Život v neživotě 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další dílek. Bude se zabíjet a utíkat. :) Příjemné čtení.

02.10.2012 (18:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 733×

3. kapitola

Vrčení sportovního motoru přerušovalo noční ticho. Světlomety našeho luxusního vozu olizovaly ztemnělou silnici a sem tam ozářily i okolní krajinu. Všude panoval klid a mír. Přesto se nervozita, která vyzařovala z Filippe, dala krájet. Myslela jsem, že se trochu uvolní, až budeme dost daleko od nebezpečí, ale mýlila jsem se. Jeli jsme už čtyři dny jen s nejnutnějšími zastávkami. Filippe dokonce vynechal i lov a jeho oči díky tomu byly ještě temnější a ztrápenější. Přesto se jeho strach spíše stupňoval, než by ustával.

„Zítra dopoledne dorazíme do Los Angeles. Počkáme, až se setmí a odletíme do Evropy. Bude to to nejrozumnější, co nyní můžeme udělat. Musíme doufat, že budou líní a nebudeme jim stát za to, aby se za námi vydali přes oceán." oznámil mi Filippe. Po tom dlouhém tichu mi jeho hlas zněl, jako výstřel z děla. Až jsem poskočila na svém sedadle, když promluvil, jak jsem se lekla.

„Dobře," odpověděla jsem. Bylo zvláštní, že mě ta představa, že uvidím Evropu nijak netěšila. Nikdy jsem nebyla dál než u hranic Kanady a vždycky jsem doufala, že jednou se podívám za moře a nyní se mi můj sen má splnit a já z toho nemám ani trochu radost. Samozřejmě to bylo tím, že jsem se bála odklízečů a mé představy byly vždy lidské a ne upíří, ale i tak...

„O čem přemýšlíš?" zeptal se mě Filippe. Překvapeně jsem se na něho podívala. Nikdy ho nezajímalo, jak se cítím a co si myslím. Vlastně jsem pro něho byla jen nutná přítěž, která nestojí za jakoukoliv starost. Filippe se mi díval upřeně do očí. Při tom držel volant a s naprosto ledovým klidem vedl auto.

„Proboha, dívej se na cestu!!! Vždyť nabouráme!" lekla jsem se za něho.

„Nevyšiluj. Všechno mám pod kontrolou," odpověděl mi mrzutě Filippe a otočil svůj pohled zpátky na cestu.

Chvíli jsme zase jeli mlčky. Filippe se mračil na silnici před námi. Mrzelo mě, že jsem se tak nesmyslně lekla. Bylo to poprvé, kdy jsme společně mohli překonat tuhle frustrující bariéru nezájmu a já to tak pokazila.

„Promiň. Nechtěla jsem takhle křičet. Zpanikařila jsem," snažila jsem se napravit své chování.

Filippe napřed nereagoval. Když jsem myslela, že ani neodpoví, promluvil.

„Nikdy jsem neboural. Nemáš se čeho bát."

Slunce stálo vysoko na nebi, když jsme dorazili do města andělů. Filippe suverénně kličkoval mezi zástupy aut a spěchal serpentinami nad město. Zde byly výstavní vily milionářů a filmových hvězd. Mohla jsem na nich oči nechat. Honosnější domy jsem v životě neviděla.

Když už jsme byli téměř nahoře, Filippe sjel z hlavní silnice na štěrkovou příjezdovou cestu. Po chvíli se před námi objevil přízemní rozlehlý prosklený dům. Nechápavě jsem se otočila na svého stvořitele. Filippe se jen potutelně usmál a mrkl na mě. Vypnul motor a vysedl z auta. Seděla jsem na svém místě jako zařezaná a nebyla schopná pohybu. Jenom jsem sledovala svého společníka, který si to ladnou chůzí směřoval k domu. Filippova kůže na slunci diamantově zářila, až oči přecházely. Za okamžik zmizel v domě a ten neskutečný výjev skončil, avšak za okamžik byl Filippe zpátky a otevíral mi dveře od auta.

„Na co tady čekáš? Pojď dovnitř. Přece tady nebudeš sedět až do večera. Musíš se umýt a upravit. V tomhle stavu by tě do letadla nepustili," ukázal na můj žalostný zevnějšek.

Jako svázaná jsem vysedla a vydala se k domu. Byl nádherný a tak moderně, přesto pohodlně a účelně zařízený.

„Co je to za dům?" zeptala jsem se, když jsme procházeli bílou vstupní halou.

Filippe se usmál a spokojeně se rozhlédl okolo sebe.

„To je moje letní sídlo," odpověděl.

„Cože?" vyletělo ze mě.

„Pěkné, že? Koupil jsem ho před několika lety velmi levně od jednoho filmového producenta. Se svým posledním filmem prodělal ohromné peníze, a tak se musel vzdát celého svého majetku."

„Páni..." ohodnotila jsem obývací pokoj o velikosti tenisového kurtu.

„Ano, je úžasný," reagoval na můj výlev Filippe a posadil se do černého koženého křesla.

Chvíli jsem se procházela po pokoji a prohlížela si všechny ty drahé a dokonalé kousky nábytku, obrazy a světla. Potom jsem se také osmělila a chystala se posadit na pohodlně vypadající gauč.

„Ne!!" křikl na mě Filippe a v tu samou chvíli mě držel za loket a bránil mi posadit se.

„Napřed se běž umýt a vezmi si něco lepšího na sebe. Tohle je dost drahá látka. Mohla bys ji zničit..."

Až jsem se začervenala, jak jsem se styděla. Filippe se mnou jednal jako s dítětem, které se ještě nenaučilo dobrému vychování... Ale musela jsem uznat, že měl pravdu. Vypadala jsem hrozně a představa, že na sebe za chvíli pustím proud horké vody byla tak lákavá...

„Tady," ukázal mi správné dveře, za kterými se skrývalo království čistoty a pohody. Koupelna byla stejně neskutečná jako zbytek domu. Zlaté kohoutky a šedivý mramor. Na můj vkus trochu neosobní, ale když na mě dopadly první horké kapky, zapomněla jsem na celý svět...

Nevím, jak dlouho jsem si užívala tu slast horké sprchy, ale když jsem přišla zpátky do obývacího pokoje, Filippe byl také vymydlený a voňavý a na sobě měl pohodlné světlé kalhoty a bílou košili. Seděl ve svém křesle a četl si nějakou tlustou a staře vypadající knihu. Když jsem vešla, zvedl pohled a spokojeně se pousmál.

„Pěkné..." pochválil mé oblečení. Našla jsem ho nahoře ve skříni. Filmový producent měl pravděpodobně manželku nebo dceru. Jeany byly pohodlné a padly mi jako ulité. Stejně jako lehká vzdušná perlově šedá hedvábná halenka se zavazováním vzadu.

„Děkuju," celá jsem se zapýřila. Posadila jsem se na gauč a skrčila nohy a objala si je pažemi.

Filippe se opět vrátil ke své knize a já jsem se začala nudit. Napřed jsem jen tak seděla a dívala se ven přes prosklenou stěnu. Zahrada byla udržovaná a nedaleko domu se leskla modrá hladina bazénu. Můj pohled ze zahrady zabloudil na mého společníka. Jeho světle hnědé vlasy byly hedvábně lesklé, ještě trochu vlhké po mytí. Mandlové oči ukryté pod hustými řasami skloněné ke knize.

„Jaký jsi byl jako člověk?" zašeptala jsem a samotnou mě překvapila má odvaha. Filippe přestal číst a zavřel knihu.

„Jako člověk..." řekl a zamyslel se.

„To už bylo dávno... Tak dávno, že se vzpomínky rozplývají v mlze..." Při těch slovech přivřel oči a zasnil se. V tu chvíli vypadal tak lidsky a zranitelně.

„Byl jsem mladý a nezkušený. Jedináček... Nic zajímavého k povídání. Všechno dostalo spád až na studentské cestě po Evropě. Tehdy se to stalo... Miloval jsem historii a staré památky. Nikdy mě nenapadlo, že by mohlo existovat něco tak děsivého. Nechtěl jsem to. Snažil jsem se vzdorovat, ale bylo to marné. Udělali ze mě upířího bojovníka. Byl to krutý čas. Nakonec nás chtěli všechny zlikvidovat. Podařilo se mi utéct. Ani nevím, jak se mi to povedlo. Vrátil jsem se do Ameriky a od té doby putuji napříč kontinentem a užívám si svobody..."

Seděla jsem jako na trní a hltala každé jeho slovo. Chtěla jsem se zeptat, co to znamenalo být upířím bojovníkem v Evropě, ale nestihla jsem to. Najednou Filippe vystřelil ze svého místa a nervózně pohlédl směrem ke vchodu. Hned v zápětí jsem ucítila to, co ho vyděsilo. Ten chladný sladký pach.

„Odklízeči," vydralo se mi křečovitě z hrdla. Filippe vážně přikývl a spěchal ke stěně, na které byla elektronická klávesnice. Něco tam namačkal a v příští chvíli se přes všechna okna zasunuly ocelové rolety.

„Musíme utéct!!!" zaskučela jsem.

„Ne. Je pozdě," oznámil Filippe ponuře.

„Jsou moc blízko. Nedokázali bychom utéct. Budeme muset bojovat. Tyhle rolety jsou pevné, ale nezadrží je do nekonečna..."

„Bojovat? Ale to já neumím..." zašeptala jsem vystrašeně. „Zemřeme tady."

„Ano, asi ano. Ale nedáme jim svou kůži bez boje. Jen by mě zajímalo, jak na nás mohli tak brzy přijít. Přece jsme všechno zlikvidovali. Nic tam po nás nezůstalo."

Naprázdno jsem polkla, když se mi vybavila vyděšená žena, která mi urvala rukáv... Najednou se ta bezvýznamná událost změnila v klíčový moment... To já jsem byla příčinou toho brzkého setkání s odklízeči... To kvůli mě za chvíli zemřeme...

Ozvala se dunivá rána, jak se poprvé pokusili upíři odlomit ocelové rolety. Po chvíli se dunění ozvalo o kousek blíž a pak znovu a znovu. Cítila jsem se strašně. Byli jsme v pasti. Dalo se jen čekat... Filippe začal odklízet nábytek z obývacího pokoje.

„Potřebujeme prostor, kde se bude dát bojovat. Nic nám nesmí bránit v pohybu," vysvětlil mi své počínání. Když skončil, vzal mě za ruku a táhl mě chodbou do nitra domu. Otevřel dveře a začali jsme sestupovat do sklepa. Byly tady další dveře. Bytelné a ocelové.

„Tady ty dveře vedou do podzemní chodby. Není dlouhá, ale vede na povrch. Nevím, k čemu měla původně sloužit. Možná tudy utíkal pán domu na zálety. Nevím, ale to je teď jedno... Bude se nám možná hodit. Když bude nejhůř, pokus se sem dostat a utéct. Asi tě stejně dostihnou, ale pokusit se můžeš."

Ze sklepa nás vyhnalo skřípavé dunění. Znamenalo to jediné. Prolomili rolety. Rychle jsme se vrátili do obývacího pokoje. Klepala jsem se po celém těle. Nemohla jsem to nijak ovládnout. Filippe se mračil a díval se k hlavnímu vchodu. V chodbě se objevila povědomá zlatovlasá postava.

„Dobré odpoledne," promluvil zlatovlasý upír a pousmál se. Za jeho zády se objevil černovlasý svalnatý hromotluk a další čtyři upíři. Dvě ženy a dva muži.

„To byl na můj vkus až moc snadný lov," ozval se hromotluk a nespokojeně se zašklebil.

„Musíme ti poděkovat," usmál se na mě zlatovlasý.

„Bez tvé pomoci bychom vás možná nikdy nenašli." Potom vytáhl z kapsy kus látky a ukázal nám ho. Byl to můj utržený rukáv. Filippe se na mě šokovaně podíval. V tu chvíli jsem se chtěla propadnout až do pekla.

„Pojďme bojovat. Tohle řečnění mě nebaví," postěžoval si černovlasý.

Filippe výhružně zavrčel. Nic strašidelnějšího jsem ještě neslyšela. Černovlasý mu odpověděl stejně děsivým zavrčením, a pak se všechno změnilo v krvavá jatka. Muži upíři se vrhli na Filippa. Snažil se bojovat. Dokonce se mu chvíli dařilo odrážet jejich výpady, ale pak se karta otočila a já jsem viděla, jak ho trhali na kusy, až krev stříkala na všechny strany... Dvě upírky se na mě vrhly vteřinu potom, co začal boj. Bála jsem se, že to nezvládnu, ale strach o život ve mě probudil bojovného ducha. Bojovala jsem jako lev. Dokonce se mi podařilo jednu z upírek dost vážně zranit a vyřadit ji z boje. Ta druhá rozčíleně zavrčela a vrhla se na mě, aby mi to oplatila. V tu chvíli jsem si vzpomněla na Filippovu radu. Byl čas. Filippe byl na kusy. Upíři se chystali podpořit upírku...

„Teď, nebo nikdy," řekla jsem si v duchu. Odhodila jsem od sebe rozčílenou upírku a vyběhla z pokoje. Věděla jsem, že mi jsou v patách. O to více jsem musela spěchat. Zabouchla jsem za sebou ocelové dveře a spěchala tmavou chodbou. Za chvíli se mi nad hlavou objevil poklop. Oddělala jsem ho a dostala se ven. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. To mi pomohlo uvažovat. Má kůže ve slunečních paprscích zářila.

„Musím se dostat, co nejdál..."

Znovu jsem se rozběhla. Vítr kolem mě svištěl. Jakoby se ve mě probudilo skryté já, které bylo rychlejší a silnější než to staré.

„Utekla," oznámil černovlasý nespokojeně.

„Je neuvěřitelně rychlá..." promluvil zlatovlasý upír.

„Nikoho tak rychlého jsem ještě neviděl. Ale před námi se nikam neschová. Všichni už známe její pach. Je jen otázkou času, kdy ji znovu najdeme..."

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování