OurStories.cz ~ naše povídky » V listech zlatého stromu – 13. kapitola

27.03.2012 (19:00) • corneille • • komentováno 7× • zobrazeno 1198×

Služebná poklidným krokem prošla chodbou a zahnula za roh. Hned na to se za ní prohnal černobílý stín a bez ohlášení vpadl Saire do pokoje, až dívka s veverkou v ruce nadskočila.

„Jestli mě plešoun chytí, jsem na kusy,“ vyhrkla udýchaně a tvář jí rozzářil vítězoslavný úsměv. Potom se zhroutila prostěradel a nechala Phuryho, ať jí vyleze na hrudník a čumáčkem ji šťouchne do nosu.

„Co si vyvedla tentokrát?“ ptala se Saire zděšeně a tušila, že se její sestra dnes překonala a že ji zase pár dní neuvidí.

„Zamknula jsem se mu v knihovně a nechala ho stát za dveřmi a nadávat. A před tím kvůli mně běhal po hradě, jak splašený,“ zasmála se kněžka a hřbetem ruky si utřela slzy od smíchu.

Saire jen nevěřícně zírala na svou sestru a zkoušela si představit královský hněv a výraz. Moc dobře jí to nešlo, ale v tu chvíli by dala úplně všechno za to, aby ho mohla spatřit. Nikdy krále neviděla ve špatné náladě, či v divokém běsnění, jelikož si před vyvolenýma dával na svůj vztek pozor a nepouštěl mu uzdu. V tu dobu jí připadal smrtelně nudný a představa, že by s ním měla strávit zbytek života, ji děsila až do morku kostí. Nedočkavě se tedy posadila vedle sestry a žádala si přesný popis jeho výrazu a celé její dnešní akce.

Když ji pak sestra o půl hodinu později opustila, měla navzdory nastávající samotě dobrou náladu. Bez zahálení si jen rychle pročesala svoje dlouhé vlasy a překryla je závojem, aby je nemusel svazovat do uzlu. Pak oblékla světle modré šaty a vydala se na společný oběd.

Předpokládala, že dnes budou opět dívky jíst samy a král svou účast omluví skrze sluhu, ale k jejímu překvapení se přesně v poledne objevila panovníkova monstrózní postava a bez hlesu se posadila do čela stolu. Byla za to nakonec ráda, v jeho přítomnosti se udržovala klidná a vesměs tichá konverzace, která se výlučně odehrávala mezi ním a dívkami z bohatých a vlivných rodin.

Saire opět seděla vedle Mai a po očku sledovala královský výraz. Ladarius se podle ní velmi snažil zakrýt svoje rozhořčení, ale byl mizerný herec. Na tváři mu ještě zůstal narudlý odstín a dívek, které seděly v jeho blízkosti, si nevšímal. Čas od času se zadíval na podnos s ovocem a pak mimoděk zatnul pěsti, až mu klouby na rukách zbělaly. Honosné stříbrné příbory se mu přitom v dlaních lehce kroutily a vesměs nic z jídla nesnědl, jen se ve všem trochu přehrábl. Po jídle se pak se strojeným úsměvem vztyčil nad stůl a vyzval dívky na procházku lesem, což Saire nepotěšilo. Jednak si chtěla číst znovu svou jedinou knihu a pak Dalia se zmínila, že dnes bude po lese sbírat nějaké byliny, aby mohla uvařit kouzelný lektvar a dalšího hlodavce. Sice bylo nepravděpodobné, že by se s králem mohla v tak velkém lese setkat, ale varovat by ji měla. Jindy by neměla možnost, ale dnes to bylo jinak. Dalie měla totiž vynikající nápad, že Phuryho zatím nechá u sestry a v případě nouze jim bude dělat malého kurýra, alespoň do té doby, než pomocí magie vytvoří další veverku i pro svou sestru.

Kněžka se tedy rozhodla, že hned po jídle půjde napsat sestře zprávu a při té příležitosti si sebou na procházku vezme knihu. Domluvila se s Mai, ať ji na chvíli omluví, že si musí odskočit pro něco do pokoje a že kdyby se někdo ptal, tak je na cestě za nimi. Potom se spěšně vydala do svojí ložnice. Tam utrhla kousek pergamenu a sestře napsala stručný vzkaz.

„Dnes půjde plešatec do lesa vyvenčit fifleny, dávej pozor, ať tě nespatří. Opatruj se, sestřičko.“

Lístek pak stočila do malého úhledného válečku a do ruky vzala knihu, veverku a kousek ovoce. Pak se vydala na chodbu a kamenný balkón, k němuž sahaly větve vzrostlého dubu. Na kamenné zábradlí si položila knihu a sviteček, a na volnou dlaň vzala malého hlodavce, který na ni zaujatě hleděl. Zblízka mu pak zašeptala do hedvábného kožichu.

„Vyzkoušíme, jak si bystrý,“ začala a lehce mu přejela nosem po srsti. „Vezmeš sebou vzkaz pro sestru, zkus ho prosím nesníst, je to důležité. Večer se ke mně vrať, pokud budeš moci.“ Po té jej položila na kamenné zábradlí a podala mu kousek ovoce, jako rozloučení. Veverka ho poslušně sebrala do paciček a odhopkala kousek dál na parapet. Saire ho se zájmem pozorovala a tak nevnímala kroky za její osobou.

„Co tady děláš,“ zahřmělo něco za ní a ona leknutím nadskočila. Rukou přitom zavadila o svou knihu a ta se rozletěla k zelenému trávníku. Pohledem k ní vyděšeně střelila a potom se teprve podívala na muže, který ji tak vyděsil. V duchu tušila, kdo za ní stojí, ale nechtěla si to do poslední vteřiny připustit. Až když se její modré oči setkaly s královskou černí, ztratila veškerou naději. Ladarius ji propaloval nesouhlasným pohledem, až jí z toho přeběhl mráz po zádech.

„Ptal jsem se, co tady ještě děláš?“ Přitom nadzvedl jedno obočí a ruce si založil na prsou. Saire se však nemohla k odpovědi zmoct, srdce jí poskočilo a vypovědělo službu společně s hlasivkami. Ignorovala na chvíli krále před ní a donutila ústa zhluboka se nadechnout a zprovoznit tělo. Když konečně rozběhla srdce, začal fungovat i mozek a i ji samotnou překvapil. Dostala totiž na obra před sebou hrozný vztek. Nejenže ji tady drží jako nějakého zločince, ještě ji bude děsit a řvát po ní. I kdyby chtěla, nedokázala by ovládnout výraz ve svojí tváři a tak Ladarius ke svému překvapení poprvé viděl v očích vyvolené blesky, namísto zbožného obdivu.

„Vyděsil jste mě,“ pronesla vražedně pomalu a znovu se zhluboka nadechla, aby alespoň trochu zkrotila svůj tvrdý hlas. „Krmila jsem veverku, kterou jste taky vyděsil,“ pronesla už klidněji a svůj pohled stočila do větví stromu, aby se podívala, kde Phury je. Seděl mezi listy a naprčeným pohledem propaloval panovníka. Kousek ovoce zůstal ležet na kamenném zábradlí a veverka zjevně se toužila zbytek sníst. Saire ten kousíček vzala do prstů a natáhla s ním ruku k hlodavci. Ten bez zaváhání proběhl mezi větvemi a vzal si ho od ní. Král z toho tónu i důvodu oněměl a dlouhou chvíli jen zíral, jak na dívku před sebou tak i veverku ve větvích.

„A to jste šla jenom krmit veverku?“ zeptal se nakonec, a opět chtěl propálit kněžku pohledem.

„Ne,“ odpověděla věcně Saire, stále otočená ke králi zády. Lístek se zprávou zůstal naštěstí na svém místě a tak jej nenápadně vzala do rukou. Přitom se nahnula přes zábradlí a pohlédla na svazek pod sebou. „Šla jsem si pro knihu, abych se venku nenudila, ale díky Vám mi spadla dolů,“ řekla nakonec obviňujícím hlasem. Pak se teprve otočila a pohlédla mu zpříma do očí. Krále to opět vykolejilo. Nic podobného ještě nezažil. Většina dívek byla stydlivá a ušlápnutá, ale tahle se vymykala veškerým normám. V jejich něžnýc modrých očích se zračila nebojácnost a ještě něco, ale to už nerozluštil. A i když se k němu chovala nezdvořile, najednou to byl on, kdo se cítil vinný.

„Odpusť,“ pronesl váhavě a svěsil zkřížené paže podél těla. „Dnes jsem neměl dobrý den a nechtěl jsem tě vyděsit,“ přiznal nakonec kajícně a tím Saire uklidnil. I ona se cítila provinile a hlavně najednou nervózně. Přeci jen vyjela po králi a nemuselo by jí to být tak lehce zapomenuto. Proto se snažila odvést řeč jinam.

„Měli bychom už jít,“ připomněla opatrně a naposledy se otočila k veverce. Rychle ještě k Phurymu natáhla ruku se schovanou zprávou a aniž by šlo poznat co má v dlani ukryto, jí předala. Hlodavec bez zaváhání popadl lístek a zmizel v zeleni. Teprve pak znovu pohlédla na krále a beze slova kolem něj prošla směrem k nádvoří, kde čekaly ostatní dívky.

Tak nakonec, jak si asi představuji Saire a Dalii.

Snad vám nezničím vaši vlastní představu.

Autor obrázků, je mi bohužel neznámý, ale umí to. :)

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu – 13. kapitola: