Mark it with J • OurStories.cz ~ naše povídky

Pro jednou možná bude pravda, že všechno zlé je pro něco dobré. Jonathan přichází i o poslední špetku soukromí, když mu do cely přidělí spolubydlícího. Taky začíná mít pocit, že začíná bláznit, protože slova jeho šíleného druhého já mu najednou začínají dávat smysl. A Scarecrow si stále mele svou...
Plus malý/velký náhled do Jervisova trestního rejstříku.
Proto (a kvůli mluvě) tentokrát 15+.

08.12.2012 (16:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 0× • zobrazeno 1266×

Navazuje na události Letters for Loneliness a Dreams in Darkness.

Vedli mě zpátky do mé cely. Nespokojeně jsem se ošíval. Přišel jsem téměř o čtvrthodinu klidu. Věřil jsem ale, že měla doktorka Leland pádný důvod nechat mě v takové situaci.
Cítil jsem se docela nejistě, když začala mluvit o Jervisovi. Sám sebe jsem přesvědčoval, že to bude tím, že jsem si zvykl na jeho přítomnost. Nezáleželo mi na něm, ale zároveň jsem mu nepřál nic zlého. Z úvah mě vytrhl zvláštní ruch. Zdálo se, že i strážní byly znepokojení z toho nenadálého ruchu.
Všechny zvuky k nám doléhaly hlasitěji, když jsme stoupali po schodech na hlavní chodbu. Když jsme konečně vystoupali na nejširší koridor v budově, naskytl se nám nanejvýš znepokojující pohled.

Strážní, kteří mě vedli, přimrzli na místě. Jen pár kroků od nás se cosi muselo stát. Aaron Cash klečel na zemi a zakrýval nám tak možnost cokoli vidět. Očividně se ale nejednalo o nic pěkného, protože se Cashův vzteklý řev rozléhal po celé chodbě. Pochopil jsem, že řve na druhého strážného, ale co křičel, jsem nepochytil. Až potom jsem si všiml, že se sklání nad bezvládným tělem. Z místa, kde mě ti bezpochyby natvrdlí strážní drželi, jsem stěží viděl na postavu ve světlemodré vězeňské uniformě. Světle modrá? Ty přece nosí ženy... Ale jejich cely jsou úplně na jiné straně budovy!
Cashův hluboký chraplák se znovu rozlehl chodbou. Tentokrát už jsem pochytil některá slova.
„Sakra! Kde se flákaj'?“ vrčel vztekle na druhého strážného, očividně nováčka.
„Už běžej...“ zamumlal nervózně.
„Měli by sebou kurňa hodit! Přestal dejchat!“ štěkal na něj Cash. On? Ne, musel jsem se přeslechnout...
„Prej tu hned budou, musej pro nosítka...“
„Ser na nosítka, mladej! To by taky nemusel přežít! Neříkej mi, že ho neuneseš, sakra, nemůže mít víc jak padesát kilo!“ Znovu - takže to není žádná žena...
„Ale, ale...“ vymlouval se nováček.
„Si myslíš, že tě v tomhle stavu uškrtí? Tak mi pomoz, sakra!“ zařval na něj rozkaz.
Druhý strážný se nedůvěřivě podíval na hák, který měl Cash místo levé ruky, ale nakonec mu pomohl vysadit bezvládné tělo do náruče. Když Cash vstal, přes loket se mu překulila hlava toho nešťastníka. Zahlédl jsem ho jen na zlomek sekundy. Dech se mi zadrhl v plicích.
Změť původně blonďatých vlasů byla slepená zaschlou krví, obličej celý promodralý a prázdné oči zvrácené v sloup. Jervis...

Víc jsem neviděl, protože se Cash rozběhl směrem k ošetřovně, těsně následován druhým strážným.

Jeden z bachařů, co mě vedli, mě hrubě dloubl do žeber.
„Představení skončilo...“ prohlásil druhý bezcitně a oba pokračovali v cestě.
Nenáviděl jsem ty bestie. Věděl jsem, co si právě myslí. Nezáleželo jim na něm... Oni ho neznali... Zkrátka bude o blázna míň... Jediné, na co ty sadistický svině myslely.
Bez jediného dalšího slova, bez jediného nervózního pohledu, který by vyjádřil alespoň nějaký soucit s tím, co před chvílí viděli, mě zamkli v mé cele.
Chvíli jsem nervózně přecházel z rohu do rohu, ale nakonec jsem se posadil na spodní palandu. Opřel jsem se o chladnou zeď. Cítil jsem se divně. Nemohl jsem z hlavy dostat ten příšerný pohled.
„Tak už chápeššš, co jssem ti říkal? Záleží ti na něm...“
„Možná ano, ale ne tak, jak to myslíš ty...“ odpověděl jsem mu.
„Klameššš sssám ssebe... Čtu v tobě jak v otevřené knize...“
„Jak to myslíš?“ Překvapilo mě, že si nezačal vztekle mlít svou, ale snažil se jít dál.
„Ssstačí si to přiznat, Jonny... Máššš ho rád...“
„Ne...“ přerušil jsem ho vztekle.
„Mlč - nech mě dossstat ssse na konec...“ sykl rozzlobeně.
„Dobře, už mlčím...“ rezignoval jsem.
„Máššš ho rád, ale nesssnessseššš tu předsstavu být na něm závissslý. Nenávidíššš to, že ho chceššš, ale miluješšš ty chvíle, kdy ho máššš. Mám pokračovat?“ sykl vážným tónem.
„Rozumím... Ale tak to není...“ odpověděl jsem.
„Lžeššš sssi do kapsssy...“ zasyčel vyčítavě.
Rozzlobil jsem se. „A co je, sakra, tobě do toho?“
„Úplně všššechno...“ krákal zvráceně.
Neodpověděl jsem, zatlačil jsem jeho vědomí do nejtmavšího koutku mysli. Scarecrow se bránil, ale neměl šanci.
Snažil jsem se zahnat všechny dotěrné myšlenky, které na mě znovu začínaly útočit. Nejhorší byla ta bezmoc... Vidět ho v tak zoufalém stavu, nevědět, co bude dál... Nemoct s tím nic udělat...
Vstal jsem a z pod matrace vrchní palandy jsem vyndal papír a voskovky. Ztěžka jsem se znovu posadil na pelest a vytáhl jsem první voskovku. Nervózně jsem se rozhlédl kolem sebe, jako kdybych chtěl udělat něco špatného. Nakonec jsem se přece jen odhodlal a začal psát.
„Jervisi, bojuj!“ napsal jsem přes celý první řádek. Nevěděl jsem, co napsat dál. Jen jsem si byl jistý, že tohle bude první dopis, který Leland nenechám číst.
Vztekle jsem všechno mrsknul do kouta. Proč se tohle děje? Proč on? A proč mě to, sakra, tak rozčiluje? Co je to za divný pocit, co mě užírá? Tisíce myšlenek mi vířilo v hlavě a nenechalo mě být.

Celý zbytek dne jsem se snažil pochytit jakoukoli zprávu, která by na některé z těch otázek odpověděla, ale neobjevila se ani jediná.

Byl jsem vyčerpaný, ale stejně jsem nemohl spát. Cítil jsem se příšerně. Bolela mě hlava. Scarecrow vycítil moji slabost a dral se na povrch.

„Už jsssi uznal, že mám pravdu?“ syčel místo pozdravu.
„Ne...“ vzdoroval jsem slabě, aniž bych pořádně přemýšlel nad tím, o čem mluvil.
„Dříve či později ti to dojde...“ sykl otráveně.
„Proč jsi tu? Co po mně zas chceš?“ vztekal jsem se.
„Po tobě vlassstně nic... Hlídám sssi, na co mám nárok... Chci tu malou pijavici živou...“
„Nemluv o něm tak!“ okřikl jsem ho.
„A ty o něm takhle mluvit můžeššš?“ hryzl si.
„Sakra! Co se do toho cpeš? Můj život stojí za hovno i bez tebe!“ Byl jsem na pokraji příčetnosti. Tohle už bylo i na mě moc.
Změnil tón. „Ššš, Jonny. Nepřišššel jsssem sse hádat...“
„Že ne? Nezdá se mi!“ štěkl jsem na něj.
„Chci pomoct...“ sykl slabě.
„Vážně? Proč to nevypadá?“ Nikdy jsem snad nepoužil tolik ironie.
Povzdechl si. „Co můžešššš chtít. Jsem z tebe, jsem ty, ale ne jako ty. Beru pro násss to, co chceššš, dělám za násss to, k čemu ssse neodvážíššš. Chráním násss...“

Snad nikdy nemluvil tak upřímně. Cítil jsem, že má pravdu...

Nakonec jsem se odhodlal zeptat na otázku, na kterou jsem pomalu začínal tušit odpověď. „Co se to se mnou děje?“
„Máššš o něj ssstrach... Nechceššš ho ztratit...“ odpověděl zdráhavě.
„Nemůžu mít strach!“ opravil jsem ho, ale už jsem si tím nebyl tak jistý.
Zakrákoral. „Ale samozřejmě, že můžeššš... Ssstrachu ssse nezbavíššš... Ale obdivuju, jak hluboko sse ti ho podařilo pohřbít... Nebýt jeho...“

***

Zoufale jsem se snažil usnout, ale jediné, čeho jsem dosáhl, byl polospánek a s ním tíživé představy. Převaloval jsem se na nepohodlné matraci a čekal jsem na ráno. Čekal jsem na jednu hodinu, při které se mnou někdo bude jednat jako s člověkem. Když se blížil obvyklý čas, měl jsem co dělat, abych se nedočkavě netlačil k mřížím.
Konečně se těžké dveře na konci rozlétly dokořán, ale dovnitř vešel pouze jeden strážný. Zastavil se u několika cel, než došel k té mé.
„Udělej zadku pohodlí,“ zavrčel hrubě. „Máš dneska volno. Tvoje Joan udělala scénu, tak maj' poradu. I když, možná si na tebe večer udělá čas...“ otočil se na patě a měl se k odchodu, když se nakonec ještě otočil.
„Jo, tohle ti posílá.“ Skrz mříže mi podal knihu.
Vyškubl jsem mu svazek z mastné ruky. Nemá k těm věcem žádnou úctu...
Když odešel, prohlédl jsem si knížku pozorněji. Nebyla nejtenčí a na černých plátěných deskách byly stopy po častém čtení. Vybledlá stříbrná písmena na hřbetě hlásala sice jen jméno autora, ale i to mě v tu chvíli potěšilo. E. A. Poe... Třeba nakonec nebude tak těžké dočkat se večera...

***

Na čtení jsem nenáviděl jedinou věc. Čím víc čtete, tím blíž jste konci knihy. Konci jistého světa, který vám potom schází. Musíte se rozloučit se všemi postavami, které jste si oblíbili. Potom jen čekat a přečíst si to znovu...

Do konce knihy mi zbývalo jen několik posledních stránek, když se chodbou rozlehlo hlasité zaskřípání otevíraných dveří a těžké kroky. Bylo pozdě odpoledne, už téměř večer, dalo by se říct.
Kroky několika strážných mířily k mé cele. Jeden z nich, ten samý, co mi přinesl tu knihu, už z dálky posměšně volal.
„Připrav se, Crane-y... Doktorka vám naplánovala večeři při svíčkách.“
Chodbou se rozléhala salva smíchu z ostatních cel. Začal ve mně doutnat vztek, ale donutil jsem se zůstat v klidu. Neměl jsem ani představu, co mi může Leland takhle pozdě chtít, ale nenamítal jsem. Lépe odsud na chvíli vypadnout...
Držel jsem hlavu zpříma, když mě vedli chodbou. Ignoroval jsem smích ostatních vězňů. Člověk jim nesmí dát žádnou záminku. Můžete být jedním z nich, ale jakmile vás vytáhnou z cely, vrhly by se na vás jako hyeny.
Strážní šli pomalu, obzvláště ten žvanil se přímo vyžíval v tom, jak se mi smáli. Byl jsem nad tyhle věci povznesený - jen jsem si za něj udělal další čárku na pomyslný seznam osob, kterým cosi dlužím. Pomstu nebo smrt povětšinou...
Dovedli mě do kanceláře doktorky Leland. Seděla na širokém parapetu a zírala do tmy. Když mě přivedli, otočila se na mě. Vypadala neuvěřitelně strhaně a nejistě, ale svým způsobem spokojeně. Přesedla si na své křeslo a uvolnila mi tak místo na parapetu. Čekal jsem, že jakmile za strážnými zaklapnou dveře, začne mluvit, ale nestalo se tak.
Leland si unaveně masírovala spánky a očividně nevěděla, jak začít.
„Děje se něco? Dopadla schůze dobře?“ zeptal jsem se po chvíli nejistě.
Ztěžka se pousmála. „Ano, schůze dopadla dobře. Ředitel svěřil Jervise zpátky do mé péče po tom, co na povrch vyplynulo několik zásadních faktů.“
„Zásadních faktů?“ zamračil jsem se nad tím podivným výrazem.
„Například, že některé ty léky nebyly řádně schválené. Ale hlavně protože se Youngová pokusila zatajit, že se Jervis pokusil o sebevraždu,“ cedila rozzlobeně mezi zuby.
Ta zpráva mě vyděsila. „Jak?“ sykl jsem nervozně.
„Podřezal si zápěstí...“ prohlásila věcně, aby to měla rychle za sebou.
„Jak je to možné? Jak se k němu dostal nůž?“ ptal jsem se.
Povzdechla si. „Právě, že nedostal. Rozedřel si zápěstí zlomenou plastovou lžící... Pochopte, jak moc zoufalý musel být? Myslím, aby provedl něco takového? Tohle k němu nepatří, normálně by nic takového neudělal...“
Musel jsem souhlasit. To nebyl jeho způsob. „Proč mi ale tohle všechno říkáte?“ zeptal jsem se podezřívavě. Rozhodně nebylo obvyklé, aby se mnou mluvila o někom a ještě k tomu sdělovala takovéhle podrobnosti.
Odmlčela se, ale potom začala mluvit velmi vážně. „To je právě to, proč jste teď tady. Včera se to všechno provalilo, když Jervis zkolaboval. Já jsem pojala jisté podezření už z poznámek od Youngové, ale to bohužel nebyl dostatečný důkaz.“ Povzdechla si. „Měla jsem něco udělat už dřív, ale nijak by to asi stejně nepomohlo...“
Přikývl jsem.
„Každopádně, jelikož už o Jervisově léčbě znovu rozhoduji já, musí nutně nastat změny. Musí se vysadit veškeré léky, což nebude krátkodobá záležitost. Ale nejdřív ho nechám přesunout ze samotky. Jervis nutně potřebuje společnost. Proto jsem si vás nechala přivést. Potřebuju někoho, kdo by s ním měl trpělivost a trochu se mu snažil porozumět a pomoct. Chtěla jsem se zeptat vás, protože mě tu nenapadá nikdo jiný. Vím, je to neobvyklé, ale myslím si, že zrovna vy byste pro něj mohl mít pochopení. Byla to, přece jen, vaše práce...“
Nemohl jsem předstírat, že mě to nezaskočilo. Samozřejmě jsem měl jasno, jak odpovím. Rozhodně lepší sdílet celu s Jervisem, než potom bez jediného oznámení najít někoho cizího roztahujícího se na mé palandě.
„Nechtěla bych po vás rozhodnutí hned, ale bohužel musím.“ Promnula si čelo.
Zíral jsem oknem do tmy. „Já to beru...“ sykl jsem po chvíli.
Na tváři se jí rozlil široký úsměv. „To jsem opravdu ráda...“

***

Následujícího dne po snídani jsem netrpělivě čekal, co přijde dřív. Jestli má vyhrazená hodina s doktorkou nebo můj nový spolubydlící. Starý nový spolubydlící...
Nakonec to byl Jervis, kdo dorazil dříve. Dva strážní za ním s očividným povzdechem a bez jediného slova práskli dveřmi. Zdálo se, že se ho rádi zbavili.
Jervis stál tam, kde ho pustili, a ani se nehnul. Nevypadal zdravě, ale na druhou stanu bylo jasné, že je mu o dost lépe, než když jsem ho viděl naposledy. Měl popelavou kůži a propadlé tváře. Vypadal strhaně. Rozhodně byl taky o dost hubenější, než jsem si ho pamatoval. Nervózně těkal očima po cele, ale nezdálo se mi, že by se na něco díval. Leland říkala, že kvůli těm práškům špatně vidí.
Trochu si odkašlal. „D-dobré dopoledne? Je tu někdo?“ Jeho hlas byl podivně chraplavý.
„Já...“ řekl jsem nakonec, když mě lepší odpověď nenapadla.
Škubl hlavou a stočil oči do míst, kde jsem seděl.
„Jonathan?“ vypískl překvapeně. „Jsi to vážně ty? Nebo je to jen další sen?“
„Jsem to já...“ odpověděl jsem.
Po tváři se mu pomalu rozlil úsměv. Natáhl ruce před sebe a udělal první krok do neznáma. Pomalu se odhodlal k dalšímu a brzy už se ke mně nejistě blížil. Asi tři kroky ode mě zastavil.
„Jone? Můžeš něco říct? Já... ztrácím se a nevím kudy...“ zachraptěl nervózně.
„Ještě dva kroky,“ dal jsem mu vědět.
Udělal další dva nejisté krůčky. Znovu zastavil. Zlehka jsem ho chytil za zápěstí.
„Ještě krok a můžeš se posadit.“
Přikývl. Zdálo se, že udržet rovnováhu ho stojí nemalé úsilí.
„Skloň hlavu,“ sykl jsem na něj, když málem narazil čelem do vrchní palandy.
Pokusil se zasmát, ale akorát se ošklivě rozkašlal. Ztěžka se svalil na pelest vedle mě. Klepal se, jak s jeho tělem lomcoval kašel.
„Je ti dobře?“ pokusil jsem se o ustaraný tón. Netušil jsem, co od něj můžu čekat, ale nechtěl jsem na něj být zlý.
Přestal kašlat a trochu popadal dech. Slepě upřel oči do místa, kde si myslel, že mám obličej, a trochu se začervenal. „Teď už ano, když jsem tu s tebou...“
Musel jsem se pousmát. Zas o tolik se snad změnit nemohl...
„A kde budu spát?“ zeptal se po chvíli.
Chtěl jsem mu odpověď podat mile, ale stále jsem neměl zájem dávat mu záminku, aby hledal víc, než tu bylo. „Nechám ti tu spodní... Těžko by ses dostal nahoru, když nevidíš na žebřík.“
Zamračil se. „Ne! To nechci slyšet. Chci vědět, které místo je tvoje a podle toho se zařídit.“
„Jervisi...“ houkl jsem na něj rozhořčeně. Vždyť se jen snažím být milý.
„To nejde, Jone. Máš místo tady a já se přizpůsobím. Nechci, aby ses kvůli mě cítil nepohodlně...“
Povzdechl jsem si. Tomuhle už jsem rozuměl. Tohle už byla Jervisova logika. Roztrhal by se pro ostatní.
„Dobře, vzdávám se. Ale řekni si, když budeš chtít pomoc,“ řekl jsem nakonec.
Slabě se zahihňal. „Však mě znáš...“

Právě toho jsem se bál. Může člověk vůbec doopravdy znát někoho takového, jako je on?

***

„Nemůžete mě tu nechat! Jone! Pomoc!“ chraptěl Jervis zoufale.
Chvíli potom, co ho sem přivedli, sem dorazili další strážní, kteří mě měli odvést k doktorce. Jervisovi se očividně nelíbila představa, že by tu měl zůstat.
„Tetchi, klid, za chvíli ti ho vrátím,“ snažil se všechno zlehčovat jeden ze strážných (myslím, že se jmenoval Burlow). Už podle tohohle se dalo poznat, že je to jeden z Cashových lidí. Jenže ani to na Jervise nezabralo.
Snažil jsem se ho uklidnit. „To je v pořádku... Brzo se vrátím. Nic se ti tu nestane.“
„Ale já nechci, abys' odešel! Nemůžu tu zůstat sám!“ zněl téměř hystericky.
„Na takovéhle scény nemáme čas!“ vrčel nevrle druhý strážný.
Jervisovi se po tvářích rozkutálely slzy: „Prosím... Nenechávejte mě tady... Jen mě tu nenechávejte samotného!“
Burlow bezradně pokrčil rameny a vrhl na mě zoufalý pohled, jako kdybych mu zrovna já mohl nějak pomoct.
Ustoupil jsem od mříží a udělal jsem několik kroků k Jervisovi, který teď bezradně stál uprostřed cely. Zlehka jsem položil dlaně na jeho třesoucí se ramena. Slepě vzhlédl.
„Všechno bude dobré, uvidíš. Uklidni se, tady ti už nikdo neublíží.“
Nejistě přikývl, ale když jsem se odtáhl, rychle okolo mě obmotal svoje ruce a zabořil svou uslzenou tvář do mé košile. A začal vzlykat ještě zoufaleji a křečovitě mi bránil v jakémkoli pohybu. Cítil jsem, jak hrubá látka mé uniformy nasakuje jeho slzy.
Teď jsem byl na řadě já, abych na Burlowa vrhal zoufalé pohledy. Ten se naštěstí zachoval rozumně. Naklonil hlavu k vysílačce, kterou měl jako většina strážných připevněnou na rameni, navolil jinou frekvenci a po chvíli začal mluvit.
„Doktorka Leland? Máme tu problém...“ Chvíli poslouchal odpověď. „Ale ne... Tetch ho nechce pustit. Je naprosto mimo.“ Znovu se odmlčel a čekal, co se od ní dozví. „Takže je mám přivést oba?“
Cukl jsem sebou, když jsem zaslechl tu poslední větu. Tohle jsem nečekal. Nic takového jsem tu nikdy u žádného z doktorů nezažil. Soucit se tu netrpěl.
Jervis opatrně uvolnil sevření, ale nepostoupil ani o krok dál, jako kdyby se bál, že to na něj strážní jen hrají. Nakonec si ale nechal nasadit pouta a netrvalo dlouho a už nás pomalu vedli do starého křídla.
Strážný, který mě vedl, si sice stěžoval, že jdeme příliš pomalu, ale nakonec toho nechal, když mu Burlow připomněl, že Jervis sotva vidí. Cesta nám tedy trvala téměř dvojnásobek času, ale nakonec jsme úspěšně dorazili až ke dveřím zastrčené kanceláře. Leland nám otevřela dveře a přikázala, ať Jervisovi pomůžou ke křeslu a ať nám oběma sundají pouta.
Když vypoklonkovala strážné, pohodila hlavou k Jervisovi, pokrčila rameny a omluvně se usmála. Mírně jsem zavrtěl hlavou v odpověď. Nevadilo mi to. Posadil jsem se na své místo na parapetu a čekal jsem, co se bude dít.
Leland si sedla za stůl, vyndala z vrchní zásuvky ještě jednu složku a položila ji před sebe na stůl. Vrhla na mě ještě jeden omluvný pohled a potom začala mluvit.
„Dobré ráno vám oběma... Jervisi? Jsi spokojený se svým novým ubytováním?“
Jervis přikývl. V první chvíli mě vyvedlo z míry to, že mu tyká, ale rychle jsem si vzpomněl, jak moc Jervisovi vadilo, když jsem mu vykal nebo říkal příjmením. „Jako kdybych byl cizí...“ stěžoval si vždycky.
„Dobře, to jsem ráda... Chápu, že po tom, co se ti stalo, tam nechceš zůstat sám, ale musíš si uvědomit, že tohle je nouzové řešení a nemůže to tak být vždycky...“ začala, ale přerušil ji Jervisův tichý chrapot.
„Já ty prášky nechci!“ začal tvrdohlavě.
Joan si povzdechla, tohle nebude jednoduché vysvětlit. „Já vím... Ale musíme je vysazovat postupně... Musíš být trpělivý. Jinak to nejde...“
Jervis se v křesle zavrtěl. „Měl jsem to čekat...“ šeptl zoufale spíš sám k sobě než k nám.
„Dobře,“ začala Joan opatrně znovu. „Jestli nemáš další otázky, budu pokračovat.“
Jervis jen nedbale mávl rukou.
„Takže, jak už jsem říkala, v budoucnu nebude možné, aby jsi tu byl ty i doktor Crane najednou.“
„Jonathan! Jmenuje se Jonathan...“ sykl na ni Jervis nevraživě. Jen zakroutila hlavou. Zdálo se, že byla na jeho hloupé zvyky docela zvyklá.
„Dobře, zkrátka nepůjde, aby jste tu byli ty i Jonathan najednou,“ upravila větu tak, jak si přál.
Teprve v tu chvíli mu zřejmě došlo, co tím chtěla říct. „Ó, a proč ne?“ chraptěl posmutněle.
„Pravidla,“ odvětila stroze a rychle pokračovala, když si všimla, že chtěl něco namítat. Hádky ohledně pravidel zřejmě byly na denním pořádku. „Navíc víš, že to, co mi tu řekneš, bude tajemství.“
„Ale mně nevadí, že to Jon uslyší... Je to můj kamarád.“ Na konec věty přidal kudrlinku a poslal letmý úsměv přibližně mým směrem.
Joan začínala být bezradná. „Já vím, ale co kdyby si to nepřál Jonathan?“ Předem na mě vrhla další omluvný pohled. Teprve teď měla důvod. Bylo mi jasné, že mě do toho vůbec nechtěla zatahovat.
Jervis se nervózně vrtěl... „Můžu si zacpat uši... A já bych nic nikomu neřekl... Jon je kamarád...“ opakoval. Samozřejmě musel vědět, že se setká s neúspěchem, ale mně bylo naprosto jasné, že pro něj ty jeho možnosti opravdu zní logicky a přijatelně.
Leland se smutně pousmála. „Dobře, pokusím se to ještě nějak vymyslet,“ řekla mu, aby se zbavila tohohle tématu. „Můžeš mi tedy aspoň říct, jak došlo k tomu, že jste s Jonathanem kamarádi?“
Hrklo ve mně. Neměl jsem jedinou možnost, jak mu připomenout, aby držel jazyk za zuby.
„If everybody minded their own business, the world would go around a great deal faster than it does!“ zachraptěl podrážděně.
Leland si s povzdechem naškrábala na papír několik poznámek. „Jervisi, co jsme si říkali o tom citování?“
Jervis si jen založil ruce na hrudníku a povýšeně si odfrkl.
„Nedělej si to horší,“ varovala ho mírně.
„`Then it doesn't matter which way you go,' said the Cat,“ zavrčel tiše, sotva ho bylo slyšet.
Joan vypadala zoufale. Byla zase úplně na začátku. Všechna její dosavadní práce a pokrok přišel vniveč. Bylo mi jí téměř líto, ale zároveň jsem byl velmi rád, že se Jervis rozhodl nechat si všechno pro sebe. Nakonec se ale sebrala: „Jervisi? Máme už málo času. Můžu chvíli mluvit s Jonathanem?“
Jervis přikývl. Neměl jsem ani ponětí, proč se ho vůbec na něco takového ptala, ale nechal jsem to být.
„Dobře...“ řekla spíš k sobě. „Jonathane? Je všechno v pořádku?“
„Nemám si proč stěžovat,“ odpověděl jsem.
„To ráda slyším... Přeju vám pevné nervy. Budete je potřebovat...“ pohodila hlavou k Jervisovi.
„To jistě ano, ale myslím, že to nebude tak zlé...“ ušklíbl jsem se a pohlédl na hodiny nad dveřmi. Čas vypršel... Zase zpátky...

***

Cestou zpět do mé (tedy v tuhle chvíli už naší) cely se mi vzadu v hlavě rozezněl temný hlas. Scarecrow si částečně zvesela, částečně posměšně prozpěvoval.
„Pat-a-cake, pat-a-cake, baker's man. Bake me a cake as fast as you can. Roll it. Pat it. And mark it with“J“. And put it in the oven for...“
„Sklapni!“ poslal jsem mu myšlenku.
Zlomyslně se zasmál. „Ale, ale... Copak ty nejsssi rád, že ho vidíššš?“
„Do toho ti nic není...“
„Ach, Jonny, takhle lhát sssám sssobě... Ale což, pokud o něj nemáššš zájem, můžu násss ho kdykoli zbavit...“
„Přestaň!“ okřikl jsem ho v myšlenkách.
„Tááák předvídatelné...“ syčel nespokojeně Scarecrow. „Sssám ho nechce a mně ho nenechá... Takový sssobec...“

(Čeká snad někdo něco jiného? Tentokrát je to hodně dlouhá...) Poznámka pod čarou:

Jervisovy hlášky jsou jako obvykle z Carrollovy Alenky v říši divů a za zrcadlem. První víceméně znamená, že kdyby se každý staral jen o svoje, svět by se točil rychleji, a druhá, že na cestě/způsobu nezáleží.
Scarecrow si jako obvyklé prozpěvuje více či méně upravené verze starých dětských říkadel...

Pravděpodobně by se také hodilo vysvětlit, že Jervis rozhodně není v Arkhamu jen kvůli incidentu se svou sekretářkou (podrobněji zde: Through the Looking Glass).
Jeho první zločin se datuje již před onen incident se slečnou Alice Pleasance. Jervis bydlel v podnájmu a když zrovna nepracoval, pomáhal mladé dceři své bytné a jejím kamarádům ze školy, kteří se zabývali programováním. Jinak byl velmi osamělý a plachý, ačkoli vždycky patřil k lidem, kteří samotu snáší spíše špatně. Měl svým způsobem strach z odmítnutí, protože se často setkával s tím, že se mu lidé posmívali nebo vyhýbali kvůli jeho vzhledu. Také se u něj tou dobou pravděpodobně začaly objevovat první příznaky některé z jeho četných duševních poruch.
Bytná byla velmi přísná a nábožensky založená žena. Své dceři Connie zakazovala mnoho věcí, ale Connie si za jejími zády našla přítele - kapitána školního rugbyového týmu. Connie brzy otěhotněla a vymyslela si zoufalou lež. Své matce řekla, že ji znásilnilo několik kluků ze školního družstva. Její matka se bála potupy a rozhodla, že se nic nebude hlásit policii. Co však Connie nevěděla, bylo to, že se její matka rozhodla vzít spravedlnost do svých rukou.
Bytná naléhala na Jervise, aby jí pomohl pomstít čest její dcery. Spoléhala na to, že má na Jervise silný vliv, i že měl Connie rád. Jervis tedy použil jeden z prototypů čipů na ovládání mysli na jednoho z členů týmu a donutil ho tak v šatnách po zápase odpálit bombu, kterou tam předem nastražil. Výbuch zabil téměř celý tým, včetně otce Coniina dítěte. Jediný, kdo přežil, byl onen mladík, kterého Jervis pomocí ovládacích čipů donutil odpálit nálož.
Tento případ by zůstal nevyřešen nebýt toho, že jediný přeživší téměř deset let nato spáchal sebevraždu - doháněly ho k šílenství noční můry, které mu zůstaly z okamžiku, kdy byl donucen zabít své přátele. Proto došlo k přezkoumání případu, který byl do té chvíle nevyřešený. Při přezkoumání byly mezi důkazy nalezeny zbytky obvodů, které se prakticky shodovaly s dalšími čipy, které Jervis používal později. Uzavřít ten případ bylo rychlé - Jervis byl tou dobou v Arkhamu a při výslechu se přiznal, ale neřekl, kdo ho najal. Z Arkhamu se potom pokusil varovat svou bývalou bytnou, když ukradl jednomu ze strážných mobil. Nakonec byl případ vyřešen s pomocí Connie, které podle podivné reakce její matky došlo, že něco nehraje, a tak vše nahlásila policii. Její matka byla zatčena.
Tím ale výčet Jervisových zločinů rozhodně nekončí. První byla ona bomba a o několik let později následoval incident s jeho sekretářkou. Jervisova kriminální kariéra pokračovala po jeho prvním útěku z Arkhamu - pomocí svých mikročipů se mu podařilo nafingovat svou vlastní smrt. Důvodem jeho útěku byla znovu jeho bývalá sekretářka Alice Pleasance. Alice měla mít se svým snoubencem ten den svatbu, ale když viděla v novinách zprávu, že Jervis zemřel, rozhodla se svatbu ten den zrušit. Bohužel nevěděla, že to vlastně nebylo tak úplně její rozhodnutí, protože jí kdosi připnul do závoje jistý čip.
Samozřejmě - geniální Batman Jervisovu lest prohlédl a rozhodl se mu zabránit i v jeho druhém pokusu o Alicin únos. Dle očekávání došlo k boji, při kterém Batman (pravděpodobně nedopatřením) uštědřil Jervisovi velkou ránu do hlavy pomocí dalšího z Jervisových prototypů přístrojů na ovládání mysli, což způsobilo Jervisovi naprostý brakedown. Jervis se naprosto ztratil ve svých představách a arkhamští doktoři se obávali, že se Jervis už nikdy neprobere.
Mýlili se... Trvalo to sice dlouho, ale Jervis se nakonec probral. Ještě šílenější a posedlejší než předtím. Od té chvíle stále pendluje mezi chvílemi jasné příčetnosti, naprostého šílenství, živých snů a záchvatů vzteku či zoufalství.
Od té chvíle se dají datovat jeho asi nejtypičtější zločiny. V Gothamu začaly mizet mladé dívky a ženy ve věku mezi 8-25 lety. Naprosto všechny byly modrooké blondýnky. Později se tu a tam objevilo tělo některé z nich, ale mnohé už nikdy nikdo neviděl. Všechny tyhle dívky potkal prakticky stejný osud.
Jervis ji považoval za reálnou verzi Alenky (stejně jako sebe vnímá částečně jako žíjící verzi Kloboučníka). Většinou ji nějak nalákal do svého úkrytu nebo ji unesl. Potom už všechno vždycky probíhalo stejně. Jervis jí nabídnul čaj a radostně jí oznámil, že už ji konečně našel. Na její zmatené námitky, že se nikdy předtím neviděli, odpovídal vysvětlením svého pohledu na věc. Jeho oběť samozřejmě protestovala, že se rozhodně nejmenuje Alenka a že chce okamžitě pryč. Jervis se ji snažil uklidnit, ale když mu došlo, že nemá šanci, zkrátka jí dal čelenku s jedním ze svých čipů. V tu chvíli se bezmocná dívka stala jeho loutkou bez své vlastní vůle. Jervis o ni potom začal rychle ztrácet zájem. (Za zmínku stojí fakt, že žádná z dívek nikdy nebyla znásilněna.) Chtěl Alenku a ne loutku, která tak jen vypadá. Tou dobou se u něj povětšinou objevil jeden z jeho záchvatů zoufalství nebo vzteku. Pokud se jednalo o záchvat zoufalství, Jervis se přestal o svého hosta zajímat úplně a nechal ho upadnout do naprosté apatie a sám se utápěl ve svém smutku. Přestal se naprosto starat o to, že by jí měl přikázat, aby se najedla nebo napila (bez vlastní vůle toho nebyla schopna), takže několik jeho obětí zemřelo hlady nebo na dehydrataci. Pokud se jednalo o záchvat vzteku, jeho vlastní mozek ho přesvědčil, že to, že jeho vyvolená není Alenka, není jeho chyba, ale její - zradila ho. Takové povětšinou skončily s uťatou hlavou. Občas se stalo, že některé zemřely na otravu krve nebo infekci - Jervis sice dokázal být trpělivý, ale nedokázal ani bezduchému tělu odpustit nepřijatelné chování u stolu. Pokud se mu nepodařilo posadit svou loutku rovně, nezřídka se stalo, že jí zkrátka přibil ruce a nohy hřebíky k židli. U několika těl bylo později prokázáno, že oběti zemřely udušením/utopením, protože měly čaj v plicích. (Dalším faktem je, že ačkoli jsou všechny tyhle způsoby smrti strašné, žádná z obětí nikdy nebyla při vědomí.)
Když se Jervisovi na chvíli vrátila příčetnost, zhrozil se, co udělal. Pohřbil tělo a neúspěšně se pokoušel zabránit dalším takovým činům a zapomenout. Bohužel nebyl příliš úspěšný.
Tedy alespoň do chvíle, než se objevila nová posedlost - Jonathan Crane.