OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v neživotě 21. kapitola

24.01.2013 (17:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 965×

21. kapitola

„Dobře, jsem pro. A ještě jedna malá otázečka. Co se stalo se zlodějem? Doufám, že jsi mu nic neprovedl."

„Za koho mě máš, Em? Ten chlap měl pěkné tetování. Hada přes celou paži. Užil si svezení a teď se ten jeho had bude muset plazit autobusem."

Na letiště jsme dorazili ve chvíli, kdy se začalo stmívat. Obloha byla celý den zatažená. Nehrozilo žádné nebezpečí. Vysedli jsme a vydali se dovnitř. Ve vstupním terminálu panoval organizovaný chaos. Zástupy lidí byly postupně odbavovány a podle světelných tabulí pokračovaly v přesunu do odletových hal. Z druhé strany zase přicházeli pasažéři, kteří právě přistáli, a na jezdících pásech hledali svá zavazadla. Připadala jsem si jako malý nicotný mravenec, který poprvé vstoupil do mraveniště.

„Nemáme pasy. Nepustí nás do letadla," uvědomila jsem si nečekaně. Andrease to nijak nevyvedlo z míry. Přistoupil k jedné z přepážek a rychlým tichým hlasem něco zařizoval. Já jsem mezitím stála opodál a pozorovala okolní ruch. Vzpomínala jsem, jak jsem naposledy letěla letadlem. Bylo to k otci do Forks. Na zpáteční cestě mě máma čekala u nás na letišti v Phoenixu. Skoro jsme se nemohly najít, jak bylo veliké a panoval tam podobný zmatek jako tady.

„Takže odlétáme za třicet minut," probudil mě ze zamyšlení Andreas.

„Ty jsi asi kouzelník, protože naprosto nechápu, jak se ti mohlo podařit nás dostat do letadla bez pasů."

Andyho má slova očividně potěšila. Chytil mě za ruku a ukázal na dveře, které vedly k terminálu, ze kterého odlétala soukromá letadla.

„Filmové hvězdy a ropní magnáti nepotřebují k cestování pasy. Paradox vaší země."

„My ale nejsme ani jedno," odvětila jsem.

„Ano, ale to ta slečna u přepážky neví. Stačilo jí pouze zaplatit tučné spropitné za vyřízení zapůjčení letadla s pilotem a vymyslet si malou pohádku. O zbytek se nezajímala," vysvětlil Andreas.

„Pane Johanssone, slečno Greenová, prosím, tudy. Vaše letadlo bude brzy přistaveno," zjevila se vedle nás usměvavá letuška a pokynula nám k proskleným dveřím.

Andreas se potutelně usmál a postrčil mě ke dveřím.

„Proč mi říká slečno Greenová?" šeptla jsem svému společníkovi.

„Namluvil jsem jim, že doprovázím na natáčení do Evropy jednu mladou talentovanou herečku. Ashley Green. Jsi jí neuvěřitelně podobná. Dokonalá kamufláž," zasmál se Andreasl spokojeně.

„Cože?" vykulila jsem oči. „To teda rozhodně nejsem..."

„Ale jsi, ale pšt. Ať nás neprozradíš," dal mi Andreas prst na ústa. Do letadla jsem šla jako svázaná. Celá osádka letadla mě uctivě zdravila a jedna letuška dokonce se psíma očima poprosila o autogram. Skřípala jsem nesouhlasně zuby, když jsem se podepisovala smyšleným jménem. Nesnášela jsem přílišný zájem. Tohle si Andreas vypije. Nemohl si vymyslet, že je ropný magnát? Musel mě do toho takhle zatahovat? Ten, co to všechno zpackal, se jenom potutelně usmíval a předstíral, že tady není.

Konečně jsme se usadili na svá místa a letadlo vzlétlo z ranveje. Byl to zvláštní pocit. Jako na horské dráze. V jednu chvíli jste na zemi a v druhé stoupáte k nebesům.

„Kam přesně letíme?" zašeptala jsem, když jsem si byla jistá, že nás nikdo z posádky nemůže slyšet.

„Letíme do Nice. Sia směřuje do Evropy na lodi. Jestli budeme mít štěstí, mohli bychom je chytit ještě dříve, než opustí Francii. Budeme mít větší šanci ji zachránit. Protože v Marcii už by to bylo příliš těžké."

„A Brian?" zeptala jsem se.

Andreas zvážněl a na jeho tváři se objevil stín obav. „To opravdu nevím. Jestli letěli, tak je možné, že už jsou v Itálii. Zatím musíme zachránit Helen. Briana začneme řešit potom."

Po zbytek cesty panovalo na palubě tísnivé ticho. Snažila jsem se nemyslet na nejhorší, ale nemohla jsem si pomoct. V tuhle chvíli mi tak strašně chyběl spánek. Možnost propadnout se do nicoty a moci alespoň na několik hodin vypnout.

Letadlo se vznášelo nad krajinou a jeho motory tichounce předly. Při pohledu ven jsem si uvědomila, že je to poprvé, co cestuji do ciziny, a navíc až do Evropy. Vždycky jsem toužila poznat i jiný kontinent, než Ameriku. Nikdy by mě však nenapadlo, že to bude za takovýchto okolností.

Po nekonečných hodinách nad oceánem se pod námi konečně objevila pevnina. První půda, první stromy, první města. Dvanáctihodinový let se chýlil ke konci. Blížili jsme se k cíli své cesty. Pod námi se objevila světoznámá Promenade des Anglais. Vítalo nás město Nice.

Zvědavě jsem vykukovala z oválného okénka a hltala každý detail města pod námi. Až tady člověk pochopí, co to znamená azurové pobřeží. Moře zářilo, jak se od něho odrážely sluneční paprsky, a bylo průzračně čisté. Kdybychom byli níž, asi bychom mohli vidět i mořské živočichy, co si spokojeně plavali ve slané vodě Středozemního moře. Najednou se mi můj výhled ztratil. To Nathaniel zatáhl roletky na oknech.

„Promiň. Slunce tady svítí opravdu intenzivně. Sice tady jsou kouřová skla, ale jistota je jistota. Nesmíme se prozradit," omlouval se Andy.

Usmála jsem se na něho a přitáhla si jeho tvář ke své. Naše rty se na krátkou chvíli spojily.

„Je to poprvé, co jsem pryč z Ameriky. A jsem šťastná, že to všechno poprvé můžu prožívat s tebou," zašeptala jsem.

Andreas se na mě překvapeně podíval. „Ty jsi ještě nikdy nepřekročila hranice státu?"

„Ne."

„Je mi líto, že tvůj první výlet musí vypadat zrovna takto. Zasloužila by sis jen to nejlepší a já tě neustále tahám do nebezpečí."

Chytila jsem Andyho za ruku a pevně ji sevřela. Pak jsem se mu podívala zpříma do očí a usmála se.

„Neexistuje místo, kde bych byla raději, než tady a s tebou!"

Andreas se také usmál a pohladil mě po tváři. Chtěl něco říct, ale vyrušila nás stevardka, která se zdvořilým zakašláním vstoupila a požádala nás, abychom se připoutali, že za okamžik budeme přistávat. Oba jsme ji poslechli a poslušně si zapnuli bezpečnostní pásy.

Konečně po nepříjemném rychlém klesání soukromý tryskáč bezpečně zastavil na francouzské půdě. Než jsme se stihla odepnout, Andreas už stál na nohou a vytahoval z úložného prostoru nad našimi hlavami nějaké dvě objemné tašky. Těsně před odletem je donesla stevardka a Andyl jí za to poděkoval a vstrčil jí do dlaně několik bankovek. Chtěla jsem se na ně zeptat, ale pak jsem na to nějak zapomněla. Až teď.

„Co to je za tašky?"

Andy se na mě lišácky usmál. „Věděl jsem, že bude den, až budeme přistávat, a tady v těchto krajích nemá cenu doufat, že bude zataženo. Je to nejslunečnější místo na zemi. A tak jsem nám před odletem zařídil krytí," odpověděl a začal z tašek vytahovat kousky oblečení. Byly to kožené kombinézy. Jedna černá s modrými nápisy a druhá menší černá s červenými nápisy. Napřed jsem na ně nevěřícně zírala a představovala si, jak se do nich vůbec leze. K dovršení všeho Andy vytáhl z druhé tašky dvě motorkářské helmy.

„My pojedeme na motorce?" zděsila jsem se, když mi do sebe všechno zapadlo. Kombinézy, helmy. Když jsem ještě byla člověk, tak jsem měla panickou hrůzu z jízdy na motorkách. Takovým šílencům, co propadli kouzlu jednostopých vozidel, jsem říkala dárci orgánů a po mé přeměně se vůbec nic nezměnilo. Samozřejmě, že jsem věděla, že kdybychom havarovali, pravděpodobně by se nám vůbec nic nestalo, ale zakořeněný strach se nedal jen tak zapomenout..

„Snad se nebojíš?" škádlil mě Andreas. „Bez zaváhání jsi vtrhla do domu plného upírů a teď by ses bála neškodné malé motorky?"

Plácla jsem ho do břicha, aby se mi přestal smát. Popadla jsem svou kombinézu a chůzí královny jsem odkráčela na toaletu, abych se převlékla. Trvalo mi to celo věčnost se do ní nasoukat. Nechápu ty, co v tomto svěráku tráví celé dny. Ani jsem si nechtěla představovat, jak asi vypadá jejich pozadí, když je venku takové horko, jako tady.

„Brr..." otřásla jsem se a představu jsem co nejrychleji zaplašila. Podívala jsem se na sebe do zrcadla.

„Bože, vypadám jako hodně škaredá naditá housenka," zhodnotila jsem svůj vzhled a vyšla jsem z toalety.

Andreas byl už také převlečený. Stihl to o poznání rychleji a neskutečně mu to slušelo. Se závistí jsem se na něho podívala. On by si mohl obléknout, co by chtěl, a pořád by vypadal dokonale. Na rozdíl ode mě, co vypadám ve všem otřesně.

„Moc ti to sluší," přitáhl si mě k sobě Andy a políbil mě do vlasů.

„Lháři," zavrčela jsem a tvářila se co nejnepříjemněji to šlo.

Andreas pobaveně zavrtěl hlavou. „Emmo, Emmo. Kdyby ses někdy podívala do zrcadla, tak bys mi dala za pravdu. Jsi dokonalá..."

„Příšera," skočila jsem mu do řeči. „Nechápu, jak v něčem takovém může někdo dobrovolně chodit. Nikdy bych to na sebe nevzala, kdyby to nebylo nutné."

„S tebou je, Em, vždycky zábava, víš to?" rozesmál se Andy a spokojeně mě poplácal po tváři.

Na oplátku jsem na něho vyplázla jazyk a vytrhla mu z ruky červenou helmu. Narazila jsem si ji na hlavu a odkráčela k východu. Andreas mi byl okamžitě v patách.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v neživotě 21. kapitola: