OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Černý havran - 19. kapitola

23.11.2012 (21:00) • Niki311 • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 6× • zobrazeno 1864×

19. Smrtí vyvolená

Valerie se probrala v temné, chladné místnosti. Páchlo to tu plísní a hnilobou. Vše ji bolelo. Kosti ji zapálily v těle, když se pokoušela překulit na bok. Bylo to, jako kdyby padla na opravdové dno. Neředěnou bídu. Cítila, že pod ní je zem, ne měkká pelest postele. Žádné polštáře, žádné deky, aby jí bylo tepleji.

Po čele jí stékal ledový pot a třásla se. Víčka byla bolestivě těžká. Balvany stahovaly řasy k líčkům a nedovolovaly jim vidět. Zapřela se ještě víc do vůle je otevřít, ale nešlo to.

„Val?“ zaslechla tichý šepot. Ten hlas byl tak blízko! Komu ale patřil? Je nebezpečný! varoval ji tichý hlásek v hlavě. Neboj se, zachrání tě, řval jiný hlas. Hlas srdce.

Jazyk měla přilepený k patru. Vyschlá pustina v ústech se zaručila o její němotu. Z hrdla se jí ozvalo zaskučení. Roztřesenými prsty hmatala okolo sebe. Temnota ji děsila, ale oči nešly otevřít. Strach se jí zařezával do morku kostí. Něco tu nebylo dobře.

„Poslouchej mě, ať se děje cokoliv, pokus se neotevírat oči. Jsem tu s tebou, hlavně musíš odpočívat,“ uklidňoval ji.

Nesouhlasně se zavrtěla. Chtěla vědět, komu ten sladký hlas patřil. Znala odněkud ten hlas, ale nebyla schopná ho zařadit někam.

S těžkým povzdechem hlas pokračoval. „Dostanu nás odtud,“ sliboval hlas. Ach, jak moc mu chtěla věřit! A věřila. Bylo to zvláštní.

Jeho hlas se ztratil ve velké ráně.

„Mlč, elfe!“ zařval někdo a kroky se přibližovaly nebezpečně k Valerii. Zhluboka nasála do nosu pach plísně a snažila se nebrečet. Nebude brečet. Je silná!

„Tak pojď, šéf tě chce,“ mručel muž a pod koleny a okolo ramen ji chytly jeho paže. Byly ledové jako chladivá ocel.

„Až odsud půjdu, budu se smát nad vašima mrtvolama a pálit je na prach," vrčel a příjemný hlas se změnil rázem na varovný.

Chtěla zůtat u toho příjemného ochranitelského hlasu. Chtěla tak moc se schoulit do jeho náručí jako malá holčička, ale tělo neposlouchalo ani jeden pokyn mozku. Znechucená sama nad sebou se vzdala. Neměla sílu se zmítat na pažích únosce a jen oddaně se nechávala nést.

„Taková krasotinka, jaká škoda.“

Hlava se jí zvrátila, jak byla těžká, a pohupovala se opatrnou chůzí toho muže.

Vešli do nějaké velké místnosti. Poznala to podle dusotu nohou, které se odrážely od stěn. Rozezvučely se jako zvony Notre Damme v Paříži.

„Ách! Tady ji máme!“ zajásal další hlas. Chraplavý, chlípný. Naskakovala jí z toho husí kůže. Plesnivou vůni zaměnila vůně kadidel a kouře. Škrábal ji v hrdle. „Nemohl jsem se dočkat! Je už připravená?“

„Je slabá, můj pane,“ oznámil nesouhlasně muž a pokládal ji na něco měkkého. Opřel její záda o opěrku a ruce položil s úctou na opěrky. Seděla. Příjemné měkké křeslo ji zalepilo na sebe a nepouštělo.

„Přineste jídlo!“ zavelel stařecký, chraplavý hlas. „A až se nakrmí, přesvěčte se o tom, že jí nic nechybí. Za dvě hodiny jsem zpět.“

Markus zaskřípal zuby, když se znovu vzepjal proti řetězům. Pot mu stékal po tváři a hrudí si brázdily potůčky krve cestičku. Musí je dostat odsud! Musí Valerii zachránit i s jejím otcem.

„Kurva, kde je ten Charles, když ho jeden potřebuje,“ zavrčel a s další salvou nadávek rval zápěstí z těžkých okovů natřených krví Valeriina otce.

„Obdivuju tvou snahu, hochu,“ zašeptal stařec z kouta. Markus až doteď nezaregistroval ještě něčí přítomnost.

Probodl pohledem malou osobu v temnotě. Jeho bílé vlasy byly slepené. Kruhy pod očima poukazovaly, jak dlouhou dobu musel stařec trávit bděním v této cele. Bledý jako mrtvola a s viditelnými pozůstatky po vpichách na předloktí. Valeriin otec, odvodil si a smutně si povzdechl.

„Je mi to tak líto, že to tak dopadlo, myslel jsem, že dělám dobrou věc,“ vydechl smutně stařec.

„Co?“ ptal se chraplavě Markus a špičkou jazyka se dotkl své paže. Na jazyku ho podráždila zarezlá, horká chuť karmínové krve.

„Byl jsem tak fascinovaný tím, co dokáže...“

„Nechápu,“ povzdechl si Mark a sklopil pohled.

Stařec se zasmál. „Jako kdybys to měl chápat... Když jsem vkročil do jejího pokoje, když byla malá, byl jsem fascinovaný. Povídala si sama pro sebe. Říkala, že mě Lilian miluje.“

„Lilian?“

„Její matka. Má žena... Už tehdy jsem věděl, co má dcera představuje pro vědu. Další loutku a pokusného králíčka. Podařilo se nám potlačit její instinkt, volající mrtvé z hrobu, do malého předmětu. Uložili jsme to tam, jako kdyby to byla truhla. Je neuvěřitelné, co zvládne lidská mysl.“

„O čem to mluvíte?“ zbystřil Markus.

„O jejím daru a prokletí přeci,“ usmál se stačík a levandulová víčka se mu znavně zavírala. „Přál bych si, nehledě na to, co bude, mladý muži, slib mi, že se o ni postaráš a dostaneš ji do bezpečí.“ Jeho temné oči se zaryly Markusovi do útrob a prosba se vznášela mezi nimi.

„Já...“

„Je to jen jedno malé přání starého muže.“

Z vrchních pater dolehl k Markusovi děsivý křik. Zaryl se mu do morku kostí a zatemnil zrak. Z očí jejího otce skanula na zem slza a mučivé ticho prořízl její další bolestný ryk.

Markus se zběsile zazmítal v okovech a pramínky krve mu stékaly po paži. S dalším výkřikem se znovu pokusil osvobodit a zuřivě cenil zuby. Dunivá rána přehlušila výkřik a svíčky v koutě zhasly.

„Nevěř ničemu, co uvidíš, mladý muži,“ zašeptal stařec a zavřel víčka. Chodbami se nesl Valeriin řev provázený pískotem lokomotiv.

Směsice obličejů. Děsivě se šklebící a krutě usmívající. Sledovaly ho hladovýma očima a natahovaly hnusné pařáty. Ve vzduchu se vznášela hrůza, strach, zhnusení, zima. Markus vycenil na ně zuby a osoby s dalším odporným úšklebkem mu zulíbávaly tváře, zanechávajíc krvavou stopu.

Drápy se mu obtočily okolo obnaženého hrudníku a pevně stiskly. Markus zařval bolestí, když uslyšel praskání žeber.

„Markus Foooxsssssssss.“

„Aááách, ten mladíííček-ssss! Brzy se může připojit k nááámssss!“ syčely hlasy u jeho ucha. „Cííítíššš to? Ssss! Elfff!“

Jedna z postav v kápi ho chytla za bradu a přitáhla jeho tvář blíž.

Jejich krvavé oči se mu vpíjely do duše a promítaly jatka. Vraždění jeho předků. Ženy, elfky, prosící o pomoc. Děti, ječící v rohu, když vidí své matky s meči jejich mužů. To, jak se jich ta ohavná stvoření zmocňují, koušou do údů a karmínové zuby se v dalších extázích boří do prsou matek.

A děti musí přihlížet. Muži. Nalákání do pastí. Skupinka těch, kteří se vrací do zničeného božího údolí. Poskvrněného krví a zlem. Oběšení chlapci. Dívky odvedené do zajetí... Vypoulené, skelně bledé oči mrtvých žen.

„Dost!“ skřípal Markus zuby.

Jako kdyby jim to dělalo radost se na sebe zazubily a zesílily halucinace. Malé děvčátko, schované v základech. Vychovávaná strýcem... Markus měl pocit, že se při pohledu na její krásu rozplyne. Její dobrota prozařovala temný les... Ach, matko! Přízraky ji promítaly dál, mladou slečnu, růžové poupě. Utíkající s mužem. A krásu začal hyzdit obraz pláče, bolesti a krve, kdy si jeho otec bral její nevinnost. Naděje zmizela, láska i okouzlení, a zbyl jen šedý splín.

Ďábel sklánějící se nad jeho matkou k němu zvedl černé oči a jeho tvrdé, nelidské rysy se začínaly měnit. Matčiny plavé vlasy tmavly. Její oči ztmavly, zatímco oči jeho otce zazářily smaragdovou. Nad Valeriiným zmítajícím se tělem se zuřivě smál on sám. A hrubě zneužíval. Její tvář zbrázdily slzy a krev. Její ruce se třásly na jeho prsou, když se ho snažila odtáhnout.

S dalším dunivou ranou se vzepřel svým okovům. Železo zaskřípalo na kameni a zarylo se hluboce do jeho paží.

Měsíc se zlomyslně usmíval na obloze a havran v dáli seděl poklidně na větvi. Rozhlédl se párkrát kolem sebe a vydal z hrdla posměšné zakrákorání. Pevností kousek od něj se ozvaly další Valeriiny a Markusovy výkřiky.

„Kam si myslíš, že jdeš? Charlesi?“ Winn založila ruce v bok a mateřsky měřila urostlého mladíka. Stál ve dveřích. Kabát na ramenou umocňoval jeho výšku a ztepilost. Pistole a dýky za jeho opaskem maskovala tmavá košile, ale nedokázala je úplně schovat.

„Něco se děje, Markus i Valerie zmizeli. Navíc se mi v noci zdál sen. Nadával v něm! To dělá vždycky, jen když je v maléru. A tentokrát je v tom zapletená i Valerie!“

„Nemůžeš se sám vydat do noci je hledat!“ stála tvrdohlavě na svém.

„Že ne? Sleduj,“ zavrčel a otevřel dveře. Ledový vánek ji zaštípal na krku.

„Ne, Charlesi,“ zašeptala a jeho blonďatá kštice se zasekla ve dveřích. „Nechoď sám, prosím, počkej na mě a na Thomase!“

„Olivii netahejte, ta by to jen zkazila,“ doporučil a Winnifred se smutně usmála.

„Nemůže za to, neovládá se.“

Charles zaklepal nedočkavě nohou na prahu. „Tik tak,“ popoháněl je.

„Lásko!“ dolehl k nim hlas Thomase. „Lásko! Winn! Vím, kde jsou! Našel jsem je pomocí korespondence!“

„Tak jdeme!“

Oba se podívali na nedočkavého Charlese. „Ne, bez pomoci je odtamtud nedostaneme.“

S nedočkavým zavrčením Charles prudce vrazil pěstí do dveří. „Zasraná práce!“

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Černý havran - 19. kapitola: