OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v neživotě 8. kapitola

13.10.2012 (11:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 932×

8. kapitola

„Nedělej to," zaševelil mi v hlavě sametový mužský hlas.

„Já musím," slyšela jsem se odpovídat.

„Nemusíš," odpověděl mi hlas.

„Vždycky je i jiná možnost..."

„Já vím, ale nemám sílu se ovládnout."

„Emmo, ty to dokážeš. Já to vím... Tak už ho konečně pusť a pojď ke mně..."

Zvedla jsem hlavu a uviděla Andrease. Stál na tom samém místě, kde byl před chvílí Jeremy. Černé kalhoty a bílá, ledabyle zapnutá košile, mu velice slušely. Vypadal jako anděl.

„Krásná halucinace," pomyslela jsem si. Užívala jsem si ho. Dokonce jsem na chvíli zapomněla i na to, co se právě chystám udělat. Andreas byl vážný. Jen jeho oči prozrazovaly nervozitu. To bylo zvláštní. Proč je má představa nervózní? Zavrtěla jsem hlavou, abych si srovnala myšlenky. Byla jsem si jistá, že až se znovu podívám, bude Andreas pryč, ale k mému překvapení tam stál dál.

„Pojď ke mně, prosím," zašeptal prosebně.

Odtáhla jsem se od spícího muže a postavila se. Okamžik jsme tam stáli naproti sobě a dívali se vzájemně do očí. Pak se Andreas pohnul a popošel ke mně. Chytil mě do náruče. Byla jsem tak překvapená, že jsem se ani nebránila. Dlouhou chvíli se mnou utíkal. Kolem nás fičel vítr a míhaly se stromy. Andreas mě pevně držel a s naprostou jistotou se vyhýbal kmenům a kamenům. Po asi deseti minutách jsme zpomalili a přešli na lidskou rychlost. Andreas mě postavil na zem. Najednou kolem nás bylo rušno... Helen, Brian, Kara a ti dva upíři John a Alex. Všichni byli rozrušení. Čekali na nás. Helen se na mě podívala a vítězně se usmála. Náruživě se na mě vrhla a šťastně mě objala. Její muž Brian se k ní přidal a uštědřil mi herdu do zad, až jsem skoro upadla. John s Alexem se tvářili spokojeně a Kara se mračila jako sto čertů. Podívala se na Andrease a na mě a zaskřípala nesouhlasně zubama.

„Zvládla to," promluvil Andreas, nyní už trochu zbytečně.

„Ale bude teď potřebovat na lov. Hel?"

„Ano, ráda," usmála se zářivě jeho sestra a chytila mě do náruče. Znovu jsme se rozběhly. Helen mě nesla opačným směrem, než jsme dorazili s Andreasem. Nechala jsem se vláčet a v hlavě mi hrály představy o nadcházejícím lovu. Zkouška ve mě zlikvidovala poslední zbytky sebeovládání. Pocit žízně byl tak silný, že jsem se obávala, že kdybychom nyní potkali nějakého člověka, ani Helen  by mi nezabránila ho zabít. Ale to se naštěstí nestalo a já jsem za několik chvil zahnala tu ukrutnou spalující bolest čerstvou srnčí krví.

Po lovu jsme se s Helen vraceli lidskou rychlostí zpátky do úkrytu. Helen vesele švitořila a bylo na ní znát, že má opravdovou radost, že jsem prošla testem sebeovládání. Moc jsem ji neposlouchala. Šlo mi to jedním uchem tam a druhým ven. V hlavě jsem měla jen zážitky z dnešního dne. Cítila jsem hrozný zmatek a nevěděla, co se se mnou přesně děje.

Nebyl to Jeremy, ale Andreas, kdo mi zabránil zabít. Stačilo, aby na mě promluvil. Najednou mi byl tak blízko. A když mě nesl, jakoby mezi námi probíhalo elektrické jiskření.

Byla jsem tak zabraná do svých úvah, že jsem si nevšimla, že Helen přestala mluvit. Rychle jsem se vzpamatovala a podívala na ni. I ona se na mě dívala a potutelně se usmívala.

„Co to s tebou Emmo je?" řekla rozverně.

„Nic. Jen jsem se zamyslela. Promiň. Co jsi to říkala?" odpověděla jsem.

„Já jsem si to myslela," řekla nesouvisle Helen.

„Už jak tě nesl v náruči, mi to bylo jasné."

„Co? Nechápu, o čem mluvíš."

Helen se široce usmála: „Však brzo pochopíš." Dál už nic nevysvětlovala a odkryla nějaký poklop v zemi.

„Jsme doma," pronesla a já jsem pochopila, že jsme u našeho podzemního útočiště. Helen vkročila dovnitř. Chtěla jsem vejít také, ale najednou jsem cítila takový divný pocit. Jakoby tady kromě nás byl ještě někdo. Ostražitě jsem se rozhlédla a nasála vzduch, ale nic jsem neucítila. Jen ten pocit zůstal a ledově mě polechtal na zádech. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou poklop.

Zevnitř byl velmi dobře zabezpečený. Několik vrstev ocelových dveří a kódované zámky. Ani výbuch atomové bomby by je nerozbil.

"To je neuvěřitelné..." zhodnotila jsem je.

„Že?!" usmála se Helen.

„To byl Andyho nápad. Takových skrýší máme po světě několik. Je to velmi praktické. Po světě běhá hodně upírů, kterým ležíme v žaludku a tady na nás nemůžou. Jsi první, kdo o bunkrech ví a žije. Přísně je tajíme, a když se náhodou stane, že bychom mohli být odhaleni, Andreas zakročí a každého nezvaného hosta zlikviduje."

Raději jsem se neptala, jakým způsobem bylo podzemí vybudováno. Kdo ho postavil.

Po zkoušce mi bylo umožněno se po podzemních prostorech pohybovat volně. Uběhlo několik hodin, ale já jsem stále bojovala s nutkáním jít k železným dveřím, zaťukat a vejít dovnitř. Potřebovala jsem s Andreasem mluvit. Cítila jsem, že bych to měla udělat, ale netroufala jsem si.

Znervózňoval mě ten pocit, co jsem zažila nahoře u vchodu. Jestli mé instinkty nelhaly a nahoře opravdu někdo byl, Andreas by to měl vědět. A také jsem chtěla znát odpověď na jednu věc. Co se stalo s tím spícím mužem. Očividně byl něčím omámený a tak bezbranně tam ležel.

Ale to nebyly všechny důvody, které mě přitahovaly k těm zapovězeným železným dveřím. Potřebovala jsem ho vidět a znovu zažít ten pocit, jaký jsem cítila tam v lese. V tu chvíli jsem poprvé nemyslela na Jeremyho a necítila bolest z odloučení. Bylo to tak nové.

Nakonec ve mě vyhrál můj pocit odpovědnosti. Musím Andreas informovat o možném nebezpečí.

Od chvíle, kdy skončila zkouška a Helen vzala Emmu na lov, byl Andreas zavřený ve svých pokojích. Sundal si košili, pohodil ji po zemi a natáhl se na pohodlný kožený gauč. Zkřížil si ruce za hlavou a zavřel oči. Byl spokojený. Emma to zvládla. Nemusel ji prozatím zabíjet. Do další zkoušky mohl být v klidu. Promítal si to pořád dokola. Pořád ji viděl na té mýtině. Byla dezorientovaná a vystrašená, a pak jak utíkala a našla toho muže. Chvíli se opravdu bál, že ji bude muset zabít, aby ho zachránil, ale ona to zvládla. Dokázala odolat. V tu chvíli se na něho podívala zase tak, jako tehdy v tělocvičně. Až mu naskočila husí kůže. Když jí potom nesl, bylo to tak příjemné.

„Sakra, sakra, sakra!" posadil se prudce, až poposkočil gauč a praštil pěstí do koženého potahu. Nechtěl to. Už dávno si zakázal takové myšlenky a pocity.

„Nesmím a neudělám to! Je to jen hloupá, otravná holka, co se vetřela do mé rodiny. Proč na ni myslím? Jsem se musel zbláznit. Vždyť ani není hezká," snažil se vsugerovat si.

Vyrušilo ho zaklepání na dveře.

„Dále," odsekl naštvaně.

Ve dveřích se objevila usměvavá dívčí hlava. Tmavé vlasy jí rámovaly obličej.

„Co chceš?" zavrčel na ni Andreas.

Dívka se nenechala otrávit jeho špatnou náladou a vešla tanečním krokem dovnitř.

„Nějak bez nálady..." řekla zvonivě.

„Nechceš, abych ti ji zvedla?"

Andreas po ní šlehl ledovým pohledem: „Nehraj si se mnou, Karo!"

Dívka přišla až k němu a pověsila se mu kolem krku: „Ale no tak. Dřív jsi býval příjemnější. Tolik jsme si spolu užili."

Andreas ji od sebe odstrčil a znechuceně se odvrátil: „Cokoliv mezi námi bylo, teď je to pryč. Tak už to pochop a nechej mě být!"

To Karu naštvalo.

„Je v tom ta hnědovlasá děvka, že? To kvůli ní už mě nechceš. Dostala se ti pod kůži!"

Andreas  se prudce otočil a bolestivě ji sevřel paže. Přitáhl si ji k sobě a zasyčel jí do obličeje: „Takhle o ní nemluv! Slyšíš? Nikdo se mi pod kůži nedostal!"

„Haha. Opravdu? Hahahaha," zasmála se Kara spokojeně. Měla Andrease přesně tam, kde ho chtěla mít.

„Tak to dokaž! Polib mě!" provokovala ho a podařilo se jí to. Andreas  ji ještě pevněji sevřel a začal ji vzdorně až surově líbat.

Byla jsem u dveří. Věděla jsem, že je uvnitř. Zaslechla jsem nějaké zvuky. Nikdo jiný tam neměl přístup, takže to musel být on. Tiše jsem zaklepala. Nikdo mi neodpovídal. Zkusila jsem to znovu. Tentokrát hlasitěji. Zase nic. Chvíli jsem tam nerozhodně stála. Pak, když už jsem se měla k odchodu, mě napadlo zkusit vzít za kliku. Hloupý nápad, ale v tu chvíli mi to nepřišlo. Zmáčkla jsem ji. Bylo otevřeno. Pomalu jsem pootevřela dveře a nakoukla dovnitř. To, co jsem uviděla, mě přimrazilo na místě a způsobilo šok.

Andreas byl ve svém pokoji, ale nebyl tam sám. Napřed jsem zahlédla zlaté ledabyle rozcuchané vlasy a vypracovaná pevná bílá mužská záda. To ale nebylo to, co mě zmrazilo. Tmavé dlouhé vlasy, nepříjemný výsměšný pohled. Kara se na mě spokojeně usmívala. Uviděla mě o sekundu dřív než Andreas. Ten při mém příchodu ztuhl a nevěřícně se na mě podíval. Víc už jsem vidět nechtěla. Vyběhla jsem odtud jako blesk a zavřela se do svého pokoje. Z očí se mi spustil vodopád růžových slz.

„Co jsem si to namlouvala? Nic se mezi námi nezměnilo. Pořád jsem pro něho jenom vzduch. Nenávidím ho!"

Andreas naštvaně vstal a odstrčil od sebe Karu, která se spokojeně usmívala.

„To jsi udělala schválně!" vyplivl na ni.

„Ano," řekla spokojeně dívka.

„Sice jsem netušila, že přijde až sem, měla jsem v plánu jí to barvitě vylíčit, ale takhle to bylo mnohem lepší. Na to nikdy nezapomene. Teď už tě mám jenom pro sebe."

„Cože?" vybuchl Andreas v pohrdavý smích.

„Ale ty jsi mě nikdy neměla. Nikdy! Nic k tobě necítím a nikdy jsem necítil. To, co mezi námi kdy bylo, to bylo pouze fyzické. Tohle ti nikdy neodpustím!"

„Nenávidím tě!" zasyčela Kara a vrhla se na Andrease. Pokoušela se ho uhodit, ale on byl silnější. Chytil ji za ruce a odstrčil ji, až upadla na podlahu.

„Vypadni! Sem už víckrát nevkročíš," oznámil jí ledovým hlasem.

„Toho budeš litovat! Uvidíš," slibovala mu Kara a práskla dveřmi, když odcházela. Andrease nešťastně zřítil na židli u stolu a složil si obličej do dlaní.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v neživotě 8. kapitola: