OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Te odio porque te amo - 5. kapitola

13.03.2013 (11:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1277×

V minulé kapitole:

„Takže po nás chtějí Voldemortův život výměnou za Lily?“ ujišťovala se Afrodita poté, co nám Hermés přetlumočil svůj telefonát.

 „V podstatě,“ kývl.

 „Co kdybychom mu tedy vrátili život, vzali tu holku a potom ho znova zabili?“ navrhl Arés řešení a já musel projednou uznat, že by to mohlo zaznamenat úspěch.

 „V žádném případě,“ zmařil mé naděje pobouřený hlas Athény.

 „Za prvé, my ho musíme donutit, aby nevstal z živých, ne mu v tom ještě napomáhat. Za druhé by s tím Thanatos nikdy nesouhlasil, dobrovolně se ho nevzdá, a za třetí nemáme vůbec žádnou jistotu, že i kdybychom to udělali, dokázali bychom ho potom zničit,“ dokončila. Podrážděně jsem se na ni podíval a už se nadechoval k dalšímu protestu, když mě zadržela prudkým zvednutím ruky.

 „Takhle se na mě nekoukej, víš, že mám pravdu. Áres, Poseidón a Hermés můžou jít, ostatní půjdou se mnou, musíme se připravit, kdyby došlo k nejhoršímu.“

5. kapitola, o týden později

Luke:

„Myslíš, že jsi připravený?" zeptala se mě starostlivě matka. Všichni jsme se shromáždili v domě Blacka a dolaďovali plán sešitý doslova horkou jehlou.

Od Lilyina zmizení uplynul už týden, během kterého jsem prošel komplikovaným výcvikem, a podařilo se nám zjistit, kde ji Voldemort schovává. Jenže dnes Voldemort nějak zablokoval naše božské schopnosti a bez těch jsem byl opět jen obyčejný průměrný kouzelník a bohové obyčejné trosky. Museli jsme jednat, jinak se mohlo vše ještě zhoršit a už bychom neměli šanci. Netušil jsem, jak tam Lily drží, ale podle všeho nebude naše akce zrovna procházka růžovou zahradou. Přesto jsem měl v hlavě jediné, a to ji odtamtud co nejrychleji dostat.

„Zvládnu, navíc mě děda, Black, Kate a pan Potter budou krýt, když se to pokazí, vezmou Lily a zmizí. Zabít mě nemůže, i když nám sebral schopnosti," usmál jsem se na ni povzbudivě.

„Jakmile Voldemort zmizí, zůstane tam přes patnáct Smrtijedů, očividně nechce nechat nic náhodě, ale my se kolem nich musíme dostat nepozorovaně, jasný? Žádné ukvapené hrdinskosti!" rozkázal děda.

„Tam se přemístíme, ale je dost možné, že Voldemort právě dnešní noc vybral pro dokončení rituálu, který nás má zbavit i čarodějných schopností. Nějak se dozvěděl, že plánujeme útok, což znamená jediné, ale podezříváním teď ničeho nedosáhneme," během dědovy řeči jsem pohledem probodával Nakamuru, který se snažil tvářit nenápadně. Byl jsem strašně nervózní z představy spoutané a zmučené Lily, ale byl jsem připravený udělat všechno, jen abych už ji nikdy nemusel znovu ztratit. Cokoli. Problém s Nakamurou budu řešit, až bude v bezpečí.

„Zkrátka, pokud byste se pokusili přemístit a nešlo to, kolem domu jsou rozmístěna dvě přenášedla, plastová lahev od coca-coly u keře předních dveří, není na první pohled vidět, ale pokud se budete snažit, najdete ji. Tím druhým je viditelný květník na okně," zakončil děda.

„Měli bychom jít, už je tma," poukázal jsem.

Lily:

Naštvaně jsem míchala kuřecí vývar a netrpělivě pokukovala po hodinách, když jsem v zámku u vchodových dveří konečně zaslechla štrachat klíč. Tom se uráčil přijít.

„Omlouvám se, že jdu pozdě, ale porada se trochu protáhla. Zato už brzo budeme moct odejít," usmál se Tom a omotal mi ruce okolo pasu.

„Skvělé." Otočila jsem se a vlepila mu malý polibek na rty.

„Doufám, že už máš hotovou večeři. Jsem doslova mrtvý hlady," odtáhl se a zasedl za masivní kuchyňský stůl.

„Ohřívám to už podruhé," zabručela jsem, ale ve skutečnosti jsem se na něj vůbec nezlobila. Nikdy jsem se na něj neuměla zlobit, ale zároveň jsem necítila ani žádnou jinou emoci. Zkrátka jsem věděla, že mám být s ním, a všechno nakonec nějak dopadne, jak sám řekl: Až se odsud dostaneme, všechno bude jako dřív. Nevěděla jsem, co to znamená, protože jsem si na nic před tímhle domem nevzpomínala, ale Tom mi vyprávěl tolik různých a směšných historek, že jsem se na ten život začala těšit. Na život, který mi bohové a jejich pomocníci vzali. Já sama jsem byla taky bohyně a ostatním se nelíbilo, že miluju Toma, a pokoušeli se nás rozdělit. Nakonec to došlo tak daleko, že mě unesli, vymazali mi paměť a chtěli mě na Olympu držet, dokud se nevrátím do normálu, jenže Tom si pro mě přišel a zachránil mě. Přestože jsem si na nic z toho nepamatovala, bylo to od něj neskutečně milé, a řekněte mi, která holka by o takového přítele nestála? O někoho, kdo je ochotný položit svůj život za ten váš?

„Tak jak jste na tom?" zeptala jsem se, když jsem před Toma položila kouřící talíř a sama si sedla naproti němu.

„Dneska se mi povedlo zablokovat schopnosti všem bohům, sice tím přijdeme o výhodu, protože to bude platit i pro tebe. Hned jak vyluštíme svitek, plánuji zablokovat i čarodějnou moc po celém světě, a pokud se mi podaří i tohle a sám si zachovám nějaké schopnosti, usedneme na olympský trůn jako vládci celého světa." Tom se nechal unést tou velkolepou představou, zatímco mě spíš děsila. Přeci jenom jsem si nikdy, alespoň tedy myslím, nepřála vládnout světu a nejen, že bych to určitě zvorala, ale navíc bych potom neměla zrovna moc času pro sebe a pro Toma.

„Zvládneš to tu sám? Asi si půjdu lehnout, jsem nějaká unavená," zamumlala jsem. Tom jen krátce přikývl a já se tedy zvedla k odchodu do ložnice, přestože jsem si unaveně nepřipadala ani trochu.

Bylo trochu ironické, že jsem se celý den nemohla dočkat, až konečně přijde, a když byl tady, cítila jsem, že bych se od něj měla dostat co nejdál. Občas jsem takové pocity mívala a naučila jsem si je spojovat s párem černých očí, které se mi volně objevovaly v mysli a poté opět mizely.

Přirazila jsem za sebou dveře svého pokoje a okamžitě pocítila alespoň malý pocit bezpečí, což bylo naprosto pošahané. I kdybych měla důvod se Toma bát, dveře by mě moc neochránily. Možná už z toho, že jsem tady celé dny zavřená, začínám bláznit.

Natáhla jsme se po knížce, která ležela otevřená na nočním stolku, ale po pěti minutách, kdy jsem pouze tupě koukala na stále stejnou řádku, jsem ji musela odložit. Měla jsem takový nepříjemný, neodbytný pocit, že se něco stane, a i přes předchozí strach v Tomově přítomnosti jsem se rozhodla jít do kuchyně, jestli tam ještě bude.

Otevřela jsem dveře, když jsem zvenku zaslechla křik, třemi rychlými kroky jsem se dostala ode dveří k oknu a rozrazila ho dokořán. Na chodník pod oknem spadl hliněný květník, kterého jsem si nikdy předtím nevšimla, a roztříštil se. O to jsem se ale nestarala, protože mou mysl upoutala bitka uprostřed zahrady. Věděla jsem, že mi Tom zakázal vycházat z domu, ale nemohla jsem to nechat jen tak, takže jsem se znovu otočila a temným barákem doběhla až k hlavním dveřím, odkud jsem měla přímo dokonalý výhled na dění před sebou.

Byli čtyři, čtyři proti patnácti Tomovým stoupencům a možná i samotnému Tomovi, a přestože jsem nechápala, co tady dělají, ať už Smrtijedi nebo ti druzí, nedokázala jsem se přimět k tomu, abych se k postavám v černém přidala.

„Lily!" houkl někdo nalevo ode mě a já se za tím hlasem rychle otočila.

„Kdo jsi?" vyjekla jsem a po prošacování si uvědomila, že u sebe nemám hůlku. Zatvářil se zaraženě a chvíli na mě jenom civěl.

„Ptala jsem se, kdo jste?" zeptala jsem se znovu.

„Přeci Luke! Copak si mě nepamatuješ?" zeptal se na oplátku on. Nechápavě jsem nadzvedla levé obočí.

„Ne, nepamatuji si nic, co bylo..."

„Slečno!" vyhrkl jeden ze Smrtijedů. Většina Smrtijedů se zdála být v pořádku, což se nedalo říct o těch čtyřech.

„Co se děje?" zařvala jsem hystericky, když jsem si všimla, že jediné dívce ve skupině vytéká ze spánku krev.

„Jakmile Pán odešel, objevili se tihle a chtěli vás přepadnout a odvést na Olymp. Pán s tím naštěstí počítal a nechal nás, abychom vás ohlídali. Vůbec se s nimi nebavte. Jděte dovnitř a my se o ně postaráme," pronesl jeden a jen podle hlasu jsem mohla typovat toho hromotluka Thewlise.

„Ne! Lily, přeci jim nevěříš!" vyhrkl kluk vedle mě a já se na něj zoufale podívala. Netušila jsem, jak se mám zachovat, ale rozhodně jsem neměla v plánu nechat Smrtijedy, aby ty lidi zmasakrovali, nehledě na to, že jsem konečně našla nositele těch očí, které mě pronásledovaly.

„On je jeden z těch, kteří mají na svědomí tvou ztrátu paměti," pronesl další Smrtijed klidným hlasem, ale masku si žádný z nich nesundal a já je neznala nijak dobře ani dlouho, abych mohla poznat, kdo to je.

„Lily, jestli někdo zapříčinil, že jsi ztratila paměť, musel to být Voldemort. Já bych ti nikdy vědomě neublížil, a ani nikdo dalších z těchle lidí, rozumíš? Musíš mi věřit!" Jeho hlas zněl ještě zoufaleji, než jsem se já cítila. Věděla jsem, že možná dělám největší chybu svého života, ale v ten moment se všechny pochybnosti, které jsem ohledně Toma chovala, seřadily, a stačil jediný pohled do Lukeových očí a uvěřila jsem.

Smrtijedi zřejmě vycítili, jak jsem se rozhodla, protože se rozestoupili a zakryli tak všechny východy.

„Vidíš ten keř?" sykl Luke vedle mě. Jen jsem nechápavě přikývla.

„Najdi v něm flašku od coly a chytni se jí, rozumíš?" otočil se ke mně.

„Proč?" nechápala jsem. Luke se na mě pouze podíval, potom se bleskově sklonil a na pootevřené rty mi vlepil rychlý polibek.

„Protože ti to zachrání život," odpověděl, když se odtáhl, a já na něj zůstala jenom tupě zírat.

„Najdi to," pronesl, ještě než se otočil čelem ke Smrtijedům. Vrhla jsem se ke keři a začala se jím probírat.

„Jestli hledáš přenášedlo, už tam není!" informoval nás ledový hlas jednoho ze Smrtijedů. Tázavě jsem pohlédla do Lukeova obličeje, ve kterém se na okamžik objevil stín paniky.

Luke máchl rukou směrem ke Smrtijedům, ale vůbec nic se nestalo. Tom pravděpodobně přišel na to, jak zbavit kouzelníky jejich moci. Otázkou bylo, jestli tak učinil u Smrtijedů a sebe.

Když Smrtijed, který stál vpředu, natáhl ruku s hůlkou a vyslal paprsek zeleného světla, kde ještě před dvěma vteřinami stál Luke, přesvědčila jsem se, že na ně to neplatí.

„Jsi v pohodě?"

Než mi stihl odpovědět, rozmístili se všude kolem nás Smrtijedi a hůlkami mířili všichni na Luka. Bezvýchodná situace.

„Vidíš?" zasmál se krutě jeden z kapucáků.

„Snad sis nemyslela, že nám můžete utéct? Až se Pán vrátí, snad budeš zase poslušná, ale zatím sleduj, co se stane každému, kdo se nám pokusí postavit!"

Nevím, jak jsem si o nich mohla někdy myslet něco dobrého.

„Co když na všechno zapomeneme? Necháte ho, aby si vzal ty čtyři, odešel a já se potom v klidu vrátím do domu, ano?" zeptala jsem se nakonec smířlivě.

„Nenechám tě, aby ses tam vrátila," zaprotestoval Luke naštvaně.

„Myslím, že nemáme moc jiných možností," odsekla jsem.

Jednomu ze Smrtijedů zřejmě došla trpělivost, protože kolem mě prolétl paprsek světla a zasáhl Lukea do ramene, kde se mu okamžitě objevil krvavý šrám.

„Doporučujeme ti jít dovnitř, než se ti stane něco vážnýho."

Pohled na Lukeovo rameno a druhý na skupinu Smrtijedů v nepředstavitelné přesile ve mně probudil vztek. Zahradu a široké okolí zalil záblesk a když vše opět vrátilo do pořádku, stála jsem na louce sama a všude kolem mě ležela bezvládná těla. Můj přidušený výkřik se v tom náhlém tichu rozlehl do širokého okolí.

Omlouvám se, omlouvám se... omlouvám se. Fajn, to už stačí :P Sice přidávám strašně nepravidelně a chápu, že to není ideální, ale doufám, že se ještě našel někdo, kdo četl až sem. Takže tímto bych onoho dobrosrdečného člověka chtěla požádat o komentář :D... Děkuju a ještě jednou se omlouvám.

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Te odio porque te amo - 5. kapitola: