OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Život s fantazií - část 3.

09.03.2013 (16:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1932×

Všechno se ale ukázalo mnohem složitější. Zeniba jim sice přislíbila pomoc, ale také řekla, že jim pomůže, až nadejde správný čas, dřív ne. Do té doby u ní směli zůstat. Haku z toho byl nešťastný a Chihiro nevěděla, jak by ho nejlépe ukonejšila. Spoustu času nakonec začal trávit ve své divočejší a nebezpečnější podobě někde stranou.

Když pracovala kolem domku, vídala ho vlnit se proti modrému nebi jako bílou stuhu nebo polehávat o kus dál ve stínu stromů. Nerušila ho, snažil se vyrovnat s čekáním svým vlastním způsobem. Navíc dovedl být neskutečně protivný. Byla tu ale i druhá strana mince, a to chvíle, kdy se jí snažil všechno vynahradit. Za dva týdny dostala Chihiro víc květin, než za celý svůj předchozí život.

Vlastně se v nich zvykla probouzet. Haku se před úsvitem vykradl ven, a když se budila mnohem později ona, polštáře byly posypané pokaždé jinými květy. Byla to ta nejvoňavější probuzení, jaká si mohla přát. Sladší by asi byla, kdyby je vždy nepředcházela hádka.

Zeniba pobaveně prohlašovala, že když se milenci hádají, ani pes je nebere vážně, a nic si z jejich chování nedělala. Chihiro od ní pak přes den dostávala tolik úkolů, že na nějaké přemýšlení o hádkách neměla vůbec čas. Když jí nějaký zbyl, učila se od Zeniby znalostem bylin a léčení. Zeniba sice své umění posilovala čarami, ale i bez nich byly účinné způsoby, které se Chihiro mohla naučit. Navíc jako pro městské dítě pro ni bylo nové skoro vše. Od prostého konzervování potravin, přes zahradničení až po vaření odvarů z jí neznámých rostlin.

„Dobré odpoledne,“ ozval se za jejími zády Haku, zrovna když klečela v záhonku se salátem. Zvedla hlavu a hřbetem ruky si shrnula vlasy z obličeje. Usmála se na něj.

„Už jsi zpátky? Dobrý lov?“ Ptala se ho takhle pokaždé, i když věděla, že se jen někde schovává se svou zlou náladou. Snažila se mu to ulehčovat.

„Dobrý,“ usmál se a nadhodil si na rameni pytel s rýží.

„Dneska jsi lovil ve vesnici, koukám,“ poznamenala pobaveně. Jen pohodil hlavou a sklonil se, aby ji políbil. Tyhle drobné projevy náklonnosti se mu zažily velmi rychle a Chihiro to těšilo. Z rozpaků po jejich setkání na školní exkurzi už nezůstalo téměř nic. Prostor, který měla tendence si proti němu bránit, se neustále zmenšoval. A i on si zvykal. Byly chvíle, kdy se jen mlčky objímali a nechávali čas plynout.

„Odnesu to a pak bych tě rád vzal na výlet, souhlasíš?“

„Výlet? Vážně? Nemůžu se dočkat! O salátu se mi totiž bude i zdát,“ ušklíbla se a oprášila si ruce o zástěru. Nářadí opřela o stěnu domku a naklonila se dovnitř. „Babi, budete ještě-“

„Už ať tu nejste,“ dostalo se jí odpovědi dřív, než stačila dokončit otázku. „Konečně si užiju trochu klidu.“ Chihiro se pobaveně ušklíbla a oběhla dům, aby se mohla u pumpy trochu opláchnout a převléct z pracovního oblečení. Navíc jí v těch dlouhých zahliněných kalhotách bylo vedro. Léto začalo nehorázným horkem a ve vzduchu už se několik dní vznášelo dusno. Nefoukal téměř žádný vítr a o to víc se Chihiro těšila na létání.

Haku na ni už venku čekal jako drak, a když přišla, sklonil se, aby na něj mohla pohodlně vylézt.

Cesta netrvala dlouho a to i přesto, že nespěchali a Haku vyváděl ve vzduchu bláznivé kousky, kdy si Chihiro byla jistá, že se na něm nemůže udržet. Nakonec nejen že nespadla, ale dokonce jí to ani nehrozilo. Haku byl mistrný letec – což nebylo zase takové překvapení.

Přistáli u jezera, ke kterému, jak věděla, létal chytat ryby. Místo, aby přistál na břehu, snesl se i s ní do jezera. Šok z ledové vody z ní vyrazil kyslík, ale Haku to nejspíš čekal a okamžitě se zase vynořil. Z vlasů i šatů jí teklo, ale když chytila dech, rozesmála se. Bylo to příjemné. Haku se spokojeně zubil a plácnul ocasem o hladinu, že k nebi vystříkly úplné gejzíry vody. Sklouzla mu z hřbetu do vody a položila se na záda. Vrchní vrstva vody byla od slunce krásně vyhřátá. Haku se potápěl a vlnil kolem, sem tam se o ni otřel nebo se ji pokusil vyděsit. Dvakrát se mu to i podařilo.

Nakonec mu utekla na břeh a pokusila se alespoň trochu vyždímat cíp světlých šatů, které si pořídila v malém městečku, kde byla před týdnem zařídit pár nezbytností. Z budky zavolala do realitní kanceláře, aby se zeptala, jak je na tom prodej bytu a domu po rodičích. Dozvěděla se, že oboje bylo prodáno a osobní věci jsou v jednom skladu patřící realitce. Domluvila se s nimi, že si je vyzvedne, až bude mít nové místo k bydlení. Do té doby bude za uskladnění kancelář dostávat měsíčně nepatrný poplatek. Zbytek jejích peněz odešel na účet. Bylo uklidňující, že nebyla úplně bez prostředků, ale zatím je nepotřebovala.

„Je ti zima?“ zeptal se Haku, když se na hladinu vynořil už jako člověk.

„Už skoro ne,“ usmála se a roztřepala zmuchlanou látku. Usadila se do trávy a zkřížila nohy v kotnících. Sledovala ho, jak se k ní blíží a přitom z něj crčí voda. Nikdy ho neviděla v ničem jiném, napadlo ji, vždycky měl na sobě tohle bílo-zelené oblečení a neustále bylo tak čisté, jako by ho zrovna dostal. Čím to jen mohlo být?

Zeptala se.

„To patří k magii, vlastně to nejsou pravé šaty, jen iluze.“

„Iluze? Jako, že ve skutečnosti neexistuje?“ vyjevila se a hlavu jí zaplavily představy, které se snažila rychle zahnat. „Ale vždyť já ho cítila. Když se ho dotknu, je jako pravé.“

„Není to přímo iluze, jen nevím, jak bych ti to přesně vysvětlil. Objevuje se automaticky a stejně tak mizí. Je tu, ale přitom na něj vnější svět téměř nepůsobí. Jen jak by působil na mé dračí já. Takže například teď je mokré, protože i jako drak bych byl opravdu mokrý. Je to pochopitelné?“ zeptal se skepticky. Zazubila se a kývla.

„Je. Takže to není tak, že by sis ho nemohl sundat,“ pronesla zamyšleně. Překvapeně se na ni podíval.

„No, můžu ho nechat zmizet, jestli se ptáš na tohle? Abych si ho sundal jako člověk, to jsem ještě nezkoušel. Nepřišlo mi to nutné,“ pokrčil rameny a posadil se vedle ní. „Ale proč tě to najednou zajímá?“

„Nikdy předtím mě to nenapadlo. Trochu hloupé, co?“

„Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou. „Pojď ke mně,“ natáhl se po ní a za pas si ji přitáhl na klín. Pohodlně se o něj bokem opřela a vzdychla.

„Jsem tak unavená. Ani ve snu by mě nenapadlo, že mě udolá pár řádků salátu. A fazolí. A hrášku. A… nevíš, co je to vedle hrášku?“ zamumlala zaraženě.

Rozesmál se. „Nemám nejmenší tušení, ale nebudu váhat to zjistit, pokud ti to znovu ublíží.“

„To jsi hodný, ale záda už mi to nespraví,“ zasmála se mu do krku. Pak ucítila jeho ruku v kříži.

„Bolí?“ zeptal se a stiskl nějaké místo. Cukla sebou.

„Au! Jo, tam.“ Ruka mu popolezla výš. „Tam taky,“ zaskučela, když stiskl další místo. Soustředěně pokýval hlavou a pak pohyb změnil. Bolest se okamžitě změnila v blaženost. „Ach, to je příjemné,“ zasténala spokojeně. Tiše se zasmál a přestal. Než mu stihla říct, aby nepřestával, otočil ji čelem k sobě a natiskl si ji na hruď. Uvolnil si tak obě ruce a pohyby se staly intenzivnějšími. A ještě příjemnějšími. Během pár minut na něm doslova visela a zmohla se jen na uvolněné sténání.

„Jenom nepřestávej,“ zaprosila zoufale, když stáhl ruce.

„Dobrá, ale otoč se,“ pobídl ji. Poslechla trochu malátně. Pak jí ty jeho kouzelné prsty začaly hníst ramena a Chihiro se napevno rozhodla, že Haku má magie víc, než si myslí. Tohle totiž nemohlo být jen tak. Zaklonila hlavu, když jí palci přejel podél páteře, a proklela mokré šaty, protože mu bránily v plynulých pohybech.

Pak udělala něco neskutečně troufalého. Stáhla si tenká ramínka, vyvlékla z nich paže a stáhla látku šatů níž. Odhalila Hakuovi nahá záda a slyšela, jak syknul.

„Jenom nepřestávej,“ požádala ho tiše a zkřížila ruce na prsou. Chvilku se nic nedělo a ji napadlo, že to možná přehnala, ale pak ucítila jeho teplé prsty na vodou ochlazené kůži a spokojeně zamručela.

Hnětl jí svaly, dokud neměla pocit, že se táhne jako med. Její komunikační schopnosti se omezily na mručení a sténání. A čím spokojeněji zněla, tím jemnějším se masírování stávalo. Nakonec ji Haku spíš hladil, než masíroval. Vnímala, jak jeho prsty bloudí po už ohřáté pokožce jejích zad a sklouzávají tu na boky, tu na paže. Zaklonila hlavu. Přitiskl se k ní tak blízko, že mu ji mohla položit na rameno, ale mokrá látka jeho šatů ji zastudila. Otřásla se.

„Omlouvám se,“ hlesnul a pocit chladu zmizel. Místo něj cítila horkou kůži. První bláhová myšlenka byla, že ho neviděla rušit iluzi. Druhá, už smysluplnější, že se k ní opravdu tiskne nahým trupem. Jeho ruce jí sklouzly na holé břicho. „Chihiro?“

„Ano?“ hlesla napjatě.

„Zapomínáš na to přísloví.“

„Jaké?“

„To o dracích.“

„Pořád ho neznám,“ namítla a propletla si s ním prsty.

„To mnohé vysvětluje,“ zasténal svou oblíbenou větu, když jejich spojené ruce vytáhla výš. Přitiskl jí rty do důlku mezi krkem a ramenem. Pod jazykem cítil, jak splašeně jí bije srdce, ale dost možná to bylo to jeho.

„Haku?“ zašeptala, když se jí povedlo na chvilku sebrat dostatek soustředění a ignorovat jeho laskání. Zamručel, že vnímá. „Chtěla bych…“ otočila se mu v náruči a střetla se s očima planoucíma zeleným ohněm. „Miluji tě.“

Usmál se a plameny se vesele roztančily. „Já vím. I já tebe,“ přiznal a políbil ji. Přimkla se k němu blíž a první dotek jeho nahého těla na prsou byl, jako by někdo vytáhl všechny příjemné pocity z masáže a soustředil je do tohohle jediného momentu. Zasténala a zaťala mu prsty do ramenou.

Teď poprvé si mohla prohlédnout Hakuovo tělo.

Předtím měla jen matnou představu, teď ale mohla zkoumat každý centimetr. Byl štíhlý a pružný, tvrdé svaly vystouplé pod kůží, ale ne tolik, aby rušily elegantní křivky jeho těla. Vlastně vypadal docela, jako když byl drak, jenom mnohem víc… lidsky.

„Tak krásný,“ zašeptala mu do kůže na rameni zmámeně. Bezhlesně se zasmál a opatrně ji překlopil do trávy. Jeho rty hledaly stále nové a nové cestičky po její kůži, ale jako by ho něco drželo zpátky. Váhal. Byla to ona, kdo musel udělat poslední krok a zbavit se zbytku oblečení. Nevěřícně zalapal po dechu a pak už ho nedrželo nic. Nebe se mezitím zatáhlo a někde v dálce zarachotil hrom. Jeho rty i ruce byly všude. Propátraly každý kousek kůže a každičký označily polibkem. V jednu chvíli se k jeho polibkům přidaly dopadající kapky deště. Chihiro nikdy nepřipadalo nic obtížnějšího, než vnímat to, co s ní dělá, a zároveň si užívat možnost dotýkat se ho, kde si jen přála.

Když ho později zoufalým hlasem prosila, aby nepřestával, zbavil se zábran i posledního oblečení.

Zapadli do sebe jako dva kousky skládačky. Dokonale.

Tenhle výlet do nebe byl úplně jiný, než jaké zažívala na dračím hřbetě. A tentokrát u toho slyšela Hakua, jak jí do vlasů šeptá zoufale teskná vyznání plná touhy a vřelosti.

Unavení, zpocení, ale neskutečně spokojení se k sobě tulili. Déšť pořád dopadal do trávy kolem i na jejich těla, ale Hakuovi chlad nevadil, a Chihiro se hřála o něj. Cítila se v jeho náruči tak krásně, že si nedokázala představit, co bude dělat, až ji pustí.

„Co se říká v tom přísloví?“ zeptala se po chvíli spokojeného ticha, přerušovaného jen zvuky bouřky.

Haku se zasmál a políbil ji do vlasů. „Nikdy nedráždi spícího draka.“

≈≈≈

O čtyři dny později, když ustoupily deště, Zeniba konečně řekla, že nastal správný čas. Vybavila je informacemi, radou i zásobami a poslala je hledat skrytý pramen řeky Kohaku. Ukázalo se to obtížným úkolem. Haku samozřejmě věděl, kudy řeka dříve tekla, ale netušil, který z přítoků je dovede až k prameni, spojeným s řekou poutem zrození. Možná to zapomněl, možná to netušil nikdy. Zeniba jim určila místo jen přibližně, a tak nakonec strávili hledáním správného místa téměř pět týdnů.

„Haku!“ zavolala Chihiro vzhůru ze dna úzké rokle. Dračí hlava nakoukla přes okraj. „Je tu jeskyně. Docela prostorná,“ dodala pak a snažila se prokouknout tmu v dálce. Po chvilce se Haku objevil vedle ní jako člověk.

„Uvázal jsem nahoře lano. Kdyby se něco stalo, dostaneš se s ním bezpečně nahoru i sama.“

„Čekáš, že se něco stane?“ zeptala se s obavou, ale jen se na ni usmál.

„Vůbec ne, ale jeden nikdy neví, když se chystá prozkoumat tmavou jeskyni.“

Vzdychla a přitáhla si svetr blíž k tělu. „Byla bych klidnější, kdybych věděla, že v případě nouze potencionální hrozbu spálíš na škvarek. Ale to už jsou asi pohádky, co?“

„Ani ne,“ pokrčil Haku rameny a dál se rozhlížel po jeskyni. Zůstala na něj zírat. Všiml si toho a pousmál se. „Umím chrlit oheň, jestli se ptáš na tohle, ale nedělám to rád.“

„Umíš?“

„No jo,“ trhnul rameny. „Ale jsem – nebo jsem alespoň byl - duch řeky, mám radši vodu. A vítr,“ pronesl spokojeně, pak ale nakrčil nos. „Když je řeč o větru, je tu pěkně zatuchlý vzduch.“

„Je, ale slyšíš to?“ zeptala se ho a natočila hlavu doleva. „Tam něco teče,“ ukázala do tmy a vytáhla baterku z kapsy.

„Tak to jdeme prozkoumat,“ pronesl rozhodně a chytil ji za ruku, protože mu neuniklo, že se třese.

To, co považovali za jeskyni, byla spíš spletitá síť proláklin a chodbiček, většinou ne dost širokých na to, aby tam strčili ruku, natož, aby se protáhli celí. Několik jich ale bylo dostatečně prostorných, a tak se i se slabým komíhavým světlem baterky dostali do hlubin.

Haku cítil, jak ho Chihiro pevně svírá za oblečení, a snažil se jít pomalu. Zvuk vody ho ale neskutečně lákal; přísahal by, že tu melodii poznává.

Světlo baterky ozářilo stěnu z napadaného kamení, ze které vytékala škvírami voda, kterou celou cestu slyšeli. Na zemi tvořila malou tůňku a z ní potom vytékal úzký soustředěný proud někam dál do tmy. Haku předal svítilnu Chihiro a naklonil se nad tůň. Bez zaváhání strčil ruce dovnitř.

Všechna jeho očekávání ve vteřině praskla jako bubliny. Ne, protože by se zase spletli, tohle byl opravdu ten správný pramen, ale voda ho nepoznávala. Jeho jméno už mu nepatřilo.

„Haku?“

„Je pozdě,“ zašeptala a vytáhl ruce z vody. Sevřel je v pěst, aby ovládl počínající třas. Nemínil se znovu zhroutit, počítal přece s tou možností. Okamžitě se sám sobě vysmál. Jistěže s ní počítal, ale rozhodně si ji nepřipouštěl. Teď měl důkaz. Řeka ho nepoznávala; už nebyl Nigihayami Kohaku Nushi. Zbyl mu jen Haku.

Přece jen ho Yubaba dokázala ovládat skrze jeho jméno. Zůstal tím, čím si ona přála, jen bez výhod moci a magie, za které se zaprodal dřív.

„Získáme tvou magii zpátky, slibuji,“ přistoupila k němu Chihiro a pevně sevřela jeho rameno. „Promluvíme si s ní.“

„Nechci, aby ses s Yubabou setkala. Už ne. Tentokrát by tě opravdu zabila.“

„Kohaku.“

„Ne! Tak už mi neříkej,“ ztišil hlas, když se jeho odmítnutí odrazilo od stěn a nadvakrát se k nim vrátilo. „Ztratil jsem právo na tohle jméno. Haku stačí.“

„Nic si neztratil, obelhala tě. Spravíme to.“ Zoufale se na ni zadíval. Ta její neochvějná naděje a víra v jeho nevinu byla snad ještě horší než pocit, že ho řeka považovala za cizince.

„Nechápeš, Chihiro? Nikdo mě neobelhal. Věděl jsem, co dělám, když jsem slíbil zaplatit jakoukoliv cenu. Tenkrát i teď. Nevydržel jsem. Kdybych měl o trochu víc trpělivosti, mohl jsem to dokázat sám, ale já si vybral tu snazší cestu. Zase. A ta cena… Byla vyšší, než jsem čekal, ale to mě nemělo překvapit.“ Snažil se to vysvětlit tak, aby konečně pochopila. „Stydím se za to, co jsem udělal.“

„To neříkej!“ zavrtěla hlavou v odmítavém gestu. Nechtěla vidět ponížení toho, koho si vybrala za druha? Chápal to. Nemohl klesnout níž, než kde byl teď. Nezasloužil si ji, ale ani na vteřinu by ho nenapadlo se jí vzdát a zkusit snad žít bez ní.

„Pojďme,“ vyzval ji suše a otočil se směrem, odkud přišli. Zaváhala a ohlédla se po prameni, pak ale sklopila hlavu a došla k němu. Sebejistě sevřela jeho ruku a vedla ho zpět.

Rozhodně pro něj byla až příliš dobrá.

≈≈≈

Chihiro pochodovala po kolejích a v duchu si na přeskáčku nadávala a dodávala odvahu. Bylo to od ní troufalé a nejspíš i neskutečně hloupé. Navíc se slepě spolehla na to, že se Haku bude litovat a nejbližších několik hodin stráví mimo dům. Jestli o jejím plánu věděla Zeniba, to si netroufala odhadnout. Každopádně v domě nebyla, aby ji zastavila. V křesle u krbu spal jen kocour Domo.

Podařilo se jí rychle dostat na vlakovou zastávku, která vypadala pořád přesně stejně jako tenkrát - jen plácek z betonových panelů a zábradlí z ohýbaných trubek, ze kterých se olupovala zašlá červená barva. Vlak jejím směrem nejel, musela jít pěšky podél kolejí; naštěstí nebyla povodeň, a tak mohla jít v suchu. Bylo i kam uhnout, kdyby jel vlak proti ní.

Dostane se tam příliš brzy, to jí bylo jasné už teď, cesta jí nemohla zabrat víc jak půl dne. Bude mít velké štěstí, pokud Haku dřív nezjistí, že je pryč. Schválně nenechala víc než zprávu, že se brzy vrátí, aby ho zmátla. Pár takových už nechala, když šla do lesa na byliny.

Nechtěla, aby jí zabránil jednat s Yubabou – i když pořád netušila, jak ji donutí vrátit Hakuovi magii, neměla vůbec žádnou páku. Neměla co nabídnout, jedině sebe. Což by bylo jenom fér, vzhledem k tomu, že se všeho vzdal proto, aby ji našel. Mohla by nabídnout, že bude zadarmo pracovat, řekněme… do smrti?

Ne, to nejspíš stačit nebude. Ale představa, že by ji proměnila v prase, vykrmila a nakonec porazila na jídlo pro hosty, jí zvedala žaludek nehledě na strach. Navíc věřila, že zrovna něco takového by Yubaba udělala s chutí. Tenkrát vyvázla jen díky Hakuovi, který ji varoval, že se ji v závěrečném testu pokusí Yubaba podvést. Zkusila to a Chihiro vyhrála svobodu. Znovu se to nepovede.

Ustoupila stranou, když daleko před sebou zahlédla vlakovou soupravu. Počkala, dokud s houkáním neprojela kolem a nezmizela v dálce. Netušila, jak daleko už došla, ale nebylo to dost, protože budova lázní se před ní ještě ani nerýsovala. Zatvrzele pokračovala dál a snažila se vytěsnit myšlenky na všechny hrůzy, které ji tam mohly čekat. Měla se alespoň najíst, hlady už ji bolel žaludek. Nebo za to možná mohly nervy, kdo ví.

Po čase přestala počítat uběhlý čas, ušlé kroky i možnosti, jak s ní asi Yubaba naloží. Možná, ale opravdu jen možná by mohla v lázních najít ještě pár přátel. Kamajiiho nebo Lin. Ta chtěla z lázní pryč, ale kdo ví, jestli se jí to podařilo. Pryč chtěl ze začátku nejspíš každý, ale všechny je ovládala Yubaba pomocí jejich jmen. Možná ani Lin nebyla Lin a Kamajii Kamajii. I když, zrovna u něj bylo velmi těžké uvěřit, že by se nechal Yubabou ovládnout. Snad jedině nějakou podlou lstí.

Chihiro projela nohou ostrá bolest a ona ztratila balanc. Dopadla tvrdě koleny do štěrku kolem kolejí a i s ním se sesunula dolů z náspu.

Se zaťatými zuby rukama sevřela bolavou nohu, na které navíc přistála, vytáhla ji zpod sebe a opatrně narovnala. Bylo dobré, že nikde neviděla krev. Bolelo to, to ano, dokonce docela dost, ale nepřišlo jí, že by si něco zlomila. Jemně si prsty prohmatala kotník. Bolestí usykávala, ale dalo se to vydržet. Kdyby to bylo vážné, určitě by se toho nemohla ani dotknout. Přesto, i kdyby se dokázala postavit, neodvedla by se vyšplhat nahoru ke kolejím. Takže co teď?

Nakonec jednoduše počkala. Z volného trička si utrhla za pomoci zubů pruh látky a trochu se pokusila s ním nohu zpevnit. Nebyl to zázrak, ale pomohlo to. Asi po hodině se zvedla a pomalou chůzí se pokusila pokračovat, alespoň tam, kam až to půjde. Nebyla si jistá, jestli byl po cestě jeden nebo dva mosty. Jeden už měla za sebou, ale pokud byly dva, tak by se na ten násep musela pokusit nějak vyšplhat. Nezbylo jí než pokračovat a časem to zjistit.

Loudala se, ale to nevadilo, Yubaba se v lázních objevovala až se soumrakem, pokud se něco za těch uplynulých sedm let nezměnilo. Bylo to zvláštní, Chihiro si uvědomovala, že už není tou malou desetiletou dívkou, ale strach, který cítila, to nijak neumenšovalo. Nepřišlo jí, že by za těch dalších deset let získala cokoliv, co by jí mohlo v téhle situaci pomoct. Měla jen svou zatvrzelost a odhodlání udělat pro tuhle věc všechno. Není jisté, že to bude stačit, ale aspoň jí to zabrání něčeho litovat.

S trhnutím si uvědomila, že v dálce před ní se vyloupla silueta vysoké stavby. Neviděla ji ještě nijak dobře, ale přesto… lázně teď byly přímo před ní. Žaludek jí ztěžknul, ale nevolnost už se naštěstí nevrátila. Kdyby ano, dost možná by se před Yubabu dostala jako kulhající zelená troska, která by před ní mohla leda tak padnout naznak a doufat v rychlou popravu. Kdyby jí pozvracela nohy, nejspíš by ji i dostala.

Poslední úsek cesty se ukázal nejsložitější, protože plocha kolem kolejí byla zatopená. Chihiro to došlo, když se začala na okrajích náspu bořit do bahna. Zvedla pohled a uviděla vodní plochu vedoucí od ní až k budově lázní. U té bylo molo, ale mezi ním a Chihiro bylo malé jezero. Kdysi ji k vlakové stanici dovezla Lin v člunu, teď tady ale žádný nebyl. Měla jedinou možnost, plavat. Jenže Chihiro nebyla dobrý plavec, ani když byla úplně fit, neměla výdrž. Teď? Nemožné.

„Tak blízko,“ povzdechla si nešťastně. Postávala na kraji a snažila se nezabořit příliš hluboko do bahna. Možná by to měla zkusit. Pokud ji Yubaba najde tady a samotnou, tak je s ní tak jako tak konec. Takže ten pokus je vlastně žádoucí. Nebude utopení lepší než umřít jako prase při porážce?

Zmučeně zavřela oči a pak prostě udělala krok dopředu. Potom jich udělala ještě pár, než jí zůstaly boty vězet v bahně. Voda byla studená, ale překvapivě ne nepříjemná. Jedinou pořádnou útěchou bylo, že tam nežilo nic většího než malé rybky, které záplavy vytáhly z potůčků. Nic většího než její chodidlo tu plavat nemůže a rozhodně by se ji to nepokusilo sníst. Alespoň, že tak…

První tempa byla snadná, i když bolestivá, ale vzdálenost, kterou jimi překonala, byla trapně krátká. Strach se vrátil s novou silou, ale plavala dál. Zabírala, funěla, prskala vodu a snažila se popřít, že jí v kotníku pulzuje čím dál větší bolest. Pozdě ji napadlo, že se měla pokusit vyšplhat na násep a ujít ještě kus pěšky, aby mohla plavat mnohem menší vzdálenost. Teď už ale bylo pozdě se obrátit, byla příliš daleko. Svaly ji pálily námahou, ale k jejímu vlastnímu překvapení ještě plavala.

Metr za metrem, tempo za tempem. Síly rychle mizely a malé molo bylo pořád docela daleko. Ale taky tu byla vůle vydržet a přežít. Chihiro si odmítala připustit, že by tohle mohla prohrát. Ne, když byl v sázce Haku. Ten nejmilejší, nejhloupější a nejbláznivější drak na světě. Hodlala se k němu vrátit a pyšně mu oznámit, že pro něj získala zpátky, co tak pitomě vyhandloval za jejich rychlejší setkání. Zvládli by to i bez kouzel, tím už si byla jistá. Nikdo si nemohl být tak jistý jako ona, že si jsou souzeni. Dokázal jí to výlet k jezeru, noc po něm a téměř všechny další noci, které následovaly. S nikým jiným by nemohla prožít tohle – takové souznění. To je prostě nemožné. Určitě byla geneticky naprogramovaná, aby milovala jenom Hakua. Prostě příroda, osud a magie, to všechno v jednom, nemohlo to dopadnout jinak.

I kdyby to tak nebylo, byla to krásná představa. Jenže ta se začala nebezpečně vzdalovat s každým dalším tempem. Celé tělo měla jako v křeči. V prstech cítila brnění šířící se paniky. Tohle už tu jednou bylo, ten pocit, že je to ztracené a voda se brzy nad její hlavou zavře. Už to nechtěla zažít!

Jenže tady nebyl dravý proud ani spodní víry. Vlastně nefoukal ani vítr, tahle voda byla jako hladina zrcadla… Z posledních sil se přetočila na záda a dostala nohy k hladině. Chvíli si byla jistá, že se potopí a je se vším konec, ale když jí voda dosáhla ke koutkům očí, zastavila se. Chihiro by se rozesmála, kdyby na to měla sílu. Takhle ležet nebylo nijak obtížné, mohla prostě čekat a nabrat sílu. Vyslala tichou motlitbu ke všem bohům, kteří nad ní snad drželi ochrannou ruku.

Když se konečně vyšplhala po oprýskaném žebříku na molo, nemohla tomu uvěřit. Měla pocit, že ji zbila banda ninjů v zácviku, ale byla v cíli! Zvedla hlavu. Před ní bylo už jen schodiště vedoucí téměř do nebe, ale nepotřebovala ho vyšplhat celé. Stačilo se dostat jen ke kotelně.

Poskakovala po stupních jako pajdavý kamzík a pomalu stoupala až k plechovým dveřím, které nevypadaly na budovu lázní nic moc. S napětím zkusila kliku a málem si zavýskla, když povolila. Rychle vklouzla dovnitř a zavřela za sebou. Po slunečném dni venku jí přišla uvnitř dvojnásobná tma, než si pamatovala. Opatrně nakračovala k obdélníku, zpoza kterého vycházelo narudlé světlo. Poprvé ji napadlo, že se třeba plete. Vždyť Kamajii tu už vůbec nemusí být. Zarazila se. Co když tam opravdu nebude? Co když tam bude některý ze slimáků nebo žab? Z těch zvláštních tvorů, kteří nebyli ani lidé ani zvířata, jen taková divná kombinace obojího, zdánlivě vyzařující lidskost.

Ne, nemohla couvnout! Už toho překonala příliš! S odhodláním vykročila vpřed, prošla otvorem bez dveří a ocitla se v dobře známé místnosti kotelny. Na jedné straně místo stěny obrovské zařízení pro ohřev vody, teď právě nefunkční, protože do něj nikdo nepřikládal, a na zbylých třech stěnách stovky přihrádek s přísadami. Uprostřed toho, přesně jak si pamatovala, vyvýšené místo, na kterém tlumeně chrápal Kamajii i se svým množstvím prazvláštně dlouhých rukou, rozježenými fousy a tmavými brýlemi. V otvorech těsně nad podlahou se objevilo několik očí. Poulily se na ni ze tmy a přibývalo jich, jak tiché ševelení zaznívalo hlasitěji a hlasitěji. Malé černé chlupaté saze se začaly zvědavě hrnout ven.

„Ahoj, pamatujete si na mě?“ zeptala se a opatrně si klekla mezi ně. „Panečku, vás je. Nepřibyl tu někdo?“ usmála se posmutněle. Saze byly podle všeho původně úplně jiné bytosti. Netušila, jestli lidé nebo i jiné, ale Kamajii několikrát utrousil narážku na to, že proměna v saze byl jejich trest za lenost. Teď z nich byly malé chlupaté potvůrky s tenounkými končetinami, které tahaly kusy uhlí několikrát větší, než byli oni, a těžké tak, že je i Chihiro tenkrát unesla jen stěží.

Několik jich radostně zapískalo, nejspíš ji museli poznat. Vyskakovali vysoko do vzduchu a pištěli. Nebylo divu, že se Kamajii probudil.

„Tak co se to tu děje, čeládko nezvedená?! Máte roupy? Chcete víc práce?“

„Dobré jitro, Kamajii,“ ozvala se Chihiro s úsměvem. A Kamajii, který právě upíjel z konvice s vodou, se zakuckal.

„U všech slimáků, já mám snad vidiny,“ zamumlal a z plošiny se k ní natáhly dvě ruce se špičatými nehty. „Řekni mi, slečinko, žes nebyla tak hloupá, aby ses vrátila.“

„Haku je v potížích, Kamajii. Musela jsem se vrátit. Zkusit Yubabu přesvědčit,“ namítla Chihiro, když ji opatrně zvedl a ze všech stran si ji prohlédl.

„Ten mladý drak? Ten je přece pořád v nějakých potížích, umí si s nimi poradit sám. Tebe Yubaba nesnáší od chvíle, kdy tě prvně uviděla, a nenávidí od doby, co se její velké dítě postavilo proti ní, a to jen kvůli tobě. Nebudeš naživu dost dlouho, abys tomu drakovi pomohla!“

„Ale Haku potřebuje pomoct, nezvládne to sám!“

„Haku, Haku. Měla bys myslet na sebe, teď víc než jindy,“ pronesl, když začichal ve vzduchu. Pak ji postavil na zem, ale ne dost opatrně, takže Chihiro sykla bolestí. „Co to je? Co to je?!“

„Zranila jsem si nohu, Kamajii, to bude dobré. Stalo se to po cestě,“ mávla Chihiro rukou a zářivě se na něj usmála. „Moc ráda vás vidím.“

„Já tebe ne,“ utrhl se na ni bručivě. „Radši bych viděl, jak jsi daleko a v bezpečí. Hloupá holko. Co máš s nohou?“

Pověděla mu to a pak s úžasem sledovala, jak se jeho končetiny rozeběhly k několika různým šuplíkům najednou. Mohla to vidět stokrát, ale na něco takového si nešlo zvyknout. Několika úspornými pohyby všechno podrtil, nasypal do misky a zalil vodou. Podal jí to se slovy: „Vypít. Hned.“

„Děkuji,“ vzala si od něj misku, ale než ji donesla k puse, zarazila se. „Nejsou v tom sušené žížaly, že ne?“ Po jeho suchém ujištění, že nikoliv, se napila a posadila na stupínek. Úleva přišla rychle.

„Nezahojí se ti to, ale bolest trochu ustoupí. Měla by ses vrátit, odkud jsi přišla, a nechat se vyléčit. Potřebuješ sílu.“

„Na co?“ podivila se. Vždyť on nechce, aby se Yubabě postavila, ne?

„Na všechno, co v budoucnu přijde, a teď se postav a upaluj domů.“

„Nemůžu jít, Kamajii. Prostě nemůžu, Haku je zoufalý a já neodejdu, dokud to alespoň nezkusím.“

„A čím chceš tu čarodějnici přesvědčit, aby tě hned nezabíjela a počkala alespoň, než dopovíš první větu?“ zeptal se Kamajii zamračeně a založil si čtyři ruce v bok.

„No,“ zarazila se Chihiro, ale pak odhodlaně zvedla bradu. „To ještě nevím, ale na něco přijdu.“

Kamajii si pohrdlivě odfrknul a znovu se napil z konvice. „Jsi ztracená. Nebude chtít nic z toho, co jí budeš ochotná nabídnout. Uteč, radím ti dobře.“

„Bude se stmívat, Kamajii. Oba víme, že by mě našla. Už není čas dostat se z lázní,“ usmála se Chihiro spokojeně, ale nedokázala úplně ovládnout hlas, aby se jí netřásl obavou.

„Alespoň, že se bojíš. Máš k tomu spoustu důvodů.“ Zamumlal jejím směrem ještě několik nelichotivých slov, ale pak si jen vzdychl a poškrábal se na nose. „Vidím, že láska pořád trvá. Chová se k tobě ten drak hezky?“

Chihiro si pomyslela, že je to od něj neskutečně milé. Sedm let ji neviděl, ale pořád se ji snaží chránit, jako když mu sem ve třinácti vtrhla a dožadovala se nějaké práce. Ta vzpomínka se nezdála vůbec tak vzdálená, jak to bylo před rokem, a ne před sedmi. „Moc hezky,“ usmála se zasněně při myšlence na Hakua. „Co je nového tady?“ zeptala se, když si spokojeně odfrknul. „Pracuje tu pořád Lin?“

„No samozřejmě, kde jinde by měla pracovat?“

Pokrčila rameny. „Třeba ve městě, vím, že tam chtěla.“

„Pche. Zůstane tady napořád, jako všichni ostatní, a když zkusí odejít, skončí jako prase nebo, se štěstím, jako saze. Ale uvidíš sama, jestli se stmívá, měla by se objevit se snídaní.“

Jak to dořekl, malá posuvná dvířka pod regály se otevřela a dovnitř byl vstrčen nejdřív tác, po něm vstoupila i dlouhovlasá žena. Lin.

„Kamajii, vstávej! A vy taky, holoto! Co to tu tak páchne?“ vztekala se a Chihiro se usmála. To byla prostě Lin.

„To budu asi já, omlouvám se, Lin,“ poznamenala pobaveně a sledovala tu reakci. Linina hlava vystřelila vzhůru, zatímco brada rovnoměrnou rychlostí klesala dolů. Ve finále vypadala opravdu bizardně.

„Já sem asi snědla zkaženýho čolka, protože tohle nemůže bejt to, co si myslim.“ Kamajii si znovu odfrknul a napil se. „Ne, já nesním, seš to ty, Sen!“

„Vlastně Chihiro, ne Sen,“ opravila ji Chihiro mírně a snažila se udržet vážnou tvář.

„Co tady, u všech slimáků světa, děláš, Sen?! Nebo Chihiro? To je jedno, chceš, aby z tebe udělala ta čarodějnice pečínku!“

„Haku má trable,“ začala Chihiro, ale Lin ji zamračeně přerušila.

„Tak Haku má trable, jo? Že ho tu nevidim. Jedinej, kdo je tu po kolena v trablích, seš ty, milá zlatá, protože až se tohle Yubaba dohmátne… Kamajii, řekni jí taky něco!“

„Já už se snažil. Chce tu zůstat a mluvit s Yubabou.“

„Mluvit? Nemáš horkost?“ vyjekla Lin a sáhla Chihiro na čelo. Ta to tiše strpěla, a když pak Lin ruku stáhla, jednoduše ji objala. Ta na moment ztuhla, ale pak jí to oplatila. Neopomněla si u toho ale mumlavě stěžovat: „Teď budu tejden smrdět, jak to mám dostat z vlasů, nevíš?“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Život s fantazií - část 3.: