Život v neživotě 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další dílek. Chycena do pasti, co bude dál? Hezky se bavte!! A všem moc děkuju za komentíky a podporu :)

06.10.2012 (17:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 711×

„Ona má medové zorničky?!" zopakoval tmavovlasý obr. Byl v takovém šoku, že si ani nevšiml, že drtí v dlani rám dveří od auta. Seděla jsem bez hnutí na sedadle řidiče a s napětím jsem sledovala, co se bude dít. Za dvěma postavami se objevily další. Všechny jsem už znala. Byla to popravčí četa, která zabila Filippa. Ve všech tvářích jsem mohla číst překvapení. Začali se tlačit okolo auta a snažili se ke mě dostat co nejblíže, aby mi viděli do tváře.

Předtím jsem byla v až moc velkém stresu a šoku. Vůbec jsem si nevšimla, že bych se nějak změnila. Nenápadně jsem stočila svůj pohled do bočního zpětného zrcátka. Viděla jsem se tam v celé své kráse. Upír měl pravdu. Mé oči nyní měly sytou jantarovou barvu. Vypadalo to tak zvláštně. Ne nepěkně. Byl to takový zářivý medový odstín. Nikdy jsem podobné duhovky neviděla. Dokud jsem se poprvé nesetkala se zlatovlasým odklízečem, který se podle všeho jmenuje Andreas.

„Co budeme dělat?" zeptala se jedna z upírek. Její vlasy byly stejně plavé jako Andreasovi. Byla štíhlá a vysoká. Její tvář patřila mezi ty, které se vám vryjí do paměti. Nebyla dokonalá. Její nos byl delší než normální průměr, ale i tak jí to moc slušelo. Připomínala mi jednu evropskou modelku. Oči všech přítomných se stočily na toho, který tomu všemu velel.

Andreas byl překvapený jako ostatní, ale jeho tvář vyzařovala klid, až mrazivý chlad. Jeho karamelové oči byly dneska tmavší a pichlavější. Propaloval jimi mou tvář, až jsem měla pocit, že mě jimi rentgenuje. Nebylo to příjemné, ale zároveň to ani nebylo nepříjemné. Cítila jsem takový šimravý pocit na páteři. Snažila jsem se, abych neuhnula se svým pohledem. Chtěla jsem, aby věděl, že i přes svou nevýhodnou pozici se nebojím. Před několika okamžiky se můj svět rozpadl na tisíce střepů. Bylo mi jedno, jak to se mnou dopadne. Možná jsem si dokonce v hloubi duše přála, aby to všechno skončilo. A nyní jsem k tomu měla tak blízko.

„V jejích žilách koluje zvířecí krev. Teď. Ale nevěřím jí. Všichni jsme viděli a cítili, že patří mezi zabijáky," promluvil ledový princ sametovým hlasem.

„Ano! Zabijme ji," ozval se vášnivě tmavovlasý upír a na jeho tváři se objevil zase ten posměšný škleb.

„Ne," odpověděl jednoduše Andreas.

„Musíme ji zabít! Patří mezi naše nepřátele!! Ten zkurvysyn byl její stvořitel. Zabíjela lidi," vyjela vášnivě druhá upírka, až jí její dlouhé uhlově černé vlasy vyletěly kolem hlavy a na chvíli skryly obličej. Dívala se na mě s nenávistí a odporem. Kdyby mohl pohled zabíjet, bylo by dávno po mně a o ničem by se nemuselo diskutovat.

Andreas se na ni otočil a zastavil záplavu jejích slov mávnutím ruky.

„Možná ji zabijeme, ale ne teď!" řekl autoritativně.

„Když jsem se stal bojovníkem, dal jsem slib, že nikdy nevztáhnu ruku na upíra, který se neživí lidskou krví. Jestli v ní nyní koluje zvířecí krev, porušil bych svůj slib a to nehodlám udělat. A tebe to doufám také nenapadne, Karo!"

Upírka zahanbeně sklopila oči.

„Andy. Souhlasím s tebou, ale co s ní uděláme? Nemůžeme ji nechat jen tak běžet. Co když je tohle její momentální "vegetariánství" jenom divadýlko, aby se nás zbavila a za čas se vrátí ke svým starým zvykům?" promluvila plavovláska a chytila Andrease za paži. Byla vysoká, ale přesto se musela zaklonit, aby mu viděla do obličeje.

Zlatovlasý se na ni usmál a kývl souhlasně hlavou: „Máš naprostou pravdu, sestřičko. Myslím, že máme nyní jen jednu možnost. Vezmeme ji k nám a zjistíme, co je zač."

„Já s vámi nechci nikam jít," promluvila jsem.

Všichni se na mě překvapeně podívali. Celou dobu o mě mluvili jako o nějaké věci, se kterou se musí něco udělat, ale vůbec je nezajímalo, co si o tom všem myslím já.

„Myslím, že nemáš na výběr," řekl tmavovlasý, chytil mě za paži a chystal se mě vytáhnout z auta.

Až v tuhle chvíli jsem se probrala z letargie. Výhružně jsem zavrčela, ale upíra to nijak nevystrašilo. Spíš naopak. Pobaveně se uchechtl a bolestivě mi stiskl ruku.

„Tak pojď, beruško. Neboj se. Uvidíš, že se pobavíme."

„Nešahej na mě, ty horo svalstva!" pronesla jsem co nejchladněji a snažila se dostat z jeho sevření. Černovlasý se vesele zasmál a má poznámka o svalstvu ho očividně potěšila.

„Necukej se. Stejně nám neutečeš. Buď hodná a slibuju, že já budu taky."

„Kam mě to vlečete?" skučela jsem, když mě o několik minut později zavřeli do černé dodávky a zavázali oči neprůhlednou látkou. Auto drncalo po nekvalitní cestě. Mohlo to trvat tak hodinu, dvě. Pak jsme zastavili a já jsem ucítila čerstvý vánek ve vlasech. Pod nohama mi chvíli křupal písek, který se vzápětí změnil na kamennou pevnou zem. Zaslechla jsem cinknutí výtahu a pak už jen klesavý pohyb, jak se výtah snášel někam dolů.

Konečně mi moji věznitelé sundali zábranu z očí a já jsem viděla cíl naší cesty.

„Chovej se tady jako doma," řekl zvesela černovlasý upír a pohodlně se usadil na historickém brokátovém křesle. Blondýnka se zvonivě zasmála, sedla si mu na klín a vášnivě ho políbila. Sklopila jsem svůj pohled k zemi. Vzpomněla jsem si na Jeremyho a Letty a bylo mi z toho špatně.

„Přece ji tady nenecháme jen tak!" zavrčela nesouhlasně tmavovláska.

„A proč ne? Vypadá neškodně. Nebo se jí bojíš, Karo?" zasmála se blondýnka a laškovně na mě mrkla.

Upírka Kara se zamračila jako deset čertů a zpražila mě opovržlivým pohledem.

„Bát se? A jí? To je dobrý vtip, Helen. Dovol, abych se zasmála. Jen nechci, aby si myslela, že když jsme ji hned nezabili, tak na ni budeme kdovíjak milí. I když teď abstinuje, nevěřím, že to vydrží... Už se těším na tu chvíli, kdy podlehne. S chutí ji pak zabiju."

V té tmavovlásce bylo tolik hněvu. Nevím, co jí kdo udělal, ale tohle nebylo normální. Rozhlédla jsem se po místnosti. Byli jsme tady jen my čtyři. Andreas a ostatní dva upíři někam zmizeli. Ocitla jsem se na zvláštním místě. Stěny byly sice rovné a hladké, ale už na pohled bylo poznat, že jsou vytesány přímo do kamene. I tlak tady byl jiný než venku. Museli jsme být hluboko pod zemí.

„Je to tu krásné, že?" promluvil na mě černovlasý hromotluk a postavil se. Ladnou chůzí přišel až ke mně.

„Andreas tě nechtěl zavírat do vězeňské kobky, kde většinou vězníme takové, jako jsi ty. Važ si toho a buď hodná. Jestli se pokusíš utéct nebo něco provedeš, tak tě tam osobně zavřu. A můžu ti zaručit, že tam takové pohodlí jako tady rozhodně není."

Chápavě jsem kývla. Chtěla jsem pryč, ale zatím nepřišel vhodný čas. Do té doby budu dělat, co budou chtít.

„Už víte, jak se jmenuje?" ozval se za mnou nezaměnitelný sametový hlas. Otočila jsem se, abych viděla na mluvčího. Stejně nepřístupná a vážná tvář. Zaprášené potrhané oblečení vyměnil za dokonale padnoucí tmavý oblek a černou košili. Na krku se mu houpal nějaký orientálně vypadající náhrdelník zakončený zeleným broušeným kamenem. Voněl příjemnou kořeněnou vůní a jeho vlasy byly vlhké po koupeli.

„No vlastně ještě ne," usmála se na něho Helen a sestersky ho objala. Andreas ji pohladil po zádech a políbil do vlasů.

„Měli bychom se představit. Jmenuji se Helen. Můj bratr Andreas, Kara a tamten krasavec je můj manžel Brian," představila všechny zlatovláska.

„Ještě je tady John a Alex, ale s těmi se seznámíš později. Museli něco zařídit."

„Emma," pípla jsem.

„Emma," zopakoval Andreas.

„Co se mnou bude?" zeptala jsem se.

Andreas mě chvíli sledoval svým ledově chladným pohledem, jakoby byla odpověď vepsána v mé tváři.

„Vyzkoušíme tě. Musíš podstoupit několik zkoušek. Když to zvládneš, pustíme tě. Když ne, zemřeš."

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování