OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 15. kapitola

27.03.2012 (12:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1855×

„Obvyklý problémy, Noro, budeme muset šetřit, abychom vystačili se surovinami na celou zimu, raději ani nechci vidět, jak to vypadá v okolních vesnicích,“ postěžoval si a zase vstal. „Musím jít ještě pracovat, takže dobrou noc.“

Už otvíral dveře vedoucí do knihovny, když se ozvalo lehounké zaklepání z chodby. Richard se zastavil, přešel k druhým dveřím a prudce je otevřel.

15. kapitola – Sourozenecká hádka

„Co je?“ zeptal se dost nevrle Richard služebné, která stála za dveřmi a teď se trochu vyděšeně krčila.

„My, sire, našli jsme šachovnici,“ vybreptla nakonec zmateně.

Richard pouze přikývl. „Jistě, nechte ji přinést sem.“ S tím odešel do knihovny, služebná odběhla a pokoj ztichl. Ne však na dlouho. Brzy přineslo pár služebných nádherný stolek se čtyřmi kovovými nožkami v podobě lvů, kteří jakoby šachovnici drželi předními tlapami a sami stáli na zadních. Umístili ji do rohu místnosti a přidali k ní ještě dvě pohodlná křesílka. Pak se s přáním hezké noci zase vytratili.

Seděla jsem na posteli a pozorovala šachovnici, jako bych ji v životě neviděla. Střídavě černý a bílý mramor zapuštěný do kovového zdobeného rámu. Jak moc mi tenhle prostý, ale geniální stolek chyběl!

Rychle jsem vstala a trošku pokulhávajíc se dostala ke svým zavazadlům, odkud jsem okamžitě vytáhla sadu vlastních šachových figurek, načež jsem přešla k tomu nádhernému kusu nábytku a začala jsem figurky vyndávat z krabičky a skládala je ve správném pořadí na černá a bílá políčka.

Do jednoho z křesílek jsem se posadila teprve, když jsem byla s rovnáním šachových figurek hotova a trpělivě jsem čekala na Richarda, nenapadlo mě, že by mu to mohlo trvat tak dlouho. Za oknem už panovala tma větší, než obvykle, i měsíc a hvězdy se schovali za temné mraky, jakoby si pro jednou chtěli od toho ustavičného svícení zase odpočinout.

Hlavou mi běhaly nejrůznější myšlenky, uvažovala jsem o Frederickovi a jeho rodině, o Apoleně, o Richardovi a našem vztahu a v závěru jsem se dostala až k ekonomické situaci Cornwallu. A při uvažování o obilí jsem usnula…

Druhý den jsem se probrala v posteli, vedle Richarda, který měl pod očima ještě větší kruhy, než obvykle. Bylo mi ho líto, měl toho tolik a já nevěděla, jak bych mu měla pomoct a tak jsem ho raději ani nebudila a nechala trochu odpočinout.

Čas utíkal rychle. Listopad se pomalu přehoupl přes svou hranici a předal žezlo prosinci. Všechno listí už leželo na zemi a holé stromy a keře začala pokrývat padající běloučká chmýříčka sněhu.

Moje dny se stávaly stále jednotvárnějšími. Richard musel pořád více času trávit v knihovně, musel se starat, pracovat a na mě neměl čas. Spát chodil pozdě, a když už jsem se s ním potkala, byl unavený, podráždění a neměl na nic náladu. Proto jsem ho raději neotravovala a nežádala jsem jeho přítomnost, i když už jsem začínala pociťovat, jak mi chybí.

A zatímco Richard pracoval, já se obvykle nudila. Pravidelně jsem chodila do zdejší kaple. Začala jsem si vybalovat věci, přestože bych mohla říct služebným, ať to udělají za mě, nechtěla jsem. Pak už bych opravdu neměla vůbec nic na práci. Občas jsem hrála šachy sama se sebou, a když na to přišlo, tak i s Apolenou, která ovšem také neměla tolik času, pomáhala totiž Richardovi. Zjistila jsem, že tihle dva měli opravdu skvělý vztah. Richard měl Apolenu rád a ona mu byla vděčná za místo zemanky. Snažila jsem se nějak zabavit sama, ale po pár dnech už mi nezbylo ani moc knih na čtení a tak jsem čím dál více navštěvovala zasněžené nádvoří a hlavně stáje.

Začala jsem mít opravdu ráda jak Tristana, tedy Richardova vraníka, tak i Fredericka, který mi vždy vyprávěl o tom, jak to tady chodí, jak se má a co je v panství nového. Ovšem s každou návštěvou stájí mě přepadal provinilý pocit, že jdu zase za Fredem, místo, abych byla s Richardem.

Zrovna jsem si, tak jako každý podvečer, vybalovala část svých věcí, když se dveře od knihovny prudce otevřeli.

„Stejně udělám, co budu chtít já, Richarde!“ křičela naštvaně Apolena, vycházejíc ze dveří. „Ty mi to nemůžeš zakázat!“

„Jsem tu pánem a Ian moc dobře ví, že mě musí poslouchat, Apoleno!“ oplácel jí stejnou měrou můj choť.

„A já si myslela, že ty už jsi dostal rozum!“ pronesla jízlivě a zároveň dost podrážděně Apolena a směřovala ke dveřím vedoucím do chodby.

„Já jo, ale ty zřejmě ne!“

„Pche! Začínáš se nápadně podobat Jindřichovi, Richarde! Jsi už stejně arogantní!“ zaječela tmavovláska, vyšla na chodbu a pořádně za sebou třískla dveřmi.

Richard ve vzteku popadl sklenku odloženou na stole (Mimochodem byla to moje sklenka a měla jsem jí ještě plnou vody) a hodil ji za Apolenou proti dveřím, o které se skelnička s řinčením rozpadla na střepy, které s oním charakteristickým zvukem tříštění skla, dopadly na zem.

Richard nadával, křičel a házel na zem nebo proti zdím vším, co mu přišlo pod ruku. Z jeho pomněnkových očí sršely blesky a šel z něj opravdu strach. Bála jsem se zeptat, co se děje.

„Tak ona si myslí, pche!“ křičel můj choť jako pominutý. „Jak si vůbec může dovolit…! Bože, jak jen si mohla myslet, že jí to dovolím!“ S těmi slovy nakopl medvědí kožešinu na zemi.

„Richarde?“ zkusila jsem to opatrně a raději se posadila do jednoho z křesílek u šachovnice.

Šlehl po mně pohledem a už se nadechoval, zřejmě, aby mi také něco řekl, ale naštěstí se včas uklidnil.

S těmihle záchvaty by měl něco dělat, nemyslíš? Zeptal se mě docela vyděšeně hlásek v mé hlavě a já s ním pro jednou souhlasila.

Jakoby mého muže najednou veškerá zlost opustila a nahradil ji smutek a zpytování svědomí. Richard klesl na postel a ztrápeně schoval hlavu do dlaní. To v poslední době dělal až nezdravě často.

Vstala jsem a přisedla si k němu. „Co se stalo, Richarde?“

„Apolena mi jen tak mezi řečí oznámila, že se bude vdávat,“ zašeptal sotva slyšitelně.

Nějak jsem nechápala co je na tomhle tolik špatného, takže to určitě muselo mít pokračování. „A…?“

„A bere si Iana, Noro, chápeš to?“ vyjekl popuzeně.

Hlavou mi proběhl včerejší rozhovor trojice rytířů, který jsem vyslechla v podstatě omylem. V mysli se mi opakovala celá situace, pamatovala jsme si na jejich slova a najednou to do sebe všechno začalo zapadat. „Ian není dost bohatý, že?“ zeptala jsem se a nutila se ke klidu.

Přikývl. „Nemá vůbec žádný majetek, pozemky, nic. Navíc má Apolena vyšší postavení, než Ian, což v manželství není moc dobrá věc. Muži mají svou hrdost a tohle jim ji shazuje, kromě toho-“ Položila jsem Richardovi ruku na rameno a tím utnula jeho proslov.

„Ale jestli se mají rádi, pak dělají dobře, ne?“

Richard se ušklíbl. „Eleanoro, děláš jako bys to neznala. Nejde o to, kdo má koho rád! William mě s tebou taky nezasnoubil, protože bys mě snad měla ráda nebo já tebe. Já měl majetek a ty jsi zase vyhovovala všem podmínkám mého rodu.“

Bodlo mě u srdce. „A tím chceš říct, že nezáleží na tom jestli mě máš rád?“

Mlčel, ale po chvilce se pousmál. „Nezáleželo, teď už na tom záleží.“

Objala jsem ho kolem pasu a přitiskla se k němu, jak nejvíce to šlo. „Tak vidíš,“ zamumlala jsem. „Je to jejich volba, tak je nech, ať jí udělají.“

„Zkazí si život,“ odpověděl smutně Richard. „Mám Apolenu až moc rád, než abych jí dovolil udělat takovouhle hloupost!“

Raději jsem mlčela. Chtěla jsem odpovědět nějakou hrozně moudrou větou, jako třeba: „Život se nedá zkazit!“, nebo něčím děsně romantickým: „Svatbou nikdy nic nezkazíš!“, jenže to bych v obou případech lhala a tak jsem raději držela jazyk za zuby.

Tiskla jsem se k Richardově košili a cítila, jak mě jedna jeho ruka objímá, ta druhá, která se až do teď opírala o jeho koleno, se najednou zvedla a zastrčila mi pár pramínků, světlých vlasů za ucho. Povolila jsem své sevření a trochu se odklonila, abych svému muži viděla do tváře.

Na rtech mu pohrával lehoučký úsměv, jeho oči jiskřily a byly plné otazníků, přesně tak, jak tenkráte večer v oné krčmě. Začal se pomaloučku přibližovat a já raději zavřela oči a po slepu našla jeho rty.

Jen pár letmých polibků, jako bychom se teprve poznávali. Ale když se to vezme kolem a kolem, my se v jistém ohledu opravdu právě poznávali.

Ráda bych tu popisovala, jak byly jeho rty jemné nebo jak chutnaly po jahodách, ale lhát se nemá. Byly obyčejné a zároveň nejkrásnější a nejněžnější na světě. Tohle byl okamžik, kdy jsem si uvědomila, že jsem se do svého muže neovladatelně zamilovala…

Odtáhla jsem se od něj a otevřela oči. Neodkážu popsat kombinaci výrazů v jeho tváři. Jeho obličej vypadal nadšeně, posmutněle, unaveně, překvapeně a zamilovaně v jediném krátkém okamžiku.

„Nech Apolenu a Iana ať si dělají, co chtějí, Richarde, zvládnou se rozhodnout sami.“

Váhavě přikývl a obejmul mě. Někdy je prostě správně, když muž ustoupí a dá slovo své drahocenné polovičce, protože jsou věci, kterým muži nerozumí, byť jsou sebechytřejší a sebedokonalejší. Mezi tyto věci se mimo hromadu jiných řadí výchova dětí, nákupy nebo dejme tomu třeba svatby a city…

14. kapitola < Shrnutí > 16. kapitola

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 15. kapitola: