OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Neplýtvej časem pro ztracené - 11. kapitola

11.05.2012 (12:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1160×

„Pusť ji Rayi, myslím, že už si uvědomila, že máme dlouhé prsty. Nebo snad ne, Faith?“ prohlásila Becky klidným, ledovým hlasem. Dřív taková nebývala. Naučila se to ode mě. A stejně v tom nikdy nebude tak dobrá, jako já. Ostatně proto tu byli. Potřebovali mě. Zatímco já je nechtěla ani vidět. A už vůbec ne s nimi mít cokoliv společného. Jenže potom, co strávili posledních půl hodiny ukazováním mi všemožných papírů, které jim stačilo jen podepsat a poslat mě tak na pět let do kriminálu, mi nezbylo než mlčet a poníženě přikyvovat. Ukázalo se, že ti parchanti na mě šli z obou stran. Stejně, jako já šla na ně. Z mojí pomoci, ke které mě kdysi výhružkami donutili, se stal dokonale prokazatelný zločin. Vydírali mě. Nebýt Marcuse, plivla bych jim do obličeje, ale nemohla jsem. Ani před čtyřmi lety, ani teď.

„Faith Salvatore?“ ozvalo se za mnou. Upustila jsem tác se špinavým nádobím a zůstala nehnutě stát v naprostém šoku. Kdo to může být? Kdo, do háje, zná moje skutečné příjmení.

„Těší mě, jmenuji se Michael a přišel jsem vám nabídnout spolupráci,“ falešně se usmál, když jsem se otočila. Ukázal mi mimo dohled všech ostatních svůj průkaz francouzských tajných služeb a pokynul mi, ať si sednu ke stolu. Trochu rozhozeně jsem uposlechla.

„Co potřebujete?“ zeptala jsem se nakonec nejistě. Vůbec se mi nelíbilo pomyšlení, že po mě něco chce tajná služba. Rozhodně nebylo mou touhou jim pomáhat. Ale věděla jsem, že respekt je důležitý, byť jen předstíraný. Tajné služby byla samostatná liga, mohli si dělat, cokoliv se jim zachtělo. Tedy alespoň určité jejich oddíly. Měli povolení zabíjet, jejich problémy se dokonale maskovaly. Byli v podstatě krok od mafie, ne-li přímo propojeni. Vlastně tenhle oddíl propojený byl. A to všechno, jak jsem později zjistila, byl důvod, proč mě Michael vůbec vyhledal. A proč jsem se nikdy nedozvěděla jeho příjmení.

„Zdá se, že Pařížskému podsvětí momentálně vládnou jistí nežádoucí lidé, kterých bychom se, vzhledem k bezpečnosti města, rádi zbavili,“ spustil. Nakrčila jsem čelo nechápavostí.

„A co s tím mám společného já?“ vyhrkla jsem zmateně. Kdybych se chtěla motat s mafií, určitě bych na to nešla ze strany policie. Byť jsem stále byla názoru, že právě přes policii je tam cesta asi nejjednodušší.

„Potřebovali bychom vás, coby špeha,“ vysvětlil. Vyprskla jsem smíchy. Cože? Proč já?

„Ale no tak. Proč myslíte, že jsem vás oslovil skutečným jménem? Já vím všechno, Faith. O vaší minulosti, přítomnosti. Vím, kdo jste a buďte si jistá, že pokud nebudete skákat, jak já zapískám, přijdete o všechno. Ale když nám dobrovolně pomůžete, pomůžeme i my vám. Nebojte, plně chápu, jak těžké musí být vychovávat malého bratra, pracovat za almužnu a každý večer se děsit možnosti, že vás vyhodí, že přijdete o všechno. I o něj. Protože oba víme, že váš zesnulý upíří manžel tu není, aby pomohl. Tak mě napadá, pomohl by vůbec?“ Jeho výhružně podmanivý tón mi naháněl husí kůži. Věděl všechno. Nebo minimálně příliš. Pokud ví o upírech, pokud ví o Damonovi, pak stoprocentně ti, které mám špehovat, budou taky upíři. Zorničky se mi rozšířily hrůzou.

„Co mám udělat?“ odsekla jsem nakonec se skřípáním zubů. Jen ať už ta návštěva rychle skončí.

„Zdá se, že ve městě je další nevítaný host. Víš, jak to myslím, že? Najdi ho a zařiď nám schůzku. Ostatně všichni moc dobře víme, jak moc ráda jim děláš děvku.“ Potlačila jsem touhu vzít kuchyňský nůž, prohnat jim ho hrdlem a pak pozvat Damona na večeři. Idioti! Ale nakonec jsem jen přiškrceně přikývla. Sakra Damon! To jeho určitě myslí. Do hajzlu! Budu je muset vyprovodit a hned ho dojít najít. Musím ho varovat, vymyslet plán. Podle toho, jak celých dva a půl roku Michael vystupoval, z Damona měli opravdu hrůzu. Kdyby nebyl mrtvý, nikdy by mě nevyhledali. Damon měl jméno. Oba bratři měli. Jen díky tomu jsem se dostala až na samotný vrchol mafie, ačkoli byla tehdy skrz na skrz prolezlá upíry a já byla jen obyčejný člověk. Teď, když je zpět, na mě ani parchanti z tajný služby nemůžou. I když o tom zatím netuší.

„Jsem ráda, že si rozumíme. Co máš dělat, jsi za ty roky doufám nezapomněla,“ dokončila pohrdavě Becky a táhla Raye ven z mého bytu. Hned, jak se za nimi zavřely dveře, docupitala jsem k Marcusovi do pokoje. Už tvrdě spal, takže ho pár hodin nemá šanci nic probudit. Nikdy jsem se nevypařila za jeho zády, nedokázala jsem ho nechat samotného, na to jsem o světě věděla příliš, ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Potichu jsem zase zavřela dveře a potom se, s notnou dávkou adrenalinu v krvi, vydala do ulic. To, že nemám ponětí, kde Damona hledat, mi samozřejmě došlo až o půl města dál. Jak jinak. Udýchaně jsem se zastavila uprostřed jedné z odlehlejších předměstských ulic a snažila se hlubokým dýcháním uklidnit, myslet. Na předměstí bylo nezvyklé ticho. Skoro jako na vesnici. Nebo kdysi v Mystic Falls, proto mě zvuk, který přišel, trochu vylekal. A hlavně vyrušil.

Šla jsem po sluchu až za roh, za velkou zeď, která oddělovala tenhle kousek předměstí od ruchu velkoměsta. Nevím, co mě to napadlo. Zachovala jsem se úplně stejně, jako ty pipky z hororů, které prostě musí jít za každým zvukem, byť zní neidentifikovatelně a děsivě. No, zdá se, že můj mozek odjel na dovolenou. Vykoukla jsem zpoza zdi a spatřila dvě mužské siluety. Trochu jsem zaostřila, když mi došlo, že je znám. Byl to Aaron, kterého právě držel pod krkem Damon. Ve chvíli, kdy mi konečně došlo, co se tu děje, rozdrásal mu hrdlo. Jen mlčky, naprosto vyděšeně, jsem pozorovala Aaronovo bezvládné tělo, jak mrtvé padá k zemi. Z mých úst se vydralo zděšené zajíknutí. Za ta léta jsem úplně zapomněla na upíří postatu. Na jejich chování. Už jen z principu jsem se snažila zapudit myšlenky na Damona, lámajícího vaz mému příteli, hluboko do nevědomí. Najednou to bylo všechno zpět.

„Damone,“ vyhrkla jsem konsternovaně.

„Faith,“ prohlásil překvapeným, ale zároveň skoro omluvným tónem.

„Co to…“ zírala jsem na Aaronovu mrtvolu, odmítaje uvěřit realitě.

„Počkal si na mě a pokoušel se mi dávat morální kázání. Nakonec si vymyslel cosi o tom, že spolu něco máte. Zasloužil si to,“ obhajoval se.

„Za to, že ti zakecal, že spolu něco máme, si zasloužil umřít?!“ zasípala jsem šokovaně.

„Jo, promiň, já zapomněl, že ty jsi teď vlastně ta hodná holka!“ odsekl.

„Koukám, že zase tolik mimo informace o mně nejsi,“ prskla jsem. Ne, že by mi na Aaronovi záleželo. Byl jen otravná osina v zadku. Idiot, který mi nadbíhal, ale já ho v podstatě znala jen od vidění. Při všech těch ztrátách okolo mě, jsem prostě už smutek z jeho ztráty cítit nedokázala. Bylo mi to jedno. Co mi ale jedno nebylo, byl způsob, jakým jsem Damona před chvílí viděla. Ani když jsem šplhala v mafiánském společenském žebříčku, jsem se s upířinou v pravé podobě nesetkávala. Nevím proč, ale naposledy jsem ty krví podlité oči viděla právě u Damona před více jak pěti lety. Odvykla jsem, a jak on sám řekl, já byla ta dobrá. Teď. Nebo spíš jsem byla zodpovědným opatrovníkem. Svět se zdál jiný s dítětem na krku. Člověk pak přemýšlí jinak, chová se jinak.

„Drby jsou mocná věc,“ vrátil mi stejným tónem. Jistě, jeho hrdost by mu nedovolila se mnou mluvit jinak. Nebo se mi dokonce omluvit. I když mám pocit, že ho v tuhle chvíli ani nenapadlo, že by se měl omlouvat. Něco takového, jako vražda pro něj není důvod k omluvě. A to ani svojí ženě.

„Musím jít,“ povzdechla jsem si a otočila se k odchodu, když se bleskově přemístil přede mně. Stál tam, pobaveně si mě prohlížel, zatímco já měla, co dělat, abych kočírovala své leknutí.

„Neměla by ses zahazovat s nimi. Ubírá ti to na kráse,“ zašeptal podmanivě a potom zmizel. Nechal mě tam prostě stát. Vytočenou doběla, s myšlenkami prohnat mu kůl srdcem. Všechen můj stesk a trápení po něm bylo fuč. Nevím sice na jak dlouho, ale bylo. Ocitla jsem se uprostřed sporu, do kterého jsem rozhodně neměla v úmyslu se plést. Musím se rozhodnout. Já a rozhodovat se. Jak komické. Jenže nemám na výběr. Ne kvůli sobě, kvůli Marcusovi. On si nezaslouží platit za moji nerozhodnost a nerozvážnost. A už vůbec si nezaslouží být součástí tohoto světa. Alespoň zatím ne.

Domů jsem se loudala. Asi jsem tak nějak doufala, že si to srovnám v hlavě, že si řeknu, že jsem prostě zbytečně vybouchla a možná dokonce potlačím vlastní ego natolik, abych se mu omluvila. Vždyť je to jen jedna vražda, nic víc. Nakonec i on musí jíst. Teda pít. A já jsem asi vážně zrůda, když přemýšlím takhle. Jenže z nějakého důvodu mi bylo ještě hůř. Ten zmetek mi znovu začal chybět. Neskutečně. Cítila jsem zatím poslední dotek, který mi věnoval, na svém levém boku. Instinktivně jsem to místo stiskla a bylo mi do breku. Ti pitomci z tajné služby mi nějakým neviditelným způsobem zvedli morální hodnoty. Sami byli prohnaní parchanti. Všechno, co jsem pro ně udělala, bylo beztak jen proto, aby mafii vládli oni sami. Nakonec jsem ani já svou dohodu nesplnila úplně, ale pořád jsem byla lepší, než předtím. Něco ve mně bylo jinak. Porouchané. Vědět tak, jak to zase spravit. Protože bez opravy mi nějaký blok ve mně bránil Damonovi odpustit. Nechat vztek odeznít. Vrátit se za ním a varovat ho. Do háje! Psychopatka Faith si hraje na anděla, co chrání svět před zlými démony. A ani o to nestojí. Do hajzlu!

***

Tohle ráno vzal budík definitivně za své. Nevím, zda to bylo přebytečnou agresí nebo tím, že mi už opravdu došly nervy s tím zatraceně držícím krámem, každopádně letěl dveřmi od koupelny až do umyvadla. A sprchu z kohoutku už nezvládl. Tedy doufejme. Pro jeho vlastní posmrtný klid. Vyházela jsem snad celou skříň, abych zjistila, že vlastně nehledám nic konkrétního a vůbec se mi ta hromada zmuchlaných věcí nechce znovu uklízet zpět. Tedy spíš naházet zpět. Nevěděla jsem, co bych měla jako dělat. Popravdě, i kdybych to věděla, jsem si celkem jistá tím, že by se mi stejně nechtělo, takže bych se na to prostě vykašlala. Shodila jsem tedy všechny věci z postele a zalezla zpátky do postele. Vztekle jsem sebou házela ze strany na stranu, kousala si ruku a měla nezkrotnou chuť ječet, vztekat se, kopat okolo sebe, prostě dát celé čtvrti vědět, že tu bydlím. Že mě moje existence nehorázně sere a ať s tím už kurva někdo něco udělá. Nesnášela jsem tyhle svoje stavy. Nebylo z nich úniku. Byl to naprostý záchvat bezmoci a vzteku, který se vzal odnikud, kolikrát kvůli naprosté prkotině. Nebyla jsem rozený flegmatik, to život mě přetvořil, takže si všechna moje vnucená lhostejnost asi vybírala svou daň. Občas prostě flegmatik musel ustoupit tomu sangvinikovi z dětských let.

Fakt jsem se snažila o další kapitolu co nejdříve, tak je teď tady. Mám předepsáno do čtrnáctky, takže když budete hodní a necháte mi spoustu komentářů (k povídce a ne k mé absenci), přihodím vám sem další kapitolku klidně ještě tenhle týden. Co vy na to? Dohodneme se? :o)

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Neplýtvej časem pro ztracené - 11. kapitola: