovládnout a z pouhých vizí udělat realitu. Nemohl jsem nic takového dopustit. S největším úsilím se mi nakonec podařilo potlačit jeho vědomí.

Vstal jsem a odemkl jsem dveře. Neměl jsem ponětí, jak dlouho jsem byl pod jeho vlivem. Jakmile se objeví, mám zkreslené vnímání času. Pomalu jsem šel chodbou zpět do kuchyně. Prsty jedné ruky jsem přejížděl přes odlepující se tapety, jen abych si byl jistý, že se mi nezamotá hlava a neupadnu. Zastavil jsem se před dveřmi do kuchyně. Mám, nemám?
Zaslechl jsem z kuchyně tiché vzlykání. Přinutil jsem se vejít dovnitř.

Jervis seděl na podlaze mezi střepy ze svého oblíbeného šálku. Slzy mu kapaly z tváří a celý se klepal. Byl mokrý od slz a rozlitého čaje. Vypadal naprosto zoufale. Tak nějak vypadal jako dítě. Zase... Myslel jsem, že už nebudu schopný vidět ho tak. Ne po včerejšku, ne po dnešku...
Upřel na mě své oči. „Moc mě to mrzí... Je mi to moc líto...“ Ukradl mi slova. „Nikdy jsem to neměl dělat...“
„Ne, to jsi neměl,“ odsekl jsem. „Tak proč jsi to udělal?“
Stočil pohled mezi střepy. „Protože... Protože jsem tě nechtěl ztratit...“
„Cože?“ Tuhle odpověď jsem nečekal. Nečekal jsem nic takového.
„Nikdy by ses k ničemu neodvážil... Nikdy bys mi neřekl, že mě máš rád, protože jsi paličatý sobec! Radši bys utekl, než abys musel brát ohledy na mě. Chtěl jsem přestat, zatraceně! Vážně jsem chtěl, ale potom jsem viděl, jak se na tebe díval...“ řekl. „Nenávidím to.“
„O čem to sakra mluvíš?“
„O čem? Já to povím o čem!“ Byl vzteky bez sebe. Nikdy jsem ho tak neviděl. „Může za to ten zmetek. Edward Nigma!“ křičel a do očí mu zase vhrkly slzy. „Jednoho dne si ten šmejd zkrátka přišel, vysmíval se mi a nespustil s tebe oči!“ Musel být naprosto mimo, když se snížil k takovým slovům.
„To je šílené! Jsi paranoidní,“ odvětil jsem ostře.
Pohodil hlavou. „Ano, jsem,“ odpověděl. „A co má být? Je to napsané v mé složce,“ dodal chladně.
„Já vím...“ začal jsem.
„Tak proč se divíš?“ vyjel na mě bojovně.
„Buď zticha a poslouchej mě,“ sykl jsem. „Nikam neodcházím, zůstávám tady. Takže můžeš sakra přestat řvát jako dítě a vstát z toho bordelu?! Nikdo není na takovéhle scény zvědavý. A kdybys mě nechal domluvit, už bych ti před chvílí řekl, že toho nafoukaného bastarda taky nenávidím.“

Křečovitě se na mě pokusil usmát, ale stále měl něco na srdci. Nebo spíš čekal na jistá slova, která jsem mu dlužil. Měl bych mu říct, co chce slyšet? Měl bych se mu omluvit?
„Udělej to, pokud chceššš, aby tě ten malý vymývač mozků ovládal a zneužíval...“ syčel vztekle hlásek v mé hlavě.
„Myslíš, že jsi lepší?“ poslal jsem mu myšlenkou.
„Ssamozřejmě, že jsssem. Nemůžeššš beze mě žít...“ zasmál se ďábelsky.
„Fajn, takže tohle uneseš...“

Zhluboka jsem se nadechl. Tohle nebude snadné... „Jervisi? Já, chtěl jsem ti říct...“

„Že tě to mrzí?“ dokončil za mě s nadějí v očích. „To jsi nemusel říkat... Kdyby jsi nechtěl, tak bys za mnou nepřišel.“ Věnoval mi letmý úsměv.
„Nic jssi neřekl... Takže ssse to nepočítá!“ hučel Scarecrow potěšeně.

Jervis konečně vstal. Byl špinavý a mokrý, ale zdálo se, že mu to vůbec nevadí. Podíval se mi přímo do očí. „Já věděl, tedy, doufal, že mě nezklameš, Jone.“ Chvíli se mi zdálo, že se mě pokusí obejmout, ale potom spustil ruce zpět k tělu.
„Má z tebe ssstrach,“ sykal nadšeně hlas v mé hlavě. „To je moc dobře... Hlavně, ať to tak zůstane...“
Konec. Moje hlava, moje rozhodnutí. „Ne!“
Věděl, že prohrává. „Ty pitomý kreténe! Ty debile! Neschopný malý šššmejde! Jak se vůbec opovažuješšš? Jak mi vůbec můžeššš něco takového provéssst?! Co teď hodláššš dělat? Být kamarád sss tou pijavicí? Sss mou pomocí jsssi mohl vládnout ssvětu a ssstále ssi myssslíššš, že je lepššší než já?“ Nikdy jsem ho neslyšel tak rozzlobeného nebo to možná bylo zoufalství.

„Jone? Haló, Jone? Jsi tu?“ Jervis se na mě nervózně podíval. „Ne... Nejsi,“ odpověděl si okamžitě sám. „S někým mluvíš, že?“ Povzdechl si. „Doufám, že máš v hlavě milé hlasy... Moje mi vždycky říkají tak strašné věci... Občas se mi jen vysmívají...“ Znovu si povzdechl.
„Nebuď hloupý... Nemám v hlavě žádné hlasy,“ odpověděl jsem podrážděně. Jak sakra vždycky přijde na takové věci?
Zahihňal se. „Ale Jone... Říkal jsem ti to včera a budu to muset zopakovat: Nelži mi!“ Rázem mu úsměv zmizel z tváře. „Ty jsi mi vlastně zakázal o tom mluvit. Tedy, o tom dni, co byl před dneškem...“ Začínaly mu rudnout tváře. „Je mi to líto, Jone. Jsem to ale hlupák,“ odříkával rychle hláskem provinilého děcka.
Přál jsem si, abych se byl dokázal zasmát. Musel jsem připustit, že byl roztomilý.
„Přessstaň tak myssslet!“ řval na mě Scarecrow.
„Ó, kdepak jsme to byli?“ Jervis potřásl hlavou, jako kdyby mu to mělo pomoci rozpomenout se. „Aha, jistě... Ty hlasy v tvé hlavě.“ Věnoval mi drobný úsměv.
„Říkal jsem, že v hlavě nemám žádné hlasy.“
„To je to tak jednoduché? Jen jeden hlas?“ zeptal se mě.
„Ne...“ Začínal mě štvát. Byl zvědavý jako malé děti.
„Když to není jeden hlas ani více hlasů, tak to musí být on,“ myslel nahlas.
„Kdo?“ zeptal jsem se znepokojeně.
„Scarecrow...“ odpověděl naprosto přesvědčeně.
„Jak to víš? Nikdy jsem nikomu nic neřekl!“ Byl jsem naprosto vyvedený z míry.
„Říkal jsi to...“ usmíval se. „Mluvil jsi ze spaní...“
Tak to by mě nenapadlo... „Vážně? A o čem?“
Začervenal se. „Nejdřív jsi o mně říkal moc hezké věci. Potom jsi mluvil o něm. Zdálo se mi, že ho nemáš moc rád. A potom...“ Zrudl ještě víc. „Řekl jsi už jen pár slov, ale je dobře, že to nikdo neslyšel...“
„Co?“ nepochopil jsem, co tím chtěl říct.
„Vážně nic,“ oči měl zabořené do podlahy. „Jen jsi krapet vzdychal a sténal... Krapet víc...“
Odvrátil jsem se, aby si nevšiml, že se taky začínám červenat.
„Chtěl jsi mluvit o tom hlasu...“ špitl. Byl jsem mu vděčný, že se vrátil k tomuhle tématu.
„Co všechno o něm víš, ať se neopakuju?“ zeptal jsem se.
Pokrčil rameny. „Mnoho a vůbec nic... Vím, že mě nemá rád. Vím, že je silný a děsivý. Taky se obávám, že by tě rád ovládal. Nelíbí se mi...“
Křečovitě jsem se pousmál. „Tak to víš vlastně všechno...“
Zamrkal. „Musí v tom být něco víc... Kdy se objevil poprvé?“
„Víš, jde o to, že nebyl vždycky takový, jako je teď. Nebo jsem možná já byl jiný...“ Vůbec jsem nevěděl, proč se mu vlastně svěřuju. Vždyť mě zradil... Ale mít ho poblíž bylo tak uklidňující... „Prvně si ho pamatuju z dětství... Neměl jsem kamarády... Byl to takový typický imaginární přítel, vždycky mě dovedl rozesmát. Když jsem potom začal studovat, byl tou největší podporou. Když jsem začal učit, zmizel a objevil se až potom, co mě vyhodili. Ze začátku jsme se na mnoha věcech shodli, ale teď je to čím dál horší.“
„Protože jsem tu já...“ dodal tiše. „Myslím, že žárlí, Jone... Chce tě mít jen pro sebe.“
Když jsem to slyšel, přišlo mi to naprosto absurdní, ale co když... „Jak jsi na to přišel?“
„Ó, to bych občas také rád věděl... Já pro nic nechodím, ono to ke mně jaksi přijde samo,“ hihňal se.
„Dobře...“ řekl jsem po chvíli. „Když už jsem ti já něco prozradil, buď ke mně teď upřímný. Jak dlouho ses mě pokoušel ovládat?“
„To je snadná otázka,“ usmíval se. „Ani vteřinu. Ne, že bych nechtěl, ale není to správné...“
Ušklíbl jsem se. „To si vykládej někomu jinému... Od kdy tě vůbec zajímá, co je správné?“
Uraženě vysunul bradu. Naprosto nesnášel, když jsem zpochybňoval jeho slova. „Nikdy jsem se nepokusil. Nemůžu tě ovládat, protože to bys potom nebyl ty.“
Nerozuměl jsem, co tím chtěl říct. „A to má znamenat co?“
„Mám rád, jaký jsi... Kdybych tě ovládal, byl bys jiný. To by se mi nelíbilo... Ne, ne, to rozhodně ne...“ vysvětloval.
„Dobře...“ Nepokoušel jsem se porozumět tomu, co říkal. Zkrátka jsem to přijal. „Kdy jsi to použil poprvé a proč?“
Další oslnivý úsměv. „To vím naprosto přesně. Ten den, když jsem tě tu poprvé našel... Ten čaj, co tu byl, byl odporný... Chtělo to nějaké koření, ale nic jsi tu neměl... Tohle chutná stejně jako skořice a je to prakticky neškodné, takže jsem to použil.“
„Prakticky neškodné?“ optal jsem se nedůvěřivě.
„Jistě...“ Zahihňal se. „Jen jsi po tom měl lepší náladu a byl jsi trochu bezprostřednější. Má to podobné účinky jako alkohol. Některým dodává odvahu...“ zasmál se.
„Jak to myslíš?“ nebyl jsem si vůbec jistý, jestli mu rozumím.
Začervenal se. „Neříkej mi, že si nepamatuješ, co se stalo den potom.“
Samozřejmě jsem si pamatoval. Sklep, pár špatných vtipů i to všechno ostatní.
„Nepossslouchej ho! Už to na tebe zassse zkouší!“ hlas v mé hlavě znovu ožil.
„A co je sakra tobě do toho?“ zpražil jsem ho.
„Zapomínáššš... Příliššš čassto, řekl bych... Sssdílíme nejen tuhle myssl, ale i tělo... Mám právo rozhodnout sstejnou čássstí jako ty, jak sss ním bude nakládáno...“
„Ne, jsi jen příživník. Nechci tě. Vypadni,“ vrátil jsem mu obratem.
„Nepokoušššej sse mě naššštvat!“
„Co mi uděláš? Nic! Víš, co mi můžeš...“ Pokládal jsem tenhle rozhovor za ukončený.
Jenže on ne... „Kde jssou ty časssy, kdy jssi popíral exissstenci citů?“
„Pryč?“
„Ssstal jsssi sse tím, čím jsssi příssahal, že nikdy nebudeššš... Ssslitování, přátelssství, lássska... To je pro zbabělce...“
„Neříkej mi zbabělče...“ sykl jsem.
Smál se. „Lássska je zbabělossst... To jsssou tvoje ssslova...“
„Nejsem zamilovaný... Měl jsi pravdu - nejsem toho schopný. Ale to je tak vše. Jsem závislý, přiživuju se na jeho snech, naivních představách a neopodstatněném strachu. Baví mě ho ponoukat a kazit, vystavovat jeho nevinnou skálopevnou důvěru ve mě stále horším zkouškám. Donutil mě tohle zapomenout... Ale on měl taky pravdu. Jsem sobec, nechci se o nic dělit. Těžko se dělím s ním a rozhodně se nehodlám dělit o něj - a už vůbec ne s tebou.“
„Začínáššš znít ssstejně jako kdyssi... Konečně...“ syčel spokojeně.
„Nemyslím si,“ vzkázal jsem mu pohrdavě.
„Jsssem rád, že jssi přišššel k rozumu... Takže teď naposssled opakuji - Uvolni mi mísssto, dej mi volný průchod, víššš, že to chceššš... Ssslibuji, že ho nechám žít, pokud ssi to budeššš přát...“
„Konec. Nemám na tebe náladu. Už jsem ti řekl, co si myslím, tak se nesnaž. Jak jsi řekl, jsi já, tudíž jsi stejný. Já bych nedodržel, co jsem slíbil, protože bych se na tvém místě neudržel. Jsi stejně sobecký jako já, tak se nesnaž klamat sám sebe ani mě.“ Potlačil jsem jeho vzteklý sykot plný nadávek.
Potřásl jsem hlavou, abych zahnal poslední zbytky jeho syčivých výčitek. Sklonil jsem pohled a rychle jsem si uvědomil, že přesně to jsem neměl dělat. Jervis se za celou tu dobu ani nehnul, své věčně zasněné oči upřené přímo na mě a na tváři nejistý úsměv. Musel naprosto jistě cítit tu změnu, ale stál jen pár stop přede mnou a ani se nehnul. Bylo to proti přírodě. To je tak silný nebo tak šílený?
Po páteři mi projelo mravenčení. Perfektní okamžik na malou pomstu nevítanému hlasu. Rychle jsem postoupil o krok blíž a obmotal jsem ruce kolem jeho těla a přitáhl ho k sobě. Překvapeně sebou cukl, když se mu špičky odlepily od země. Ignoroval jsem fakt, že má stále na sobě to mokré oblečení. Bojoval jsem sám se sebou. To, co mi bylo ještě včera přirozené, se zase vrátilo do starých kolejí. Křečovitě jsem utahoval sevření, proti kterému jsem náhle ucítil silnou nechuť. Jervis zalapal po dechu a křečovitě mi zaryl nehty do ramenou. Pustil jsem ho a bez jediné výčitky svědomí jsem sledoval, jak padá na zem.
Počkal jsem, až se vyškrábe zpět na nohy. Potom jsem ho chytil za bradu a donutil ho dívat se mi přímo do očí.
Pokusil se nervózně zahihňat, ale zněl trochu hystericky. „Drtit kosti, plna zlosti, pro Alenku není dosti?“
Neodpověděl jsem. Čekal jsem, až se uklidní a až budu mít jeho plnou pozornost.
Chvíli sebou cukal, ale nakonec se zastavil.
„Drž se ode mě dál,“ sykl jsem ostře.
Vyškubl se mi a nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Je to pro tvoje dobro!“ plísnil jsem ho.
Pokýval hlavou. „Já vím, ale nedávno jsem slíbil pravý opak. Nechci na tom nic měnit.“
„Budeš toho litovat,“ varoval jsem ho.
Pokrčil rameny a měl se k odchodu, ale nakonec zůstal. „Můžu mu něco vzkázat? Tedy, přímo...“ Naznačil mi, abych se sklonil. Poslechl jsem. Neměl jsem náladu řešit jeho výmysly.
Myslel jsem, že mu chce cosi pošeptat. „Tohle je pro Jona,“ sykl mi tiše do ucha. Dřív než jsem se vzpamatoval, měl jsem jeho horké dlaně na stranách obličeje a jeho rty naléhavě přilepené k mým. Byl to jen krátký okamžik, ale naznačil mi tím všechno, co chtěl.
On se jen tak nevzdá...
Zatraceně...

(Obvyklá) poznámka pod čarou:

Krapet se to zamotává, že? (Aneb tohle je stále fanfiction na Batmana... Kdo by tomu věřil... Ale je to tak!)
Pokud tápete, kdo je kdo, můžete se podívat na sestavené profily postav. ↓↓↓
Obrázky jsou moje práce. 

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Sugar, Spice and Everything Nice: