OurStories.cz ~ naše povídky » Půlnoc - 2. kapitola

21.02.2011 (10:00) • ElisR1 • • komentováno 11× • zobrazeno 1738×

2. kapitola - Nevítaný host

Otočila jsem se na Patrika se slovy: „Jmenuji se Daisy Sanchezová a je mi 26 let.“ Otočila jsem se zpátky ke stolku a vzala z něho mobil, který byl pod peněženkou. Začala jsem prohledávat kontakty, ale žádný mi nic neříkal. Našla jsem kontakt se jménem já. Opsala jsem číslo a podala ho Patrikovi.

„Určitě teď chceš zůstat sama, do nemocnice už nemusíš,“ řekl a otočil se.

„Děkuji a zavolej mi,“ zavolala jsem na něho.

Začala jsem procházet celý dům. V lednici nic nebylo, ale ani jsem neměla hlad, proto jsem si řekla, že na nákup půjdu až zítra.

Přišla jsem do obýváku a sedla si na gauč. Podívala jsem se z okna a pocítila hroznou únavu. Venku už byla tma. Rozhodla jsem se jít spát. Celý dům na mě působil tak strašidelně. Byl velký a já tu byla sama, ale byla jsem strašně unavená, tak jsem tomu nevěnovala pozornost a pokračovala do ložnice.

Dlouhou dobu jsem nemohla usnout, a když jsem už konečně začala usínat, tak se za okny začaly míhat stíny. Zvedl se prudký vítr.

Zavřela jsem oči a chtěla přestat vnímat. Málem se mi to povedlo, ale ozval se strašný zvuk. Připojily se k tomu i hlasy. Rychle jsem oči zase otevřela a otočila se k oknu, ale na okně bylo něco divného, ale byla tma, tak jsem to pořádně neviděla. Chtěla jsem vstát a jít rozsvítit, ale venku se ozval strašný řev a občas i pořádná rána. Trvalo to celou noc. Vůbec jsem nespala.

Když jsem se konečně odhodlala podívat se z okna, bylo tam už světlo. Vstala jsem a šla se podívat do koupelny jestli tam je nějaká pasta na zuby. Měla jsem štěstí, jedna tam byla. Dala jsem pastu na kartáček, ale zaslechla jsem jako by něco vedle v místnosti spadlo. Myslela jsem si, že se mi to jenom zdálo, tak jsem tomu nevěnovala pozornost, ale jakmile jsem zvedla hlavu a podívala se do zrcadla, tak jsem kromě kruhů pod očima z předešlé noci, uviděla i něco jiného. Někdo za mnou stál.

Neviděla jsem celý obličej, jen spodní část. Přes hlavu měl kapuci, ale, co upoutalo moji pozornost byly dvě jizvy vedle jeho smějících se rtů. Vypadalo to jako, když se směje mě, tedy mému strachu z něho. Potom jsem si všimla, že jedna z těch dvou jizev je starší, ale ta druhá je čerstvá, dokonce jako by k ní přišel dnes nebo včera.

Sebrala jsem veškerou odvahu a otočila jsem se. Chvilku jsem se zmateně dívala kolem sebe, ale byla jsem v místnosti sama. Znovu jsem se otočila k zrcadlu, nikdo za mnou nestál.

„Začínám bláznit,“ řekla jsem si pro sebe.

Odhodlala jsem se vydat na nákup, ale hned jak jsem se vydala k peněžence, zazvonil zvonek.

Měla jsem strach. Nevěděla jsem jestli mám jít ke dveřím nebo se schovat jako malé dítě. Okamžitě mě napadla spousta míst, jako například do skříně, pod postel, dokonce i za dveře. Naštěstí jsem si včas uvědomila, nad čím přemýšlím. Sebrala jsem všechnu svoji odvahu a vydala se ke dveřím. Byla jsem připravená k okamžitému útěku, kdyby bylo třeba.

Chytla jsem kliku u dveří a pomalu otevřela.

Venku stál Patrik s nějakými taškami.

„Přinesl jsem ti nákup, doufám, že ti nevadí, že jsem se stavil,“ oznámil a cpal se do dveří.

„Ne nevadí, zrovna jsem se chystala na nákup, ušetřil jsi mi čas,“ odpověděla jsem s úlevou.

„Ukaž co máš, snídal jsi?“ zeptala jsem se.

„Ne, nesnídal a máš tam všechno možné,“ a úsměv mi oplácel.

Vzala jsem mu tašky a vydala se do kuchyně. V kuchyni jsem všechen nákup začala vyndávat, ani jsem si neuvědomovala, že se tam tak výborně orientuji. Patrik se mezitím koukal na televizi.

Začala jsem míchat různé věci dohromady, až se domem rozlévala příjemná vůně. Dokonce i Patrik začal zjišťovat, jestli to jde z kuchyně. Snídaně byla za chvilku hotová.

Když jsem seděla proti Patrikovi, pořád se na mě tak divně díval.

„Co je?“ Už jsem nevydržela jeho pohled.

„Co se ti stalo? Máš velké kruhy pod očima,“ ptal se starostlivě.

„První noc, znáš to, nemohla jsem usnout.“ Lhala jsem, i když to zas taková lež nebyla.

„Aha,“ Ale stále si mě podezíravě prohlížel.

„Bylo to výborné. Mám tu zůstat? Můžeme se třeba dívat na televizi nebo chceš být sama?“ zeptal se mě naprosto upřímně.

„Pokud by ti to nevadilo, tak bych radši byla sama. Chci se trochu vyspat.“ Zatvářila jsem se provinile.

„Měla by ses vyspat. Ahoj,“ souhlasil Patrik a vydal se k odchodu.

Natáhla jsem se na gauč a po chvilce jsem usnula. Zdál se mi hrozný sen. Spíš to byla noční můra:

Jsem sama v domě. Všude je tma a ticho. Uslyším, jak vržou dveře. Strach mi nedovolí pohnout se. Slyším blížící se tiché kroky. Po domě se začne rozléhat chrchlavý smích. Strach mě ohromuje čím dál tím víc. Temná postava se začíná rýsovat. Zastaví se pár kroků od gauče na kterém jsem ležela. Jeho ruka se pomalu přibližuje k mé tváři a já se náhle probudím.

Málem jsem spadla z gauče, jak jsem se rychle probudila, ale o to jsem se nestarala, nejhorší bylo, že to tu vypadalo, jako v tom snu. Všude byla tma a ticho.

Ležela jsem dál bez hnutí, ale náhle jsem uslyšela skřípot hlavních dveří. To jsem už nemohla vydržet a chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem se hnout, měla jsem na sobě neviditelná pouta. Tak jsem chtěla aspoň křičet, ale měla jsem vyschlo v krku, tak to spíš bylo takové tiché kňourání. Na chvíli jsem úplně ztichla. Zaslechla jsem blížící se kroky. Můj strach stále narůstal. Už z dálky byl slyšet smích a temná postava došla ke gauči. Nebylo ji vidět do tváře, ale bylo vidět, že má na hlavě kapuci. Lekla jsem se.