OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Neplýtvej časem pro ztracené - 10. kapitola

24.04.2012 (17:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1097×

„Jak to myslíš, že už něco máš?! Snad jsme domluvené už měsíc, že půjdeme na tu pracovní večeři!“ vyjela na mě Chloe, když jsem jí v pátek odpoledne oznamovala, že mám jiné plány. Jako obvykle se nepřiměřeně brzy přiřítila ke mně do bytu a hučela mi celý den do hlavy tak, že jsem ji toužila prohodit oknem.

„Prosimtě, na co potřebujeme pracovní večeři? Stejně tu pomalu už bydlíš a od rána do večera do mě hučíš,“ odsekla jsem jí a dál se věnovala svým dlouhým havraním vlasům, které bylo potřeba rozčesat.

„Alespoň se dostaneš trochu ven! Když nemusíš něco vyřizovat, ani nevylezeš z baráku! Jako dneska. Pochybuju, že někam jdeš! Jen se vymlouváš!“ jančila jak malý děcko. Pobavena jejími reakcemi jsem jen pokrčila rameny. Procedura vyčesávání skončila, na řadu přišly černé linky. Malovala jsem je silnější než obvykle. Na víčka i pod oči. Jako za starých dobrých časů. Damon nestárne a já si vedle něj teď malicherně přeju nestárnout taky. Jako pubertální husa, vážně. Jestli si budu znovu procházet stádiem zamilovanosti, tak se mu snad nakonec to naše manželství vážně povede uhájit. Parchant. On to má moc dobře promyšlené. Vím to! Já to prostě vím! Ale na druhou stranu, ne, že bych s tím něco dělala…

„Chystáš se tu pořádat soukromou satanistickou seanci nebo co?“ Chloe se jen šklebila nad mým krášlením. Sice mi lezla na nervy, ale teď mě tak trochu pobavila. Celému tomu soukromému vtipu v mojí hlavě přidal i úšklebek, který jsem nahodila proti zrcadlu. Zdá se, že ani pět let od něj nesmazalo jeho vliv na mě. Ta sarkastická, arogantní mrcha ve mně se pozvolna budila k životu a nabírala na síle. Kdo za to asi mohl.

„Dala jsem se na nový druh woo-doo. A jestli konečně nesklapneš, budeš moje první oběť,“ vpálila jsem jí, stále se věnujíce zrcadlu. Vyděšeně se na mě podívala, načež o krok ustoupila. Tentokrát už jsem smích udržet nemohla, takže se její zděšený pohled změnil v nechápavý a ještě víc vyděšený.

„Nic prosimtě,“ zakroutila jsem pobaveně hlavou nad jejím chováním. Bylo na čase vyrazit. Drapla jsem svoji milovanou kabelku z limitované edice od Vivienne Westwood, na kterou jsem šetřila dva roky, abych ji pak dostala darem přímo od ní samotné jako gratulaci k mé knize. Mé sny se staly skutečností. Má sbírka drahých, ale za to dokonalých ohozů od ní byla zase na čas doplněná. Do doby, než objevím zase něco, co vážně moc chci.

„Kam jdeš?“ Ta holka mě svýma otázkama chce umučit.

„Říkala jsem, že mám svoje plány, mami!“ poslední slovo jsem div nezavrčela. Asi na okamžik mě popadla nezkrotná touha po Damonově rychlosti. Měla jsem od doby, co píšu, sklonu být trochu melodramatická, ale ta představa, jak bych na ni vycenila špičáky a přirazila ji výhružně ke stěně upíří rychlostí. No, byla prostě vážně skvělá. Místo toho jsem se však jen otočila na podpatku a práskla dveřmi. S naprostou jistotou mě bude za chvilku následovat. Ať už, protože se bojí Marcuse nebo protože ji bude děsně zajímat, kam jdu, takže mě bude děsně nenápadně špehovat.

Do kina jsem dorazila s lehkým předstihem, takže bylo dost času na rozhlížení se okolo sebe. Co jsem viděla, se mi však vůbec nelíbilo. Hladina vzteku v mojí krvi stoupla tryskovou rychlostí a přísahám, že pod mými podpatky zakřupala země. Já toho idiota asi zabiju!

„Víš, že to, co tu děláš, se odborně nazývá stalking?!“ sakra proč přitahuju takové psychopaty? Buď vraždí lidi a jsou jednou nohou v kriminále, nebo jsou až přehnaně vlezlí a pečovatelští. Aaron se zatvářil jak hladové štěně a asi očekával, že mu to sežeru.

„Chloe říkala, žes jí utekla,“ namítl.

„A tebe okamžitě napadlo jít za mnou. Nenapadlo tě třeba, že tu nejsem sama?“ prskla jsem. Vypadal, že vybuchne smíchy.

„Ty jsi vždycky sama. Nebo máš pocit, že tu někdo je? Ale vtip dobrej,“ smál se mi. On se mi regulérně vysmíval. Jestli na mě vztek nebyl vidět do teď, pak v tuhle chvíli už musel být nepřehlédnutelný. Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděla, co mu odpovědět. Damona jsem nikde neviděla. A podle toho, jak mě tu znají, nedivím se, že o mém doprovodu dost pochyboval. Takže jsem jen mlčky sledovala smějícího se Aarona a vymýšlela argument.

„Víš, když chceš udělat na ženu dojem, možná by ses jí neměl vysmívat,“ podívala jsem se na něj spíš trochu udiveně, svým ignorantským postojem, než vzteky. V první chvíli mi nedocházelo proč, ale všechny mé pohnutky byly vzápětí velmi rychle vysvětleny. Nebyla jsem nadpřirozená bytost, ale Damonova přítomnost v mé blízkosti na mě prostě měla obrovský vliv. Jeho temná aura s nádechem majetnickosti prosycovala vzduch, že se skoro nedalo dýchat. Čím byl blíž, tím temnější byla moje mysl. On byl všechno zlo uvnitř mě. Spouštěč, který ho probouzel. Jinak bych s ním asi nemohla nikdy být.

„Jdeš pozdě,“ prohlásila jsem tak chladně, že se Aaron přestal smát a zmateně se rozhlížel po příjemci mých slov. Damon byl někde v místnosti, ale evidentně ještě nebyl tak blízko, aby bylo poznat, že ke mně patří. No, každopádně mě slyšel. Tím jsem si byla jistá.

„Na nejlepší se vyplatí čekat,“ odpověděl mi, když se konečně zjevil za mými zády. Aaron vypadal šokovaně.

„Tak ještě, že mi tady Aaron dělá společnost, protože se zdá, že to nejlepší ještě pořád nedorazilo,“ odsekla jsem sarkasticky, aby si nemyslel, že jsem za ty roky snad zjihla.

„Krásko, cítím se lehce uražen tím, že si za ty roky už zapomněla moje jméno. Asi bych ti měl velmi brzy zase připomenout, jak jsi ho křičela, zatímco jsme ruinovali tvoji postel,“ pohotově vypálil. Nemohlo mi uniknout to neskonalé škodolibé potěšení, které z něho sálalo ve chvíli, kdy můj stalker zaslechl jeho slova. A že si dal velkou práci, aby je zaslechl. Aaronovu tvář protnul vztek a žárlivost, nakonec si raději odkašlal, aby dal najevo, že je tu s námi taky a rád by vysvětlení.

„Aarone, představuji ti Damona, on je můj…“ spustila jsem s falešným úsměvem, ale sexy upír za mými zády mě nenechal větu dopovědět.

„Manžel. Jsem její muž,“ dokončil za mě se škodolibým úšklebkem a podával Aaronovi ruku. Já sice chtěla původně říct doprovod, ale musela jsem uznat, že Damonovo zakončení zasytilo mou i jeho škodolibost mnohem víc. Aaron váhavě přijal a v opravdu komické snaze o bolestivý stisk potřásl Damonovi rukou. Přitom si jedovatě prohlížel prsteníček na jeho levé ruce, kterou mi omotal okolo pasu, přičemž si dal hodně záležet, aby se nedaly přehlédnout snubní prsteny. Damon byl prostě stále stejný parchant. Sakra! Bude tak těžké mu nepodlehnout. Tedy rychle nepodlehnout. Že mu zase podlehnu, mi bylo jasné už od začátku.

„No, pánové, omlouvám se za upřímnost, ale tahle chvíle už je trapná. Takže Aarone, měj se! A ty mi koukej jít koupit něco k pití!“ rozkázala jsem oběma rázně. Trochu vyjeveně se na mě podívali, ale mlčeli a pak se každý rozešel mnou určeným směrem.

***

Kino uteklo rychle a s ním i čas s Damonem. Znovu jsem odolávala touze ho okamžitě pozvat domů a do své postele. Odolala jsem. Moje paranoia, že se mi to všechno stále zdá, že se každou chvíli rozplyne, mě držela zpět. Kdykoliv jsem na to jen pomyslela, zachvátil mě pocit absolutní beznaděje. Další jeho ztrátu bych už prostě nezvládla. Alespoň si myslím, že ne. Klíče zachrastily v zámku. Vstoupila jsem do svého bytu s obavou, aby na mě hned za dveřmi nevybafla Chloe. Nakonec bych ale byla ráda, kdyby se tam zjevila jen ona. To, co mě totiž čekalo, mi málem vyrazilo dech.

„Becky, Rayi,“ vydechla jsem, když můj pohled zachytil dvě nevítané postavy na mém gauči. Z mé oázy klidu se definitivně stal průchoďák. Já, která nesnáším společnost, ji teď mám téměř čtyřiadvacet hodin denně. Ti dva tam jen tak seděli a potutelně se usmívali. Měli mě v hrsti. Už pěkných pár let. Další z mých malých tajemství, které mělo zmizet a zůstat navždy skryto. Zdá se, že normální život mě nechce. Vždycky se zjeví problém. No, spíš se vždycky zjeví všechny najednou.

„Co tu chcete?!“ prskala jsem, zatímco se v mojí hlavě rodil souvislý monolog, který si vyslechne Marcus hned, jak tihle dva opustí byt. Nevím, co bylo tak nepochopitelného na tom, že nemá nikoho pouštět do bytu bez mého svolení.

„Chyběli jsme ti?“

„Ne, popravdě jsem doufala, že už vás nikdy neuvidím,“ zasyčela jsem ostře. Pravda byla, že by mi nevadilo je znovu vidět. Byli jedni z mála, kteří mi za posledních pět let alespoň trochu přirostli k srdci. Ráda jsem s nimi trávila čas. Jednu dobu mi dodávali pocit, že nakonec nejsem tak špatná, jak se jevím. Bohužel jen do doby, než zjistili důvod, pro který se známe. Od té doby na mě koukali z patra. Jakobych mezi ně nepatřila. Byla někdo jiný. Jen zločinec, který udává, aby si zachránil krk. Což byla asi pravda.

„To my taky. Bohužel, máme práci a potřebujeme špióna. Nikdo tak zdatný jako ty tu ještě nikdy nebyl a šéf chce, aby ses toho ujala,“ přikazoval mi Ray. Zamračila jsem se. S tímhle už byl dávno konec. Už neměli, čím mi vyhrožovat. Měla jsem vlastní život. Prokazatelně mimo nadpřirozený svět. Média mě sledovala a tím v podstatě chránila. Měla jsem peníze i kde bydlet a nad Marcusem už dávno nevisela hrozba sociálky. Dalo mi sakra práci, abych si i přes svou povahu omotala některé lidi okolo prstu a zajistila si klid. Teď už na mě prostě nemůžou. Pokud ovšem neodhalili ten můj podraz.

„Už to není můj šéf, moje práce je hotová. Nic nedlužím. Nebudu pomáhat,“ odsekla jsem. Vzápětí mě Rayovy silné paže přimáčkly ke zdi. Že já toho Damona nepozvala dovnitř.

„To ale nebyla otázka, holčičko! Byl to rozkaz! Jestli sis myslela, že splníš jednu dohodu a budeš mít klid, hodně ses zmýlila. Ty teď uděláš, co ti řekneme, protože, ač tomu možná nevěříš, my tě můžeme připravit o všechno. Stačí nám k tomu jeden jediný telefonát!“ zavrčel mi výhružně do ucha. Hajzl!

Holky moc se omlouvám, víte, jak hrozně moc jsem ráda, že jste si Ztracené oblíbily, ale teď s tím prostě nic nenadělám. Potřebuju odmaturovat a udělat přijímačky na vysokou. Potom se zase budu psaní věnovat, jak jen to půjde a kapitoly by měly být častěji. Mějte se mnou prosím trpělivost.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Neplýtvej časem pro ztracené - 10. kapitola: