OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 20. kapitola + Epilog

13.06.2012 (13:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1652×

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se Richarda, zatímco jsem si rozepínala cestovní plášť a odkládala ho na křeslo v rohu místnosti.

„Martin, zdejší Purkrabí,“ zněla odpověď.

Musela jsem uznat, že Martin vypadal poněkud nedbale a drsně, ale pořád mi přišel jakýmsi způsobem milejší a hlavně čestnější, než Jan, Richardův purkrabí v Pointu. Zatímco Jan působil zhýčkaně a rozjařeně, zdálo se, že Martin si stále udržuje jistý formální odstup a strohost. V tu chvíli mě napadlo, že ať už má můj muž jakýkoli názor na svého bratra, král má zřejmě přeci jen šťastnější ruku na výběr lidí, kteří se starají o jeho pozemky a majetek…

20. kapitola – Rodinné setkání

Za okny už se ke zdím Brekshiru pomalu přibližovala tma, když nám přinesli něco malého k jídlu s tím, že ples začne za chvíli.

Jídlo na tácu zůstalo téměř nedotknuto, to, co bylo snědeno, jsem do sebe dostala já, Richard se jídla ani nedotkl. Jen stál u okna, zíral z něj do stále hustší tmy a záda měl podivně ztuhlá. Váhavě jsem k němu popošla a dotkla se jeho ruky, trhl sebou a já si vzpomněla na Williama, který podobně reagoval snad každou chvíli.

Proč jsou všichni muži stejní?! Mlasklo si někde v mé hlavě nespokojeně mé druhé já.

„Jsi v pořádku?“ otázala jsem se tiše svého muže, zatímco jsem se ukrutně snažila neutopit se v jeho pomněnkových očích.

Jen stroze přikývl a zase otočil pohled k oknu. Věděla jsem, že lže, minimálně byl nervózní, zjevně neudržoval se svojí rodinou nejvřelejší vztahy.

Než jsem stihla říct více, ozvalo se tiché zaklepání a hlas purkrabího Martina. „Vaše hraběcí milosti, ples bude každou chvíli začínat.“

Richard se zhluboka nadechl a rychle a na mě pohlédl. „Jistě, my už jdeme,“ ujistil správce hradu a nabídl mi rámě.

Místo toho, abych se zahákla do jeho ruky, objala jsem ho. Cítila jsem, jak pod mými doteky ztuhl, jak zatínal svaly, a nepochybovala jsem, přestože jsme mu do tváře neviděla, že se tvářil překvapeně. Teprve po chvilce mi objetí oplatil, omotal své silné paže kolem mého pasu a přitáhl si mě ještě blíž.

„Noro,“ zašeptal mi tiše do vlasů.

Sžíralo mě to, tak moc, až jsem to nevydržela, nešlo to, proč si hrát na hrdost, vždyť jde jen o pár slov, vždy to tak bylo, to jen lidé byli přespříliš zaslepení nebo zbabělí, aby ta slova vyslovili.

„Odpusť mi, Richarde,“ vzlykla jsem tiše a zabořila hlavu do jeho krku. Vzduch po bouřce, jak jen mě jeho vůně uklidňovala.

Odtáhl se ode mne a usmál se, stoupla jsem si na špičky, abych mu dala hubičku na tvář a vydala jsem ke dveřím, za nimiž pořád čekal Martin.

Jakmile jsem je otevřela, pousmál se a ukázal na jednu stranu chodby. „Běžte tudy, na konci chodby zatočte doprava a pak pokračujte stále dolů po schodech,“ informoval mě a odplul druhou stranou chodby někam pryč.

Vedle mě se objevil Richard, znovu mi nabízející rámě, protentokrát jsem přijala a společně s ním se vydala chodbou a pak dolů, přímo k místu, odkud se nepochybně ozýval onen šelest, smích a hudba nesoucí se celým Brekshirem.

Než jsme vstoupili do místnosti, povzbudivě jsem se na svého zachmuřeného muže usmála. Úsměv mi neoplatil.

Společně jsme vešli a já se rozhlédla, vedle sebe jsem slyšela jen tichý povzdech.

Tak trošku jsem vlastně čekala nevelkou rodinou oslavu, takovou sešlost, ale tohle se rozhodně nedalo nazvat malým, jestli to bylo jenom rodinné, to opravdu netuším. Veliká místnost byla plná lidí v honosných a krásných šatech.

Nikdo si nás moc nevšímal, jen občas některá žena vysekla Richardovi pukrle, nebo se s ním čas od času přátelsky pozdravil některý ze zde přítomných mužů.

Když se ovšem veliké dvoukřídlé dveře do sálu otevřeli znovu, celá místnost utichla. Dokonce i hudba slábla, až se vytratila úplně, nikdo se neodvažoval ani si přešlápnou a všichni jen hypnotizovaně zírali ke dveřím.

Zírala jsem na dva muže, kteří vstoupili, úplně bez dechu, neschopna slova.

Jedením z nich byl purkrabí Martin, který si odkašlal a zvučným hlasem svého krále uvedl. „Jeho královské veličenstvo Jindřich toho jména již třetí,“ pronesl mladý purkrabí silným hlasem a ustoupil.

Za ním stál poměrně vysoký muž s hnědými zkroucenými vlasy a pronikavě modrýma očima plnýma jiskřiček, na ramenou mu ležel těžký plášť lemovaný bíločerným hermelínem a tvářil se vážně, až se skoro zdálo, že jde někomu o život.

Rychle jsem se podívala na Richarda, sledoval svého bratra celý ztuhlý. Jemně jsem se dotkla jeho ruky, jen na sucho polkl a usmál se na mě.

Na krále se hned sesypala hromada lidí a teprve až po pořádně dlouhé chvíli – možná to bylo způsobeno tím, že se Richard do představování zrovna dvakrát nehrnul – se dostala řada i na nás.

Mezitím jsem dokonce stihla poznat další dvě královská Výsosti, sestry mého bratra.

Eleonoře bylo dvanáct a jako jediná se od svých sourozenců poněkud lišila – snad celý jejich rod vlastnil světle hnědé kudrnaté vlasy, ale ona je měla černé, jako havraní peří a úplně rovné, avšak její oči by prozradili původ i kdyby nechtěla, ty jiskřičky v modrých studánkách bych poznala všude.

Druhá nejmladší Isabela se zase naopak už nemohla svým bratrům více podobat, byla to vysoká štíhlá hnědovláska s očima tolik typickýma pro svůj rod, ovšem nebyla tak usměvavá a mluvná, jako její mladší sestra, přišla mi spíše tichá a ostýchavá.

Dalším člověkem, který mi byl představen, se stal Vilém Marshall, hrabě z Pembroke, který byl regentem království, když byl ještě Jindřich malý. Richard toho postaršího muže označoval za „rodinného přítele“.

Další příbuzné ze strany mého chotě jsem už neměla šanci poznat, přišel za námi totiž sám král a s ním, jakoby se přihnaly i všechny problémy.

„Richarde,“ ozval se za našimi zády zatrpklý hlas.

Sledovala jsem, jak se můj muž pomalu otáčí a po chvilce, kdy jsem si uvědomila, že bych zřejmě měla udělat totéž, jsem ho napodobila.

„Jindřichu,“ oplatil můj muž stejnou měrou svému bratrovi a stiskl podávanou ruku. „Tohle je má žena, Eleanora,“ představil mě a mne se najednou, pod náporem královského pohledu rozklepaly ruce.

Udělala jsem drobné pukrle a sklopila zrak. „Vaše královské veličenstvo.“

„Hm,“ pronesl král neurčitě a znovu mě sjel pohledem. „Odkud pocházíte?“

Střelila jsem nechápavým pohledem po Richardovi a nebyla schopna odpovědět, přestože jsem měla jméno svého domova na jazyku.

„Je z Eastwoodu, Jindřichu,“ zachránil mou beznadějnou situaci Richard.

Král jen pokýval hlavou a upřel na mého muže svůj pohled, v němž teď jiskřičky tančili divoký tanec zloby. „Nepokládal jsi za důležité, Richarde, mě o své svatbě informovat?“ zeptal se upjatě.

„Má svatba neměla s tebou nic společného,“ zamračil se Richard a mě proletěli hlavou jeho argumenty, kvůli kterým si mě, jak paličatě tvrdil, bral.

„Vyhovuješ podmínkám mé rodiny… Vyhovuješ… Podmínkám rodiny…“

Nevěděla jsem, jestli mám být naštvaná, že mi neřekl pravdu, anebo šťastná, že si mě bral z úplně jiných, prozatím neznámých, důvodů, neboť podle tónu králova hlasu jsem pochopila, že zas až tak vyhovující jsem nebyla.

„Pleteš se, Richarde, tvá svatba má se mnou společné úplně všechno, mohl sis vzít cizinku a zajistit nám dobré vztahy s jinými zeměmi, k čemu nám je nemajetná Angličanka?“ prskal už poněkud rozčíleně král a hosté okolo začínali utichat.

„Já nejsem Johana, abys mě mohl nutit do sňatku, Jindřichu!“ oplácel mu stejnou měrou můj muž.

„Johanu nikdo do ničeho nenutil, pro krále Skotska se rozhodla sama,“ odporoval anglický král.

„Ano, z několika možných, které jsi jí ty byl ochoten domluvit,“ zašeptal můj muž do ticha, které v sálu nastalo, a pohrdavě si odplivl.

Rozhlédla jsem se a pohledem našla muže, kterému stála po boku hnědovláska s modrýma očima a který se tvářil asi nejnaštvaněji ze všech přítomných. Měl zrzavé vlasy i vousy a světle šedé oči, plné nenávisti vůči mému muži, zatímco jeho manželka, předpokládala jsem, že se jedná o Richardovu nejstarší sestru Johanu, se tvářila spíše lítostivě než naštvaně.

Teprve až dlouhé ticho, mě přimělo, otočil hlavu zpět na hádající se bratry.

Stáli blízko u sebe, tak blízko až to bylo nebezpečné, a mlčeli. Pak Jindřich ustoupil a já konečně uviděla dýku, uvězněnou v pravé části hrudi mého muže. Sevřel oběma rukama rukojeť a s bolestným syknutím ji vytrhl z vlastního masa. Krev se řinula proudy ven z rány, stříkala, třísnila drahou bílou košili a rudý kabátec a jeho ruce, najednou tak bledé, se k ráně přitiskly ve snaze zachránit si život. Poslední pohled, oči bez štěstí, bez jiskřiček, které se na mě upřely, a pak se mu podlomila kolena a on se sesul k zemi, vedle dýky, kterou upustil.

„Richarde!“ slyšela jsem vlastní hysterický hlas, jakoby vycházel z cizích úst. „Richarde!“

Poklekla jsem k němu a vzala do dlaní jeho tvář, pustil si ránu na hrudi a zkrvavenými dlaněmi sevřel má zápěstí, jakoby se snažil, si mé ruce přitisknou ke své tváři ještě víc.

„Co jste mu to udělal!“ křičela jsem v záchvatu zoufalství na krále, aniž bych si uvědomovala, s kým to vlastně mluvím, šlo jen o Richarda, šlo jen o mého muže.

„To si říkáte bratr?! Jste zrůda! Nic víc, než zrůda!“ cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy, slzy strachu, smutku, zloby…

„Eleanoro?“ hlesl tiše můj muž na zemi.

Nějaká dívka se k nám prodrala ztichlým zaskočeným davem hostů a začala kontrolovat zranění, načež pevným hlasem poroučela služebným, co vše mají přinést.

„Richarde!“ jen stěží jsem klidnila tlukot srdce i hlas.

Sledoval mě přimhouřenýma očima, a zatímco se služebná spěšně snažila zastavit krvácení z ošklivé rány až nebezpečně blízko srdci, jemu se na tváři objevil úsměv.

„Ty…“ na chvilku zkroutil tvář bolestí, ale hned zase pokračoval. „Ty máš, máš strach. O mně!“ zdálo se, že to bylo to nejlepší, co ho za celý život potkalo.

Uvažovala jsem, jak ho vůbec mohlo napadnout, že bych strach neměla. Byla jsem jeho žena, milovala jsem ho, jistěže jsem se o něj bála.

„Eleanoro?“ zachroptěl znovu a zakašlal.

„Ano?“

„Polib mě, prosím.“

Sklonila jsem se k němu a s tou největší něhou, jakou jsem dokázala vynaložit vůči jeho zkrvavenému tělu, jsem spojila naše rty. Na jazyku jsem přímo cítila onu kovově nasládlou pachuť jeho krve a v očích mě pálily slzy, které se hned přelévali přes víčka a stékali dolů. Neuměla jsem si představit, co bych bez něj dělal, nesměl mě opustit. Ještě ne.

Epilog

Pevněji jsem prsty sevřela dopis a s tichým zaklepáním vstoupila do naší ložnice v Cornwallu. Pár dní potom, co byl Richard pobodán svým bratrem se rozhodl z Brekshiru odjet, snažila jsem se mu to rozmluvit, neboť nejen, že byl zesláblý ztrátou krve, ale ta dívka, co ho ošetřovala, říkala, že záleží už jen na Bohu, jestli se mu rána zanítí nebo ne a že můžeme být rádi, že král nebodl příliš hluboko. Jenže můj muž si odjezd nenechal vymluvit a tak jsme brzy vyrazili v kočáře zpět domů.

Když jsme dorazili do Cornwallského panství, byl na tom Richard i přes namáhavou cestu lépe, než když jsme odjížděli a to hlavně po psychické stránce.

A teď tu ležel v posteli a upíral na mě oči, věděla jsem, že čeká, až mu řeknu, proč jsem přišla. Pohled mu sjel na dopis v mých rukou a jeho obočí vyskočilo ještě o trošku výš. Přisedla jsem si k němu na postel a usmála se. Můj úsměv mi oplatil a pohladil mě po ruce.

„Děje se něco?“ zeptal se tiše.

„William poslal dopis,“ odvětila jsem o poznání hlasitěji než on a ve vlastním hlase slyšela štěstí. „Bude se ženit.“

„S kým?“ zeptal se překvapeně Richard. „Pamatuješ na tu dívku, kterou jsme zajali jako loupežníka, na tu, která se pokusila v Newcatsleu utéct, a která měla na krku prsten s erbem pána Eastwoodu?“

Můj choť jen nejistě přikývl.

„Jmenuje se Rosemary a ukázalo se, že je dcerou muže, kterého bral náš otec téměř za bratra a William se rozhodl si ji vzít, jsme zváni na svatbu. Napíšu mu, že nemůžeme přijet,“ usmála jsem se, tentokrát poněkud smutně, na svého muže.

„Ne,“ ozval se umíněně. „Napiš, že přijedeme, přeci si nenecháš ujít svatbu svého bratra.“

„Ale já bez tebe nikam nepojedu, Richarde,“ zamračila jsem se a můj muž se uličnicky usmál, zatímco se jiskřičky v jeho očích roztančili.

„A kdo říkal, že já zůstanu tady?“

  19. kapitola < Shrnutí >

 ***

Jenom pro zajímavost, celá povídka má přes 37 500 slov a okolo 122 nromostran (1 normostrana je 1 800 znaků včetně mezer). Rozhodně neplánuji s psaním jenom tak skončit, nebo si dávat nějaké "odočinky", takže jsem připravila takovou malou anketu ( http://hlasov.at/ktq8 ) kde můžete hlasovat, z jakého historického období by jste si chtěli přečíst další pvoídku, je tam také možnost historická ff na Harryho Pottera, nebudu vám o ní nic prozrazovat, jde jen o takový nápad, který můžu zrealizovat, pokud by jste chtěli, dále tam je také možnost hlasování pro pokračování Žvota v šachu. Hlasovat můžete i víckrát, kdyby jste se nemohli třeba rozhodnout a určitá období můžete klidně v komentářích upřesnit, třeba i na rok, kdyby bylo přeci jen něco nerozhodně, rozhodnu se sama, podle toho, která z možností mí bude více vyhovovat... 

Ještě jednou jsem vám chtěla poděkovat, že jste tuhle povídku četli, komentovali a že jste pro ní hlasovaly v soutěži o Nej povídku, hrozně moc mě to potěšilo, povzbudilo a dostalo to moje sebevědomí až někam do mraků :D, takže moc děkuji, za všechno... :) 

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 20. kapitola + Epilog: