Půlnoc - 4. kapitola OurStories.cz ~ naše povídky

Příběh o dívce, která ztratila paměť a jediné, co ví je, že se jí stalo něco hrozného. Když potká milého kluka, který jí chce pomoct, odmítne ho? Jak zareaguje na to, že ten kluk je jiný. A jaká bude její reakce na to, že ona sama není normální? Bude to zklamání nebo radost? Další osoba, kterou potká bude on. Co po ní chce?
Dokáže ji její nový přítel ochránit?

23.02.2011 (12:00) • ElisR1 • • komentováno 13× • zobrazeno 1922×

4. KAPITOLA - MINULOST

Jak mi to jenom mohl udělat? Proč mě nechal trápit se tím, že nevím kdo jsem, proč mi to neřekl.

Vzlyky mě strašně vyčerpaly a já usnula.

Rozkošné malé děťátko se rozběhlo do mužovy náruče. Ten muž mi byl odněkud povědomý, vlastně i to děvčátko. Muž vytáhl tabulku čokolády a podal ji holčičce. Její zářivý úsměv naplnil muže štěstím.

Najednou mi to došlo. To jsem byla já s mým otcem.

Zatmělo se mi před očima a ukázala se mi jiná scéna.

Právě jsem vyšla na balkon. Jsem v domě svých rodičů. Vždy odsud byl nádherný výhled, ale teď, teď tu byl jen nelítostný boj, krev a smrt.

Dveře mého pokoje se rozrazily a do pokoje vtrhl otec. Okamžitě mě chytl za ruku a stáhl pryč z balkonu.

Začal strašně křičet, ale nerozuměla jsem mu. Do pokoje vešla má matka ještě s nějakým mužem.

„To je Patrik, tvůj nový ochránce,“ komolil rychle táta. „Odveď ji do bezpečí,“ rozkázal mu a Patrik se ke mně přihnal a snažil se mě přesvědčit k odchodu. Nechtěla jsem jít, všemožně jsem protestovala.

Venku se zvedl vítr a na balkóně se objevil nějaký temně oblečený muž. Natahoval po mně ruku, ale otec mu zatarasil cestu.

„Odveď ji!“ zařval na Patrika přes rameno. Chtěla jsem znovu začít protestovat, ale nemohla jsem nic dělat, protože mě Patrik vzal do náruče a odnášel pryč.

Křičela jsem, kopala kolem sebe, ale nepomáhalo to, spíš mi připadalo, že Patrikův stisk je stále silnější.

Poslední, co jsem viděla bylo, jak ten temný muž probodává mého otce.

„Ne!“ zakřičela jsem. Můj otec zemřel. Začala jsem vzlykat.

Probudila jsem se. Zmateně jsem se rozhlížela, kde jsem. Když jsem zjistila, že jsem doma, stejně jsem nezdržovala vzlyky. Stále dokola se mi před očima přehrával ten okamžik, kdy ten neznámý muž zabíjí mého otce.

Šla jsem do kuchyně udělat si snídani, když jsem si vzpomněla na sen, kdy jsem od otce dostala čokoládu. Najednou jsem na ni měla strašnou chuť. Začala jsem prohledávat skříňky, ale žádnou jsem nenašla.

Rozhodla jsem se jít si nějakou koupit. Vzala jsem ze stolu peněženku a podívala se, jestli mám peníze. Byly tam. Rychle jsem se skočila přestrojit a zavolala si taxi.

Vyšla jsem před dům, ale to, co jsem viděla, mě zarazilo. Za brankou stál Patrik a nedočkavě přešlapoval.

Taxi zrovna přijelo, tak jsem se zhluboka nadechla a udělala první krok. Nechtěla jsem s Patrikem mluvit, stále jsem na něho byla naštvaná.

Snažila jsem se kolem něj, co nejrychleji projít.

„Daisy, omlouvám se, ale dělal jsem to pro tvoje dobro,“ omlouval se.

„Pro moje dobro?!? Už mám dost toho, jak všechno děláte pro moje dobro!“ řvala jsem na něho a posadila se do taxíku.

Celou cestu v taxíku jsem se uklidňovala, ale netrvalo to dlouho a už jsem vystupovala. Pocit, že mě někdo sleduje nemizel.

Vešla jsem do obchodu a vybírala si ty nejlepší čokolády, když jsem si všimla, že za jedním regálem stojí Patrik.

Naštvala jsem se a šla za ním, ale jakmile jsem zašla za roh, Patrika jsem neviděla. Zmateně jsem se otočila a šla k pokladně. Neodpustila jsem si ještě jedno otočení, abych se doopravdy přesvědčila o tom, že tam není. Nebyl.

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a šla zaplatit.

Nastoupila jsem do taxíku, a když jsme se rozjeli, všimla jsem si, že o roh obchodu se opírá Patrik.

Zavřela jsem oči a odpočívala.

„Jsme tu,“ prohlásil taxikář. Otevřela jsem oči a zrudla vzteky. Patrik mi otvíral dveře taxíku.

„Dobře,“ řekla jsem jak nejklidněji jsem mohla a podala taxikářovi peníze.

Vylezla jsem ven a Patrik hned spustil: „Omlouvám se.“ Ale já ho hned zarazila.

„Dej mi pokoj!“ řekla jsem docela klidným hlasem.

„Ale...,“ snažil se něco namítnout, ale znovu jsem ho přerušila.

„Říkal jsi mi, že jsem princezna,“ začala jsem. Patrik jen tiše přikývl. „Takže to znamená, že ty jsi můj podřízený,“ pokračovala jsem a Patrik znovu jen přikývl, pomalu už začínal chápat, kam směřuji.

„Tak já ti přikazuji, abys okamžitě odešel!“ Na poslední slova jsem dala opravdu velký důraz.

„Ale...,“ zopakoval znovu, ale můj vražedný pohled ho umlčel. Vítězoslavně jsem se otočila a vydala se domů. Stále jsem na sobě cítila Patrikův pohled, ale nevšímala jsem si toho.

Pořádně jsem za sebou přibouchla dveře, abych dala najevo, že si nepřeji Patrikovu společnost, ale pro všechny případy jsem ještě zamkla.

Posadila jsem se do kuchyně a vyndala jednu tabulku čokolády. Okamžitě jsem se do ní pustila. Chtěla jsem zapomenout na všechny problémy tak, jako jsem zapomněla na svoji minulost.

Čokoláda moc nezabírala, proto jsem složila ruce na stůl a položila si na ně hlavu. Snažila jsem si vyčistit hlavu.

5. kapitola - Úraz

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: