Je to jako horská dráha. Jednou jsme nahoře, podruhé dole. Náš vagónek s názvem Archanděl se pomalu rozjíždí ze samotného vrcholku a poslední věc, kterou zaslechneme, než se roztříštíme o zem je hrozivé krákání havrana.
31.10.2012 (15:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1105×
18. Vynálezce nalezen
„Pamatuju si jenom dešťovou vodu a krev.“
Mléčné paprsky denního zamračného světla se dotkly Markusovy tváře. Na prsou ho lechtaly havraní vlasy jeho nejmilejší. Usmívala se ze spánku. Byla tak krásná. Svou bledou ručku měla obtočenou okolo jeho hrudi a nohu schovanou mezi vrstvami látky, přehozenou přes jeho stehno. Přitáhl svůj kabát ještě víc přes její holá ramena, aby se do nich neopíral ledový vítr. Každopádně ani to ji nemohlo vzbudit, jak se zdá.
Potutleně se usmál a zabořil nos do jejích kadeří. Voněly už jako on. Nasákly celou Markusovu podstatu do sebe a vydávaly je plnými doušky. Vůně moře a svobody. Vůně po milování a severním větru.
Zavrněla slastně v jeho objetí a dál nerušeně pokračovali ve spánku.
Valerie měla pocit, že se jejího hrdla dotýká něco ledového. Zamručela nespokojeně na Markuse. Určitě si z ní dělá šoufky. Další věc, která jí vzápětí došla, byla značně neuspokojivá. Jeho ruce už ji nehřály. Jeho tělo jakbysmet. Ležela na pláži sama?
„Ještě jednoho muže zabiješ, míšenče, a já zabiju ji!“
Valerie prudce otevřela oči do jasného světla a setkala se s tuctem párů očí. Zděšeně vykřikla a vyřítila se do polosedu, protože jí toho víc nedovolila kudla muže za ní a tři pistole namířené jejím směrem. „Markusi,“ vzlykla.
„Neboj se, Valerie, dostanu tě odsud!“ sliboval a sám klečel spoutaný dva kroky od ní.
Zděšeně sledovala, jak mu z rukou stéká po prstech karmínová krev s nitkami stříbrné.
Očima přelétla po všech, dokud se jí pohled neusídlil na vůdci. Typovala to podle toho, že jako jediný se tvářil vítězoslavně. Vysoký, s černou buřinkou na hlavě a hodinkami v šedém saku. Ledové oči se jí zavrtávaly až do morku kostí. Byl odporný, slizký a rty se mu kroutily do zlomyslného úsměvu.
Když slyšel Markusova slova, zasmál se a švihl po něm pohledem. „Jasně, ty hrdino! Přes okovy napuštěné krví. Krví jejího otce!“ ukázal prstem na zděšenou Valerii.
Té se v krku usadil knedlík.
„Parchante jeden!“ zavrčel Markus a jeden z mužů ho prudce udeřil zbraní do hlavy.
„Seberte tu holku a jdem!“ zavelel.
„Nééé!“ zavřeštěla Valerie, když ji do hlavy udeřilo něco tupého a ona se skácela k zemi.
Voda byla hluboká. Teplá. Těžká. Stahovala Valerii do svých temných hlubin. Pomalý, něžný proud ji unášel do bájných zemí, kde se fantasie snoubí se sny. Rozdíl mezi tím asi nebude.
Stála uprostřed modré loučky. Blankytná stébla trávy se komíhaly v temném proudu a v dáli zpíval hluboký hlas sovy. Bylo to celé zvláštní, vždyť sovy nezpívají! Tahle na Valerii ale koukala obrovskýma žlutýma očima a mrkala. K temné obloze se zvedaly dlouhé krvavé palmy. Jejich listy byly ostře střižené a kořen mohutný a vroubkatý. Valerii se kolem nohou stočil obrovský had. Zelená anakonda se jí začala stáčet okolo kotníků a palmy zahalila zničehonic hustá, neprostupná mlha. Valerie se začala zmítat ve snaze se uvolnit z pevného suchého sevření.
Z mlhy se začala vynořovat silueta osoby. Hrdlo jí sevřely neviditelné paže a dusily ji. Drobné bublinky plné vzduchu začínaly stoupat z trávy a voda okolo brzdila Valeriinu snahu o útěk ze spárů dusivé smrti.
Z koutku oka jí skanula slza a bolestivě vzlykla. „Markusi!“ křičela na známou statnou siluetu s rozčepýřenými vlasy. Otočila hlavou k ní. „Markusi!!!“ Hlas se jí na konci zlomil. Končetiny se mu začínaly deformovat a ruce rozšiřovat. Valerie zavřískala úděsem, když se mu ruce změnily v černá křídla.
Vzlétl k ní a jeho zobák se zavrtal do její hrudi. Bolest jí paralyzovala a anakonda stáhla její končetiny k sobě. Nenasytně se jí rval do hrudě. Přála si, aby zemřela a nebo alespoň omdlela, ale šílená bolest jí dál rozervávala vnitřnosti. Nemohla křičet, nemohla volat, hýbat se, a havran vytáhl zobák s jejími vnitřnosti.
Zírala na něj, jak v zobáku nese její zkrvavené srdce a letí. Z očí jí vytryskl proud krvavých slz a temnou oblohu prořízl její křik.
„Nechte ji!“ vrčel někdo v dáli.
„Když je krev její rodiny to jediné, co tě dokáže zadržet, budu ji tu držet s tebou. Ačkoliv má mnohem větší hodnotu, ale ty jsi jediný svého druhu – musíme vás mít oba.“
Valerie otočila hlavu a pomalu otevírala oči. Víčka byla ztěžklá a cítila, jak jí po spánku stéká ledový pot. Vlasy měla přilepené k tváři. Neodpočatost a slabost doslova cloumaly celým jejím tělem. Zrak měla zamlželý, ale i tak viděla
„Prosím, nechte ji a jejího otce jít...“ prosil andělský, temný hlas.
Chtěla zakývat hlavou a vzít ten sladký hlas s sebou, ale tělo bylo těžké a zkamenělé.
„Ne,“ odpověděl stroze hlas. „Tvému slovu je velice těžké věřit.“ Otočil se na patě a kráčel z místnosti.
Markus padl na kolena. Valerie začala pomrkávat. Byl zavřený v nějaké kleci. Prsty měl obtočené okolo mříží a kalhoty potrhané. Po celé délce hrudi se mu táhly karmínové šrámy. Byl na druhé straně místnosti, osvětlovaný zlověstně načervenalým světlem.
Byl zlomený. Tak zlomený a potupený svým vězením. Pak postřehl, že se vzbudila, a po tváři se mu mihl úlevný úsměv, který hned nahradila tvrdá maska.
Valerie vydechla vzduch nasáklý rzí. Škrábal ji v hrdle a cukla hlavou k pažím. Byly pevně připoutané k lůžku. Plula po záhybech nechutně bílé pokožky, když došla k předloktí, tak se zhnusením odvrátila. Do modré žíly měla zavedenou jehlu. Odporně dlouhou, stříbřitou, a brala si její životodárnou tekutinu. Trubička vedla po zemi až k pytlíčku s krví. Pokoušela se pokrčit kolena, ale ty měla taky pevně přivázaná k lůžku.
Markus ji sledoval s notnou dávkou bolesti v očích. Tohle je zlý sen. Velice zlý sen! A to si myslela, že ji nic horšího, než anakonda a havraní Markus, potkat nemůže.
„Valerie...“ vzdychl úlevně Markus. „Je mi to tak líto!“
„Markusi?“ přesvědčovala se.
„Jsem tu s tebou.“
„Co se stalo?“ Chtěla se otočit k němu, ale jehla ji bolestivě zarazila. Myslí jí prošla scéna, kterou si pamatovala jako poslední. Pláž. Láskyplné objetí. Krvavé okovy. Otcova krev. „Můj otec!“
„Žije,“ přesvědčil ji.
„Kde je?“ zaskřípal její hlas a Valerie naléhavě polkla.
„Drží ho co nejdál od...“ odmlčel se.
„Ode mě?“
„Ne,“ vydechl těžce Markus a postavil se. Valeriiny oči okamžitě sklouzly po jeho hrudi k žebrům. Jedno bylo odporně zkroucené pod kůží a Markusovy ruce na něj zatlačily. S bolestivým zařváním to křuplo a z oka jí začaly téct slzy.
„Markusi...“ Co mu to udělali?
„To nic, Valerie, ne, neplač... prosím...“ žádal ji tiše a pokusil se o úsměv. „Hojím se rychle, opravdu,“přesvědčoval. Lhal. Tohle nevyléčí jen sliby, ačkoliv jeho hlas byl jako balzám pro duši.
Srdce se jí uklidnilo a přišla na ni závrať. Svraštila obočí a žaludek se zhoupl.
„Héj!“ zakřičel z dálky Markusův hlas a dveře se s třísknutím otevřely, jako kdyby někdo stál za nimi. Okamžitě přiběhl malý pobledlý klučina, ale nestihl doběhnout k Valerii s kýblem. Ozval se nepříjemný dávivý zvuk. Žaludek se jí obracel naruby a odporná nakyslá chuť zvratků jí ulpěla na jazyku. Vykašlala pár kapek krve a Markusův obličej nabral ještě bledší odstín.
Klučík stál kousek od ní a mračil se na obsah Valeriina žaludku, který ulpěl na ledové zemi. Vlastně se nikdy neusmíval. Nevěděl jak. Navždy zamračený a jeho rty neznaly slastné kroucení směrem vzhůru. Znal jen ten horší směr.
Valerie zalapala po dechu, když k ní přiskočil a utřel jí ústa do hedvábného kapesníčku.
„Už zase je vše venku?“ zasmál se hrozivý hlas.
Valerie k němu znaveně otočila oči a všimla si postaršího pána, který byl také na pláži. Ledový, odporný, chlípný, nezměnil se za dobu jejího nevědomí.
„Unikla mi vtipná pointa,“ zavrčel Markus.
Byl to vysoký a dobře stavěný muž. Nemohl být starší než její otec, spíš mladší. Zrzavé vlasy měl sčesané k pokožce hlavy a zrzavou bradku měl úhledně upravenou. Jako kdyby se každý den nechal stříhat a holit, aby jeho vzhled byl nedotčený.
Pokývl na hocha a jeho čelist byla napjatá. Byl zjevně velice potěšený tím, koho má ve spárech.
„Jsi tu sám, Markusi, v místnosti s dívkou, jež miluješ, a jak se zdá, tak i jedinou osobou, která tě dokáže zabít.“ Chlapec, který až doteď stál nehnutě v místnosti, přešel k Valerii. Začal vytahovat se vší opatrností jehlu v její žíle a dal si pozor, aby neunikla ani kapička karmínové.
Pomohl jí do polosedu a přiložil k vyschlým rtům vodu. Valerii se rozšířily zorničky a lačně se natáhla po životodárné tekutině. Hltala ji plnými doušky a cítila, jak se její vyschlé útroby roztahují. Bylo to jako vysvobození.
Z hrudi jejího Markuse se ozvalo zavrčení.
„Asi tušíš, jaké nápady se mi mihotají hlavou, když mám takové klenoty u sebe.“
„Woosleyi, cokoliv zamýšlíš, zaplatíš za to,“ prskal na něj.
Chladivé ruce kluka opustily Valeriiny záda a ona se položila znaveně zpátky na lehátko. Nebyla schopná ničeho. S veškerou snahou otočila hlavu k dvojici mužů a sledovala jejich výrazy.
Markus vypadal zničeně, ale odhodlaně. Jedovatě zelené oči mu žhnuly nenávistí.
Muž se na něj posměšně zašklebil a luskl prsty. Tušila, že tohle není dobré. „Přiveďte toho starce!“ zavelel a ve Valerii se zvedla nová vlna síly. ,,Budeme připravovat velikánskou oslavu!" Jeho tvář zohyzdil ďábelský úsměv.
„Papá!“ zasýpala z lůžka.
Do místnosti vkročilo pět mužů v perfektní sestavě a mezi nimi vynálezce. Vrásky ve tváři měl prohloubenější než kdy dříve a smutek by se dal krájet. Drobný kulatý mužík s tváří sklopenou k zemi kráčel pomalu do místnosti a pomalu zvedl zrak. Váhal? Nebo nevěděl, že tu Valerie je?
„Papá,“ zkusila to znovu, tentokrát tišeji, a jeho našedivělé oči ji okamžitě vyhledaly.
„Valerie?“ Udělal pár kroků k ní, ale muži ho zadrželi.
„Nechte je, ona je vcelku neškodná teď,“ zabručel znuděně hlas jejich vůdce.
„Miláčku,“ zavzlykal vynálezce a doklopýtal k Valerii. Ztěžka se opřel o její lůžko a pohladil svou dcerušku po tváři. „Co ti to udělali, soleil?“
„Vaše 'sluníčko' už není neposkvrněné, papánku.“
Markus z klece zavrčel na doktora Woosleyiho.
„Na co potřebujete naši krev?“ vztekal se vynálezce a pohled stále měl přilepený na své zubožené dceři. Její vlasy postrádaly lesk a pleť růžové tvářičky, které si pamatoval. Pohladil ji chlácholivě po spánku a líbl na čelo.
„Její krev, vaše krev, pane vynálezče, tenhle kříženec a havran z jejího živůtku - který jste jí tak moudře daroval - jste mou vstupenkou k otevření bran mezi živými a mrtvými. Pak mi už nebude vůbec nic stát v cestě k ovládnutí světa!“
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Černý havran - 18. kapitola:
Ajajaj, tak tohle se mi nelíbí, vůbec se mi to nelíbí... 
Teda, samozřejmě nemyslím tvoje psaní, to je - ostatně jako vždycky - skvělé. Každou kapitolou jsem víc a víc napjatá, co bude příště, co se stane, jak bude příběh pokračovat, ... 
Ale ten konec, vlastně nejen on, ale většina kapitoly! Co jsi to pro chudáčky Valerii a Markuse přichystala? Vždyť oni si to přece nezaslouží!!! 
Člověk je týden pryč, těší se na další díl a ono se tam děje tohle! 
No dobře, dneska už mi nejspíš tak trošku hrabe, takže toho předešlého odstavce si radši moc nevšímej. 
Ale teď už (snad) vážně.
Doufám, že se z toho co nejrychleji a nejbezpečněji dostanou (v rámci možností, samozřejmě) a vrátí se i s Valeriiným otcem. Jejich setkání bylo vlastně jedním z mála pozitivních momentů v téhle kapitole, když nepočítám začátek (mimochodem, to bylo romantický 
). Byla trochu (možná trochu víc) temnější než třeba ta minulá, ale rozhodně to neznamená, že by se mi nelíbila. Děj mě úplně přikoval k židli a já jsem, skoro bez dechu, četla pořád dál a dál. A potom byl najednou konec! A já jsem pořád tak napjatá, že nevím, jestli se vůbec dočkám dalšího dílu a nebudu si v hlavě vytvářet nějaké konspirační teorie. I když, ty budou určitě - už teď jsou... 
No, bohužel pochybuji, že se budou shodovat s tvým super-drastickým plánem. Asi jsem moc velká optimistička, ale vážně jim přeju, aby se jim od toho slizouna podařilo utéct už v příští kapitole, než se mu podaří uskutečnit, i třeba jen částečně, jeho plán. To totiž určitě nebude nic moc hezkého... Na co potřebuje k ovládnutí světa jejich krev a havrana? Znamenal něco ten Valeriin sen, nebo co to bylo? Pomůže jim někdo?
No nic, myslím, že si asi budu muset počkat na další díly, abych se to dozvěděla... 
Ahá! Tak to vysvětluje situaci! 
A tohle by tě naštvalo ještě víc! :D 
Byla jsem ve zvláštně naštvaném rozpoložení a také unaveném. 
Martinexa: Proč bys to nezvládla? :D
Nesnášim tyhle maniaky,c o myslím, že na ně celý svět čeká a že musí ovládnout svět. Ty měli zavírat někam do ústavů pro choré mozky. Jinak díl velice apínavý málem jsem si uhryzala nehty u toho čtení já věděla, že si to mám radši nechat na dnešek, že bych to včera asi nezvládla.
V hlavě se mi rodí super-drastický plán, ale už i z pomyšlení na něj se mi chce obrátit si žaludek naruby. Uvidíme, jak se to vyvrbí a co prsty naklikají. 
Super akční díl :)) Doufám, že další kapitolka bude brzo :))
tak tohle byl dost zajímavý díl ..doufám, že se to tomu doktorovi nebo kdo to je nepovede ! :D já rada happy endy :)) a je mi tak líto Valerie i Markuse, takový krásný vztah a krásnou noc na pláži :)
Ježiš, moc děkuju! :) Byla jsem asi dost mimo, že jsem nasekala tolik chyb! Budu se ještě velice dlouho za sebe stydět! Většinou se snažím o minimum práce pro adminy s chybami a překlepy. Ještě jednou velice děkuju, že jsi takový anděl!
Měla jsi tam velké množství překlepů a nesmyslných slov (přetočila hlavu - otočila, z hrudě - z hrudi, našedivělé oči - šedé nebo v odstínu šedi, pleť postrádala červená líčka - pleť může postrádat maximálně tak barvu) a také skloňování a příčestí minulé, o ročepířených vlasech nemluvě... Tentokrát jsem ti všechno opravila, ale opravdu si na to dávej pozor, chyba byla zhruba v každém čtvrtém řádku.
Jinak obsahově se mi to líbí, budu si to muset přečíst celé 
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!