OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Neplýtvej časem pro ztracené - 6. kapitola

22.03.2012 (14:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1191×

Vyšla jsem ven z restaurace a chytla první taxík domů. Byla jsem absolutně mimo a v takovém stavu se mi moc nechtělo jít přes půl města až domů. V mysli mi utkvěl jediný obrázek. Patřil Damonovi, upírovi, jehož jméno jsem nebyla za poslední roky sto vyslovit ani ve vlastní mysli, natož nahlas. Mému arogantnímu, přehnaně sebevědomému, určitě ne hodnému, ale zato neodolatelně sexy manželovi, jak mi velmi ráda připomínala moje občanka nesoucí za mým křestním jménem jeho příjmení. Pche, na to, že jsem už pět let vdaná, jsem měla teda zatraceně málo sexu. A tak se za celou cestu domů dostavil akorát sarkasmus. Unaveně jsem se vyšplhala do schodů, aby mi pak došlo, že vlastně máme výtah a já se do toho pátého patra mohla klidně svézt. Inu stává se. Další čtvrt hodinu jsem hledala klíč od bytu a pokoušela se odemknout, což se nakonec víceméně zdařilo.

„Jsem do… ty hajzlíku jeden! Tys tu celou dobu seděl a poslouchal, jak se nemůžu dostat dovnitř?!“ setkala jsem se s evidentně velice pobaveným výrazem mého mladšího bratra hned u vchodu do předsíně. Pokusila jsem se o cosi jako vražedný pohled, ale nakonec se mi podařilo potlačit nutkání po něm celý svazek klíčů uraženě hodit a jen jsem se unaveně zasmála. Pochopil, že má vyhráno a jeho žert mu opět projde. Aby taky ne, chci vidět ženskou, u který mu něco neprojde. Té jeho andělské tváři se snad ani nic vyčítat nedá.

„Čaj?“ Podával mi můj oblíbený hrneček a přitom se culil jako měsíček na hnoji. Do nosu mě praštila vůně zeleného čaje a oči se mi rozzářily ještě víc, když k tomu vytáhl dosud za zády schované DVDčko.

„Ještě řekni, žes mi napustil vanu a umačkám tě samou radostí k smrti,“ prohlásila jsem v naprostém šoku a náhlé radosti.

„Kazíš překvapení, abys věděla,“ obořil se na mě rádoby naštvaně. Podezřívavě jsem nakrčila obočí.

„Co jsi provedl?“ vypálila jsem téměř okamžitě. Jen si povzdechl.

„Musíš se ptát?“ zahuhlal otráveně a odkráčel do obýváku. V tu chvíli jsem si připadala trochu jak v animovaném filmu, protože jsem se natahovala po hrnku s čajem s obrovskou slinou u pusy a ve chvíli, kdy se ke mně otočil zády, aby odkráčel pryč, jsem málem spadla na zem.

„Tak?“ Sundala jsem si boty a stále ještě s otázkou na rtech jsem vešla do pokoje.

„Řekněme, že jsem se zasekl u počítače. No, a… no… nějak plynul čas a já…“ drbal se na hlavě a tvářil se jako neviňátko.

„Je mi to jasný. Myslím, že tentokrát ti prominu. Ten odpustek, cos nachystal, totiž vážně potřebuju.“ Mávla jsem rukou nad jeho zapomenutým tréninkem. Potom jsem mu jen konečně ukradla ten hrnek s čajem a zavřela se do koupelny. Mohla jsem si jen domýšlet, jak si oddechl. Věděl, že nesnáším, když vynechá trénink, zvlášť, kvůli počítači. Moc dobře znal mé trápení ohledně sportu, když jsem byla přinucená vzdát se boxu i hokeje díky zranění obou kolen. Proto jsem ho vždycky učila, aby si vážil toho, že vůbec může aktivně sportovat a nesnášela jsem, když tím mrhal.

Nechala jsem ze sebe postupně spadnout všechny svršky a potom jsem se s pocitem dokonalého uspokojení ponořila do horké bublinkové lázně. Vířivku jsem sice zapnula, ale vydrželo mi to asi jen čtvrt hodiny. Potom jsem ji zase vypnula a spolu s ní všechno utichlo. Díky zvukotěsným dveřím a stejně dobře vybavenému malému okýnku zavládlo místností opravdu dokonalé hrobové ticho. Zavřela jsem oči a nechala vodu, aby rozehřívala a uvolňovala všechny svaly v mém těle. Místností se linula vůně zeleného čaje a jediným zdrojem světla mi byla malá nástěnná lampička u zrcadla nad umyvadlem. Moje soukromá oáza klidu. Vypnula jsem veškeré své myšlenkové pochody a nechala se unášet do naprosté nirvány. Asi budu muset zítra Marcusovi uvařit něco vážně dobrého k jídlu.

Z vany jsem se vyhrabala až od třičtvrtě hodiny později. Gauč byl rozložený a vystlaný peřinami. Na konferenčním stolku stála dvě horká kakaa a miska piškotů. Všude byla tma, až na obývák, kde tlumeným světlem svítila lampa. Na naší obrovské televizi byl připravený film. Má milovaná Zelená míle. Celému tomu vévodil Marcus, který s vítězoslavným výrazem bouchal do polštáře vedle sebe v náznaku, abych se k němu připojila. Jen jsem s úsměvem zakroutila hlavou a potom bleskurychle odnesla hrneček od vypitého čaje do kuchyně, abych se mohla připojit ke svému bráškovi. Ještě v županu jsem se zachumlala do deky v co nejpohodlnější pozici s přístupem ke kakau a piškotům.

„Tohle jsme nedělali snad věky,“ zavzpomínala jsem nostalgicky, když Marcus konečně pustil film a s podobnou nostalgií v očích přikývl. Připomnělo mi to naše začátky tady. Byly to těžké časy, ale takové večery je dělaly snadnějšími. Byl to Marcusův nápad. Začal s tím potom, co jsem chtěla odejít zpět za velkou louži. Oba jsme milovali kakao a válení se v peřinách. Takže jednou, když jsem v pátek přišla z práce a ani jednoho z nás nečekalo vstávání, připravil kakao, za kapesné nakoupil piškoty a půjčil pohádku v půjčovně. Měli jsme jen malou garsonku a spávali jsme na rozestlaném gauči. Ve Francii jsme byli sotva pár měsíců a neměli jsme nic, jen sami sebe navzájem. A tak se z těch večerů stala tradice.

***

Ráno jsem zamžourala do protivného ostrého slunce, které se k nám dobývalo skrz ta veliká okna. Museli jsme tu usnout. Vzpomínám si, že jsem šla udělat třetí várku kakaa, došly piškoty a zrovna jsme byli uprostřed Marcusova dramatu s holkama, když usnul v půlce věty. Film už skončil, tuším, že jediné, co jsme vyhrabali potom, byl Tom a Jerry. Určitě byl, protože hraje doteď. Marcus spal jako dřevo. Na stole stál jeho nenačatý třetí hrnek kakaa a můj polštář ležel kdesi přes celý obývák. Potlačila jsem náhlé nutkání se rozesmát a místo toho se vydala do kuchyně udělat nám něco k snídani.

Mazala jsem nepřítomně máslo na asi čtvrtý krajíc chleba, zatímco jsem pozorovala svého spícího anděla. Včera udělal přesně to, co jsem tolik potřebovala. Přivedl mě na jiné myšlenky, ulehčil mi. Nevím, jak to dokázal, ale dělal to vždycky. Nemusel nic říct, nebylo třeba, abych si s ním promluvila o svých problémech. Ostatně, oba jsme moc dobře věděli, že by jim stejně ani za mák nerozuměl. Ale měl dar udělat správné věci ve správný čas. No, dobře, přiznávám, že až na tuhle výjimku, kdy se právě převalil tak šikovně, až se skutálel z gauče dolů. Napodobila jsem bolestivou grimasu a pomyslela si cosi o nepříjemném probuzení.

„Tak co máš dnes v plánu?“ zeptala jsem se, když místo pokračování ve filmovém maratónu rychle snědl snídani a na půl hodiny zmizel v koupelně. Okamžitě zrudnul, takže jsem se musela začít smát.

„Plánovala jsem ti uvařit nepřekonatelný, oběd, ale když mi dáváš košem,“ zahrála jsem napučenou ve snaze ho v tom vykoupat.

„A nemohla bys z toho vykoumat nepřekonatelnou večeři?“ zatvářil se jako nevinné štěňátko. Ne, že by se na ten výraz musel nějak nadřít.

„Že jsi to ty. Tak buď ale v sedm doma, Casanovo,“ odpověděla jsem mu nakonec a popravdě možná nebyl až tak špatný nápad, když budu přes den sama. Zítra mám nějaký další rozhovor a pozítří už bude na velké přemýšlení pozdě. Uslyšela jsem jen, jak za Marcusem práskly dveře. Tak můj malý bráška už loví holky. Nechce se mi věřit, jak moc ten čas utíká.

Zachumlala jsem se zpátky do peřin a z USB začala pomalu přehrávat všechny filmy od Tarantina. Na jednu stranu jsem si chtěla všechno promyslet, na tu druhou se mi nechtělo myslet vůbec na nic. Zvláště pak ne na sexy upíra s neodolatelným zadkem. Pořád jsem ještě byla ve fázi popírání. Uvnitř jsem si stále připadala taková klidná, smířená, sama. Možná protože jsem se bála, že je to všechno jen můj přelud. Možná jsem se bála možnosti, že by vážně mohlo být zase líp. Můj život se zasekl, stagnoval. Nic se nedělo a já to nechtěla měnit. Neměla jsem žádný velký cíl, nic, čeho bych toužila dosáhnout. Nebyla jsem na budování kariéry a krom toho jsem v tuhle chvíli měla peněz dost na celý svůj i Marcusův život. Na rodinu jsem nikdy ani nepomyslela. S výjimkou mého rozhodování, zda se nevykroutím z mé opilé svatby, jsem o něco jako myšlenka na rodinu v podstatě ani nezavadila. Vždyť jaký smysl by mělo nějakou mít? Znamenalo by to jediné. Zvýšil by se okruh lidí, na kterých by mi opravdu záleželo. A čím víc by jich bylo, tím větší šance, že nepřejdou silnici, protože mě někdo nahoře evidentně tak moc nesnášel, že by zabil každého, kdo mi jen trochu přilepší. Měla jsem jen mámu a svého anděla. Těm jediným bylo souzeno být mi nablízku a přežít. Což nevím, zda považovali zrovna za výhru v loterii.

Zazvonil zvonek. Marcus si určitě zapomněl klíče. Jen v kraťáskách a tílku jsem doběhla ke dveřím, abych mu je podala. Automaticky jsem otevřela dveře a druhou rukou hmatala na věšáčku za nimi po klíčích.

„Ty jsi vážně myšlenkama jinde, co?“ chtěla jsem se do něj navézt, ale pobavení na mé tváři rázem odstoupilo do pozadí.

„Aarone, ahoj. Nečekala jsem tě tu,“ rozpačitě jsem zablekotala a o krok ustoupila vzad. Aaron byl cosi jako můj spolupracovník. Tedy spolupracovník Chloe. Nevím, co přesně dělal, když mi zrovna nepodlézal a nezval mě na rande nebo nezahrnoval všemožnými kravinami. Ani mě to nezajímalo. On mě vlastně nezajímal vůbec. Bez ohledu na dárky. Jen praštěná Chloe se nás pořád snažila dát dohromady.

„To vidím,“ odvětil pobaveně a podával mi kytici bílých růží. Neříkala jsem to?

„Díky, ale jsem alergik,“ odmítla jsem ho chladně. Už mě vyloženě štval. Kolikrát jsem ho poslala k šípku, ale on se prostě pořád bude zjevovat u mě na prahu. Jako na potvoru ještě zrovna dnes.

„Aha,“ posmutněl.

„Tak co zajít na oběd?“ rozzářil se znovu jako sluníčko.

„Mám volný den, nebudu nikam chodit,“ odsekla jsem.

„Měj se,“ přibouchla jsem mu dveře před nosem, když delší dobu neodpovídal. Strhaně jsem si povzdechla a praštila sebou zpět na velký rozestlaný gauč. Příjemná nálada byla v tahu. Teď už se mi nechtělo naprosto vůbec nic. Ani udělat Marcusovi tu večeři. Filmy jsem vůbec nevnímala a jen se otráveně povalovala na gauči. Není nad další pitomý den. Skvělé!

Holky jsem strašně ráda, že se vám povídka líbí, že jí čtete a hlavně, že mi jí komentujete. Vím, že tu zrovna dvakrát často nic moc nenapíšu osobně, ale věřte, že mi to dělá hrozně velikou radost a dává mi to motivaci psát dál. :) 

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Neplýtvej časem pro ztracené - 6. kapitola: