14.08.2013 (14:00) • Adel • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1386×

Za poslední dva roky jsem se nikdy tak netěšila domů. Měla jsem co dělat, abych si nezačala po cestě pobrukovat “ou happy day“. Já, Mia Smithová, jsem to právě natřela samotnému Niallovi. Jak skvělý to byl pocit. Sice bych se měla stresovat, že mi zítra něco udělá, ale nechtěla jsem si kazit radost. Žiju ve strachu už dobrý dva roky, tak proč si aspoň něco neužít? Navíc, pokud mi zítra něco udělá, tak to bude poprvé, co k tomu bude mít důvod, a ne jen proto, že se mu nelíbím.

Cestou domů, jsem se zastavila v jedné malé kavárně, kde jsem měla mít další půl rok brigádu. Chtěla jsem se zeptat, kdy bych měla přesně nastoupit. Pan Moore, kterému kavárna patřila, byl nesmírně rád, že jsem se stavila, prý mi chtěl volat s tím, jestli bych nemohla nastoupit už od srpna. Nějaká číšnice musela odjet a on tu měl volno. S radostí jsem mu to odsouhlasila. Dohodli jsme se, co a jak bude, a já si tam ještě koupila latté na cestu domů. Když se daří, tak se daří.

Doma jsem si zapnula notebook a pustila si písničku Cloe od Emblem3. Převlékla jsem se do domácího a podívala se na školu. Když jsem měla všechno na zítra už zopakovaný, napadlo mě, že bych se mohla podívat na ten referát. Ale moje druhé já bylo naprosto proti, přece učitel říkal, že pokud to nebudeme dělat společně, dostaneme za pět. A já už jsem ten referát dělala, tak proč ho dělat znovu, když je to zcela zbytečný? Musela jsem s ním souhlasit. Zbytečně budu ztrácet čas, stejně dostaneme za pět. Lehla jsem si na postel a vytáhla si Stmívání, z celé té ságy mám nejradši Stmívání a Rozbřesk. Nový měsíc je podle mě nuda, Bella se chce pořád zabít kvůli Eďovi, a v zatmění se chová jako nějaká kurva.

Nejdřív Edwarde, miluji tě, a potom se tam líbá s Jacobem. Ze Stmívání se mi nejvíc líbí scény, kdy se poznávají. Taky jsem si tyhle scény četla tak desetkrát. Večer jsem si na notebooku pustila pohádku Zvonilka a tajemství křídel, musela jsem u ní usnout, protože mě ráno vzbudil budík. Až teď na mě padla realita. Niall mě za ten včerejšek zabije.

Raději jsem si vzala odrbanější jeany a mikinu. Ať mi raději zničí starý věci, než ty více méně nový. Podívala jsem se na oblohu. Byla temná a vypadalo to, že se za chvíli rozprší. Počasí se mnou asi drží basu s náladou. Do tašky jsem si ještě přibalila deštník. V kuchyni jsem si dala na snídani šáteček s tvarohem a na svačinu si vzala ten s marmeládou. V předsíni jsem si ještě nazula conversky a do uší dala sluchátka. Na mobilu jsem si našla nejnovější playlist a pustila si This song save my life od Simple plan. Jo, byla jsem závislá na hudbě. Nedokázala jsem si představit den bez ní. V písničkách jsem našla oporu. Hlavě tady v téhle. Přesně odrážela moje pocity. Celou cestu jsem ji poslouchala. Někdo by mohl nazpívat písničku jménem I hate school, ta by se stala mou oblíbenou.

Jakmile jsem došla do školy, spustila se bouřka. Že bych dneska měla štěstí? Věci jsem dala do skříňky a podívala se na rozvrh. Dneska by byl celkem pohodový den. Matika, počítače, ájina, dvě hodiny hudebky a nakonec biologie. Všech pět hodin uteklo rychle. Niallovi jsem se vyhýbala jak čert kříži, a celkem mi to i vycházelo. Do biologie jsem přišla až s profesorem. Niall už seděl na svém místě. Na dnešní den měl naplánovaný zkoušení. Modlila jsem se, aby nevyvolal mě. Nakonec nevyvolal mě, ale Nialla. Málem jsem radostí poskočila. Dusil ho tam celou hodinu. Asi minut před zvoněním pustil Nialla si sednout s pětkou.

„Nialle, nezapomeň, že už je úterý, chci to do pátku,“ připomněl mu profesor referát.

„Jo,“ zabručel mu nazpátek.

„Ne, abys mi zase utekla, potovou,“ vyhrožoval mi.

Jakmile zazvonilo, vyběhla jsem ze třídy. Věci jsem si rychle vzala ze skříňky a utíkala pryč. Tentokrát jsem neměla už takové štěstí. Potkala jsem ho před budovou, nevím, jak si to zařídil, ale na parkovišti nikdo nebyl. Sakra.

„Ještě jsme si nepromluvili o tom včerejšku,“ začal klidně.

„A já si myslím, že není o čem mluvit, prostě ten referát neodevzdáme, ne?“ navrhla jsem mu.

„Ale o tom jsem s tebou nechtěl mluvit, chtěl jsem mluvit o tom, jak jsi na mě křičela, myslel jsem, že jsem ti jasně řekl, co se stane, když to znovu uděláš. A abych tě citoval, řekla jsi přesně: takže mi to je teďka fakt u prdele, co mi uděláš.“ Každou větou se ke mně přibližoval a já postupovala dál od něho. Zastavila jsem se až na parkovišti. Pořád pršelo a já si naprosto nelogicky v téhle chvíli vzpomněla na to, že mám v tašce deštník. Došel až ke mně. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do obličeje.

„Když ti je teda jedno, co ti udělám, proč vidím ve tvých očích strach?“ zeptal se výsměšně.

„Nevidíš,“ odpověděla jsem mu.

„Kecy!“ křikl a žduchnul do mě tak, až jsem spadla přímo do kaluže. Dřepl si ke mně a chytil mě za bradu.

„Jen aby sis pamatovala, tohle už nikdy nedělej, jinak to dopadne mnohem hůř! Rozumíš?!“ ptal se mě a drtil mi bradu.

„Joo,“zašeptala jsem.

„Jsem rád, že jsme se domluvili, jinak ve čtvrtek zajdeme ke mně, udělat ten referát, udělej si zítra nějaký poznámky, budeme mít na to jen jedno odpoledne, víc času s tebou trávit nehodlám,“ oznámil mi. Pustil mi bradu a odešel. Promnula jsem si ji a doufala, abych tam neměla modřiny. Vstala jsem z kaluže a přemýšlela, jestli to má ještě cenu vytahovat deštník. Nakonec jsem usoudila, že to nemá cenu, stejně jsem byla už celá promočená.

Ale musím uznat, že to dopadlo lépe, než v mých představách. Tam to končilo mnohem hůř. Posbírala jsem si svoje věci a šla domů. V jednom měl přece jen pravdu, to, co se stalo, jsem už nikdy nehodlala opakovat. Sice jsem z toho včera byla šťastná, ale ten strach, když se přibližoval ke mně jako šelma, jsem už nikdy nechtěla cítit.

Doma jsem se usušila, udělala jídlo a zalezla do postele. Na notebooku jsem si pustila film 21 jump street a u toho jedla oběd. Nejraději bych zítra nešla do školy, ale to jsem nemohla. Jsem přeci premiantka, a ta se do školy určitě těší. Kdyby jen věděli o mně celou pravdu. Možná by se něco změnilo, a možná taky ne. Ale nepřijdu před celou třídu a neřeknu: Víte, můj táta a brácha se zabili v autě a máma je teďka alkoholička, proto jsem taková, budete se se mnou kamarádit? Slíbila jsem si, že pravdu řeknu jen těm, co se o mě budou zajímat pro to, jaká jsem, a ne jen pro to, že mě litují.

Když skončil film, našla jsem si na googlu všechny fotky Channinga a stáhla si je do mobilu. Potom jsem si začala dělat věci do školy. Jestli jsem si myslela, že dnešek bude moje smrt, hluboce jsem se mýlila. Moje smrt nastane zítra, to mám s Niallem  čtyři hodiny. Dvě biologie, chemii a fyziku, skvělý. Mezi tím máme ještě matiku a angličtinu. Do angličtiny jsme měli napsat slohovou práci o sobě. Profesorka říkala, že to bude pouze pro ni, takže můžeme napsat i nějaká tajemství. To jsem v plánu neměla.

Začala jsem popisem, přes charakter až ke koníčkům či zájmům. Tam jsem napsala, že miluju hudbu a ráda se dívám na filmy nebo seriály. Mezi mé koníčky patří kresba a skládání písní. Víc jsem toho o sobě nedokázala říct, ani jsem neměla co. Snad jen, že můj život je jeden velký stereotyp. Ráno vstanu, jdu do školy, tam mám nekonečný strach s Nialla a ostatních spolužáků, potom přijdu domů, kde jsem sama, a když ne, tak je tady jenom máma, a ta mi ze života dělá peklo. Doma si udělám věci do školy, na něco se podívám nebo si přečtu knížku, prostě stereotyp. Nic zajímavého.

.

Autor: Adel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Frajer a myš - 7. kapitola: