OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » I hate you because I love you - 7. kapitola

06.08.2012 (20:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1442×

7. kapitola

„Fakt?!?“

„Děláš si z nás srandu, že?“

„Bože, Lil, to je hrozné!“

„Takhle to nenecháme.“

Takhle nějak reagovali mí přátelé, když jsem ještě tentýž den svolala naléhavou schůzku a řekla jim o všem, o věštbě, o Lukeovi a Justinovi, o bozích a o tom, jak se musím stát nesmrtelnou.

„A dneska si o tom všem chtějí promluvit,“ zakončila jsem.

„To je šílenost, ale v podstatě ti nabízejí něco, co by chtěl každý. Věř, ale že mi s tebou zůstaneme, až do konce,“ usmála se na mě Jessica Adele. To bylo také velké vysvětlování, všichni byli opravdu hodně zděšení identitou Havraspárského děvčete.

„Má pravdu, zůstaneme s tebou a už dneska,“ rozhodla Patricie.

„Lily? Pojď dolů, už jsou tu bohové,“ vyzvala mě mamka, když vešla do mého pokoje.

„Jdeme,“ zvedl se Nathan ze země a všichni společně jsme zamířili dolů do kuchyně. U kulatého stolu už seděli všichni bohové a Luke s jeho nejlepšími kamarády, Veronica, Belatrix, Steven a Roderic.

„Vítej, Lily, prosím posaďte se, ať můžeme začít,“ přivítal mě Zeus a ukázal na šest volných židlí. Vážně věděl, kolik nás přijde? Vlastně, co se divím je to přeci jenom nejvyšší z bohů.

„Mám si vážně sednout vedle Notta? To je šílené,“ protáhl poslední slova Hugo, ale nakonec se posadil. Všichni zmijozeláci vypadali poněkud naštvaně, no ono se vlastně není čemu divit, vždyť naštvaní jsme byli všichni, ale v jejich pohledech bylo něco, co jsem tam snad nikdy neměla šanci zahlédnout… smutek?!?

„Takže vraťme se k včerejšímu tématu, které vás tak… řekl bych, rozrušilo,“ začal Zeus a trochu nervózně se usmál.

„Jistě už jste o tom řekli svým přátelům, a proto pro vás máme jednu novinu. Vy samozřejmě budete zástupci jiných bohů, nebo bohové něčeho méně významného, ale po dlouhém přemýšlení a uvažování o vhodné strategii, nás napadlo, že bychom měli větší šanci udržet vás na naší straně, pokud budete spokojeni. V tom byl ten problém, který už jsme ale zdárně vyřešili,“ usmál se na nás Zeus. Nechápavě jsem na něj hleděla a snažila se zjistit, co tím jako myslí?

„Já vůbec nic nechápu,“ přiznal Hugo nahlas to, co jsme si ostatní jen mysleli.

„No vtip je v tom, že jediné co vám na nesmrtelnosti vadilo, bylo zřeknutí se přátel a rodiny. Proto pro vás máme nabídku, každý z vás se stane bohem, ale jako takový bonus vám dáme možnost, učinit bohy z dalších sedmi lidí, každý zvlášť samozřejmě, můžete kdykoli. Sice pro nás nebude zrovna jednoduché najít místo pro šestnáct bohů, ale pořád lepší, než dovolit návrat nejhoršího zla.“

Ocitla jsem se v hromadném objetí. Tedy hromadném vlastně ne, rozhodně jsem se neobjímala s kýmkoli ze Zmijozelu.

„Lily? Pořád je to jen sedm míst, nebudeš si moct u sebe nechat všechny,“ poznamenala Pat s pohledem upřeným do země.

„Máš pravdu, ale to vyřešíme,“ usmála jsem se. Potom jsme všichni vyšli z místnosti (bohové se někam ztratili) a zamířili do sálu, kde sedával Řád.

„Tak co jste se dozvěděli?“ zeptal se taťka hned, jak jsme vešli. Upřeně se na nás zadívalo kolem dvaceti pohledů.

„Bude nás šestnáct,“ usmála jsem se.

„Bude nás osm a osm,“ namítl Hugo. Zvědavé pohledy neustávaly, až to Belatrix nevydržela.

„Bohové nabídli Lukeovi a Potterový, že si můžou zvolit dalších sedm lidí, kteří se spolu s nimi stanou bohy,“ vyhrkla.

Po důkladném rozebrání problému: bohové, při kterém jsem usilovně přemýšlela, mi došlo, že tohle sama nerozhodnu.

„Mohli by tu prosím s námi zůstat Sirius, táta, mamka, James a Albus?“ zeptala jsem se, když se všichni zvedali od stolu. Jmenovaní jen přikývli a postavili se do rohu.

„Tak co potřebuješ, Lil?“ zeptala se mamka, když jsme osaměli.

„No, vlastně tak trochu pomoc,“ otočila jsem se na přátele a ti mi kývnutím naznačili, že poslouchají, mamka s taťkou na mě hleděli s takovou tou starostlivostí a James s Albusem byli myšlenkami napůl někde jinde, možná, že i vím kde. Jenom jsem se ušklíbla a radši se chopila pokračování.

„Nevím, jak mám rozhodnout o… no o tom koho chci udělat bohem, tak jsem se chtěla zeptat vás,“ vysvětlila jsem.

„Lily, to je od tebe opravdu hezké, ale my s tatínkem ti budeme muset říci ne,“ usmála se mamka na taťku a ten jen s úsměvem přikývl.

„Ale proč?“ nechápala jsem moc dobře jejich rozhodnutí.

„Víš, Lily, už nejsme nejmladší, a co bychom z toho měli? Teď jsem nejšťastnější za celý svůj život, konečně obklopen lidmi, které mám rád a myslím, že tohle je spíš pro mladou krev,“ vysvětlil taťka. Nepatrně jsem se zachvěla a svůj pohled stočila na bratry.

„Lily, je zcela zřejmé, proč ti musím teď říct ne, mám tě strašně rád, ale myslím, že se nedokážu vzdát budoucnosti po boku Helen,“ Albus se tvářil vážně, což u něj bylo normální, ale tentokrát byl snad vážnější, než kdy dřív. Pohledem jsem vyhledala Jamese.

„Za normálních okolností bych neváhal ani vteřinu, sestřičko,“ zazubil se, „ale když jsem v Řecku potkal Georgii, zjistil jsem, že jsem se doteď na svět díval špatně, takže stejně jako rodiče a Albus musím odmítnout kvůli lásce,“ znovu se zazubil a s úklonou naznačil, že skončil své představení.

„S vámi je poslední dobou zábava,“ zamračím se a pohlédnu na Siriuse.

„Já nevím,“ taky se zamračí.

„Jak nevíš? Nenabízím ti tady něco skvělého, protože já si doteď myslela, že ano. Nebo snad i ty máš nějakou tajnou lásku, které se nedokážeš vzdát?“

„Ne, to ne. Od většiny přátel jsem byl odříznut, v podstatě si připadám osamělý a je pravdou, že věčný život by tohle mohl změnit, ale… nejsem si tak docela jistý. Včera jsem totiž mluvil s Hádem. A ten mi řekl, že James, Lily i Remus jsou v Elysiu,“ v Siriusových očích se zatřpytily nepatrné slzy.

„A Hádes mi naznačil, že až umřu, čeká mě pravděpodobně život v Podsvětí po jejich boku,“ dokončil. Všimla jsem si, že i tátovo pohled dostal trochu skelný nádech při zmínce o jeho rodičích.

„V tom případě ti nemůžu bránit, ale není možnost, jak se s nimi vídat jakožto bůh?“ zeptala jsem se.

„No, pro normálního člověka nebo boha by to možný nebylo,“ řekl Sirius sotva slyšitelně.

„Co prosím?“ zeptal se taťka.

„Jsem polobůh,“ nebyla jsem si jistá, jestli to Sirius opravdu řekl a že promluvil, jsem poznala spíš podle toho, že pohnul rty.

„Jak to myslíš?“ zeptal se chytře Hugo.

„Moje matka se vyspala s Hádem a ten mě po celý život chránil, abych nic nezjistil, jenže když mi bylo čtrnáct, zřejmě někde udělal chybu, protože mě napadla hydra a já si tehdy myslel, že jsem se zbláznil. Jediný, kdo tohle věděl, byl James a minulý týden, když jsem poprvé uviděl bohy, se všechno vyjasnilo.“

„Já si myslím, že je toho na mě už přeci trochu moc,“ svezla se Angela na židli. Nemohla jsem jí nic vyčítat, sama jsem si připadala, jako poloviční blázen, poslední měsíc byl všechno jen ne klidný.

„No, je už přeci jen pozdě a já bych ráda dořešila tu věc s nesmrtelností,“ poznamenala jsem.

„Já do toho jdu určitě s tebou,“ usmál se Hugo.

„Já taky, bude to vzrůšo!“ Nemohla jsem se neusmát, Patricie nezklamala.

„Se mnou taky počítej,“ zazubil se Nathan.

„Nemůžu vás v tom nechat, vždyť byste beze mě nevěděli ani, co máte dělat,“ povzdechla si Angela a pak se rozesmála. Všichni jsme se otočili směrem k Jessice Adele, která vypadala trochu překvapeně, pak jí ale asi došlo, na co čekáme. Bystrá holka. Ušklíbla jsem se.

„Asi jsem opomněla menší detail,“ zazubila se, „já už nesmrtelná jsem. Sice ne bohyně, ale žiju věčně.“

„A tos nám chtěla říct kdy?“ zeptal se Hugo a zvedl obočí.

„Hm asi teď,“ zazubila se a něj Jess a já to radši přešla bez komentáře. Přeci jen jsem jim byla opravdu vděčná, že se ke mně neobrátili zády, ale naopak se mi snaží pomoct.

„Takže pokud dobře počítám,“ protáhl Nathan, „zbyly ti ještě tři volby.“

„Nemusím je použít hned, slyšeli jste přeci Dia, řekl kdykoli. Měli bychom jít spát,“ řekla jsem a po rozloučení s bratry, rodiči, Siriusem a kluky jsem zamířila spolu s Patricií, Jess a Angelou do mého pokoje.

Když jsem už nějakou dobu ležela ve své posteli, poslouchala spící holky a nemohla za boha, vlastně za bohy usnout, napadl mě spásný nápad. Sedla jsem si ke stolu, vzala čistě bílý papír, propisku a rozsvítila lampičku. Tohle mě vždycky dokázalo zvláštním způsobem uklidnit.

                                   Šílenosti měsíce

Podtrhla jsem nadpis a začala psát, sice ještě nebyl konec měsíce, ale myšlenek jsem měla, až moc.

1.   Moje sestřenice chodí se Snapem!!! A budou mít svatbu…

2.  LUKE SNAPE JE SEXY!!! Cítím se zvláštně, když je nablízku, ale rozhodně NENÍ SEXY! Nechápu, proč jsem to napsala.

3.  Já a Luke Snape jsme noví bradavičtí primusové, z čehož jasně vyplývá, že s ním budu bydlet! Ach bohové, za co?!?

4.  Smrtijedi se snaží dostat Lukea a mě, aby mohli vrátit Pána Zla.

5.  Díky bodu 4. jsem musela souhlasit s tím, že se vykoupu v řece Styx a ještě ke všemu se stanu nesmrtelnou bohyní.

6.  Mí přátelé se rozhodli, že mě podpoří a jelikož jsem dostala možnost vytvořit, či jak to nazvat, sedm bohů, stanou se spolu se mnou bohy.

7.  Pohádala jsem se s Justinem a myslím, že se se mnou tak trochu rozešel… a to všechno kvůli tomu pitomému Snapeovi. Nesnáším ho!!!

Papír jsem založila do sešitu, kam jsem dávala všechny měsíční šílenosti s tím, že ho ještě možná použiji. Už jsem si je psala přes dva roky a měla jsem dvacet šest zápisů včetně dnešního. Nakonec jsem papír ještě vytáhla a znovu se zadívala na bod šest, musím Justinovi zítra napsat a všechno mu vysvětlit, to je to, co jsem měla udělat hned, jak odešel. A proč to odkládat, napíšu mu teď.

Ahoj, Justine,

Předem se omlouvám, jestli jsem tě vzbudila, ale nemůžu to nechat jen tak, chci, abys dnešek pochopil. Mezi mnou a Snapem nic není! Vážně si myslíš, že bych se snížila k takovýmu ubožákovi??? Prostě mě jenom přišel vzbudit a potom jsme se poprali a skončili na zemi. Nechci nic jiného, než abys to pochopil.

                                                         Dobrou noc Lily!

Jasně, chápu, že „poprali“j, není asi ten nejvýstižnější název, ale pokud tam nechci napsat: uspořádali polštářovou bitvu, nemám moc možností. Přivázala jsem dopis k Hermově noze a potom se musela začít smát. Pojmenovala jsem sovu po bohovi, po skutečném bohovi! Lehla jsem si do postele, ale stejně nemohla usnout, takže jsem se vydala na obhlídku velkého domu Blacků. Znala jsem ho už téměř zpaměti, ale stále mě bavilo prohlížet si obrazy, nebo jiné předměty vznešeného rodu Blacků, jak vždy s odporem říkal Sirius. Dům měl po jisté rekonstrukci čtyři obrovská patra a v každém z nich alespoň pět velkých pokojů. Pokud jsem věděla, třetí patro bylo vyhrazeno pro návštěvy nezdržující se dlouho – Snapeovi. Jinak téměř všichni měli své pokoje, já spolu s Jamesem, Hugem, Thalií (Siriusovou neteří) a Teddym ve druhém patře, kromě nás vlastnili vlastní pokoj ještě rodiče, samozřejmě Sirius, strejda Ron s Hermionou a Theodor (Siriusův přítel ze školy). To bylo celkem devět pokojů, zbytek byl pro případné návštěvy. Bez toho abych vnímala, kam vlastně jdu, jsem se dostala, až do čtvrtého patra. Nakoukla jsem do prvních dveří, ve kterých jsem trávila nejvíce času rozprávěním s velkým portrétem naproti jednoduchému psacímu stolu, místnost byla malá, a proto mi okamžitě došlo, že tam někdo je… a portrét Siriusova prapradědečka to nebyl! Na dřevěném stole byla vysazena menší postava s hustými vlnitými vlasy a o ni se opíral vysoký muž, oba byli… ehm… poněkud zaneprázdnění zkoumáním těla toho druhého. Opatrně jsem se snažila vycouvat, když se za mnou ozval tichý smích, který zmařil můj pokus o nenápadný únik. Naštvaně jsem se otočila za neznámým, ale už podle smíchu poznala Snapea. Blbeček!

„Slečno Potterová?“ prudce jsem se otočila, nade mnou se skláněl sklepní netopýr a nepříjemně se šklebil. Jediné, co měli s Lukem společné, byly ty černé oči, i když podle mého skromného názoru byly Lukeovi hezčí. A zrovna teď vypadal profesor opravdu děsivě.

„Ano?“ zeptala jsem se a snažila se o klidný a vyrovnaný hlas, v čemž mi rozhodně nepomáhal smějící se Luke. Zmetek!

„Potřebovala jste snad něco? Protože jestli ne, opravdu nechápu…“

„Severusi,“ přešla k němu Rose a objala Snapea kolem pasu. Snapeova pozornost v tu chvíli jistě upadla, protože se na ni zahleděl a vzal ji kolem ramen. Teď mě tak napadá, že jestli bude Rose učit v Bradavicích a tohle udělá pokaždé, když bude chtít Snape zadat školní trest nebo strhnout body, ztratí profesor svou pověst.

„Lily, Lukeu, běžte si lehnout,“ usmála se Rose. Se stěží zadržovaným smíchem jsem vyklopýtala z pokoje za Snapem, který se smál otevřeně.

„To se ti povedlo,“ sykla jsem směrem k němu, když jsem kolem procházela a snažila se nesmát. Luke se najednou přestal smát a chytil mě pevně za zápěstí, což mě donutilo zacouvat, klopýtnout a nakonec skončit ve Snapeově náruči. Podruhé za den jsem se ocitla nebezpečně blízko jeho obličeje, což mělo za následek zběsilý tlukot mého srdce. Jakmile se usmál, došlo mi, že není tak docela střízlivý, což mi v tu chvíli bylo absolutně jedno, protože se tak krásně usmíval… sakra, Potterová, nad čím to zas přemýšlíš?!? Jo, měla bych se mu okamžitě vytrhnout a zamířit do pokoje, jak mi poradila Rose, jenže…

„Potterová, víš, že máš pěkný oči?“ zeptal se a jeho úsměv se rozšířil. Nevěděla jsem, kolik přesně toho vypil, ale podle toho, co teď řekl asi opravdu dost. Zvláštní nevypadal nijak moc na mol.

„Seš opilej,“ namítla jsem se, ale přesto zůstávala v jeho objetí. Tady se prostě něco děje!!! Vždyť já tady proboha trčím v objetí Snapea a co víc? Já se nebráním!!!

„Nejsem,“ zaprotestoval.

„Kdybys byl střízlivej, nikdy bys tohle neřekl,“ namítla jsem znovu a zadívala se mu do očí. Dokázala bych to dělat věčně, což mě děsilo, ale momentálně jsem nechtěla myslet a popravdě ani nemohla. Opět jsme se k sobě začali s Lukem přibližovat a nepřerušovali oční kontakt, když se odnikud zjevil Hermés s poštou, jeho zahoukání mě dokonale probralo a ve Snapeově náruči jsem sebou trhla. Vymanila jsem se z jeho objetí, snažíc se vyhnout jeho pohledu, jsem zamířila k Hermovi. Nastavil nohu se zprávou a hned jak jsem si ji převzala, odletěl. Otočila jsem se k Lukeovi, který se teď nenuceně opíral pravou rukou o zábradlí a na tváři mu hrál sotva zřetelný úsměv. Nechtěla jsem ten dopis číst v jeho přítomnosti, tím spíš, že byl od Justina. Nervózně jsem žmoulala v ruce dopis a odmítala se podívat Lukeovi do očí, i když jsem na sobě cítila jeho pohled.

„Vím, že je od Wooda,“ poznamenal.

„Potom ti jistě nebude vadit, když půjdu, abych si ho mohla přečíst někde v soukromí,“ odsekla jsem. Luke jen trhnul rameny, odlepil se od zábradlí a prošel kolem mě.

„Pozdravuj ho ode mě,“ křikl ještě přes rameno, než zmizel ve tmě. Blbec!

Rychlým krokem jsem se s dopisem v ruce vydala do svého pokoje, kde stále všechny spaly, že mě to překvapuje, vždyť jsou dvě hodiny po půlnoci.

Lily,

mám Tě opravdu hodně rád a až teď mi došlo, že jsem se choval jako pitomec. Máš pravdu, nikdy jsem neměl pochybovat, že by Snape dostal Tebe! Vím, že Ty máš úroveň, ne jako ty nány, co s ním spí, proto bych se Ti chtěl omluvit, nejsem si jistý, jestli někdy najdu někoho, jako jsi Ty. Jestli se rozhodneš dát mi ještě jednu šanci, napiš mi. Mohli bychom strávit zbytek prázdnin spolu, když nemůžeš jet stanovat, stejně nepojedeme.

Justin.

Z neznámého důvodu jsem se cítila uražená, vždyť Luke nebyl ošklivý, hloupý a ani nic podobného, tak proč bych neměla mít úroveň, kdybych se s ním líbala. Potom mi došlo, nad čím tu vlastně přemýšlím a v duchu jsem si nafackovala.

Byla jsem velmi ráda, že k dopisu nepřipsal, že mě miluje, protože ač to od něj bylo hezké, ještě nikdy jsem se nedostala k tomu, abych mu ty dvě slova oplatila. Nicméně si jsem jistá, že to časem musí přijít samo, jen to chce ten čas.

Jsem ráda, že jsi to pochopil. Nechceš zítra přijet? Potřebovala bych s Tebou o něčem mluvit. Lily.

Rychlou odpověď jsem poslala po Hermovi a natáhla se na postel. Teď ještě jestli se bude Justin chtít stát bohem, jenže, co když se něco stane? Jsem si jistá, že kdybychom se s Justinem někdy rozešli, což jak chytře připomenul Sirius je vcelku reálné, nebudeme kamarádi. Čeho všeho by se musel vzdát, aby mohl být stejně jako já nesmrtelný? Stačilo, že jsem to chtěla po přátelích, ale chtít něco takového po něm? Nejsem si tak docela jistá, jestli by mohl přijmout. A pak je tu další problém – Snape! Neustále na něj narážím, plete se mi do života a ještě ke všemu je tak neskutečně… no prostě mě hrozně štve! I když před chvíli řekl, že mám hezký oči. Jasně, protože byl na mol. Ale bylo to od něj hezký. Kruci…

„Lily? Spíš?“ ozvalo se z vedlejší postele.

„Nespím, nemůžu,“ odpověděla jsem a zadívala se do tmy směrem k Patricii.

„Můžu k tobě?“ zeptala se, a aniž by čekala na odpověď, přelezla si ke mně do postele.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se, když se usadila naproti mně a opřela se o záda postele.

„Jo. Bojím se.“

„Čeho?“ zeptala jsem se nechápavě a pohlédla na ní. Patricie se nikdy ničeho nebojí vyjma pavouků.

„Té nesmrtelnosti,“ odpověděla.

„Já taky, ale ty to nemusíš dělat, Pat,“ řekla jsem a ignoruji fakt, že nikdo z nich to nemusí dělat, co když si to všichni rozmyslí? A budu jim moct mít za zlé, že nechtějí přijít o dosavadní život a rodinu? Jistěže ne…

„Ne, takhle jsem to nemyslela. Já opravdu chci být navždycky s vámi. Jenom mě trochu děsí ty následky.“

„Hlavně si to dobře promysli, protože vrátit už to nepůjde, teda myslím, že ne,“ poznamenala jsem.

„Tímhle si jsem jistá, nemohla bych koukat na to, jak stárnu a vy jste stále mladí, krásní a plní života,“ zasmála se a objala mě.

„Bude to skvělí, alespoň doufám, že bude a až si někdo z nás najde svou životní lásku a bude si tím úplně jistý, budu moct použít zbylé tři možnosti udělat z nich bohy. Jenom si nejsem jistá, jestli jich zbyde tolik. Přemýšlím, že bych to nabídla Nině a Justinovi,“ svěřila jsem se Patricii.

„Cože?!? Jutinovi? Nerozešli jste se?“ zeptala se nechápavě, jen jsem se natáhla na noční stolek, rozsvítila lampičku a podala jí dopis, který mi před chvílí přišel.

„Aha ale jestli se z něj chystáš taky udělat boha, měla bys vědět, že je tady velice velká pravděpodobnost, že tě odmítne. Přeci jenom je tohle jakési zpečetění vašeho vztahu, to je jako by sis ho brala a ještě víc. Je to jako ve Stmívání, když Edward přemění Bellu,“ začala, když dočetla dopis. Zmateně jsem na ni pohlédla, když Edward promění Bellu? Jak u Merlina chce nějaký Edward proměnit nějakou Bellu?

„Co? Jak jako Edward promění Bellu?“ zeptala jsem se. Protočení očí.

„Nečetla si Stmívání, co se vlastně divím. V podstatě jde o to, že Edward a jeho rodina jsou upíři a tudíž jsou nesmrtelní. Edward se zamiluje do lidské dívky a jejich vztah je rozebírán v dalších třech knihách, až ji ve čtvrtém díle taky nakonec promění a učiní ji sobě rovnou a hlavně nesmrtelnou, ty knihy ti půjčím, ale chápeš, co tím myslím, ne?“ vychrlila ze sebe. Byla jsem zdaleka jediná, kdo ji dokázal poslouchat a zároveň se neztratit v jejích myšlenkových pochodech. A zrovna tak ona, dokázala držet krok s mými myšlenkami.

„Jo, to si ráda přečtu, ale kdo by si proboha chtěl vzít upíra nebo se jím dokonce stát?“ zasmála jsem se a změnila tak téma.

„Né, to není, jak si myslíš, tihle upíři jsou naopak hrozně sexy a vlastně si pustíme i ten film, abys pochopila. Edward je z rodiny nejhezčí, až na Rosalie a všechny ženy, které se s ním setkaly, ho chtějí, chápeš jo? Je něco jako Luke Snape, teda pro většinu holek, samozřejmě… to byl prostě blbej příklad, radši na to zapomeň.“ Začala jsem se smát.

„Pšt, vzbudíš holky,“ sykla a snažila se mě utišit polštářem přitisknutým k mé puse, což mě spíš ještě víc rozesmálo.

„Jasně, už jsem v pohodě,“ vyprskla jsem a odhodila polštář za sebe.

„Hm, tak tím si nejsem tak jistá,“ poznamenala Patricie.

„Chce se ti spát?“ zeptala jsem se šeptem.

„Ne,“ odpověděla a začala se potichu smát. Já vám neříkala, že ta holka je cvok?

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se v marné snaze, že to utiší její smích.

„Mám nápad, pojď za mnou,“ řekla a zvedla se z postele.

„Smím vědět, kam, že to jdeme?“ zeptala jsem se, když jsme se ocitly ve třetím patře.

„Ne,“ odsekla a zamířila k jedněm dveřím.

„A to proč?“ otázala jsem se a sledovala, jak k prvním dveřím přikládá ucho.

„Tady ne… protože bys odešla,“ vysvětlila a přešla k dalším dveřím.

„To je on,“ ukáže na dveře, za kterými se ozývá smích. Přeskočilo jí? Co sledovala tím, že půjdeme před dveře, které vedou do jistého pokoje, který momentálně obývají Snape a jeho kámoši?

„Co já jako s tím?“ nechápala jsem. Další protočení očí.

„Potřebuju, abys mi domluvila schůzku s Rodericem,“ vysvětlila a já na ni zůstala civět, jak na nějaký obrázek.

„Zaklepeš, řekneš, že bych chtěla mluvit s Rodericem a potom buď zmizíš, nebo si popovídáš se Snapem,“ ušklíbla se a začala mě postrkovat ke dveřím.

„Tak to ani náhodou,“ zaprotestovala jsem a zapřela se rukou o zeď.

„Lily, no tak, kvůli mně tohle je opravdu hodně důležité,“ spustila a dál mě strkala ke dveřím.

„Ne, na to rovnou zapomeň. Jdi si tam sama, já počkám tady, jo?“

„Ne, já se… já se stydím,“ vymáčkla ze sebe. Nějak jsem nedokázala reagovat, Patricie mě předešla, zaklepala na dveře a zmizela. Ještě jsem se nestačila ani nadechnout k protestu a dveře se s trhnutím otevřeli. A uvnitř stál… Snape… jenom v kalhotách od pyžama!!! Zírala jsem na něj neschopna jakékoli alespoň částečně inteligentní reakce. Byl tak…

„Potterová? To se ti tolik stýská po mé společnosti?“ zeptal se smíchem, což mě dokonale probralo a já se donutila odtrhnout oči od jeho dokonalého těla.

„Jistě, nikdy jsem po ničem netoužila víc, než být v tvé společnosti,“ pronesla jsem s tou největší dávkou ironie, jakou jsem byla momentálně schopna vynaložit. Přeci jenom mám pocit, že z polonahého Snapea se budu vzpamatovávat ještě dlouho.

„V tom případě nechápu, proč jsi tady,“ opřel se o futra a probodl mě tím svým  černým nečitelným pohledem.

„Nikterak netoužím po tom být tady, ale potřebuji tvému příteli Rodericovi vzkázat, že jedna moje otravná spolubydlící si žádá jeho přítomnost,“ odsekla jsem a snažila se dívat kamkoli jen ne na něj, nebo do jeho očí.

„Vskutku? V tom případě tě musím zklamat, Roderic nestojí o to vybavovat se s nějakou směšnou Nebelvírkou,“ vysvětlil a založil si ruce na hrudi.

„Tak v tom případě já odcházím,“ zavrčela jsem. Pravou rukou jsem mávla ke dveřím a ty se za mnou zabouchly, podle bolestného vyjeknutí, které se ozvalo zevnitř, jsem poznala, že ho alespoň trefily. Už trochu klidnější jsem zamířila zpátky.

„Slyšela jsem to,“ poznamenala Patricie, když se ke mně přidala.

„Tak to ti musí být jasný, že tohle už nikdy neuděláš. Muselo to vypadat, jako bych šla za ním.“ Patricie vedle mě se uchechtla.

„To není směšný,“ vysvětlila jsem s hlasitým důrazem na všechny slova.

„Měli bychom si jít lehnout,“ řekla Pat, když jsme scházeli schody.

„To máš pravdu, jenže já stejně nedokážu usnout,“ povzdychla jsem si.

„Víš, přemýšlela jsem o tom, co budeme dělat po škole. Vím, že chceš dál studovat, ale teď když budeme nesmrtelní, budeme mít tolik času, kolik si budeme přát. Budeme moct vyzkoušet spoustu povolání nebo škol. Já bych třeba chtěla na nějakou mudlovskou vejšku,“ spustila, když jsme došly do pokoje.

„Jenže to nebude tak jednoduchý, nemůžeme přeci zůstat na jednom místě dlouho, bylo by asi divný, kdybychom za padesát let vypadali stejně, nemyslíš?“ zeptala jsem se a lehla si do postele.

„Zítra se přemístím domů a přinesu ti Stmívání, abys věděla, jak to dělají Cullenovi, ale teď jdu opravdu spát. Dobrou noc,“ slyšela jsem, jak se na své posteli převalila.

„Dobrou,“ odpověděla jsem. Ani zdaleka jsem se však nemohla přiblížit spánku. A když jsem konečně usnula, začínalo svítat.

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you because I love you - 7. kapitola: