OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Through the Looking Glass

02.10.2012 (12:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 1× • zobrazeno 1527×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Volně navazuje na Delusions and Nightmares.

Znepokojeně jsem sledoval, jak Jervis přechází po místnosti. Už ráno jsem si všiml, že je neobvykle podrážděný, ale teď tady přecházel sem a tam, jako tygr v kleci. Něco si nesrozumitelně mumlal a prsty měl vnořené v hustých vlasech, div, že si je nezačal škubat. Snažil jsem se zeptat se ho, co se děje, ale nevnímal mě. Několikrát jsem mu zastoupil cestu, abych na sebe upoutal pozornost a mohl se zeptat znovu, ale on mě vždycky jen vztekle odstrčil. Ani se na mě nepodíval. Jeho modré oči byly prázdné, jako kdyby tady ani nebyl.
Stál jsem uprostřed obývacího pokoje dalších několik minut a snažil jsem se pochytit něco z jeho mumlání. Nakonec jsem ho pevně chytil za ramena, když okolo mě znovu procházel. Jervis se zmítal a snažil se setřást mé ruce ze svých ramen. Znovu jsem ho oslovil a položil mu znovu stejnou otázku: „Co se děje?“

Když jsem se nedočkal žádné reakce, pomalu jsem povolil stisk. Rychle se mi vyškubl, ale popošel jen několik kroků a s hlasitým vzlykáním se zhroutil se na zem. Chtěl jsem ho nějak utěšit, ale agresivně mě odehnal. Cítil jsem se bezradně.

Uštěpačný hlásek vzadu v mysli zase začal zpívat svou oblíbenou písničku. Měli pravdu... Jsi k ničemu, když nedokážeš pomoct ani tomu jedinému člověku, co se na tebe nedívá skrz prsty a s odporem!

Vztekle jsem zatnul ruce v pěst. Nikdo mě nebude shazovat. Nikdy!
Rychle jsem přistoupil ke knihovně a vytáhl jsem celý stoh knih o psychologii. Opatrně jsem je položil na zem a ze vzniklé mezery jsem vytáhl několik složek ve žlutých deskách. Svou, Edwardovu a několik dalších jsem bez zájmu hodil na podlahu. Nakonec jsem otevřel tu poslední, co mi zbyla v rukou.

„No tak... Joan, doufám, že jsi tak nadějná, jak tě popisovali...“ mumlal jsem pro sebe, když jsem mezi Jervisovými záznamy našel několik sešitých listů podepsaných doktorkou Leland.
Nikomu jinému z doktorů se v jejich úsudku téměř nedá věřit. Rychle jsem přelétl stránku s diagnózou a hledal jsem nějaké poznámky. Konečně na posledním listu jsem našel, co jsem hledal.

Stránka byla, jako jediná ze záznamů od Leland, psaná ručně. Pečlivě jsem začal číst. Už už jsem se chystal stránku zklamaně zahodit, když jsem našel něco, co mě zaujalo.

„Pokud nechce odpovědět na otázku, začíná rýmovat nebo mluvit o naprosto nereálných a nesouvisejících věcech,“ četl jsem téměř nahlas. „Extrémně nestabilní, pokud nemá svůj klobouk.“

Poslední věta byla všechno, co jsem potřeboval. Ohlédl jsem se na Jervise, který zhrouceně seděl uprostřed místnosti a tahal se za vlasy. Nevěděl jsem, jestli to, co jsem se chystal udělat, pomůže. Jenže jsem se taky nedokázal dívat na to, jak tu sedí jako hromádka neštěstí.

Rázně jsem vyšel na chodbu a mířil ke schodišti na jejím konci. Za celou tu dobu, co tu žiju, jsem ho použil jen jednou. Hned první den, když jsem tohle místo našel, prohledal jsem patro, jestli tam není něco, co bych mohl nějak využít. Zároveň jsem taky kontroloval, jestli vůbec vydrží a nespadne mi na hlavu.
Schody hlasitě skřípaly a když jsem vyšel do chodby v patře, všiml jsem si, že jedna z prasklin ve stěně se nepatrně zvětšila. Otevřel jsem hned první otřískané dveře a nahlédl jsem do místnosti, která kdysi bývala dětským pokojem. Zabouchl jsem za sebou. Tak tady ne. Zalomcoval jsem dveřmi na protější straně a ty se s ohavným skřípěním a praskáním vylomily z pantů. Vešel jsem do bývalé ložnice. Ze stropu vytrvale kapala voda, i když pršet přestalo už před několika hodinami. Znechuceně jsem si uvědomil, že postel, na kterou ta voda ze stropu kapala, začíná podezřele zavánět plísní. Nakonec jsem ale uviděl to, co jsem hledal. Přešel jsem pokoj ke staré skříni a škubnutím ji otevřel a začal jsem se prohrabovat oblečením a krabicemi. Nakonec jsem narazil na starou pruhovanou krabici na klobouky. Opatrně jsem ji otevřel a vyndal z ní cylindr. Musel být na zvláštní příležitosti, napadlo mě, protože vypadal jako nový. Zavřel jsem skříň a rychle jsem seběhl do přízemí. Zpomalil jsem těsně u dveří do obývacího pokoje. Nechtěl jsem ho vyděsit.

Pomalu jsem vešel do obývacího pokoje. Jervis stále seděl uprostřed místnosti zády ke dveřím. Potichu jsem k němu přistoupil a položil mu na hlavu klobouk.
Jervis okamžitě přestal vzlykat a vymotal prsty z vlasů, aby mohl pevně chytit krempu svého nového objevu.
Dostal jsem ještě jeden malý nápad a tak jsem se natáhl pro tužku a bloček, které od Edwardovy zůstaly ležet na stole. Vytrhl jsem jeden z listů a ozdobnou kurzívou jsem na něj napsal: In this style 10/6.

Opatrně jsem cedulku zastrčil za stuhu na Jervisově cylindru.

„Už je to lepší?“ zeptal jsem se po chvíli.
Jervis na místo odpovědi otočil hlavu. Na tváři měl široký úsměv a v očích už mu zase poskakovaly nezbedné jiskřičky. Zbožňoval jsem a zároveň nenáviděl tenhle typ pohledu. Líbilo se mi, že vypadá tak roztomile a bezstarostně. Jenže jeho oči jsou jako zrcadlo a já jsem v nich nerad vídával svůj odraz. Bylo to jako rána do hrudníku, vidět, jak nadšeně se dívá na někoho takového, jako jsem já. Připadal jsem si odporně, jako kdybych ho kazil. Aby toho nebylo málo, v těch chvílích mi v nitru vrčelo to takzvané zlo a dráždilo mě: Všechno sladké a nevinné musí být někdy zničeno... Nebraň tomu a chop se příležitosti!

Ustoupil jsem pár kroků a ztěžka jsem dopadl na gauč. Nenáviděl jsem ten pocit, že mám v hlavě najednou tak plno. Nebyl jsem schopen ty hlasy přesně rozpoznat, ale věděl jsem, že je jich čím dál víc. Logika, ten nejstarší z nich, nebyl schopný dělat nic jiného, něž se ptát, proč kvůli tomu blonďatému stvoření tak vyšiluju. Vztek, stejně starý jako logika, se mě snažil odrazovat: Co na něm, sakra, vidíš? Je o deset let starší než ty a přitom se chová jak dítě... Jsi šílený a on taky.
Ušklíbl jsem se. Kde jsou ty časy, kdy ve mně probíhal jen boj mezi vztekem a logikou... S Jervisem přišly další. Jemný a slabý hlásek, který se mě snažil uklidňovat a zahřívat pocitem, že mám konečně někoho, kdo mi rozumí. Vytrvale mi opakoval, že vždycky je naděje. Ale brzy se objevil ještě další, neustále čekající na záminku, kdy by mohl převzít vedení. Chceš ho... Chceš ho mít, vlastnit, zkazit... Tak si ho vezmi! našeptával pokaždé, když se mu naskytla příležitost.
Otřásl jsem se.

„Děje se něco?“ vytrhl mě ze zamyšlení Jervisův ustaraný dotaz.

Pokusil jsem se o úsměv: „Ale vůbec ne...“

„Tak to je dobře,“ pousmál se a posadil se ke gauči k mým nohám. Naznačil jsem mu, ať se posadí na pohovku vedle mě. Rychle poslechl. Jakmile se usadil, chytil mě kolem pasu a položil si hlavu na můj hrudník. V tu chvíli naprosto zapomněl, že má na hlavě klobouk. Naštěstí jsem ten cylindr stihl chytit dřív, než dopadl na zem. Spěšně jsem jej položil vedle Jervise, který se omluvně pousmál. „Jejky, to jsem nechtěl...“
Jen jsem se pousmál a začal jsem ho hladit po vlasech. Všechny ty myšlenky, které Jervis na chvíli rozehnal, se rychle začaly vracet. Chtěl jsem vědět, co to všechno má znamenat. Částečně mi to připomínalo posedlost, ale tohle bylo jiné. Že by to byla ta takzvaná láska? Může vůbec někdo jako já něco takového cítit? Vybavil se mi obrázek mladé psychiatričky, která zahodila všechno a utekla s Jokerem. Má být tohle něco podobného? Nevěděl jsem... Vždycky jsem Jervise vnímal nanejvýš jako dobrého přítele, ale poslední dobou se opravdu něco změnilo...
Lehce jsem sebou škubl, když se Jervis opřel o mé zraněné rameno. Zdálo se, že si ničeho nevšiml. Podíval jsem se na něj. Byl svým způsobem krásný. Měl jsem pocit, že zkrátka patří do mé náruče. Ještě nedávno by ve mně doutnal vztek a nabádal by mě, abych tu opovážlivou krysu shodil na zem, ale teď už ne. Neubránil jsem se úsměvu. To byl zkrátka celý on. Vždycky postrádal cit pro osobní prostor. Ze začátku jsem to upřímně nenáviděl. Na rozdíl od něj jsem vždycky nenáviděl doteky. Myslím, že se Jervis stal jediným opovážlivcem, kterému bych za letmé objetí nezpůsobil noční můry do konce jeho života (což by, pravda, nebylo dlouho). Jervis se trochu zavrtěl a začal si cosi potichu zpívat. Nesnažil jsem se poslouchat, ale později se mi zdálo, že řekl mé jméno.

„Říkal jsi něco?“ zeptal jsem se ho.

Přikývl, ale mlčel.

„A povíš mi co?“ dorážel jsem na něj, když nic neříkal.
Pokrčil rameny a pousmál se. Stále mlčel.

„Tak povídej,“ pobídl jsem ho.

Trochu se odtáhl a podepřel si bradu dlaněmi. Zasněně si povzdechl. „Jen jsem si něco uvědomil... Já už jsem ji našel. Svoji Alenku... Našel jsem ji!“ Přímo zářil nadšením.

Při těch slovech mi přejel mráz po zádech. Tohle jsem nechtěl slyšet. Nakonec jsem řekl jen: „Vážně?“ Měl jsem čekat, že to jednou zase přijde...

„Ona je tak úžasná... Má ráda čaj a šachy a knihy a taky mám pocit, že se jí líbím...“ Zvedl oči a podíval se na mě. Rychle jsem se pokusil o úsměv. Asi jsem byl dostatečně přesvědčivý.

„Když ona je tak chytrá a milá... A moc krásná, opravdu...Tentokrát to musí být ona.“ Znovu se na mě podíval. „Ale no tak, proč takový pohled?“ řekl a jemně vzal mou ruku do svých. Jeho drobné dlaně příjemně hřály.
S pohledem upřeným na ruce potichu pokračoval. „Víš... Mám pocit, že si jen něco nechce přiznat, a proto mi nerozumí. Asi bych normálně řekl, že má trochu strach. Jenže ona nemá strach z ničeho. Zkrátka jen občas neslyší, co jí zrovna říkám...“ Potom sklonil hlavu a zlehka políbil hřbet mé ruky.
V tu chvíli už jsem naprosto chápal, co mi chtěl naznačit. Občas bych ocenil, kdyby se dokázal vyjadřovat konkrétněji. Přitáhl jsem ho blíž k sobě. „Samozřejmě, že tě mám taky rád... Jen to neumím dost dobře říct.“

Roztáhl rty do širokého úsměvu.

„A neříkej mi Alenko, prosím,“ dodal jsem po chvíli.

Šibalsky přivřel oči. „To nemůžu zaručit,“ vrněl potichu.

„No, s tím se snad smířím...“

Usmál se a znovu mě chytil kolem pasu a opřel si hlavu o můj hrudník. „Líbí se mi, jak mluvíš...“

„Cože?“ cukl jsem sebou. Nevěděl jsem, co tím myslel.

„Máš zajímavý přízvuk... Rozhodně není čistě gothamský,“ odpověděl.

Zasmál jsem se. „Nenarodil jsem se tady...“ začal jsem s vysvětlováním.

„Ale na farmě v Georgii...“ dořekl za mě.

Škubl jsem sebou: „Jak tohle sakra víš?“

„Mám své zdroje“ ušklíbl se, ale potom dodal. „Je to ve tvé složce, kousek pod varováním, že jsi extrémně vulgární, a že doktoři často odchází ze sezení s tebou na smrt vyděšení.“ Pokýval hlavou a jeho vlasy mě zalechtaly na bradě. „Ale nechce se mi tomu věřit... Ty že bys byl sprostý?“

„Jen jsi mě nikdy neviděl rozzlobeného. Tím to bude...“ Nelíbilo se mi, že se hovor stáčí na mě. Příliš mě nepřekvapilo, že četl mou složku, ale byl mi nepříjemný ten nepoměr. On o mně, ač zprostředkovaně, věděl hodně a já o něm prakticky nic. „Ale ty taky nejsi odsud, že?“ zeptal jsem se, abych rozhovor otočil.

„Nevím...“ pokrčil rameny.

„Nevíš?“ naznačil jsem mu, aby pokračoval.

„Abych byl upřímný, moc si z dětství nepamatuju... Možná, tedy alespoň myslím, že jsem z Anglie, nebo aspoň moji rodiče byli...“ řekl zamyšleně.

Zasmál jsem se: „Já si myslím, že je to jasné. Takhle silný anglický přízvuk jsem u nikoho jiného nezažil.“

„Asi máš pravdu,“ pokýval hlavou. „Vím, že se se mnou nikdo nechtěl bavit, vždycky se mi smáli... Děti byly kruté...“

„To mi povídej,“ povzdechl jsem si. „A jak se vůbec někdo jako ty dostal do Arkhamu?“ zeptal jsem se nakonec na to, co mě zajímalo nejvíc. Pravda, něco málo jsem věděl z Arkhamských drbů, ale mě zajímal jeho pohled na věc.

Zavrtěl se, jako kdyby se mu sedělo nepohodlně, ale nakonec promluvil zvláštně zastřeným hlasem. „Kdysi dávno žil jeden moc osamělý muž, který měl rád čaj, knihy (obzvlášť jednu z nich) a svou práci. Jeho obor byl výzkum mozku a zabýval se možností zvětšit jeho potenciál pomocí chemie nebo technických vymožeností. Měl malou laboratoř, vzteklou šéfovou a moc milou sekretářku.
Jmenovala se Alice... jako Alenka. Vždycky na něj byla opravdu hodná. Naopak, jeho šéfová by mu často nejradši utla hlavu... Nikdy neměla pro výzkum pochopení, zajímaly ji jen peníze a výsledky. Jenže výsledky, které chtěla, se nedostavovaly. On totiž objevil něco zcela jiného...
Objevil, jak se dá ovládat lidská mysl, jak ji řídit a zmanipulovat... Tohle nechtěl najít... Nelíbilo se mu to. Nikomu neřekl, co zjistil a pokračoval ve svém výzkumu.
Alice ho často bránila před šéfovou a říkala mu, že určitě brzy najde, co hledá... Věřil jí...
Víš, on ji měl moc rád, ale měl strach jí o tom říct. Myslel si, že by ho někdo tak krásný nemohl mít rád. A potom se stalo něco, co mu zlomilo srdce. Alice mu řekla, že má přítele. On z toho byl moc smutný.
Jenže jednoho dne se stalo něco moc zvláštního. Z Alicina stolu zmizela fotografie, na které byla se svým přítelem. Alice ten den moc plakala. Říkala, že na ni křičel a že už ji nikdy nechce vidět.
On to slyšel... Chtěl ji utěšit a zároveň se chopit příležitosti. Pozval tedy Alice do města. Chtěl, aby se Alice zalíbil, protože věděl, že její bývalý přítel jí mohl nabídnout o tolik víc, rozhodl se, že vezme několik čipů, kterými se dá ovládat mysl jiných lidí,“ povzdechl si. „Víš, mohl jeden z nich klidně použít na ni, ale on chtěl, aby ho měla ráda, ne aby přinutil tělo bez duše k něčemu, co by chvíli vypadalo jako láska... Ne, na to ji měl příliš rád...“ Stočil pohled ke špičkám svých bot.
„Byl nervózní a nepozorný. Začal dělat chyby. Příliš na sebe upoutal pozornost. Nevnímal to, protože Alice začínala být šťastná a o nic víc mu přece nešlo.
Když jí nakonec odvedl domů, řekla mu, že je úžasný kamarád. Cítil, že má ještě naději...“ Na chvíli se odmlčel. Neměl jsem jediný důvod přerušit ho. Nikdy jsem neviděl, že by se na něco dokázal tak dlouho soustředit, snad kromě neustálého recitování své oblíbené knihy nebo vaření čaje.
„Já to tak nechtěl...“ zašeptal potichu a pokračoval. Jenže jinak, něco se změnilo. „Když další den přišel do práce s kyticí růží pro Alice, uslyšel příšernou zprávu. Alice mu ji řekla. Její přítel se jí omluvil a požádal ji o ruku. A...“ zasekl se. „A ona přijala... J-já nevěděl, co dělat. Nemohl jsem ji ztratit! Nechtěl jsem jí ublížit, ale nic lepšího mě nenapadalo. Navíc, když už to jednou udělal.. Když už jí jednou řekl, že jí nikdy nechce vidět...“ V jeho tónu se čím dál víc objevovala naléhavost, jako kdyby žádal o pomoc. Ten tam byl jeho alespoň zdánlivý nadhled, který měl, když o sobě mluvil jako o někom cizím. Celá ta změna působila dost nepříjemně.
„Našel jsem ho. Dal jsem mu ten čip. Řekl jsem mu, ať jí zavolá. Ať řekne Alice, že se s ní rozchází, že ruší zásnuby. Udělal to. Neměl na vybranou. Ani nevěděl, že něco dělá. Je jednoduché ovládat tělo bez duše. Řekneš té skořápce, aby zvedla sluchátko a pak už jen vkládáš slova do úst. Nechtěl jsem Alice ublížit, ale nemohl jsem jinak.“ Podíval se na mě. Oči se mu nepřirozeně leskly, zdálo se, že se každou chvílí rozpláče. Ale pokračoval.
„Potom jsem se vloupal do jejího bytu a čekal jsem na ni. Nechal jsem tam přivést tolik květin... Schodiště jich bylo plné a chodbou se také skoro nedalo projít. Byla moc překvapená, když nakonec přišla. Překvapená, ale nešťastná. Polekala se, když si mě všimla. Řekl jsem jí, že je mi líto, co se jí stalo. Vyděsila se. Udělal jsem velkou chybu. Já... tohle jsem nemohl vědět, pokud jsem to nebyl já, kdo k tomu jejího snoubence přinutil... Ale na nic jiného nebyl čas. Najednou tam byl on. Odporný Tlachapoud. Vypadal jako netopýr. Musel jsem pryč, ale nemohl jsem ji tam nechat. Ale ona nechtěla jít. Asi se příliš bála, než aby před tou bestií utíkala...“ Z koutku oka mu vyklouzla první slza. Rychle ji setřel z tváře.
„Neměl jsem jinou možnost. Musel jsem to udělat... Vytáhl jsem z kapsy další z těch čipů a dal jí ho za ucho. V tu chvíli udělala cokoli, na co jsem pomyslel. Ale už to nebyla ona... Byla jen další z loutek. Dali jsme se na útěk, ale nemělo to smysl. Brzy nás dostihl. Nebyl jsem dost silný. Přemohl mě. Já... Mohl jsem se jen dívat, jak jí sundal ten čip. Ani se na mě nepodívala. Mohl jsem jen sledovat, jak odchází v objetí se svým snoubencem, kterého ten netopýr přivedl s sebou...“ Jakmile dořekl poslední větu, propukl v pláč. Zabořil obličej do mé košile a nezdálo se, že by se snažil ty slzy zadržet.
Snažil jsem se ho utěšit, ale mé chabé pokusy neměly žádný výsledek. Přitáhl jsem si ho blíž k sobě a hladil jsem ho, nejdřív po vlasech a potom i po zádech. Opakoval jsem, že všechno bude dobré. Jenže nic nepomáhalo. Stále se třásl, vzlykal a slzy nepřestávaly téct.
Bylo to jako držet v náruči časovanou bombu. Musel jsem něco udělat a zároveň, cokoli jsem mohl udělat, mohlo spíš uškodit. Nikdy předtím jsem se do takových situací nedostal. Asi si budu muset začít zvykat.
Jervis najednou přestal vzlykat. Nejdřív se mi ulevilo, ale potom jsem zahlédl jeho obličej. Zdálo se, že se nemohl nadechnout. Lapal po dechu a v následující vteřině začal ztrácet rovnováhu. Oči se mu protočily v sloup až bylo vidět jen bělmo. Všechno se seběhlo tak rychle. Ztratil rovnováhu a padal. Zachytil jsem ho, takže z pohovky nespadl po hlavě. Začal sebou strašlivě cukat. Zdálo se mi, že má záchvat. Jenže v jeho složkách nic nebylo. Byl jsem zoufalý. Jervis ležel na koberci končetiny rozhozené kolem sebe a škubal sebou v křečích.
Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděl, jak mu pomoct. Klasická medicína nebyla můj obor a tohle se navíc ani nepodobalo ničemu, o čem jsem četl, když jsem měl v Arkhamu za „dobré chování“ povolený přístup do knihovny.
Nemohl jsem ani zavolat záchranku. Trvalo by neuvěřitelné množství času než by sem přijeli. Času, který Jervis možná neměl. Navíc jsem jim nevěřil. Bylo by pro ně tak snadné nechat ho umřít, protože smrt někoho, na koho byla v Gatham vypsaná odměna, se nikdy příliš nevyšetřovala. Ta možnost mě děsila.
Nakonec jsem se rozhodl asi pro nejšílenější věc, co jsem mohl udělat. S těžkým srdcem jsem ho nechal ležet v obývacím pokoji a sám jsem vyběhl na chodbu. Rychle jsem odhrnul koberec, který překrýval poklop vedoucí do sklepa. Škubl jsem kovovým kruhem, abych otevřel padací dveře. Byl jsem překvapený, když jsem je lehce otevřel, občas se daly otevřít jen velmi ztěžka. Nehledal jsem žebřík, prostě jsem jen skočil dolů a snažil jsem se nevnímat bolest, která mi při dopadu vystřelila z ramene. Otočil jsem starým vypínačem a jediná žárovka osvítila sklep. Nezajímalo mě nic jiného než police v rohu. Vytáhl jsem z vrchního fochu koženou brašnu a doufal jsem, že v ní nic nechybí. Ničím jsem se nezdržoval a rychle jsem šplhal po žebříku zpět do chodby. Vběhl jsem do obývacího pokoje a klekl jsem si vedle Jervise. Už se tolik netřásl a oči se mu otočily zpět. Dokonce jsem měl pocit, že se mi pokouší něco říct, ale v takovéhle situaci jsem nemohl na nic spoléhat. Otevřel jsem brašnu a vytáhl kovovou krabičku a několik lahviček. Vyndal jsem z krabičky jednu z rezervních injekčních stříkaček a rychle jsem přelétl štítky na lahvičkách. Postřehl jsem Jervisův vyděšený pohled. Nenáviděl jehly. Zoufale se snažil kroutit hlavou, ale stále nedokázal ovládat své tělo.
Vybral jsem jednu z lahviček a snažil jsem se odšroubovat zátku. Jervis se snažil něco mi naznačit. Znovu se snažil kroutit hlavou a očima se mi snažil naznačit směr. Nejdřív jsem nechápal, co se mi tak snažil říct. Myslel jsem si, že snad radši umře, než aby mě nechal jen se přiblížit s injekcí. Ale potom mi to došlo. Snaží se mi poradit. Díval se na lahvičku, která ležela nedaleko jeho hlavy. Natáhl jsem se pro ni a ukázal mu ji. Očima naznačil souhlas. Rychle jsem z ní nabral tekutinu do stříkačky. Jervis sebou stále dost cukal a tak jsem neměl jinou možnost. Nechtěl jsem, aby se zlomila jehla a zůstala mu pod kůží. Klekl jsem si blíž a jedním kolenem těsně u ramena a druhým na předloktí jsem mu přimáčkl paži k zemi. Roztrhl jsem kus jeho rukávu, vpíchl jsem mu jehlu do paže a zmáčkl jsem píst. Jakmile jsem píst domáčkl na doraz, vytáhl jsem jehlu a rychle jsem zvedl kolena. Opravdu jsem mu nechtěl ještě navíc vykloubit rameno.
Sedl jsem si a jemně jsem mu nadzvedl hlavu. Rukávem své košile jsem mu stíral pot z čela. Přestával se klepat a do tváří se mu vracela barva. Po několika dalších vteřinách se mu začal zklidňovat dech.
Několik dalších dlouhých minut jsem tam seděl s jeho hlavou v klíně a cuchal jsem mu vlasy. Čekal jsem než se naprosto uklidní. Zamrkal na mě. Do skelných očí se mu začínaly vracet šílené jiskřičky.

„Děkuju za záchranu,“ usmál se ztěžka, ale s tónem jako kdyby se smál dobrému vtipu. „Ale to jsi vážně nemusel...“

„Cože?“ zareagoval jsem. „Jak nemusel, přece bych tě nenechal umřít.“

Zahihňal se. „Ono by to samo přestalo...“
„Jak to myslíš?“ zamračil jsem se.

Povzdechl si: „Občas se mi to stává...“
Snažil jsem se odporovat: „Ale nikde v záznamech...“

Zasmál se: „Protože tomu nerozumí... Zkrátka jsem párkrát sám sobě dělal pokusného králíka, to je vše... Tedy až na to, že bych tě asi měl varovat... Nikdy se nepokoušej zhypnotizovat sám sebe...“

Zvrátil jsem oči v sloup. Něčeho takového je snad schopný jedině on...

Jervis si lehce odkašlal. „Můžu tě o něco poprosit?“
„Ale jistě,“ odpověděl jsem. Že se vůbec na něco takového ptá.

„Pomůžeš mi vstát? Docela rád bych se dostal na ten gauč, než mě ty tekuté prášky na spaní vyřadí. Nerad bych spal uprostřed obývacího pokoje...“

Povzdechl jsem si: „Jsi šílený...“

Zasmál se. „Tomu nepomůžeš, řekl kocour. Všichni jsme tu šílení. Já jsem šílený. Ty jsi šílená...“

Pomáhal jsem mu vstát, ale hlava se mu zřejmě motala až příliš. Málem upadl. Nakonec jsem ho vzal do náruče a nesl jsem ho pryč z obývacího pokoje.
„Eh, Jone...“ protestoval. „Gauč je támhle...“

„Já vím...“

Opatrně jsem ho nesl chodbou do své ložnice. Nechápavě se na mě zadíval.

„Přece tě, po tom všem, nenechám spát na gauči,“ pokusil jsem se o úsměv. (Stále jsem byl dost nesvůj z toho, co se před chvílí stalo.)

Uložil jsem ho do své postele a chystal jsem se odejít.

„Zůstaň tady...“ ozvalo se za mnou.
„Proč?“

„Ta postel je pro jednoho příliš velká...“

„A pro dva malá,“ přerušil jsem ho.

„Nechci být sám...“ vyhrkl. „Prosím, zůstaň tu se mnou.“

Povzdechl jsem si, ale nakonec jsem se posadil na roh postele. Vrhl na mě vyčítavý pohled. Otráveně jsem zvrátil oči, ale nakonec jsem skopl boty a lehl si vedle něj. Vděčně zavrněl a jednou rukou mě chytil kolem pasu.

„Můj...“ zazíval.

Po chvíli sevření trochu povolilo. Usnul.

Měl pravdu, jsme oba šílení. Musel jsem jsem to uznat. Ten hlásek naděje v mé hlavě už jen doplnil: A proto se k sobě tak skvěle hodíme.

Poznámka pod čarou (snad ne dlouhá...):

Jervis mluví krapet svým jazykem - tudíž Tlachapoud je jeho označení pro Batmana.
Nerada kazím iluze, ale stějně jako Jonathan, i Jervis je hledaný, protože utekl z Arkhamského ústavu pro kriminálně choré. Na otázku proč se tam vůbec dostal, není složité odpovědět - za únosy, vraždy, ale především za ruthless mindfuckery (odpusťte ta slova, ale lepší výraz pro to zkrátka neexistuje.

Jerviso vyprávění je zpracováno podle epizody BTAS (původního Batmanovského animáče z roku 1992, nikdy nepřeloženého a nevysílaného v ČR), konkrétně se jednalo o epizodu Mad as a Hatter.

Závěrem bych ráda poděkovala všem, co zanechali komentář pod mou minulou povídkou. (Což byli Vogel, martinexa a Dreamer.)

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Through the Looking Glass: