Seven keys - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Opět tady budeme mít pohled Cam i Al. Dozvíte se, co uviděla Cam, že odešla z plesu, a taky to, co po naší trojici chtěl Brunner. Snad se vám bude líbit.

16.01.2013 (20:00) • Adel • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1147×

Cam

Proč zrovna teď? Celý rok byla pryč. Proč musela přijet s nimi? Sarah. To jméno by měly zakázat.

„Copak se děje, holčičko?“

„Mami, Sarah je tady,“ stěžovala jsem si mamce.

„Co tady dělá?“ ptala se a hladila mě po vlasech.

„Já nevím. Jenom se už nechci vrátit na ten ples.“

„Co se tam stalo?“

„Přijel Brunner a vzal sebou dva kluky. Starka a Erika. Stark,“ povzdechla jsem si, „hezčího kluka jsem neviděla, mami.“

„Tobě se líbí, viď?“ optala se mě.

„Jo, a moc. Tak jsem ho šla hledat. Zastavila jsem se u baru, kde byl Aaron, nějak jsem se s ním zapovídala. Potom mi řekl, že je tady i Sarah, a ukazoval na ni. Podívala jsem se tím směrem a viděla, jak se líbá se Starkem. Pak jsem utekla.“ Mamka si mě přitáhla blíž.

„To bude dobrý, nějak to vyřešíme, podívej se na sebe, jsi dcera samotného vládce podsvětí. Tebe jen tak něco nerozhodí, běž a ukaž, čeho všeho jsi schopná,“ povzbuzovala mě a uklidňovala zároveň.

„Máš pravdu. Děkuji ti, mami.“

„Nemáš zač, holčičko,“ řekla a políbila mě na čelo.

„Už musím jít za otcem, mám tě ráda.“

„Já tebe taky,“ odpověděla jsem jí a rozloučila se s ní. Obě dvě jsme se rozešly na opačné strany, ona k vodě, já do lesa.

Když jsem se vracela, potkala jsem Percyho s Al.

„Kde jste byli?“ ptala jsem se jich zvědavě.

Podívali se na sebe a řekli současně:

„Na pláži. Na jezeře. Tedy, na jezeře, na pláži.“

„Byli jsme na jednom ostrůvku, který je na jezeře, a povídali si na pláži,“ dokončila to Ashley.

„Ono se tomu dneska říká, že jste si povídali?“ dobírala jsem si je.

„No ták, nech toho. Musíme si pohnout, chce s námi mluvit Brunner,“ řekl Percy a strkal do nás.

Společně jsme šli do jeho kanceláře. Vešli jsme dovnitř a viděli, jak si balí zbraně do cestovní tašky.

„Tady jste, už jsem si myslel, že nedorazíte.“
„To bychom si nikdy nedovolili.“

„Já vím, Percy, proto chci, abys ty a Camilla vedli tábor společně s Tiborem.“

„Proč?“ promluvila jsem tentokrát já.

„Jedu pryč. Samuel už začíná dělat potíže, musím jít do boje.“

„To nesmíš!“ vykřikla jsem a běžela ho obejmout.

„Neboj, já se ti vrátím,“ chlácholil mě.

„Já tě nechci ztratit, pro mě jsi jako druhý táta.“

„Ty mě neztratíš, já se ti zas vrátím a budeme spolu blbnout.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

Natáhl ke mně ruku, abychom mohli udělat náš pozdrav.

„Percy, vy tři a Tibor budete vést tábor. Tibor bude mít hlavní slovo. A nechci žádné odmlouvání, opovažte se odejít, a Cam, když už budeš provokovat, tak jenom ty správné lidi. Nechci, aby to skončilo tak, jak minule,“ domlouval mi.

„Neboj se,“ uklidňovala jsem ho.

„Já už musím, mějte se,“ řekl, vzal si svoji tašku a odešel.

„Děcka, nechci, aby se ostatní dozvěděli, že Brunner odešel do války, řeknu jim to, ale až to bude nutné. Takže budeme říkat, že zase odešel do jiného tábora,“ mluvil k nám Tibor.

„Já půjdu k sobě, tak se mějte,“ rozloučila jsem se. Odešla jsem z jeho kanceláře a vydala se na cestu.

Šla jsem zrovna kolem pobřeží, když jsem zaslechla: „Budeš dělat to, co ti řeknu, jasný! Nebo chceš dopadnou jako nicka? Podívej se na sebe. Jak se asi z tebe stala hvězda? Kdybych s tebou nezačala chodit, byl bys pořád nicka. Chceš jí být znova? Stačí říct.“

Ten hlas bych poznala kdykoliv a kdekoliv, Sarah.

„Ano, udělám to,“ odpověděl jí ten nejkrásnější hlas na světě.

„Tak se mi líbíš, Starku.“

Viděla jsem, jak Sarah odchází. Vzduch je čistý. Pokračovala jsem v cestě, uviděla jsem, jak na skalách sedí Stark s hlavou v dlaních. Rozešla jsem se k němu.

„Jsi v pohodě?“ ptala jsem se ho.

Když mě uslyšel, cukl sebou a podíval se na mě.

„Jo, jsem, jenom menší problémy se Sarah.“

„Aha, to znám. Chová se jak namyšlená kráva.“

„Ty ji znáš?“ divil se.

„Bohužel jo.“

„A odkud?“

Začala jsem mu vyprávět celý náš příběh.

„Nakonec jsme se nenáviděly tak, až jsme se porvaly. A protože vedoucí tábora měl raději Sarah, tak mě vykopnul, potom mě našel Brunner.“
„Nedivím se ti, že ji nenávidíš. Já už ji taky nemusím.“

„Vždyť s ní chodíš.“

„Není všechno zlato, co se třpytí. Náš vztah taky není dokonalý.“

„Kdy pojedete domů?“

„V pondělí. Budeme tady týden.“ Podívala jsem se na hodinky a byly skoro dvě ráno. Páni, jak ten čas letí, když jsem poblíž něho.

„Já už musím, však se ještě uvidíme,“ rozloučila jsem se s ním a pokračovala v cestě.

„Ahoj, Camillo, dlouho jsme se neviděly,“ zastoupila mi cestu Sarah.

„Čau, a ani mi to moc nevadí,“ odpověděla jsem a chtěla ji obejít.

„Ne tak rychle. Viděla jsem tě, jak děláš oči na mého kluka. Zamilovala ses do něho, co, ale rychle na něj zapomeň. Je můj!“ zaprskala na mě a odešla si jako královna. Co si o sobě jako myslí? Že je něco víc? Tak ráda bych ji srazila dolů hřebínek. Přišla jsem domů a zapadla do postele.

Celý ten týden byl pro mě jako splněný sen, ale i noční můra. Chodili jsme se Starkem plavat a cvičit. Občas jsme si jen tak sedli na útesy a povídali si. Milovala jsem ho čím dál tím víc. Nebylo snad nic, co by o mně nevěděl, a naopak. Říkali jsme si všechno. Bylo to dokonalé. Jenom, že všechno má svoji stinnou stránku, a ta naše má jméno Sarah. Vždy, když to bylo se Starkem skvělé, připletla se do toho Sarah. Buď ho začne líbat, nebo si ho odvede někam, ještě předtím, než si ho odvede, hodí na mě ten její pohled říkající: „Já ho mám a ty ne!“ Jak já bych jí nejradši jednu vlepila, no, myslím, že by to u jedné nezůstalo.

„Starku, víš, co je dneska za den?“ zeptala jsem se, když jsem ho doprovázela na pokoj.

„Vím, pondělí. Proč se ptáš?“

„Protože dneska to všechno končí,“ povzdechla jsem si. Končí jak jeho návštěva tady, tak i můj sen o tom, že by mohl být někdy můj.

„I feel so close to you right now…“ začal mi zvonit telefon. Podívala jsem se na displej a tam černě svítilo jméno Tibor.

„No. Co potřebuješ?“ ptala jsem se ho.

„Camillo, řekni Percymu a Al, že je půjdete vyprovodit. Já nemůžu a někdo s nimi musí jít,“ řekl mi v rychlosti a zavěsil.

„Kdo to byl?“ vyhrkl hned Stark.

„Tibor.“

„A co chtěl?“ vyptával se dál.

„Že vás půjdeme doprovodit až do tábora,“ odpověděla jsem.

To už jsme došli k jeho pokoji.

„Tak já si půjdu sbalit věci a ty si taky určitě potřebuješ ještě dobalit. Mám pro tebe přijít nebo se potkáme až na náměstí?“ zeptala jsem se ho.

„Můžeš pro mě přijít, jestli chceš.“

„Dobře, tak za patnáct minut. Ahoj,“ rozloučila jsem se a šla si sbalit. Když jsem došla domů, svalila jsem se na postel a začala brečet.

„Já věděla, že se s ním nemám sbližovat. Bolelo by mě to míň. Miluji ho, ale stejně, už je to všechno ztracené,“ vzlykala jsem do polštáře. Ucítila jsem, jak si mě někdo přitáhl do své náruče, nejdřív jsem se chtěla odtáhnout, ale podle vůně jsem poznala, že je to Stark. Objala jsem ho a rozbrečela se ještě víc.

„Šššš,“ šeptal a začal mě hladit po vlasech. Nevím, jak dlouho jsem brečela, než jsem se konečně uklidnila.

„Promiň,“ zachroptěla jsem.

„To je dobrý,“ uklidňoval mě.

„Kolik jsi toho slyšel?“ ptala jsem se ho.

„Jenom tu poslední větu. Chtěl jsem ti říct, že už jsem sbalený, tak jestli nechceš pomoct. Když jsem k tobě došel, našel jsem tě takhle,“ odpověděl mi.

„Promiň,“ omlouvala jsem se mu znovu.

„V pohodě, jenom s tím jedním, co jsem slyšel, bych nesouhlasil.“

„A s čím?“

Jednou rukou mi chytl bradu a zvedl ji tak, abych se mu dívala do očí.

„S tím, že je to ztracené,“ řekl a s posledním slovem mě políbil.

Ashley

Viděla jsem, jak se Cam loučila s Brunnerem. Vůbec jsem netušila, že mají k sobě tak blízko. Percy si mě přitáhl blíž, opřela jsem se o něj a on mi položil hlavu na rameno.

„Nepůjdeme se projít?“ pošeptal mi, když odešla Cam. Jenom jsem kývla, neměli jsme potřebu mluvit. Vyšli jsme z pracovny a šli přes náměstí. Uviděli jsme, jak se Erik pere s Davidem. Percy se k nim hned rozeběhl a rval je od sebe. Byli jako psi, které jen tak nedostaneš od sebe. Šla jsem mu pomoct. Zrovna jsem uklidňovala Erika, když jsem ucítila, jak mě David praštil do tváře. Začala jsem padat k zemi, ale Percy mě chytil dřív, než jsem dopadla na zem.

„Tohle jste už přehnali!“ zařval na ně.

„Jsi v pořádku, srdíčko?“ ptal se mě starostlivě.

„Jo, jsem, jen mě ještě bolí trochu tvář.“

„Promiň, Al, chtěl jsem ji dát Erikovi, ne tobě,“ omlouval se mi.

Už jsem mu chtěla odpovědět, ale předběhl mě Percy.

„To je jedno, začněte se konečně chovat jako lidi, i zvířata jsou lepší než vy,“ vztekal se.

„Jsi doopravdy v pořádku?“ strachoval se ještě.

„Jsem, ale nepůjdeme někam pryč?“

„A kam chceš jít?“

„Co třeba na ten ostrůvek, co včera?“ zeptala jsem se ho. Přitáhl si mě blíž a začal mě líbat, když se ode mě odtáhl, chytil mě za ruku a táhl pryč.

„Mám to brát jako ano?“ smála jsem se.

„Percy, počkej. Musím s tebou mluvit,“ volal na něho Tibor.

Zastavili jsme se a počkali, až k nám doběhne.

„Co potřebuješ?“ ptal se ho Percy.

„Chci, abys vedl nováčky. Vždycky to dělal Brunner, když tu není, jsi na to ten nejlepší,“ odpověděl mu.

„Je tu ještě Camilla, ta je skoro na stejné úrovni jako já,“ vymlouval se mu.

„Dovedeš si představit Camillu a začátečníky v jedné místnosti? Já teda ne. Navíc, nechci je zmrzačit.“

„Proč to vlastně nechceš vzít?“ zeptala jsem se ho.

„Protože bych tě týden neviděl.“

„Vydržela jsem to bez tebe šestnáct let, tak to vydržím ještě týden,“ usmála jsem se na něho a natáhla jsem se, abych mu mohla dát pusu.

„Já už půjdu, uvidíme se tedy za týden. Ahoj,“ rozloučila jsem se s ním a šla domů.

Ráno mě probudil zvuk sms. Byl to Percy.

Dobré ráno, miláčku. Zamluvil jsem ti halu, abys ses nenudila.

Super, aspoň se něco naučím. Ani ne za deset minut jsem byla v tělocvičně. Páni, byla obrovská a rozdělená na tři části. Jedna byla zaměřená na atletiku, druhá na gymnastiku a třetí na bojové sporty. Šla jsem do té třetí, uviděla jsem boxovací pytel. Vždycky jsem si to chtěla zkusit. Natáhla jsem se pro rukavice, když jsem uslyšela.

„Ty jsi holka Percyho, že?“

Otočila jsem se a uviděla Erika.

„Jo, jsem, ale líp slyším na jméno Al,“ odsekla jsem mu.

„Promiň, chtěl jsem se ti jen omluvit, jak jsi kvůli mně dostala od Davida. Jinak, ten postoj máš špatně,“ radil mi, jak mám stát.

„Díky, když víš, co a jak, pomohl bys mi?“ zeptala jsem se ho.

„Jasný, jenom se převléknu.“ Mezitím jsem si ho pořádně prohlédla. Byl tak o hlavu větší než já. Tmavé vlasy se mu vlnily takovým tím drsným způsobem jako Supermanovi. Svaly na hrudi se mu krásně rýsovaly. Myslím, že kritéria pro vstup u kluků je jasná, mít svaly.

„Můžeme začít?“ optal se mě.

„Jasně,“ přikývla jsem.

„Chceš zkusit jenom tohle nebo i něco jiného?“

„Já nevím, do kdy mám zamluvenou halu a jak to budeme stíhat,“ vymlouvala jsem se rychle. Nemusí zjistit, že kromě běhu neumím zhola nic.

„S časem je to v pohodě, hned po tobě to mám já.“ Sakra.

„Jdeme na to, zatím to zkusíme bez rukavic a do vzduchu. Jsi pravák nebo levák?“ ptal se mě.

„Pravák,“ odpověděla jsem mu.

„Dobře, pravou nohu posuň trochu dopředu a mírně na ni přesuň svoji váhu. Ruce měj pokrčené při těle a taky pravou víc vepředu než levou.“ Držela jsem se přesně jeho instrukcí. Nejdřív jsme trénovali jen tak nanečisto, potom mi dal rukavice, ať to zkusím do pytle. Nevěděla jsem, že je to taková fuška. Byla jsem celá zpocená a to uběhla jenom půl hodina. Ani nevím, kolik hodin jsme strávili u boxu, než jsme přesunuli k atletice, tam jsem měla výhodu. Kdy jsme skončili, byla už tma a já byla na pokraji sil. Sotva jsem došla na lavičku.

„Páni, běh ti jde jedna báseň, myslím, že k tomu nemám co dodat,“ vysmekl mi poklonu.

„Děkuji.“

„Nechtěla bys trénovat se mnou ten týden, co tady budu?“ zeptal se mě.

„Já nevím, určitě budeš mít na práci něco důležitějšího, než mě trénovat.“

„Právě, že bych byl stejně v tělocvičně, tak tě aspoň můžu něco naučit,“ přemlouval mě.

„Tak dobře, uvidíme se zítra, ale až kolem jedné, protože do té doby budu spát,“ rozloučila jsem se s ním a šla konečně domů do postele.

Další den jsem si dala menší rozcvičku už doma, protože mě bolelo celé tělo. Když jsem šla do tělocvičny, potkala jsem Davida.

„Ahoj,“ pozdravila jsem.

„Ahoj, ty jdeš do tělocvičny?“ zeptal se mě.

„Jo, jdu, proč?“

„Já jen, jestli nechceš doprovodit.“

„Ráda, aspoň nepůjdu sama,“ řekla jsem a usmála se na něho. Zařadil se vedle mě a pokračovali jsme v cestě. Zrovna jsme byli v temnější části lesa, když mě strhnul k sobě a opřel mě o strom.

„Co děláš?“ ptala jsem se ho a odstrkovala ho od sebe.

„Chci tě, už od chvíle, co jsem tě viděl,“ odpověděl mi a začal mě osahávat.

„Nech mě!“ křičela jsem na něho.

„Stejně tě budu mít, buď to bude po dobrém, nebo po zlém, vyber si.“ Opřela jsem se o strom a tlačila ho od sebe, ale byl silnější. Vrhl se mi na rty a začal mě líbat. Kousla jsem ho do jazyka tak, až mu začala téct krev.

„Au, tak tohle si vypiješ,“ sykl na mě. Začal se mi dobývat pod tričko. Cítila jsem, jak mi tečou po tváři slzy.

„Nech mě,“ prosila jsem ho.

„Hej, Davide, potřebuji si s tebou promluvit,“ slyšela jsem Erikův hlas.

„Eriku, pomoc," zaječela jsem.

„Zmlkni,“ zavrčel na mě David.

„Hej, co se tu děje?“ ptal se hned Erik.

„Ale nic,“ odpověděl mu David a zakrýval mě svým tělem, aby mě Erik neviděl.

„Koho tam máš?“ vyzvídal dál.

„Nikoho.“

Erik Davida odstrčil a podíval se na mě.

„Al,“ vydechl s hrůzou.

„Ty debile, co si myslíš, že děláš!“ řval na něho a začal ho mlátit.

„Nech ho,“ zašeptala jsem a svezla se dolů po stromu.

„Jsi v pohodě?“ ptal se mě a zvedl mě do náruče a odcházel pryč.

„Jo, jsem, jenom se musí dát trochu do kupy,“ odpověděla jsem mu.

Už nikdy Davida nechci vidět. Nechápu, proč mi to udělal, brala jsem ho za přítele a on mě málem znásilní. Ani jsem si neuvědomila, že brečím, dokud si mě Erik nepřitáhl blíž a nezačal se se mnou kolébat ze strany na stranu.

„Ššš, to bude dobrý,“ uklidňoval mě.

„Nemám dnešní trénink zrušit? Ať si můžeš odpočinout. A nemám to říct Percymu?“ Jenom to ne.

„Na obojí je ne. Potřebuji se nějak odreagovat a Percymu nechci přidělávat starosti.“

„Dobře, je to tvoje rozhodnutí.“ Vzal mě do tělocvičny a začali jsme trénovat. Byli jsme tam zase celý den. Potom mi Erik řekl, že mě půjde doprovodit, když už to nemůže říct Percymu, tak nechce, aby se to opakovalo znovu. Celý ten týden probíhal podobně, tedy až na tu záležitost s Davidem. Ráno mě vyzvedl Erik, šli jsme do tělocvičny a tam trénovali. Jídlo jsme si brali s sebou, abychom nemuseli do jídelny. Jednou jsme ho tam potkali. Když mě spatřil, podíval se na mě a jeho oči říkaly jediné: Tímhle to neskončilo. Od té doby jsem se jídelně vyhýbala jako čert kříži. Už jsem se těšila, až uvidím Percyho a budu s ním.

V neděli jsme měli poslední trénink.

„Jsem rád, že jsme se poznali, třeba se někdy ještě uvidíme,“ řekl mi před mým domem.

„Já taky, aspoň jsem se něco naučila.“

Už jsem se s ním chtěla rozloučit, když mi přišla sms.

„Kdo ti píše?“ vyzvídal. Vyndala jsem ho z kapsy a rozklikla sms.

Ahoj, vyřiď Percymu, že máme zítra doprovodit kluky se Sarah do tábora. Cam

„To byla Cam, psala, že vás máme doprovodit do tábora.“

„Super, moc se těším na cestu.“ Objal mě a odešel se k sobě.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Adel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction