OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v neživotě 7. kapitola

09.10.2012 (16:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 744×

7. kapitola

Když jsem osaměla, nechala jsem volně plynout své myšlenky. Dnešní den byl opravdu zvláštní. Začal tak dobře a setkání s Andreasem ho dokonale pokazilo. Nevyznala jsem se v něm. Byl naprostým opakem své přátelské sestry. Nikdy jsem nikoho tak nepřístupného nepotkala. Nic jsem mu neudělala a on se ke mě choval, jako k nějakému kusu nábytku, o kterém sice víme, ale nestojí nám ani za to, abychom mu věnovali sebemenší pozornost. Znervózňoval mě. Už jsem se nemohla dočkat, až budou zkoušky za mnou a já budu moct odejít a říct si, že už ho nikdy neuvidím.

Od toho dne, co jsem bojovala s Andreasem se mi můj věznitel vyhýbal. Už dříve jsem ho moc často nevídala a teď se mi stranil úplně. Vyhovovalo mi to. Neměla jsem ho ráda. Cítila jsem se nesvá, když byl nablízku.

Uplynuly přesně čtyři týdny od chvíle, kdy jsem byla uvězněna do podzemního vězení. Mé tělo stravovala pálivá bolest. Potřebovala jsem pít. Tak dlouho jsem nelovila. Nedokázala jsem se soustředit. Nedokázala jsem myslet, ani se normálně pohybovat. Většinu času jsem trávila stočená do klubíčka a zarývala jsem si prsty do břicha. Trochu to pomáhalo od těch nesnesitelných křečí... Chvílemi se mi černalo před očima, chvílemi jsem viděla rudě. Kdykoli jsem zavřela oči, promítaly se mi za víčky krvavé obrazy. Pokaždé jsem v nich hltavě pila horkou rudou věčnou tekutinu. Bylo to tak reálné, že jsem dokázala vnímat tu kovově slanou chuť a ostrou vůni. Šelma ve mě vyla a vrčela. Ale ne. Nebylo to ve mě. Skučela jsem opravdu.

„Můžu dál?" zaškrábala Helen na jednoduché kovové dveře. Když se neozvala žádná známka nesouhlasu, vzala opatrně za kliku a nakoukla dovnitř. Andreas seděl u stolu. Košili měl ledabyle rozepnutou. Vlasy dneska stahovala gumička. Seděl úplně bez hnutí. Dokonce i když vešla jeho sestra. Ani se na ni nepodíval. Jakoby vůbec nevnímal její přítomnost.

Helen se na něho starostlivě podívala a posadila se na zem k jeho židli. Vzala jeho ruku do svých dlaní a políbila ji. Konečně se Andreas pohnul. Nepatrně sklonil hlavu a podíval se jí do očí.

„Bratříčku..." zašeptala Helen.

„Proč jsi tady, Hel?" zeptal se.

Helen se zatvářila nervózně: „Myslím, že je čas Andy. Emma je na hranici svých sil. Už dlouho nevydrží. Měli bychom začít se zkouškou."

„Ne, ještě ne," odpověděl chladně Andreas.

V tu chvíli se Helen nesouhlasně zamračila a vybuchl v ní vztek.

„Proč ne? Je připravená! A je ten správný čas!" oponovala.

Andreas jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. Helen pustila Andreasovu ruku, jakoby to byl jedovatý had a nasupeně se postavila.

„Co to s tebou sakra poslední dobou je? Vím, že jsi podivín a taky vím proč, ale od té doby, co jsi s Emmou bojoval, to s tebou je k nevydržení! Takhle špatně jsi na tom nebyl ani tenkrát."

„Mlč, Helen!" zakřičel Andreas rozčíleně a také se postavil, až židle na které seděl, spadla.

„Mlč! Nemluv o tom, prosím."

Helenin rozzlobený obličej se změnil v nešťastný.

Znovu chytila Andreasovu ruku a pevně ji sevřela: „Omlouvám se. Nechtěla jsem, ale rozčílil jsi mě. Mám Emmu ráda a ty jí schválně ubližuješ. Ona ti nic neudělala. Nikdo z nás nemusel čekat tak dlouho. Je to příliš. Nemusí to zvládnout."

Andreas neodpovídal. Helen si myslela, že se ani odpovědi nedočká. Otočila se a chtěla odejít. Andreas ji však chytil za rameno a otočil si ji zpátky k sobě.

„Mám strach, Hel," zašeptal zahanbeně.

„Strach?" nechápala jeho sestra.

Andreas se jí podíval nešťastně do očí: "Bojím se jí a bojím se sám sebe. Nedokážu to popsat, ale Emma mi ji připomíná. Já vím. Byla úplně jiná, ale přesto je v ní něco. Když jsme spolu bojovali, podíval jsem se jí do očí a viděl to. Bojím se, co by se stalo, kdyby tu zkoušku nezvládla. Nevím, jestli bych byl schopný ji zabít. A já bych ji musel zabít."

„Andreasi..." až teď Helen všechno pochopila.

„Chápu, že se bojíš, ale musíme to udělat a nejlépe ještě dnes. Čím déle budeme čekat, tím horší to pak bude."

„Máš pravdu. Uděláme to dneska. Už aby to bylo za námi a ona zmizela z našich životů," přitakal Andreas a pustil sestřino rameno, které nevědomky až doteď křečovitě svíral.

„Ale třeba by tady Emma mohla zůstat, kdybys..." Větu však nestihla dokončit.

„NE, to rozhodně ne! Tehdy jsem se zařekl, že už nikdy si nikoho nepustím takhle k tělu. Nezůstane tady!"

Byla jsem bez sebe bolestí. Už jsem nevnímala nic jiného. Nevěděla jsem, co je za den, ani kde to přesně jsem. Necítila jsem chladnou zem, na které jsem bez hnutí ležela. Už jsem ani neskučela. Byla jsem k smrti vyčerpaná...

Najednou jsem na svém těle ucítila dotek cizích rukou. Otevřela jsem oči a uviděla dlouhé štíhlé bílé prsty a rukávy bílé košile. Pevné paže mě s jistotou vyzvedly do výšky. Pokusila jsem se něco říct, ale z hrdla se mi vydralo jen zachraptění.

„Pst, teď nemluv," uslyšela jsem ten dokonalý sametový hlas. Poslechla jsem ho a znovu zavřela oči. Kolem mě se rozprostřela neprostupná mlha otupění.

Když jsem se dostala k sobě, ruce i hlas byly pryč. Vlastně bylo pryč všechno, co jsem znala. Podzemní místnost, drahý nábytek i chladná zem. Nyní jsem ležela na něčem vlhkém a měkkém. Na chvíli mě to vzpamatovalo. Dokonce jsem se dokázala posadit.

Seděla jsem na travnatém palouku a okolo mě se rozprostíraly lesy. Byla jsem sama. Nikde jsem nikoho neviděla. Nechápala jsem, co se děje. Byla jsem v zajetí a měla dělat zkoušky. Zkouška!!! Tohle byla ta zkouška! Křeč mnou projela jako blesk. Rozervala mé útroby a vydrala mi z úst děsivé zakvílení. Ozvěna se odrazila od lesního porostu a nesla se míle daleko.

Byla jsem oslabená a měla jsem žízeň. S obtížemi jsem se vydrápala na nohy. Pradávné instinkty lovce pracovaly za mě. Nasála jsem vzduch a snažila se najít svůj cíl.

Kovová ostrá vůně mě pošimrala v plicích. Jed v mých ústech se rozproudil. Mé tělo vyrazilo. Vůně byla blíž a blíž.

Konečně jsem to zahlédla.

Seděl opřený o kmen stromu a spal. Viděla jsem, jak mu klidně stoupal a klesal hrudník, jak dýchal. Na chvíli jsem ztuhla na místě, a pak jsem opatrně šla k němu. Mé tělo křičelo nadšením. Už brzy se zbavím té strašné bolesti a nasytím se.

Klekla jsem si na vlhký zelený mech a naklonila se ke spícímu, abych si zblízka přivoněla. Rudá clona zastřela mé oči. Zvíře ve mě vzrušeně zachroptělo. Má ústa se přiblížila k mužovu hrdlu. Na rtech jsem ucítila slanou chuť jeho pokožky. Zavřela jsem oči a nadechla se.

Najednou jakoby mnou projel ledový vichr. Zastavil mé počínání na poslední chvíli. Jakoby byl u mě, uviděla jsem Jeremyho. Stál úplně tiše a smutně se na mě díval. Byl zklamaný a tak krásný. Chtěla jsem k němu, ale obraz najednou zmizel. Otevřela jsem oči. Zase jsem tady byla sama. Jen se svou obětí. Křečovitě jsem zatnula čelist a znovu se nadechla. Mužova krev byla tak blízko. Stačilo jen zakousnout se...

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v neživotě 7. kapitola: