OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » I hate you because I love you - 8. kapitola

10.08.2012 (20:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1370×

8. kapitola

Když jsem v polovině srpna, scházela dolů na snídani, věděla jsem, že něco není v pořádku. Snapeovi se přemístili hned další den po druhé návštěvě bohů a od té doby se neukázali, snad jen Rose se na nás chodila dívat a sdělovat nám novinky ohledně svatby, která se měla konat u Snapeů.

„Dobré ráno,“ zazívala jsem směrem ke stolu, když jsem se dostala, až do kuchyně.

„Nemohl jste mě někdo vzbudit? Vždyť je skoro poledne,“ vyčetla jsem kamarádům sedícím v hloučku nad novinami.

„Pojď se na něco podívat,“ vyzval mě Nathan a přistrčil ke mně Denního Věštce.

PŘIJDEME O SVÉ NEJLEPŠÍ KOUZELNÍKY???

Pod titulkem byla fotka, kterou jsem znala. Stála jsem na ní já spolu se Snapem vpředu, za námi byla Belatrix, Roderic, Steven, Veronica, Hugo, Patricie, Nathan a Angela. Fotka byla pořízena na začátku šestého ročníku, kdy jsme reprezentovali Bradavice v Lektvarech jako dva nejlepší týmy vybrané učiteli. Pod fotkou další text.

Jistý zdroj nás informoval, že nejlepší kouzelníci, jaké kdy Bradavice měli, se chystají zmizet. Neví se, jestli Lily Potterová, dcera slavného Harryho Pottera a její přátelé, mezi nimiž je i Hugo Weasley, syn Ronalda a Hermiony Weasleyových nebo Luke Snape, vnuk dvojitého špeha Severuse Snapea, chystají zpět do Bradavic! Podařilo se nám zjistit, že mají se svými životy tak trochu jiné plány… (více na stranách 14 a 15)

 Zmateně jsem pohlédla na své přátele.

„Co to má ksakru být?“ zeptala jsem se.

„Ty dvě strany se věnují tomu, že se přihlásilo pár lidí, kteří dokonce potvrdili existenci bohů, a Věštec taky nějak zjistil, že se chceme stát bohy. Připisují to naší neutuchající snaze se zviditelnit a stát se mocnějšími o proroctví ani o Smrtijedech tam není ani řádka,“ řekla Angela.

„Většina z toho jsou samý žvásty, ale znepokojuje mě, že se o tom dozvěděli, nemělo to být tajné?“ zeptal se Nathan.

„Ví o tom Řád?“ zeptala jsem se a rozhlédla se po prázdné kuchyni.

„Jsou vedle, řekli nám, že tady máme počkat na tebe a připravit se, dneska vás prý chtějí vykoupat,“ odpověděl Hugo a já se musela ušklíbnout.

„Prý to není nic příjemného. Může se to… no nějak zvrtnout?“ zeptala se Patricie.

„Pokyny jsou jasný, soustředit se na jedno místo, které mé poutá k životu a hlavně nezapomenout, kdo jsem. Řeka mě může i zabít, ale Zeus říkal, že jsme silnější a ta možnost je menší než u polobohů,“ vysvětlila jsem.

„To je opravdu hrozný,“ zašeptala Angee a vrhla se ke mně.

„Tak hrozný zase ne,“ usmála jsem se a objetí ji opětovala.

„Lily má pravdu, tak hrozný to není, je tu možnost, že se to Snapeovi nepovede,“ zazubil se Hugo v marné snaze Angelu utišit.

„To není sranda, Hugo. Jestli Snape zemře, stačí, aby chytili Lily a Voldemorta máme zpátky,“ otočila se na něj Angela naštvaně.

„Proboha, to byl jenom vtip, samozřejmě, že doopravdy nechci Snapeovu smrt pokud by tím ohrozil Lily a ostatní, jenom jsem tím myslel, že by byl klid,“ vysvětloval Hugo.

„Věř, Weasley, že tobě bych nedal pokoj ani po smrti,“ ozvalo se ode dveří. Trochu jsem sebou cukla a otočila se za hlasem. Opravdu skvělý, proč přijde vždycky, když se o něm bavíme?

„Co chceš, Snape?“ zeptala jsem, abych zamaskovala překvapení, které se zračilo na tvářích všech mých přátel.

„Setkáváme se znovu, a znovu opakuji, že po vás nikdy nic nechci ani chtít nebudu. Jsem tady na žádost samotného Dia,“ zazubil se.

„Četl si Denního Věštce?“ zeptala jsem se, abych mu neřekla něco ošklivýho.

„Ne, nemám potřebu pročítat bulvár,“ odpověděl posměšně, což bylo v rozporu s tím, že mu do Bradavic každé ráno nosila Afrodita onen „bulvár“.

„Opravdu? V tom případě máš jistě nějaké rozumné vysvětlení pro to, že tvoje sova ti nosí každé ráno Denního Věštce, až ke stolu, že?“ otázala jsem se nevinně s jedním obočím vytaženým nahoru.

„Ty si vůbec nějak všímavá, co se týče mé osoby, nezdá se ti? Nevíš třeba, co snídám každé úterý?“ zeptá se posměšně a přejde místnost třemi dlouhými kroky.

„Věř, že mám v úterý lepší věci na práci, než sledovat tvůj talíř,“ odfrkla jsem si. Jasně, že to vím, každé úterý má slaninu, ale to mu rozhodně říkat nebudu. Každé úterý má slaninu, ale to mu rozhodně říkat nebudu... to se rýmuje, že? Jsem holt talent.

„Jistě, třeba kontrolovat mou poštu,“ odsekl.

„No alespoň nepotřebuji číst denně Denního Věštce a tajně doufat, že se objevím na titulce. Mám pro tebe novinku, tvoje přání se splnilo,“ křikla jsem a hodila po něm novinami, které dosud leželi na stole. Ostatní zvyklí na podobné i horší hádky jen nečinně sledovali.

„Co?“ otázal se inteligentně. Sebral noviny a chvíli jenom civěl na titulní stránku.

„No NĚKDO zřejmě touží po slávě, tak moc, že vykecal všechno reportérovi Věštce,“ snažila jsem se dát dostatečný důraz na slovo někdo, zřejmě pochopil.

„Tak to brzdi. I kdybych krásně toužil po slávě, nikdy bych se nesnížil k tomuhle,“ odsekl a mávl rukou k novinám.

„Navíc mojí pověsti rozhodně nepomůže, označení mé osoby za slávychtivého adolescenta,“ zamumlal s hlavou zabořenou ve stránkách 14 a 15. To jsem nevydržela a i přes nastalou situaci jsem vyprskla smíchy.

„Proč se tak divíš? Sama bych tě nepopsala líp,“ namítla jsem.

„Tak to opravdu sedí od vycházející, i když mírně zastíněné hvězdy,“ vybuchl smíchy. Sebrala jsem mu noviny.

„Kterej Troll tohle napsal?“ zeptala jsem se spíš sama sebe a jala se hledat odpověď.

„Šéfredaktor Montgomeri Paster? To je kdo?“ zeptala jsem se, když jsem se dostala až na konec článku.

„Strýc Gregoryho Pastera, chodí do Mrzimoru a v pátém ročníku jsme spolu měli Bylinkářství, jinak chodí o*d třetího ročníku spolu se mnou na Věštění z čísel,“ odpověděla Angela.

„Fajn, tím se to objasňuje,“ prskla jsem naštvaně a hodila noviny zpět na stůl.

„Ptala ses,“ namítl Hugo.

„Já vím, jenom mě to štve, to je všechno,“ řekla jsem a zamířila si pro čokoládové lupínky, mudlovská výroba, ale jsou výtečné.

„Co to je?“ zeptal se Snape se zdviženým obočím. Upíral pohled na moje čokoládové lupínky s mlékem a tvářil se mírně znechuceně.

„Mudlovská snídaně, dáš si?“ žertem jsem k němu natáhla plnou lžící. Když se ale natáhl a strčil ji do pusy, málem jsem dostala srdeční zástavu. Ozvala se dutá rána, která mě donutila se otočit a vyrvat tak (již prázdnou) lžíci ze Snapeových úst, Hugo spadl ze židle.

„V pořádku?“ křikla jsem a sledovala, jak se Hugo zvedá s podlahy s mírně vytřeštěnýma očima.

„Jo – o,“ dostal ze sebe, znovu už se ale neposadil.

„Tak co říkáš na čokoládové lupínky?“ otočila jsem se opět ke Snapeovi.

„Řekl bych, že nechat je v tom mléce chvíli dýl a místo mléka bys měla kakao, navíc mi přijde sprosté tvrdit, že je to čokoládový, když je to spíš ubohá náhražka, mimo jiné ne zrovna zdravá,“ dokončil svůj výklad.

„Stačilo by mi jednoduché: chutnají mi, ale když tak o tom přemýšlím, chtít po tobě něco takového by asi nebylo normální,“ odsekla jsem. Nabrala jsem si plnou lžíci ignorujíc pohledy přátel, ignorovat i Snapeův mě stálo další přebytečnou dávku sebeovládání.

„Musíte na mě všichni civět, když jím?“ zeptala jsem se naštvaně po druhé lžíci. Všichni odvrátili pohledy a snažili se dělat něco jiného, všichni… až na Snapea.

„Co je?!“ zavrčela jsem.

„Snažím se odhadnout, jestli to, že ti chutnají, jenom předstíráš nebo jsi opravdu ujetá na cokoli sladkého,“ vysvětlil.

„Di se vycpat,“ zamumlala jsem s plnou pusou.

„Á Lily, Lukeu, tady jste,“ ozval se Diův hlas ode dveří. Sbohem, čokolupínky.

„Takže jak vidím, už jste jistě připraveni, můžeme jít?“ zeptal se, ignorujíc můj pohled upřený na mou snídani.

„Samozřejmě,“ vymrštil se Snape ze židle.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se, když jsem se taky bez přílišného nadšení zvedla.

„Budou na nás čekat na místě, myslel jsem, že by bylo lepší, aby vám matky daly pouze požehnání, ale zdá se, že se nenechají odradit a u řeky stejně budou, což Háda bez pochyby naštve.“ Zeus se ušklíbl a potom se ohlédl na mé přátele.

„Slyšel jsem, že tito mladí lidé budou již brzy mezi námi, není-liž pravda?“ zeptal se.

„Hm ano, zřejmě ano,“ odpověděla jsem, poněkud vyvedená z míry.

„V tom případě mohou jít taky,“ vysvětlil.

„Půjdeme,“ odpověděl Nathan a povzbudivě se na mě usmál.

„To nemusíte, přeci jenom je to v podzemí a… zřejmě to tam není zrovna, jako procházka růžovým sadem,“ namítla jsem. Luke vedle mě si odfrkl a nespouštěl pohled z Nathana.

„Ne, opravdu jdeme,“ přisvědčila Angela a znovu mě objala.

„Angee?“ donutila jsem ji vzhlédnout, „bude to v pohodě, jo?“ musela jsem se usmát.

„Jasně, jenom možná umřeš, ale to je přeci normální,“ odsekla naštvaně.

„Mohli byste si podobné, hm, citové výlevy nechat, až tady nebudu?“ otázal se Snape napůl znechuceně napůl znuděně.

„Ty už odcházíš?“ zeptala jsem se naoko lítostivě.

„Lituju toho, že jsem to neudělal už dřív,“ odsekl.

„Takže bychom měli jít, no, všichni se zřejmě umíte přemisťovat, že?“ zeptal se Zeus.

„Ano,“ odvětila jsem jednoduše.

„Takže se přemístíme do Podzemí k řece Styx, to by mohlo dopadnout dobře,“ vysvětlil.

„Takže můžeme?“ zeptala jsem se pro jistotu, a když se mi od něj dostalo pouhého přikývnutí, zavřela jsem oči.

Po nepříjemném stlačení a téměř udušení jsem se ocitla na opravdu děsivém místě. Slovem děsivý se dá asi popsat spousta věcí, ale málokteré je opravdu tak děsivé, jako tohle místo. Snad to bylo tou zvláštní atmosférou, která jako by přímo křičela: smrt! Možná tím, že kam jsem se podívala, viděla jsem samé mrtvé lidi, nebyli jako duchové v Bradavicích, byli děsiví a nerozuměla jsem jim ani slovo, vydávali totiž jakýsi klapot a sykot. Prostě vám říkám, bylo to hrozné a mě až vstávali chloupky na krku a musela jsem se pořád dokola ujišťovat, že se můžu kdykoli přemístit zpět. Prásk! Vedle mě se objevil Luke, hned po něm ostatní a nakonec i Zeus. Už jsem se chtěla zeptat, kde že jsou ostatní bohové a rodiče, když mě přerušilo dvojité prásknutí a objevila se mamka s taťkou a kousek od nich pan a paní Snapeovi. Mamka se rozhlédla, a jakmile si mě všimla, zamířila i s taťkou ke mně. Zlatý záblesk a přede mnou se objevila jedenáctka zbývajících bohů, nutno podotknout, že mají efektivnější přemisťování. Alespoň u toho nenadělají takový hluk, i když z té záře by jeden oslepl.

„Připraveni?“ zeptal se Hádes zlomyslně. Ne!

„Ano,“ odvětila jsem a snažila se působit alespoň o trochu statečněji, než jsem se cítila.

„Samozřejmě,“ odpověděl Snape.

„V tom případě před vámi je řeka, jistě víte, co máte dělat. A možná by bylo lepší, kdybyste šli oba společně,“ postrkoval nás Hádes k řece. Proč z toho má kruci takovou radost? Už se těší, až se mu říše rozroste o další dvě duše? Opravdu skvělé…

„Lily, hlavně nezapomeň, že se máš soustředit na jedno místo,“ křikla mamka. Nereagovala jsem ani na další rady, které se za námi ozývali, a jen jsem pokračovala dál.

„Tak hodně štěstí,“ zazubil se Luke nervózně. Náhle jsem pocítila silnou touhu dostat ho od řeky pryč, někam do bezpečí. Rychle jsem tenhle zvláštní pocit potlačila a zhluboka se nadechla.

„Hodně štěstí,“ zašeptala jsem. Potom jsme oba najednou vstoupili do proudící a špinavé řeky. Bylo to tak nějak, jak to popisoval Percy, svaly na nohou se mi začali rozpouštět a já sebou plácla do řeky, cítila jsem, jak přese mě proudí řeka, ale nemohla jsem se pohnout. Začínala jsem se topit. Celé tělo se mi jakoby rozpouštělo v proudu řeky a neskutečně to pálilo a bolelo. Snad se takhle mohl cítit někdo, koho zaživa stahovali z kůže, jenže já k tomu mohla připsat i topení.

Místo, Potterová, vzpomeň si na to místo! Ozval se mi v hlavě Snapeův hlas. Jasně, jsem pitomá. Chodidlo, malý kousek chodidla. Netřeba podotýkat, že tam mě kletba zasáhne jen těžko, i kdyby stejně potom budu nesmrtelná.

Přede mnou se objevil Lukeův smějící se obličej.

No tak pojď, oba víme, že chceš, ne? Smál se dál a nastavil mi svou náruč. Rychle jsem se k němu rozeběhla, on teď byl jediným středem mého vesmíru. Viděla jsem jenom jeho i bolest začala ustupovat. Když jsem najednou vylétla z řeky a dopadla na břeh. Vedle mě ležel Luke, cítila jsem to, ale nechtěla jsem otevřít oči, bála jsem se toho, co uvidím. Kůže mě strašně pálila a já se to snažila ignorovat, stejně jako svou vidinu tam v řece. Kruci!

Opatrně jsem otevřela oči a střetla se s těmi černými Snapeovými. Za námi se ozývali výkřiky radosti, ale já byla momentálně schopna vnímat jenom jeho. Jeho charakteristickou vůni, která byla dokonalá i přesto, že se právě vykoupal v takovém hnusu a hlavně jeho oči. Topila jsem se v jeho pohledu snad další minutu a věděla jsem, že bych to vydržela věčně. Věčně koukat do těch černých uhlíků.

„Lily, to bylo drsný,“ ozvalo se nade mnou a za chvíli už mi Nathan pomáhal vstát.

„Hm, co?“ zeptala jsem se.

„Jsi v pohodě?“ objevila se vedle mě Angela a po mém souhlasném kývnutí mě pevně objala. Samozřejmě jsem putovala z náruče do náruče, až jsem skončila opět u Nathana. Zazubila jsem se a kousek od něj poodstoupila.

„Takže to bychom měli. Myslím, že na tu záležitost s proměnou v bohy máme ještě čas. Potřebujeme toho ještě spoustu zařídit. Ozveme se vám, teď byste se asi měli přemístit a my také půjdeme.

„Hodně štěstí,“ popřál nám Zeus.

„Na shledanou,“ rozloučila jsem se a s prásknutím jsem se přemístila zpět k domu Blacků. Dům byl nyní – jako spousta dalších – chráněn Fideliovým zaklínadlem a spoustou dalších kouzel, takže se do něj nedalo jen tak přemístit.

„Lily, jsem opravdu rád, že si zpátky živá,“ zasmál se Sirius.

„Díky za pěkné přivítání,“ zašklebila jsem se na něj.

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you because I love you - 8. kapitola: