OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v neživotě 9. kapitola

14.10.2012 (10:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 794×

9. kapitola

Vzlykala jsem až do úplného vyčerpání. Když mi došly síly i slzy, zůstala jsem ležet bez hnutí na gauči v póze skrčence a hlavu jsem měla zabořenou do měkkých zdobených polštářů.

V této pozici mě ráno našla Helen. Vtrhla do pokoje jako velká voda a hned začala vesele švitořit. Zmlkla jen co se na mě podívala. Úsměv jí přimrzl na rtech. Přišla až ke mně a přisedla si na gauč. Natáhla ke mně ruku a otočila mé tělo tak, aby mi viděla do očí.

„Co se stalo?" zeptala se zděšeně, když viděla mé nuzné vzezření. Její karamelkové oči si mě pátravě měřily a snažily se uhodnout, co se mi asi stalo.

„Nic se nestalo," snažila jsem se lhát. Neměla jsem chuť o tom mluvit. Byl to její bratr, kdo mi ublížil. A já byla hloupá a naivní. Vlastně už jsem si mohla dávno zvyknout na to, že v lásce prostě nemám štěstí a nikdy jsem ho ani neměla... Už když jsem byla malá holka a líbil se mi nějaký kluk, nikdy jsem pro něho nebyla víc než vzduch. Až s Jeremym jsem poznala, jaké to je, být s někým. Ale to také skončilo špatně. A cit, který se mohl zrodit mezi mnou a Nathanielem byl zadupaný do země ještě dřív, než vůbec mohl vzniknout. Co jsem si namlouvala? Z jeho strany tam nebylo od počátku nic a z mé už také ne. V noci jsem se opanovala a zakázala si nad čímkoliv, co by se týkalo Nathaniela, přemýšlet.

„Nelži mi! Vidím, že nejsi v pořádku. Něco se ti stalo a já chci vědět co," řekla Helen rázně a mezi obočím se jí objevila starostlivá vráska. Když jsem jí delší dobu neodpovídala, vráska se ještě prohloubila. Helen mě sledovala rentgenovým pohledem, který se najednou tak moc podobal pohledu jejího bratra. Bylo mi to nepříjemné. Jakoby ze mě tu informaci chtěla vysát. Rezignovala jsem. Bylo jasné, že se nevzdá a nenechá to být.

„Andreas," zašeptala jsem zahanbeně, jako bych říkala nějaké zakázané slovo.

„Šla jsem včera do jeho pokoje. On... nebyl tam sám... Byl tam s Karou."

„Aha," reagovala na má slova Helen a v její tváři se objevil hněv.

„Tak Kara opět ukázala svou pravou tvář. A můj bratříček se zase zachoval jako největší hlupák pod sluncem! Emmo, mě to opravdu mrzí. Nechci se svého bratra zastávat, ale nebylo to tak, jak si myslíš. Andreas, ano měl pletky s Karou, ale od té doby, co tě poznal se změnil. Záleží mu na tobě. Já, nevím, jak bych ti to vysvětlila, ale našel v tobě něco, co už staletí považoval za ztracené."

„Nemusíš se mě snažit utěšit. Vlastně se nic nestalo. Udělám zkoušky a odejdu. Už vám tady nebudu přidělávat zbytečné starosti," řekla jsem hořce.

„Takhle nemluv, Emmo! Všechno vzdáváš dřív, než vůbec začne boj. Takhle nikdy nevyhraješ. Útěkem nic nevyřešíš." Svými slovy ťala Helen do živého. Měla naprostou pravdu. S útěky jsem měla poučnou zkušenost. Ten poslední mě stál život. Když Helen viděla, že jí neodporuji, pokračovala ve své řeči.

„Musíš znát historii naší rodiny, aby jsi dokázala pochopit Andreasovo chování. On... já... Jsme mnohem starší než ty..."

„Jak staří?" zeptala jsem se překvapeně. Kolik let Hel považuje za mnohem starší?

Helen na okamžik zavřela oči a jakoby se ponořila celá do sebe. Po chvilce, která mi připadala jako věčnost, je zase otevřela, snově se pousmála a začala vyprávět.

„Psal se rok 1202, když jsme s Andreasem přišli na svět. Naše domovina byla věčně ledová a zasněžená. Tak divoká a nespoutaná. Omývaná ledovým dravým a nevyzpytatelným mořem. Žili jsme v drsné a nelítostné době plné válek a smrti, ale přesto jsme měli krásné dětství. Naše matka nás zahrnula všemožnou péčí a náš otec byl tím nejlepším vzorem ctností a hrdinství. Vše se změnilo v den, kdy náš hrad byl napaden cizími vojáky. Bojovali jsme a podařilo se nám zvítězit, ale našeho otce to stálo život. Tím dnem skončilo nevinné dětství. Andreas musel zaujmout otcovo místo a matka už se ze smrti otce nikdy nevzpamatovala. Netrvalo dlouho, zemřela a my jsme na celém světě zůstali sami. Uplynulo několik těžkých let, dospěli jsme a poprvé se zamilovali.

Jmenovala se Lorry a pocházela z keltského království. Andreas ji zachránil před utopením. Bláznivě se do sebe zamilovali a chtěli se vzít. Její otec byl proti. Chtěl Lorry odvézt zpátky do své rodné země a také se mu to podařilo. Andreas ji hledal a našel. Unesl ji a tajně se vzali. Avšak na své cestě zpátky domů potkali skupinu upírů, kterým Andreas padl do oka. Proměnili ho a Lorry připravili jako jeho první oběť. Sama víš, jaké to je, být čerstvě proměněná a cítit mladou lidskou krev. Nedokázal se ovládnout. Zabil ji. Přikázali mu stát se jejich žoldákem.

Když Andreas zjistil, co se stalo, chtěl skoncovat se svým životem i životy těch krutých upírů. Zabil je. Roztrhal na kousky. Jen jedna žena, Dorianna, přežila. Utekla. Andreas se vrátil domů. Byl v hrozném stavu. Od toho dne, co zabil Lorry se nedotkl lidské krve. Stal se z něho podivín a samotář. Věčný bojovník. Navždy uzamkl své srdce za hradbu z ledu. Už nikdy k nikomu nic necítil. Zůstal jen pocit viny.

No a pak mě Andreas proměnil a od té doby společně putujeme po světě a bojujeme se zlem."

Helen domluvila a v místnosti se rozhostilo ticho. Byla jsem fascinovaná jejím vyprávěním. Znělo to tak neskutečně. A pak mě napadlo.

„Proměnil tě?"

Helen se smutně pousmála: „Ano. Nechtěl to. Bojoval, ale já jsem byla silnější. Donutila jsem ho k tomu, ale tenhle příběh ti povím někdy jindy."

„A co se stalo s tou upírkou, co unikla?"

„Postavila novou skupinu upířích zabijáků, která znovu vraždí. Hledáme ji, ale vždy v poslední chvíli unikne. Je jako slizký had. Ale ona ví, že se nikdy nevzdáme a neskončíme, dokud ji nezabijeme." V tu chvíli vypadala Helen hrozivě. Taková byla tenkrát, když se mnou bojovala. Potom, jakoby se probrala ze snu, zatřepala hlavou a podívala se na mě.

„Už chápeš, proč si myslím, že to není tak, jak si myslíš?" pohladila mě po rameni.

Než jsem mohla odpovědět, ozvalo se tiché zaklepání.

„Neruším?" promluvil s vážnou tváří Andreas. Tvářil se divně. Musel slyšet minimálně konec našeho rozhovoru. Helen se na něho zářivě usmála a vrhla se mu kolem krku.

„Ty nikdy, bratříčku. Co potřebuješ?"

Andreas ji jemně, ale nekompromisně odstrčil a podíval se přímo na mě.

„Mohl bych s tebou mluvit?"

„A... ano," vykoktala jsem ze sebe překvapeně.

„Nechám vás o samotě," mrkla na nás Hel a spěchala ke dveřím. Andreas ji však zadržel.

„Ne, zůstaň tady. Chtěl bych si s Emmou promluvit venku. Emmo?" Jeho slova Helen rozladila. Zamračila se a naštvaně se posadila zpátky na gauč. Andreas mi pokynul a vyšli jsme ven.

Ranní slunce bylo ostré a řezalo do očí. Běželi jsme několik minut, než se Andreas zastavil a vážně se na mě podíval...

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v neživotě 9. kapitola: