OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Te odio porque te amo - 6. kapitola

26.03.2013 (09:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1265×

V minulé kapitole:

Pohled na Lukeovo rameno a druhý na skupinu Smrtijedů v nepředstavitelné přesile ve mně probudil vztek. Zahradu a široké okolí zalil záblesk, a když se vše opět vrátilo do pořádku, stála jsem na louce sama a všude kolem mě ležela bezvládná těla. Můj přidušený výkřik se v tom náhlém tichu rozlehl do širokého okolí.

6. kapitola, Lily:

Zděšeně jsem se rozhlížela kolem a nebyla schopná vstřebat tu absurdní informaci, že jsem tohle měla na svědomí já. Vždyť já… Strachy bez sebe jsem si všimla, že se Luke se škubnutím pohnul, a rychle jsem se k němu sklonila.

„Co to, kruci, bylo?" zaskuhral a se zasténáním se pokusil posadit.

„Proboha, strašně moc omlouvám, asi jsem to způsobila já, ale naprosto nevědomě a..."

„Nic se nestalo, tedy kromě toho, žes nám zachránila život," zazubil se.

„Co budeme dělat?" zamumlala jsem, stále příliš vyděšená na racionální uvažování.

Luke pokrčil rameny. „Zmizíme. A při troše štěstí dřív, než se tady objeví Voldy."

Vrhl se ke křoví, ve kterém předtím chtěl, abych našla láhev od coly. Snad pět minut malý keřík prohrabával, než se poraženecky postavil. Se zoufalstvím mi pohlédl do očí. „Nic tam není.“

„A to znamená?“ zeptala jsem se nejistě.

„Že jsme v pěkně hnusný situaci.“

„Měli bychom vážně co nejdřív zmizet. Říkalas, že je ten květník na kousky?" zajímal se, aniž by se snad obtěžoval objasnit mi všechny ty věci, co se děly.

„Na maličký kousíčky, řekneš mi něco o mojí minulosti?" zeptala jsem se okamžitě. S Lukem jsem se pravděpodobně nějakou tu dobu před domem znala, takže by o mně mohl spoustu vědět. A já návrat svých vzpomínek vnímala jako opěrný bod, který jsem momentálně zoufale potřebovala.

„Teď ne, možná po cestě," řekl a rychlým pohybem překontroloval hodinky na zápěstí.

„Chci vědět dvě věci," namítla jsem a se zvláštním pobavením sledovala Lukeův povzdech.

„Nemůže to počkat?" zeptal se téměř zoufale, ale já jen rázně zavrtěla hlavou. „I přes ztátu paměti ses vůbec nezměnila," zabručel.

„Za prvý, kam půjdeme? A za druhý, to je tady jen tak necháš?" máchla jsem rukou směrem k lidem, kteří ho doprovázeli.

„Máš pravdu, když je tady necháme, Voldemort si z nich udělá mučící panenky. Zkusíme je probrat, ale jestli to nepůjde, nemůžeme je vláčet s sebou." Rychlým krokem se vydal ke čtveřici a já ho následovala.

„Znám je?" zeptala jsem se nepodstatnou, ale pro mě přesto zvláštně důležitou věc. Luke mezitím všem zkoušel tep a já si k němu přiklekla, abych mu pomohla.

„Tohle je Sirius, kmotr tvého otce, ta vedle je Kate, jeho přítelkyně..." začal s vysvětlováním, ale já ho prudce přerušila.

„Má slabý tep a velkou ránu na hlavě!" zhrozila jsem se nefalšovaně.

„Nevšimla sis, jestli má Voldemort nějakou lékárničku nebo tak něco?" otočil se ke mně.

„Voldemort je Tom, že jo?" zeptala jsem se tupě, když mi to secvaklo. Jen jediná divná věc, po dobu, co jsme spolu bydleli, si na jméno ani jednou nestěžoval, tak proč si ho kdysi tak nesmyslně změnil?

„Samozřejmě," kývl Luke netrpělivě. „Hele, rád bych ti řekl víc a hrozně rád bych si s tebou promluvil o samotě, ale ani na jedno teď není vhodná doba a místo."

„Jasně."

Za chvilku už jsem se vracela s plným batohem různých mastí, lektvarů a bůhví čeho ještě.

*

„Bylo by lepší, kdybys mi tykala, ale jinak v pohodě," odpověděl, aniž by ze mě spustil oči. Celá ta situace s pamětí byla velmi trapná, něco mi říkalo, že zrovna Lukea a Siriuse bych si měla pamatovat, ale zkrátka jsem měla úplný okno.

„Na vaše znovuseznamování bude čas později, Blacku, teď by ses měl spíš starat o to, jak se odsud dostat," zavrčel pan Snape a mně pomalu docházelo, že to nebude ten nejpříjemnější chlap na světě.

„Jak asi, pěšky," zasmál se Sirius.

„Já vezmu Kate, Luke může vzít Jamese a ty s Lil nám pomůžete s batohy," rozhodl a už si bral Kate do náručí.

„Budeme se postupně střídat v nesení Pottera i Kate," zabručel Snape, kterého se očividně dotklo, jak Sirius naplánoval cestu.

Sirius se už nadechoval k nějaké poznámce, když jsem se rozhodla, spíš instinktivně, zasáhnout.

„Klidně se střídejte, jak chcete, ale teď musíme hlavně jít. Tom sice říkal, že až vás bude zbavovat kouzelnických schopností, pokusí se o neuzamknutí těch svých, a mělo by to nějaký čas trvat, ale nebude to navždycky!"

„Poprvé, co od vás slyším něco moudrého. Možná, že ta ztráta paměti nebude na škodu," řekl Snape ostrým hlasem. Nechápavě jsem se otočila k Siriusovi.

„To je takový pořád?" zamumlala jsem potichu.

Sirius se pobaveně usmál. „Býval i horší."

„Nevěřím," zasmála jsem se možná až příliš nahlas, protože po nás Luke sekl naštvaným pohledem. Naštěstí jsme se konečně dostali k bodu, kdy jsme měli všechno a mohli se vydat na cestu do neznáma.

Bylo až s podivem, jak rychle jsem přijala, že musím jít s nimi, bylo to, jako bych na Lukea celou tu dobu v domě čekala. Což bylo vlastně dost znepokojující. Copak jsem mu mohla tak snadno uvěřit? Vždyť já napadla Tomovy přátele! Znechuceně jsem zatřásla hlavou, když jsem si uvědomila, že nic takového bych dělat nemusela, kdyby se oni předtím nepokusili napadnout je.

„Slíbils, že mi všechno vysvětlíš po cestě," připomněla jsem Lukeovi poté, co předal tátu Siriusovi a ten Kate Snapeovi.

„A co je to všechno?" otočil se.

„Úplně všechno, co si nepamatuju... takže vlastně celý můj život. Jediné, co zatím vím, je datum narození, jména rodičů a to, že ty nemáš v lásce Siriuse, Sirius tebe a pana Snapea a pan Snape asi nikoho," zabručela jsem.

„Prosím tě, neříkej mu pan Snape. V životě jsem neslyšel, že bys mu jinde než před ním prokazovala takovou úctu," zašklebil se.

Věděla jsem, že bych se měla asi zabývat trochu jinými věcmi, než byly Lukeovy oči nebo jeho krásný úsměv, ale nemohla jsem si pomoct. Byl prostě ztělesněním dokonalosti a já se v jeho přítomnosti přestávala ovládat.

„Takže, kdy jsme se my dva seznámili?" nadhodila jsem zdánlivě lhostejně.

„Na nádraží King´s Cross při naší první cestě do Bradavic, když jsi do mě vrazila vozíkem s kufrem a ještě mi vynadala..."

„To ne," přerušila jsem ho.

„To jo," přikývl napůl vážně napůl pobaveně.

„Hádám, že se známe hodně dlouho a naše rodiny," hodila jsem významným pohledem k Siriusovi nesoucímu taťku a Snapeovi s Kate, „se zrovna moc nemusí, co?"

Zazubil se. „Je to strašně složitý příběh, strašně dlouhý příběh a hlavně trochu neuvěřitelný příběh."

„Pochopím ho, rozhodně mám spoustu času a nezbývá mi nic jiného než ti věřit, protože nikdo jiný v nejbližším okolí se zjevně mou ztrátou paměti netrápí."

Luke:

Jedna část mého já strašně moc chtěla využít toho, že si Lily nepamatuje, že jsem od ní před sedmi lety odešel, a i všechny naše neshody předtím. Nebylo by nic jednoduššího než jí říct, že než ji Voldemort unesl, byli jsme spolu a šťastní. Jenže jsem zkrátka nemohl. Smířil jsem se s tím, že si ji nemůžu přitáhnout do náruče a políbit, kdykoliv se mi zachce, a rozhodně jí teď nebudu vykládat pohádky o tom, že jsme byli spokojený pár. Nakonec jsem tedy vybral zlatou střední cestu, dokud se mě nebude ptát, budu se podobným tématům vyhýbat, alespoň dokud nenastane vhodná doba.

„Takže všechno začalo již u našich prarodičů, tvůj děda, tady Black, můj děda, což je mimochodem ten pan Snape..." začal jsem s vyprávěním a podle očekávání mi Lily skočila hned do první věty.

„Tvůj děda? Vypadá, že je mu maximálně třicet!"

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Te odio porque te amo - 6. kapitola: