Život v neživotě 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další dílek, zklamání, ale i nalezení. Je to dobře nebo špatně? Příjemné čtení :)

04.10.2012 (18:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 730×

Utíkala jsem a neměla naprosto tušení, kam směřuji. V tu chvíli mi hlavou letěla jen jediná myšlenka. Musím jim utéct..

Nevím, jak dlouho jsem utíkala. Faktem však bylo, že muselo uběhnout několik hodin, protože odklízeči nás napadli v podvečer a nyní nad krajinou panovala černočerná tma. Byla jsem unavená, vystrašená a dezorientovaná. Konečně jsem si dovolila uvěřit, že jsem unikla. Vyčerpaně jsem se sesunula na zem. V dálce blikala světla nějakého velkého města. Nezkoumala jsem ho blíže. Prudce jsem oddechovala a snažila se uspořádat nesouvislé útržky myšlenek v mé hlavě.

„Filippe je mrtvý." To bylo to první, co mi vytanulo na mysl. Ta černá vzpomínka na jeho bezvládné roztrhané tělo mnou otřásla a dokonale mě paralyzovala.

„Jsem sama. Sama. Nemám nikoho, na koho bych se mohla obrátit se svými problémy. Už mi neporadí s mou novou identitou," zakňučela jsem jako vlčí mládě, které se právě dozvědělo, že ho jeho smečka opustila. Horší už to ani být nemohlo. Ale v tom jsem se mýlila. Mohlo.

Jak jsem tam tak seděla na zemi a vzlykala, prohnala se mými útrobami jako hurikán nesnesitelná bolest. V pudu sebezáchovy jsem si stiskla břicho a schoulila se do klubíčka. Bolest na chvíli ustoupila, aby se vzápětí vrátila s ještě větší intenzitou.

Nic takového jsem nikdy nezažila. Přesto jsem s naprostou jistotou věděla, co to způsobilo. Již několik dní jsem nebyla na lovu a mé po běhu zesláblé tělo si žádalo odměnu. Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat tu palčivou bolest. Nechtěla jsem lovit. Nechtěla jsem zabíjet. Chtěla jsem tady jenom ležet a nemyslet na nic, ale nešlo to. Realita byla příliš přítomná, aby mi to dovolila. Nedaleko mého útočiště se ozvalo slabé zafunění. Překvapeně jsem vytřeštila oči do tmy. Díky mým novým schopnostem mi nedělalo žádné problémy prohlédnout neprostupnou tmou. Kousek ode mě se mihlo vyzáblé tělo toulavého psa. Byl opuštěný, stejně jako já a jeho ubohý zjev ve mně probouzel lítost. Milovala jsem zvířata a pohled na jejich utrpení mi nikdy nedělal dobře.

Pes sotva šel. Byl vyhladovělý a pravděpodobně i zraněný, protože jsem ucítila povědomou vůni čerstvé krve.. Vůbec nevoněla jako lidská. Byla kovovější a palčivě mě to aroma dráždilo v nose. Avšak má reakce byla jasná. Ucítila jsem v ústech hořkou pachuť jedu a mé útroby se znovu bolestivě ozvaly.. Jako bez vlády jsem se postavila a několika skoky překonala vzdálenost mezi psem a místem, kde jsem seděla. Zraněný tulák se na mě podíval a slabě zakňučel. Okamžitě poznal, že nejsem obyčejný smrtelník. Opatrně jsem se k němu sklonila. Jeho oči mě nehnutě sledovaly. Bylo mi na zvracení z toho, co jsem se právě chystala udělat, ale byla jsem ve stavu, kdy můj mozek neovládal mé tělo. Pes mě sledoval a čekal. Když jsem se ho poprvé dotkla, citelně se zachvěl, ale nepohnul se ani o milimetr. Potom jsem se zakousla. Ani nezakňučel. Ta extáze mnou smýkla do rudého nebytí.. Když jsem se znovu dostala k sobě, byl mrtev. Oči otevřené a smířené. Jeho tlama se na mě jakoby spokojeně usmívala. Nakonec to pro něj možná bylo vysvobození z bídné existence. Ale ať to bylo jakkoliv, necítila jsem se díky tomu o nic líp. Zabít člověka byla jedna věc. Mohla jsem se utěšovat tím, že to mohl být zloděj, podvodník a nebo sadistický násilník, ale zabít zvíře? Nic nikomu neprovedlo. Nikdy nelhalo, ani nekradlo. Prostě se jen ocitlo v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.

Poraženě jsem zakvílela, až se okolní tráva zachvěla. V tu chvíli jsem se nenáviděla, ale byla tady jedna věc, která se nedala zamést ze stolu. Byla jsem nasycená a křeče ustaly. Cítila jsem se znovu silná a odpočatá. Přesně tak jako po normálním lovu. Mohla jsem začít normálně přemýšlet. Opatrně jsem vzala bezvládné psí tělo a odnesla ho stranou. Kousek od místa, kde jsem před chvílí seděla, rostl květinový keř. Klekla jsem a holé dlaně zarazila do hlíny. Začala jsem hrabat. Když byla jáma hluboká přesně tak, aby do sebe přijala psí tělo, vložila jsem svou oběť do země.

„Děkuju ti," zašeptala jsem do nočního ticha a začala jsem do jámy znovu hrnout vyhrabanou hlínu. Tady mu bude dobře.

Když jsem byla hotová, postavila jsem se a pohlédla do dálky na poblikávající město. Světel ubylo. Byla hluboká noc. Vysoké budovy se tyčily až do nebe a jejich skleněný povrch se matně leskl, jak se na něm odráželo pouliční osvětlení. Zírala jsem na tu scenérii dlouhé minuty než mi došlo, že já tohle město dobře znám.

„Sakra," vyletělo mi bezmyšlenkovitě z pusy. Tohle musel být osud. Stála jsem tam a shlížela na své rodné město Phoenix.

Jakoby v tu chvíli ztichl celý svět. Noční ptáci zmlkli, zvířata se vrátila do svých pelechů. Byla jsem jen já a to poblikávající město. Věděla jsem, že by bylo rozumné otočit se na patě a utíkat co nejdál odtud, ale nemohla jsem si pomoct. Potřebovala jsem vidět někoho, kdo mě přesvědčí, že ještě nejsem úplně sama.

Šla jsem naprosto na jisto. Až se mi sevřel žaludek nervozitou, když jsem zahlédla náš dům. Okna byla zavřená a všude panovala tma. Máma spala. Nebo možná nebyla doma. Nevím.. Nechtěla jsem pokoušet osud víc než bylo rozumné.. Už tak jsem dost riskovala. Nikdy se nesmím dostat ke svým blízkým tak blízko, abych jim ublížila. Stála jsem tam dlouhé hodiny a sledovala okna. Začalo se rozednívat...

V matčině ložnici se rozsvítilo světlo. Rychle jsem se schovala mezi keře. Právě v tu chvíli se objevila matčina postava. Otevřela okno a zase zmizela. Ten pohled na mě zapůsobil jako nukleární výbuch. Jak ráda bych vyběhla schody, zazvonila na zvonek a vrhla se jí do náruče. Místo toho jsem se naposledy podívala na dům a zmizela. Byla ještě jedna věc, kterou jsem chtěla udělat. Pak zmizím a už se nikdy nevrátím. Slibovala jsem si.

Ještě nikdy předtím jsem to neudělala, ale nyní to byla nutnost. Na nedalekém parkovišti stálo černé auto vybavené tmavými kouřovými skly. To bylo přesně to, co jsem nyní potřebovala. Slunce se každým okamžikem dralo výš a výš. Nemohla jsem si vybírat. Byla jsem tak rychlá, že si nikdo ničeho nevšiml. Stejně jako ve filmu jsem vytáhla zpod volantu drátky a nastartovala motor. S tichým předením naskočil. Vyjela jsem na cestu a vydala se do centra města.

Budova školy byla přesně taková, jakou jsem si ji pamatovala. Zaparkovala jsem nedaleko. Tak abych měla dokonalý výhled na školní parkoviště a sledovala jsem s napětím okolí. Seděla jsem tam asi dvě hodiny, když se začali trousit první studenti. Většinu z nich jsem znala, ale ti mě nezajímali. Čekala jsem na někoho jiného.

Přestala jsem dýchat, když se na příjezdové cestě objevilo černé Audi. Pomalu si to šinulo na parkoviště. Zastavilo nedaleko mého stanoviště. Naprázdno jsem polkla. Dveře řidiče se otevřely. Napřed jsem zahlédla ty kaštanové neposedné vlasy. Pak vysokou pohlednou postavu a nakonec ten dokonalý obličej, který ve mě vždy vyvolal uragán pocitů. Byl ještě krásnější, než jsem si ho pamatovala. Žádné představy se nemohly vyrovnat skutečnosti.

„Jeremy," zašeptala jsem fascinovaně.

Můj bůh neměl tušení, že ho pozoruji. Uvolněně za sebou zavřel dveře a obešel zezadu auto. Otevřel dveře spolujezdce a usmál se.

Šokovaně jsem vytřeštila oči. Z auta vysedla Letty. Vesele se chichotala a něco Jeremymu povídala. Ten se taky zasmál a chytil ji za ruku. Společně se vydali ke školní budově.

„Ne-e," zaskučela jsem. V tu chvíli se Jeremy podíval mým směrem. Byla jsem dokonale maskovaná. Přes tmavá skla mě nemohl vidět. Přesto jsem se vylekaně přikrčila.

„Není to tak, jak to vypadá," lhala jsem si.

„Třeba ji jen vezl do školy."

V příštím okamžiku se mé srdce roztříštilo na tisíc kousků. Jeremy se zastavil, uchopil Lettyin obličej do dlaní a dlouze ji políbil. Vypadali tak šťastně a spokojeně.

Nedokážu popsat, co jsem v té chvíli cítila. Dva, pro mě nejdůležitější lidé. Přátelé, kterým jsem věřila. Tak hrozně mi to ublížilo. Měla jsem sto chutí vysednout a na místě je tam oba zabít. Žárlivost mnou prostoupila a naplnila mě až po okraj.

„Co se rozčiluješ?" ozvalo se v mé hlavě.

„To ty jsi utekla a nechala je tady bez vysvětlení samotné. Myslí si, že jsi mrtvá. Nemůžeš jim mít za zlé, že žijí dál své životy."

Všechen vztek zmizel a vystřídal ho smutek. Ten hlas měl naprostou pravdu. Nemůžu se na ně zlobit. Je to moje chyba, že jsem odešla a za chyby se platí.

Nastartovala jsem auto a spěchala pryč. Pořád jsem před sebou měla ten zamilovaný obraz. Pronásledoval mě a ničil mou duši. Vyjela jsem za město a prudce jsem zastavila na prašné cestě, co vedla k opuštěné zchátralé konzervárně. Opřela jsem si čelo o volant a zavřela oči. Z hrdla se mi ozvalo dusivé vzlykání. Nedokázala jsem ho ovládnout. Moje pocity potřebovaly ven.

„Letty, Jeremy. Proč???" Kdyby to byl kdokoliv jiný, ale můj kluk a má nejlepší kamarádka? Nyní jsem byla na světě opravdu sama.

„Ale, ale... Kohopak to tady máme?" ozvalo se těsně vedle mě a dveře od auta se otevřely. Nemusela jsem se dívat. Ten hlas jsem za poslední dny moc dobře znala. Vůbec jsem nebyla vyděšená. Vlastně jsem naopak cítila úlevu. Za chvíli to všechno skončí. Už neucítím tu bolest a zklamání. Už nebudu sama. Nebudu muset zabíjet.

„Tak je čas to skoncovat. Co říkáš?" promluvil znovu můj kat.

Pomalu jsem zvedla obličej a podívala se na něj. Černé vlasy se mu vlnily kolem obličeje a zlaté oči mě posměšně pozorovaly. Ale v příštím okamžiku se jeho výraz změnil. Byl překvapený.

„Co? Jak?" řekl nesouvisle.

Naprosto jsem nechápala, co se děje. Rychle jsem střelila pohledem na stranu, kde stála další povědomá postava. Zlaté vlasy a andělský obličej. Byl stejně překvapený, jako jeho tmavovlasý společník.

„Ona má medové zorničky, Andreasi!" řekl tmavovlasý upír a podíval se nerozhodně na svého světlovlasého vůdce.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování