OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 18. kapitola

02.05.2012 (13:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1767×

„Výborně, to stihneme,“ ujistil ji a pokusil se o jakýsi chabý náznak úsměvu. Naposledy mě provrtal těma smutnýma očima, skoro, jakoby čekal na omluvu. Pak neurčitě mávl rukou směrem ke dveřím a sklonil se k nějakým papírům. Apolena mě popadla za ruku a vytáhla na studenou kamennou chodbu.

Tam se na mě zpříma a bez obalu podívala. Provrtávala mě těmitéž a přesto tolik jinýma očima, jaké měl Richard. Ty její měly stejnou barvu i tvar, ale byly, na rozdíl od momentální podoby očí mého muže, až moc živé a také naštvané.

„Ať až se to, co se stalo ve stájích, neopakuje, Noro,“ varovala mě zčásti výhružným a z části prosebným hlasem a pak se razantní chůzí vydala pryč.

18. kapitola – Patová situace

Trvalo ještě pár nocí, než začal Richard chodit spát do našeho pokoje. Přicházel pozdě v noci a odcházel brzy ráno, většinu dne se zdržoval v knihovně a vypadal docela otřesně. Ovšem jistý pokrok nastal, už jsme spolu začínali mluvit, sice málo, ale komunikovali jsme.

Ač se to nezdálo, dva týdny uběhly jako voda v nedalekém potoce a blížil se den odjezdu do Brekshiru.

Od té nemilé události, kdy nás s Frederickem viděla Apolena se objímat, jsem do stájí nešla. Bála jsem se tam jen zašilhat očima, upřímně jsem se děsila situace, až nám bude Fred připravovat a zapřahávat koně na cestu.

V den odjezdu jsem si přivstala. Venku ještě byla tma a čerstvě napadaný sníh zářil do noci jako miliony světlušek držících se těsně u země. Vstala jsem a dobalila si s sebou pár šatů. S těžkým srdcem jsem se rozhodla nezatěžovat koně více, než bude nutné a šachové figurky jsem raději nebalila.

Oblékla jsem se do bavlněných teplých šatů a dlouhého tmavého voskovaného pláště, který nepropouštěl vodu ani sníh. Pak jsem se posadila do křesílka vedle krbu a sledovala jsem svého spícího muže.

Převalil se z boku na bok a já tak měla možnost spatřit jeho spokojený úsměv. Kdo ví, o čem se mu zdálo. I tak jsem, ale byla ráda, že se konečně po tak dlouhé době usmívá, a co na tom, že jen ve snu, hrozně mi totiž jeho úsměv chyběl. Scházela mi odvaha, kterou mi dával, náklonost a… něha.

Za okny už tma plíživě odcházela vyháněna přibližujícím se světlem, slunce však zůstalo ta mrakem, skoro jako by se málo vystrčit jen jediný paprsek.

Richardovi se jemně zaklepala víčka a pak rozlepil oči, zívl a posadil se. Ohlédl se za sebe, a když zjistil, že neležím vedle něj na druhé straně postele, strnul. Rychlostí blesku se rozhlédl a já si všimla, jak ho napjatost opustila, když mě spatřil v křesílku.

„Brý ráno,“ broukl rozespale, vstal a vydal se omýt si obličej a obléknout se.

Netrvalo dlouho a už jsme společně, nebo spíše já těsně za svým chotěm, scházeli schody, už jsme byli po snídani, kterou nám služebná donesla přímo na pokoj a tak jsme mířili rovnou na nádvoří.

Bylo zalidněné, tak, jako obvykle, a vůbec nevadilo, že je tak brzy ráno. Sníh tu byl tolik ušlapaný, že bylo vidět kamenné dláždění a na něm nervózně přešlapovalo a ržálo pět koní. Některé z nich ještě držela pážata, aby se nesplašili a neohrozili tak lidi, které je s obezřetností obcházeli.

Rozhlédla jsem se a hledala kočár. Koukla jsem se doprava, nic, doleva, také nic.

„Jak pojedu já?“ zeptala jsem se poněkud nesměle Richarda.

Cukl mu koutek a dovedl mě k mladému tolik bílému koni, že prakticky splýval se sněhem, který se stále ještě povaloval na hradbách a střechách a vůbec, všude možně po krajině. „Eleanoro,“ začal důležitě Richard. „Přestavuji ti tvou novou klisnu, Isoldu.“

„Ty jsi mi koupil koně?“

„Ano.“

„Aniž bych si ho vybrala?!“

„Prosté díky by mi úplně stačilo,“ řekl trochu naštvaně a otočil se na rytíře, kteří už seděli v sedlech a unaveně zívali. Byli tu dva, Riley a ještě jeden, kterého jsem neznala. Jedno ze sedel však bylo prázdné.

„Kde je Ian?“ zeptal se Richard.

„Už jdu, sire, omlouvám se, sire,“ z hradu vyběhl Ian, zapínal si plášť a nasazoval opasek.

Richard se vědoucně ušklíbl. „Dlouhá noc?“ otázal se věcně.

Ian se rozzářil jako sluníčko, které bylo momentálně schované za těžkými sněhovými mraky, a přikývnul, načež se vyhoupl do sedla.

„A co Apolena, ví, že už jedeme?“

Rytíř náhle posmutněl. „Spí, sire, nechtěl jsem ji budit.“

Richard se zatvářil nesouhlasně. „Běž jí to říct!“

„A-ale, sire,“ koktal překvapeně Ian.

„To byl rozkaz,“ pousmál se můj choť.

„Už takhle vyrážíme pozdě, sire,“ strachoval se oddaně rytíř.

„Sakra, Iane, mazej se rozloučit s mojí sestrou, než si to rozmyslím,“ rozčílil se naoko Richard a Ian jen přikývl, s úsměvem seskočil z koně a zmizel někde v chodbách hradu.

Ze stájí vyšel Frederick s veselým úsměvem na tváři, nesl něco, co značně připomínalo dřevěnou bedýnku. Bavil se s nějakým chlapcem, který se nezdál být o moc starší, než on sám. Zvedl oči, a jakmile mě spatřil stát u bělostné elegantní klisny, ztichl. Přišel blíž, poklekl na pravé koleno, sklonil hlavu a položil přede mne onu dřevěnou věc, což vlastně byly, jak jsem záhy zjistila, provizorní schůdky.

Frederickův společník chytl Isoldu za uzdu, pohladil ji po čele, kde měla malou černou lysinku, a poplácal po svalnatém krku, aby stála klidně. Vyšla jsem schůdky a s Fredovou drobnou pomocí jsem se dostala do sedla.

Jakmile jsem seděla, pikolík mi podal uzdu a společně s podkoním odešli. Hrdě jsem se narovnala v zádech a rozhlédla jsem se, Richard už seděl na svém vraníkovi a Ian zrovna se šťastným pohledem vybíhal z hradu. Rychlostí blesku vyskočil na svého hnědáka a spolu s Rileym v čele vyrazil pryč.

Richard ke mně kývl hlavou a naznačil tak, že jsem na řadě, jemně jsem Isoldu šťouchla do slabin a ona vyrazila klusem za Ianem a Rileym. Celé naše procesí uzavíral můj choť a pro mě zatím neznámý rytíř.

Čekala nás dlouhá cesta. To mi bylo jasné už od začátku, ovšem jakousi soukromou bílou mlhou nevědomosti byla zahalena informace, kudy to vlastně jedeme a jestli budeme někde zastavovat.

Tak se zeptej! Ozval se znalecky hlásek vzadu v mé hlavě a já přímo viděla, jak se na mě uličnicky zubí, což vlastně nebylo možné, tedy pokud jsem ten výraz nenasadila já sama, což se doufám nestalo.

Povolila jsem uzdu a Isolda značně zpomalila. Záhy se ozvalo pobouřené zaržání, jak někdo trhl za otěže a naštvané frkání. Těžko říct jestli hlasitěji frkal kůň nebo Richard, vlastně to znělo tak trochu jako sbor.

„Co blbneš,“ začal se rozčilovat můj muž. „Skoro jsem do tebe narazil!“

„Tak promiň,“ ušklíbla jsem se. „Jen mám pár otázek.“

Richard si mě změřil pohledem, načež pokynul třetímu z rytířů, ať dohoní Rileyho a Iana a řekne jim, ať zpomalí. Když pak tryskem zmizel kůň i jeho jezdec za zatáčkou prašné cesty, já i Richard jsme pobídli koně do volného kroku.

„Takže?“ ozval se po chvilce Richard.

„Takže,“ začala jsem a snažila se zabánit svým koutkům, aby sebou necukali, jako ryby na suchu. „Jedeme přímo do Brekshiru?“

Richard rozhodně zakroutil hlavou. „Stavíme se v Pointu.“

Zdálo se mi to, nebo byla v jeho hlase vážně slyšitelná nechuť? Ozval se hlásek. Nejsem si jistá, jestli tomu tak skutečně bylo, ale kdyby přeci, nedivila bych se. Vždyť to znamenalo, že ho čeká další setkání s Janem a to minulé nedopadlo zrovna nejlépe.

„Proč?“ dožadovala jsem se informací dál.

„Snad sis nemyslela, že pojedeš až do Brekshiru na koni?“ usmál se můj muž. „Je to neetické, nemorální a navíc pro tebe nepohodlné.“

„Nezdá se, že by ti zrovna teď nějak moc vadilo, že trávím jízdu v sedle,“ ušklíbla jsem se.

Richard jen pokrčil rameny a jediným pohybem popohnal koně k vyšší rychlosti. Následovala jsem jeho příkladu a také šťouchla Isoldu do slabin.

Brzy jsme dohnali rytíře a zbytek dne pak udržovali střídání kroku, klusu a cvalu, aby si koně vždy alespoň na chvilku trochu oddechly a my tak nemuseli zastavovat.

Asi kolem poledne se z nebe začaly snášet chomáčky sněhu. Maličkaté bílé vločky navzájem k sobě poslepované nás studily na tvářích i rukou. Padaly nám za krk, pokrývaly pláště, roztávaly ve vlasech a rytířům i ve vousech, Richard byl dokonale oholen.

Trochu mě překvapilo, že jsme ani nikde nezastavili na oběd, ale po dlouhé úvaze jsem dospěla k závěru, že se zřejmě snažíme co nejrychleji dostat do Pointu, abychom nemuseli trpět tohle počasí, což se nám nakonec také podařilo.

Když už se začalo stmívat a sněžení ustalo, spatřili jsme před námi, mezi vysokými bílými závějemi, hrad. Cíl naší cesty.

Skoro celé odpoledne můj žaludek tiše nadával na nedostatek jídla, ale já teď byla ráda, že jsme neobědvali, došlo mi totiž, že kdybychom si dopřáli zastávku, byť sebemenší, nedojeli bychom sem, protože ani ten největší z bláznů si nedovolí jet v zimě za tmy. Bylo by to přespříliš riskantní.

Teprve když jsem zase stála v našem pokoji v Pointu a zírala do sebevědomých očí chlapce na obrazu, visícího nad krbem, uvědomila jsem si, kolik už uplynulo času od doby, kdy jsem tu takhle stála naposledy.

Vločky na mých ramenech roztávaly a stékaly po plášti dolů, aby smáčely zem, přívětivý plamen v krbu plápolal a příjemně hřál a za okny se zase začal snášet z nebes sníh.

Do místnosti vstoupil Richard a sjel mě pohledem, pak se ušklíbl, obešel postel, posadil se na ni a začal ze sebe stahovat jednotlivé, od roztátého sněhu, mokré vrstvy oblečení. Nejdřív plášť, pak kabátec ze silné kožešiny a nakonec košili. Když odložil i ji, ozvalo se jemné trojí zaklepání na dveře.

„Dále,“ pronesl Richard a zdálo se, že mu vůbec nevadí, že je do poloviny těla nahý, a že se snaží dostat z bot.

Do pokoje vstoupila drobná mladá služebná, jakmile spatřila obnaženou kůži svého hraběte, zrudla a div neupustila tác, který nesla. „Omlouvám se, vaše hraběcí milosti, kuchařka mě sem poslala s večeří, prý jste si to přál,“ šeptala vyjeveně a cudně klopila pohled k zemi.

„To je v pořádku,“ usmál se Richard a pustil se do sundávání druhé z páru bot.

Usmála jsem se na služebnou, doufajíc, že tak omluvím nestydatost mého muže a pokynula jí ke stolku. Služebná na něj odložila tác a raději rychle vycupitala z našeho pokoje.

Také jsem odložila svůj tmavý plášť a pak se usadila do jednoho z polstrovaných křesílek, k vyřezávanému stolku s naší večeří.

Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho, Richard se neobtěžoval oblékat si čistou košili a přisedl si do půlky těla nahý. Spolu jsme se pustili do jídla a já byla opravdu ráda, že mám konečně co žvýkat. Byla jsem zvyklá jíst poměrně pravidelně a tak jsem postrádala oběd.

Richard dojedl jako první, spokojeně se usmál a opřel se do opěrky křesílka.  Sledoval mě pichlavým pohledem a já začínala být nervózní.

Kroutila jsem s sebou, jakoby mě jeho oči propalovaly skrz naskrz, až jsem to nakonec nevydržela a odložila jsem chlebovou placku.

„Richarde,“ obrátila jsem na něj svou pozornost. „Já, děkuju za koně.“

„Není za co, Eleanoro,“ usmál se a pokýval hlavou.

Tím naše konverzace skončila. Opláchli jsme si ruce a obličeje nepříjemně studenou vodou a uložili se ke spánku.

Už jsem usínala, když jsem pocítila, že se Richard na druhé polovině postele přetočil z boku na bok. Chvilku se nic nedělo, ale pak mi položil ostýchavě ruku na pas a nakonec, zřejmě s vědomím, že spím, si mě majetnicky přitáhl blíž.

Zahřálo mě to u srdce, přesto jsem ale věděla, že se tím nic nespravilo. Odpustili jsme si, to ano, jenže oba jsme byli moc hrdí, než abychom naši hádku překročili a šli dál a zároveň nebyl ani jeden ochoten se omlouvat. Patová situace…

Usínala jsem sice v objetí mého muže, ale s těžkou hlavou, možná proto jsem se ráno probrala celá udýchaná a vyděšená. Čím víc jsem se však snažila vybavit si sen, který mě celou noc mučil, tím víc jako bych ho zapomínala…

Otočila jsem hlavu na svého chotě, jehož ruka už z mého pasu zmizela. Ospale na mě zíral, ale jakmile spatřil děs v mé tváři, spánek ho přešel. Prudce se posadil a v jeho očích se objevila starost.

„Stalo se něco?“ optal se tiše.

Ztěžka jsem polkla a donutila se zakroutit hlavou. „Byl to jen sen.“

Byli bychom tam asi ještě dlouho takhle seděli a zírali si do očí, kdyby se neozvalo zaklepání a hlas služebné za dveřmi.

„Dobré ráno, hraběcí milosti, nesu vám snídani a šaty.“

Richard si povzdechl, vstal a otevřel služebné. Ta se rychle vehnala dovnitř, jakoby se bála, že se bude opakovat včerejší situace, položila pár kusů vkusně sešitých látek na jedno z polstrovaných křesílek, na stolek rádoby mimochodem odložila tác s buchtami a čerstvým mlékem a ten prázdný ze včerejšího večera zase odnesla.

V rychlosti jsme se nasnídali a Richard si pak oblékl čistou košili i kabátec, které služebná přinesla. I já si vzala z křesílka oblečení, které mi bylo určeno. Ještě než jsem si je oblékla, sjela jsme šaty kritickým pohledem a zalapala po dechu. Právě jsem svírala v rukou ty nejkrásnější šaty, jaké jsem kdy viděla…

17. kapitola < Shrnutí > 19. kapitola

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 18. kapitola: