OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Neplýtvej časem pro ztracené - 7. kapitola

28.03.2012 (14:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1055×

I přes mé bloudění mimo veškerou realitu, nebo možná právě proto, uběhl čas do mého případného setkání s Damonem až příliš rychle. A tak, když jsem to ráno vstávala, snažila jsem se ze všech sil nebýt protivná na Marcuse. Poznal, že něco není v pořádku. Stejně tak však poznal, že jsem spíš vytočená, než smutná. V takových chvílích moc dobře věděl, že je lepší mi zmizet z dohledu největší možnou rychlostí. Což pochopitelně udělal. Chloe už tak empatická nebyla. Přiřítila se krátce potom, co Marcus opustil byt, a bez pozdravu mi vletěla do ložnice, kde jsem hodlala pokračovat ve spánku minimálně do oběda. Ideálně toho pozdního.

„Ignoruješ moje telefonáty!“ vyštěkla.

„Neříkej,“ zamumlala jsem.

„Aaron je z tebe na prášky, jak mu to můžeš udělat?!“ pokračovala, evidentně se vůbec nehodlala zabývat mými úmysly.

„Půjčím mu svoje antidepresiva, jestli jsi tu kvůli tomuhle,“ zachrčela jsem a zacpala si ucho druhým polštářem.

„Sakra, Faith, nemůže být věčně sama,“ vzdychla a sedla si ke mně na postel. Moment, ona si právě sedla ke mně na postel! Cítím to. Narušuje můj osobní prostor!

„Tak to buďme rádi, že lidský život je tak krátký. Umřu dřív, než uplyne z věčnosti byť jen kousíček. A teď zvedni tu svojí velkou zadnici z mý postele a urychleně opusť tuhle místnost!“ zavrčela jsem rozespale, stále otočené zády k ní, takže si můžu jen domýšlet její výraz. Chvíli bylo ticho, ale ona se ani nehnula. Přísahám, že si znovu po letech připomenu, jak moc bolel můj pravej hák, jestli hned nevypadne.

„Si hluchá? Vypadni!“ zařvala jsem už nahlas.

„Ne dřív, než se vyhrabeš z postele a vysvětlíš mi, proč lámeš srdce jednomu z nejžádanějších chlapů ve městě,“ prskla a tipuju, že si založila ruce na prsou.

„Ne, hned teď, padej!“ Tentokrát jsem se opravdu zvedla. Dalo mi hodně zabrat, abych ji prostě nechytla pod krkem a nezadusila. Ani netuší, jaké štěstí právě měla. Protože nebýt sebekontroly, kterou jsem se pomocí meditací učila, byl by ze mě právě teď asi spíš masový vrah než spisovatelka. Výraz v mojí tváři jí evidentně vyděsil, takže alespoň slezla z mojí postele.

„Počkám v obýváku, než se probereš,“ zašeptala, načež zmizela za dveřmi ložnice. Vztekle jsem sebou praštila zpět do peřin. Bylo to k ničemu. Teď už neusnu, ani kdybych chtěla. Prohrábla jsem si vlasy a potom se líně začala soukat do tepláků. Knoflíky u vytahaného domácího svetru jsem zapínala s kartáčkem v puse. Když jsem pak vyšla ven z ložnice, okamžitě jsem zamířila do kuchyně, udělat si čaj. Chloe, která seděla na mém gauči, jsem naprosto ignorovala.

„Podívej, snažím se být jen tvoje kamarádka. Vidím, že se trápíš a jsem si celkem jistá, že je to, protože jsi sama, ale nemůžu udělat nic víc, než ti poslat přímo pod nos úžasnýho chlapa, kterej by dal cokoliv za možnost být s tebou. Tak co ti zase přelítlo přes nos?“ začala ve chvíli, kdy jsem zapomněla, že tam vůbec je a kráčela jsem si to i se svým čajem do obýváku. Ihned mě popadla touha se otočit a vrátit se zpět do kuchyně.

„Celkem jistá?“ Hořce jsem se zasmála. Podívala se na mě nechápavým pohledem, ale já jí neměla potřebu nic vysvětlovat. Prostě jsem si sedla na gauč, zapnula televizi, upíjela svůj životabudič a naprosto ji ignorovala.

„Mohla bys někdy říct i víc, než pět slov?!“ Rozčílila se po chvíli klidu.

„Ne,“ odpověděla jsem s naprostým klidem. V tuhle chvíli mi to trochu začínalo připomínat mé první rozhovory s Damonem. Damon. Můj upíří manžel, který se pravděpodobně jednou v životě snažil chovat ohleduplně a úplně to zvoral. A dnes na mě bude večer čekat. Nebo já na něj. Nebo tam nebudeme ani jeden. Cítila jsem, jak vztek na něj mizí kdesi hluboko a jeho zbytky se mění v hořkosladkou pachuť čehosi. Zaplavil mě pocit prázdnoty a stesku. V tu chvíli jsem si na jeden jediný okamžik nepřála nic jiného, než, aby už byl večer a já mu mohla vletět do náruče.

„Jsem tvoje kamarádka!“ Argumentovala směšně.

„No a?“

„Kamarádky si věci říkají!“ Ona se mi tu snad rozbrečí!

„Ne ty, do kterých jim nic není.“ Vrátila jsem jí klidně a polkla i poslední kapku čaje.

„Pak se nediv, že jsi, jaká jsi, když někomu nic neřekneš! Pak ti nikdy nebude líp!“ prskla naštvaně. Znovu jsem se zasmála. Věnovala mi pohled plný blesků v očích. Musela si myslet, že se jí vysmívám. No, v podstatě měla i pravdu.

„Mně je fajn,“ dostala jsem ze sebe nakonec mezi záchvaty smíchu. Už se nadechovala k odpovědi, když se znovu ozval zvonek.

„Den otevřených dveří, jak perfektní,“ poznamenala jsem sarkasticky a vydala se ke dveřím. Naprosto otráveně jsem je otevřela, ale můj výraz následně ztvrdl, když jsem čelila tváří v tvář blonďaté upírce. Znovu. Sklopila hlavu. Neudržela jsem se a jednu jí vrazila. Stejně to ani neucítí.

„Teď jsme si kvit,“ dodala jsem, což jí vyčarovalo na tváři úsměv a okamžitě mě objala.

„Care, já potřebuju dýchat,“ připomněla jsem jí, když mě dusila ve své náruči. Rychle mě pustila a provinile pozorovala, jak popadám dech.

„Právě jsi jí dala facku a ona tě objala?“ ozvalo se za námi. Caroline se podívala na Chloe a potom vyprskla smíchy. Musela jsem se taky pousmát.

„Tak nějak. Tohle je moje dávná přítelkyně Caroline. Care, tohle je moje manažerka Chloe,“ představila jsem je nakonec, aby se neřeklo.

„Ne! Faith, ty se učíš společenskému chování!“ vyhrkla obviňujícím tónem. Rádoby provinile jsem sklopila hlavu. Měla pravdu. Před lety bych tohle rozhodně neudělala. Nepoznala jsem ani správný moment, kdy se představit, nehledě na fakt, že jsem považovala za extrémně otravné někomu sdělovat své jméno. Což se mimochodem nezměnilo.

„Jinak těší mě,“ dodala blondýnka vedle mě, když si všimla, že Chloe opět upadla do stavu nechápavosti.

„Něco k pití? Tvoje oblíbené zrovna nemám, ale nějakou skotskou bych vyštrachat mohla,“ nabídla jsem své upíří kamarádce s úsměvem. Oči se jí rozzářily a přikývla. Obě jsme vešly do obýváku, kde jsem lovila v jedné z vitrínek. Chloe už opět seděla na gauči, měřila si nás mnoha různými pohledy a chovala se jako dokonalá osina v zadku.

„Ty máš doma alkohol? A ty piješ za bílého dopoledne?“ podivila se nakonec ta nejmíň vítaná. Caroline zachvátil další ze záchvatů smíchu. Jistě, ona mě znala. I moje zvyky. Ačkoli v tomhle bytě spala jednou jedinkrát i po slepu by vyštrachala všechny moje skrýše, kam jsem pro nouzové případy zasunula vodku, absinthe nebo bourbon.

„Co jsi vlastně potřebovala?“ zeptala jsem se Care, když se konečně uklidnila a dál jsem ignorovala Chloe. Mám pocit, že jí to začínalo vytáčet.

„Nic, jen se zastavit, pozdravit, zjistit, jak se máš a jestli tě máme někdy v příštích dobách očekávat,“ usmála se zářivým, pozitivním úsměvem, když za poslední část věty zdařile schovala úplně jinou otázku. Povzdechla jsem si.

„Ještě nevím, budeš se muset nechat překvapit,“ odpověděla jsem jí na to jediné, co chtěla slyšet. Její nálada okamžitě klesla o pár stupínků níž. Pokrčila rameny, ale vím, že si myslela svoje. Znala mě dlouho. Moje tvrdohlavost byla pověstná. Jestli čekala, že jí teď řeknu, jestli mě za Damonem nechce vzít rovnou, zmýlila se. Po očku jsem si všimla, že Chloe začíná být nervózní. Nijak extra mě to nezajímalo, ale všimla jsem si. V tu chvíli zazvonil zvonek, zase. Podívala jsem se na Care s jasnou telepatickou otázkou, zda si dnes přivedla i nějaké zavazadlo. Jen udiveně zakroutila hlavou. Na Chloe mě samozřejmě nenapadlo se podívat. A tak, když jsem otevřela dveře a spatřila Aarona, málem mě kleplo.

„A ty tu děláš, co?!“ zavrčela jsem, okamžitě v naprosto nepříčetné náladě. Zatvářil se jak neviňátko a potom hledal cosi za mými zády. Já stále čekala na vysvětlení.

„Říkala jsi, že jí zpracuješ! A kdo je tohle?“ obořil se na Chloe, jako bych vůbec nestála mezi nimi.

„O čem to tu mluví?!“ Vrhla jsem na ní vražedný pohled.

„Faith, nemůžeš být pořád sama, chci jen pomoct. Dej mu šanci,“ žadonila, ale byla v tu chvíli malinkatá jako pískomil. Zpražila jsem ji dalším, ještě horším pohledem.

„Počkat, cože?“ Přidala se do celé té bláznivé ranní scénky Caroline.

„Snad se raději ani neptej,“ odpověděla jsem jí.

„Chloe má pravdu, zkus to se mnou,“ pokusil se svou spolupracovnici zachránit Aaron.

„Proč by měla?“ Koukla mi Care přes rameno a měřila si mého nápadníka kritickým pohledem.

„Protože je sama a já jí chci dokázat, že sama být nemusí,“ odpověděl jí sebevědomě Aaron. Blondie vyprskla. Znovu.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Neplýtvej časem pro ztracené - 7. kapitola: